20 March, 2017 23:04

Jacku R.Winansovi

Z Kearnyho střední školy v San Diegu

Vaše poučky mi vystačí na celý život

Poděkování

Psaní je samotářské povolání, ovšem já zdaleka nejsem osamělá. Naštěstí se mi dostává neustálé pomoci a podpory od mého manžela Jacoba, literární agentky Meg Ruleyové a redaktorky Lindy Marrowové. Vřelé díky si zaslouží také Selina Walkerová z Transworldu, Brian McLendon, Libby McGuireová a Kim Hoveyová z nakladatelství Ballantine stejně jako celá báječná parta v agentuře Jane Rotrosenové.

Kapitola 1

Andělská pláň, Idaho

Tu dívku si vyvolil.

Pozorně ji sledoval celé měsíce, vlastně už od prvního dne. Její otec, průměrný tesař George Sheldon, se zařadil mezi členy stavební čety. Matku, mírnou nevýraznou ženu, přidělili do obecní pekárny. Když rodina zavítala do téhle církevní komunity v Idaho Falls, byli oba bez práce a úplně zoufalí, toužili po útěše a spáse. V jejich očích Jeremiah spatřil přesně to, co potřeboval vidět: odevzdanost ztracených duší hledajících záchranu – jakoukoliv.

Takoví ztroskotanci mu vyhovovali.

Teď Sheldonovi s dcerou Katií bydleli v domku C, součásti nově vybudovaného bloku jménem Kalvárie. Každou neděli zaujali svá určená místa ve čtrnácté řadě kostelních lavic. Pod okny pěstovali topolovky a slunečnice, příjemné veselé květiny zdobící každou zdejší předzahrádku. V mnoha ohledech dokonale splývali s ostatními čtyřiašedesáti rodinami. S rodinami, které společně pracovaly, společně uctívaly Pána a v neděli večer společně přijímaly chléb.

Ale něčím důležitým se Sheldonovi přece jen lišili. Měli výjimečně půvabnou dceru. Dívku, od níž Jeremiah nedokázal odtrhnout oči.

Právě se na ni díval oknem. Žačky a žáci o polední přestávce pobíhali po školním dvoře, užívali si vlahý zářijový den. Chlapci v bílých košilích a černých kalhotách, děvčata v dlouhých, pastelově zbarvených šatech. Samé zdravé opálené děti, radost pohledět. Ovšem Katie Sheldonová neposlušnými kudrnami a zvonivým smíchem všechny podobně okouzlující dívky překonávala. Jak rychle rozkvetla! pomyslel si Jeremiah. Během jediného roku se z holčičky proměnila v přitažlivou mladou ženu. Její zářící oči, lesklé vlasy a růžové tváře přímo ztělesňovaly plodnost.

Ve stínu mohutného dubu skláněla hlavu ke dvěma spolužačkám. Připomínaly tři Grácie, které si vzájemně šeptají důvěrná tajemství. Kolem nich panoval typický polední ruch, děti si hlučně povídaly, skákaly panáka, kopaly s míčem.

Jeremiah se zamračil. Všiml si, že k dívčí trojici zvolna míří zhruba patnáctiletý nohatý blonďák. Chlapecké kalhoty už mu začínaly být krátké. Uprostřed dvora výrostek zaváhal. Patrně sbíral odvahu. Pak vysunul bradu a rázně vykročil. K dívkám. Ke Katii.

Jeremiah se ostražitě napjal.

Katie k přicházejícímu chlapci vzhlédla a usmála se. Byl to jen milý a nevinný úsměv určený spolužákovi. Jenže kluk nepochybně myslel na jiné věci. No ovšem, Jeremiah si je dovedl představit. Hříchy. Nemravnosti. Katie a chlapec spolu začali hovořit. Obě další dívky se s pochopením vzdálily. Vinou hluku na školním dvoře Jeremiah sice rozmluvu neslyšel, ale dobře si všiml, že Katie pokývla a téměř koketně odhodila vlasy z ramene. Viděl, jak se hoch předklání a zřejmě vdechuje a vychutnává si její vůni. Je to ten spratek McKinnonových? ptal se v duchu Jeremiah. Adam, Alan nebo tak nějak. Žije tu teď tolik rodin se spoustou dětí, už si ani nepamatuju všechna jména… Nespouštěl oči z těch dvou a mimoděk svíral okenní rám, až se mu nehty zarývaly do laku.

Prudce se otočil, vyrazil z pracovny a po schodech se rozběhl dolů. S každým krokem pevněji tiskl čelisti. V žaludku mu sílil palčivý tlak. Jeremiah se vyřítil z budovy, ale před brankou na dvůr se zastavil a pokusil se ovládnout.

Ne, tohle by se nehodilo. Nesměl dát najevo hněv.

Školní zvonek oznámil konec přestávky. Muž tam stál a soustředěně zhluboka dýchal, aby se uklidnil. Z louky voněla čerstvě posečená tráva, v nedaleké obecní pekárně se pekl chléb. Na druhé straně osady, kde budovali novou modlitebnu, hvízdala pila a třískalo nejméně deset kladiv zatloukajících hřebíky. Počestné zvuky poctivého úsilí. Hle, společenství lidí, kteří pracují pro větší slávu Boží, spokojeně si pomyslel Jeremiah. A já jsem jejich pastýř. Vedu je ke spáse. Ano, urazili jsme pořádný kus cesty! Stačí se podívat kolem – vesnice se rozrůstá, přibývají domky, komunita vzkvétá.

Nakonec otevřel branku a vstoupil na školní dvůr. Minul první třídu, kde žáci sborově předříkávali abecedu, a vešel do učebny starších dětí.

Učitelka překvapeně vyskočila od katedry. „Sám prorok Goode, jaká čest!“ chrlila ze sebe. „Netušila jsem, že nás dnes hodláte navštívit.“

Usmál se na ni a žena se začervenala, polichocena jeho pozorností. „Nenech se rušit, sestro Janet. Jenom jsem chtěl pozdravit tvoji třídu. A přesvědčit se, jestli všichni mají radost z nového školního roku.“

Učitelka zářila. „Není úžasné, že nás prorok Goode poctil svou přítomností? Hezky ho uvítáme, ano?“

„Vítáme vás, proroku Goode,“ jednohlasně pronesli žáci.

„Těšili jste se na nový školní rok?“ zeptal se.

„Ano, těšili, proroku Goode.“ Odpověď opět zazněla dokonale jednohlasně, jako by si ji pečlivě nacvičovali.

Katie Sheldonová seděla ve třetí řadě. A plavovlasý výrostek, který s ní na dvoře flirtoval, seděl přímo za ní. Jeremiah se pomalu vydal učebnou, s vlídným úsměvem si prohlížel žákovské kresby a vzorné slohové práce rozvěšené po stěnách. Předstíral zájem, ve skutečnosti však myslel pouze na Katii. Bez hnutí klopila oči k desce svého stolku – ukázka řádně vychované cudné dívky.

„Vůbec si mě nevšímejte,“ prohodil Jeremiah. „Pokračujte prosím v tom, co jste právě dělali. Jako bych tu nebyl.“

„Ano, jistě.“ Učitelka si odkašlala. „Žáci, otevřete si učebnice matematiky. Stránky dvě a tři. Vypracujte příklady deset až šestnáct. Potom si společně zkontrolujeme výsledky.“

Tužky skřípaly, papír šustil. Jeremiah dál procházel třídou. Žáci se neodvažovali zvednout oči od úkolu. Probíhala hodina algebry. Tenhle předmět se Jeremiah nikdy nenamáhal pořádně naučit. Zastavil se u stolku blonďáčka, který předtím tak nestoudně projevoval zájem o Katii, nakoukl mu přes rameno a přečetl si jméno napsané na sešitu. Adam McKinnon. Potížista, s nímž bude nutné časem zatočit.

Zvolna přešel ke Katiinu stolku a zezadu ji pozoroval. Nervózně napsala výsledek, vzápětí jej vygumovala. Dlouhé vlasy se jí na krku rozdělovaly do dvou pramenů, pleť mezi nimi teď zrudla, jako by ji ožehl Jeremiahův pohled.

Muž se naklonil blíž, zhluboka vdechl vůni a okamžitě pocítil vzrušení. Nic mu nepřipadalo opojnější než vůně těla mladičké dívky – a Katiino tělo vonělo vůbec nejsladčeji. Nenápadně sledoval, jak se pod látkou jejího živůtku rýsují sotva pučící ňadra.

„Netrap se, moje malá,“ zašeptal. „Sám jsem v algebře taky nikdy nevynikal.“

Vzhlédla k němu. A její úsměv byl tak okouzlující, že Jeremiah ztratil řeč. Ano. Tohle je ta pravá.

***

Kolem lavic i vznosných sloupů nově vybudované modlitebny se ovíjely girlandy spletené ze stuh a květin. Tou až hýřivou květinovou záplavou svatostánek připomínal rajskou zahradu, kde se všechno nádherně třpytí a jemně voní. Zatímco oválnými okny dovnitř proudily paprsky ranního slunce, dvě stovky hlasů radostně vyzpěvovaly slova děkovných hymnů.

Patříme Tobě, ó Pane! Plodná jsou Tvá stáda, štědrou úrodu skýtají Tvá pole.

Hlasy utichly, z varhan zazněla fanfára. Společenství se ohlédlo. Ve vchodu stála Katie Sheldonová jako zkamenělá a rozechvěle mžikala, vystavena nesčetným zvědavým pohledům. Na sobě měla bělostné šaty lemované krajkou, které jí ušila matka, zpod okraje šatů vykukovaly nové, stejně bělostné saténové střevíčky. Hlavu zdobila panenská koruna z bílých růží. Varhany hrály dál, shromáždění napjatě čekalo. Ale Katie se nedokázala pohnout. Vlastně se ani pohnout nechtěla.

Musel ji přinutit otec. Vzal ji v podpaží a pevným stiskem vyjádřil jasný příkaz: Neopovažuj se vzdorovat!

Dívka zvolna vykročila, nohy v půvabných saténových střevíčcích jako ochrnuté. Mířila k oltáři, který se tyčil před ní. Mířila k muži, jehož jí sám Bůh vyvolil za manžela.

Cestou zachycovala pohledy důvěrně známých tváří – svých učitelek, přítelkyň, sousedů. Byla tu sestra Diana pracující v pekárně společně s Katiinou matkou. Byl tu bratr Raymond, který se staral o krávy, jejichž měkké boky vždycky tak ráda hladila. A byla tu i matka, poprvé v první lavici, na čestném místě, vyhrazeném pouze pro nejváženější členy kongregace. Stála tam nesmírně hrdě, přímo jako královna, na hlavě také korunu z růží.

„Mami,“ řekla tiše a úpěnlivě Katie. „Mami.“

Ale shromáždění právě spustilo další hymnus a v tom sborovém zpěvu Katiin hlas zcela zanikl.

U oltáře otec konečně uvolnil stisk její paže. „Buď poslušná,“ zamumlal a chvatně se přesunul do první lavice k manželce. Katie se otočila, pokusila se ho následovat. Jenže už nebylo úniku.

Prorok Jeremiah Goode ji uchopil za ruku.

Jeho prsty se na její zledovatělé pokožce zdály skoro žhavé. A dívčina drobná útlá ruka se v jeho mohutné dlani ztrácela, jako by ji svíral obr.

Shromáždění začalo zpívat svatební píseň. Radostný svazek, nebesy posvěcený, v Jeho ocích nerozlučitelný!

Prorok Goode si ji přitáhl blíž. Vyjekla bolestí, neboť mužovy prsty se jí zaryly do kůže jako drápy. Teď jsi moje, navždy ke mně připoutaná vůlí Boží, varoval ji ten stisk. A podrobíš se mi!

Ohlédla se na otce a matku. V duchu je zoufale prosila, aby ji odtud odvedli zpátky domů, kam patří. Oba rodiče nadšeně prozpěvovali. Přelétla očima celý svatostánek, hledala někoho, kdo by ji vysvobodil z toho děsivého snu. Ale viděla před sebou jen moře souhlasných úsměvů a přikyvujících hlav. Viděla jen modlitebnu, kde se okvětní plátky třpytily pod dotekem slunečních paprsků a kde dvě stovky hrdel rozechvíval chorál.

Viděla jenom slavnostně vyzdobený prostor, kde nikdo neslyšel – a nechtěl slyšet – úzkostný němý křik třináctileté dívenky.

Kapitola 2

O šestnáct let později

Dospěli ke konci svého vztahu, ale ani jeden z nich si nechtěl tuhle smutnou pravdu přiznat. Bavili se o silnicích smáčených deštěm, o dnešním obzvlášť hustém ranním provozu, o možnosti, že její let z Loganova letiště bude mít zpoždění. Nemluvili o tom, co je trápilo, ačkoliv Maura Islesová to slyšela v hlasu Daniela Brophyho i v tom vlastním, podivně tlumeném a mdlém. Oba se snažili předstírat, že se mezi nimi vůbec nic nezměnilo. Kdepak, prostě byli jenom nevyspalí, vyčerpaní znovu a znovu se opakujícím bolestným rozhovorem, který už se stal obvyklou dohrou jejich milování. Rozhovorem, po němž si Maura vždycky připadala jako ubohá prosebnice.

Přála bych si, abys u mě mohl zůstat každou noc. Abychom se denně probouzeli spolu.

Jsem u tebe právě teď, Mauro.

Ale ne úplně. Jednou se přece musíš rozhodnout.

Maura bočním oknem pozorovala auta, rozstřikující v lijáku proudy špinavé vody. Daniel se nikdy nerozhodne, říkala si. Ale i kdyby se rozhodl, i kdyby kvůli mně opustil svou drahou církev a vzdal se kněžské dráhy, neunikl by výčitkám svědomí, pořád by nás provázely jako nějaká jeho neviditelná milenka…

Stěrače monotónně odhrnovaly z čelního skla dešťový příval. Kalné ráno dokonale ladilo s její náladou.

„Stihneš to jen taktak,“ prohodil Daniel. „Už sis vyřídila odbavení?“

„Včera. Mám palubní lístek.“

„Výborně. Ušetříš si pár minut.“

„Ale potřebuju podat kufr. Zimní oblečení se mi do tašky nevešlo.“

„Člověk by čekal, že pro lékařskou konferenci v listopadu vyberou spíš teplé a slunečné místo. Proč zrovna Wyoming?“

„V Jackson Hole je prý krásně.“

„To na Bermudách taky.“

Nenápadně se po Danielovi podívala. Šero uvnitř auta milosrdně skrylo ustarané vrásky v mužově obličeji, ale nikoliv přibývající šeď ve vlasech. Jak jsme za jediný rok zestárli, pomyslela si. Oba nás zkrušila láska.

„Až přiletím zpátky, můžeme si vyrazit někam do tepla,“ navrhla. „Jenom na víkend.“ Náhle se zasmála. „Sakra, co takhle hodit svět za hlavu a odjet na celý měsíc?“

Daniel mlčel.

„Nebo snad žádám příliš?“ zeptala se tiše.

Unaveně si povzdechl. „Svět se nedá hodit za hlavu. Existuje nezávisle na našich přáních. A my se do něj musíme vrátit.“

„Ne, nemusíme! Nemusíme nic!“

Sklouzl k ní smutnýma očima. „Mauro, tomu sama nevěříš.“ Opět sledoval silnici. „A nevěřím tomu ani já.“

Má pravdu, uvědomila si. Oba jsme tak zatraceně zodpovědní. Já chodím denně do práce, daně platím včas, dělám všechno, co se ode mě očekává. Žvatlám o bláznivém útěku bůhvíkam, ale moc dobře vím, že bych nic podobného nikdy neprovedla. A totéž platí o Danielovi.

Zastavil před odletovou halou. Chvíli tam seděli, aniž se na sebe podívali. Maura pozorovala řadu cestujících u odbavovací přepážky – v pláštích do deště připomínali pohřební průvod za sychravého listopadového rána. Vlastně vůbec netoužila vystoupit z vyhřátého auta a připojit se k tomu zasmušilému davu. Mnohem raději by Daniela požádala, aby ji odvezl zpátky domů. Jestli získáme ještě několik hodin, abychom si spolu otevřeně promluvili, napadlo ji, možná najdeme způsob, jak náš vztah vyřešit.

Kdosi prudce zaťukal na přední sklo. Maura vzhlédla a spatřila letištního policistu. „Tady se neparkuje!“ vyštěkl. „Smíte pouze vyložit zavazadla.“

Daniel stáhl okno. „Jenom jsem ji sem přivezl.“

„Dobrá, ale hoďte sebou.“

„Vyndám ti kufr,“ řekl Daniel a vystoupil z auta.

Minutu či dvě se na chodníku třásli zimou. Mlčeli. Kolem burácely autobusy a zběsile houkaly klaksony. Být Daniel můj manžel, pomyslela si Maura, právě bychom se loučili něžnými polibky. Jenže my dva se naopak úzkostlivě vyhýbáme jakýmkoliv důvěrnostem na veřejnosti. Dneska sice nemá kolárek, ale nebezpečné by bylo i letmé objetí.

„Nemusím se té konference zúčastnit,“ zkusila to znovu. „Strávíme spolu celý týden.“

Daniel si povzdechl. „Pochop, Mauro, já se nemůžu zčistajasna sebrat a na týden zmizet.“

„A kdy budeš moct?“

„Nejdřív si potřebuju zařídit volno. Ale neboj se, určitě si spolu vyjedeme. Slibuju.“

„Ovšem vydáme se někam daleko, kde nás nikdo nezná, viď? Tolik bych si přála prožít s tebou týden tak, abychom nemuseli odjíždět. Alespoň jednou jedinkrát!“

Daniel si všiml policisty, který se opět blížil jejich směrem. „Promluvíme si o tom, až se vrátíš.“

„Hej, pane!“ křikl policista. „Koukejte se s tím autem ztratit! Okamžitě!“

„Jistě, promluvíme si,“ hořce se zasmála Maura. „Mluvit umíme skvěle. Ale na nic jiného se nezmůžeme.“ Popadla kufr.

Daniel ji vzal za loket. „Mauro, prosím. Takhle se nesmíme rozejít. Víš přece, že tě miluju. Všechno vyřeším… Jenom to chce trochu času.“

Viděla trýzeň, vrytou v jeho tváři. Dlouhé měsíce klamů, nerozhodnosti a výčitek svědomí nutně zanechaly jizvy, vrhly stín na každou z radostí, které u Maury dosud nacházel. Velmi snadno by ho utěšila – kdyby se usmála, povzbudivě mu stiskla rameno. Právě teď však nedokázala překonat vlastní pocity ublížení. Ovládala ji zlost. A pomstychtivost.

„Myslím, že veškerý čas jsme vyčerpali.“ Otočila se a rázným krokem zamířila k terminálu. Svých slov zalitovala, sotva se za ní s tichým sykotem zavřely skleněné dveře. Zastavila se a ohlédla. Ale Daniel už nastupoval do auta.

***

Široce roztažené nohy odhalovaly protržená varlata a spálenou kůži hýždí a perinea. Pitevní snímek se na obrazovce objevil bez předchozího varování, přesto nikdo z těch, kdo seděli ve ztemnělém hotelovém konferenčním sále, neprojevil sebemenší údiv či zděšení. Tihle posluchači byli zvyklí na zohavené, rozdrcené i zuhelnatělé mrtvoly, příliš často je nejen pozorovali, ale dotýkali se jich, cítili jejich pach. Pouhé diapozitivy nemohly profesionály ohromit. Bělovlasý muž usazený vedle Maury si dokonce několikrát zdříml. V pološeru si všimla, že mu občas klesá hlava. Pravda, snažil se únavu přemáhat, nicméně k hrůzným záběrům střídajícím se na obrazovce zůstával zcela netečný.

„Tady máme ukázku typických zranění způsobených bombou umístěnou v automobilu. Obětí byl pětačtyřicetiletý ruský podnikatel. Jednoho rána nasedl do svého mercedesu, mimochodem prvotřídního, otočil klíčkem v zapalování a tím nechtěně přivedl k výbuchu nálož nastraženou pod sedadlem. Jak vidíte na rentgenových snímcích…“ Přednášející klikl myší a obrazovku zaplnil rentgenogram pánve s rozštípnutou stydkou kostí. Měkké tkáně byly protkané kousky kovu a kosti. „Exploze vrhla různé úlomky z auta do peritonea, protrhla skrotum a smetla hrbolaté plošky kosti sedací. S podobnými zraněními způsobenými výbuchem se zejména teď, v době teroristických útoků, bohužel setkáváme stále častěji. V tomhle případě šlo o menší bombu, která měla zabít pouze řidiče. Ovšem teroristé používají mnohem účinnější nálože, takže i obětí bývá daleko víc.“

Opět klikl myší. Objevila se fotografie vyjmutých orgánů rozložených na zelené chirurgické roušce. Leskly se jako nabídka řeznického krámu.

„Někdy nenacházíme moc známek vnějšího poranění, ačkoliv vnitřní zranění jsou smrtelná. Tohle je výsledek sebevražedného teroristického útoku v jeruzalémské kavárně. Čtrnáctileté dívce náraz tlakové vlny těžce poškodil plíce a břišní orgány. Její obličej přitom vypadá zcela nedotčený. Skoro jako andílek.“

Snímek, který se vzápětí objevil, vyvolal první slyšitelnou reakci – šum vyjadřující smutek a nevěřícnost. Dívka se zdála klidná, jako by odpočívala. Krásně tvarovaná tvář, čistá pleť bez vrásek, tmavé oči zacloněné hustými řasami. Přítomnými patology nedokázala otřást prolitá krev, zato je dojal půvab. V okamžiku smrti ta čtrnáctiletá dívenka patrně přemýšlela o školních záležitostech, o hezkých šatech nebo o chlapci, jehož zahlédla cestou. Ani ve snu by ji nenapadlo, že se její plíce, játra a slezina brzy ocitnou na pitevním stole a že její fotografii budou jednoho dne ohromeně pozorovat dvě stovky patologů.

V sále se rozsvítilo, posluchači se však dosud úplně nevzpamatovali. Zatímco se zvolna rozcházeli, Maura zůstala sedět. Civěla do svého notesu s poznámkami o hřebíkových bombách, balíčkových bombách, automobilových bombách a bombách zakopaných na silnici. Vyvolávat zoufalství a vzájemně se zabíjet lidé umějí skvěle, jejich vynalézavost nezná hranic, pomyslela si. Ovšem v lásce uboze selhávají.

„Promiňte, nejste náhodou Maura Islesová?“

Vzhlédla a spatřila nádherně opáleného muže, který se právě zvedl ze sedadla o dvě řady před ní. Byl zhruba jejího věku. Vysoká atletická postava, sluncem vybělené blond vlasy. Typický Kaliforňan, napadlo ji. Jeho obličej se jí zdál mlhavě povědomý, ale nedokázala si vybavit, odkud toho muže zná, což ji poněkud překvapovalo. Takovou tvář by si každá žena určitě zapamatovala.

„Já to věděl! Jsi to ty, že jo?“ Zasmál se. „Svitlo mi, sotva jsi vešla do sálu.“

Maura zavrtěla hlavou. „Omlouvám se. Je mi to vážně trapné, ale pořád si vás nejsem schopná zařadit.“

„Protože uběhla spousta času. A já už nenosím culík. Doug Comley, stanfordská lékařská přípravka. Jak je to dávno? Dvacet let? Nedivím se, že jsem ti vypadl z paměti. Sakra, sám bych se pomalu taky nepoznal.“

Náhle se jí vynořila vzpomínka – mladík s ochrannými brýlemi na opáleném nose a dlouhými plavými vlasy. Tehdy byl hubenější, takový chrt v modrých džínách. „Chodili jsme společně na laborky?“ zeptala se pro jistotu.

„Kvantitativní analýza. První ročník.“

„Tohle si i po dvaceti letech pamatuješ? Úžasné!“

„Z kvantitativní analýzy si nepamatuju nic. Zato tebe si pamatuju do detailu. Laboratorní stůl jsi měla přímo naproti mému a vždycky jsi dostávala nejlepší známky. Nepokračovala jsi pak na lékařské fakultě Sanfranciské univerzity?“

„Ano, ale teď žiju v Bostonu. A co ty?“

„Absolvoval jsem v San Diegu a zůstal jsem tam. Prostě nedokážu opustit Kalifornii. Vypracoval jsem si chorobnou závislost na slunci a surfování.“

„Což mi právě teď zní nesmírně lákavě. Je teprve listopad, a já už mám zimy až po krk.“

„Já si zase sníh užívám. Znamená pro mě příjemnou změnu.“

„Chápu, ovšem kdybys žil uprostřed sněhu čtyři měsíce v roce, mluvil bys jinak.“

Konferenční sál se vyprázdnil, hoteloví zřízenci skládali židle a odváželi zvukovou aparaturu. Maura strčila notes do dárkové igelitky a zvedla se. Zatímco s Dougem mířili k východu, prohodila: „Půjdeš na seznamovací koktejl?“

„Jo, nejspíš tam zaskočím. Ale pokud se nemýlím, večeři si každý zařizuje sám.“

„Ano, píšou to v programu.“

Společně vyšli do hotelové haly k ostatním lékařům označeným týmiž bílými jmenovkami a nesoucím tytéž igelitky s logem konference. Společně pak čekali u výtahů a poctivě se snažili udržovat konverzaci.

„Jsi tady s manželem?“ zeptal se Doug.

„Nejsem vdaná.“

„Neviděl jsem snad v absolventské ročence tvoje svatební oznámení?“

Maura na něho udiveně pohlédla. „Ty takové věci sleduješ?“

„Zajímá mě, co spolužáci dělají.“

„Pokud jde o mě, rozvedla jsem se. Před čtyřmi roky.“

„Aha. To je mi líto.“

„Mně ne,“ pokrčila rameny.

Z výtahu oba vystoupili ve druhém patře. „Takže se uvidíme na koktejlu.“ Maura mávla rukou na rozloučenou a vytáhla svou hotelovou odemykací kartu.

„Chystáš se s někým povečeřet? Já totiž budu sám. Pokud bys mi chtěla dělat společnost, našel bych nějakou slušnou restauraci. Stačí, když mi brnkneš.“

Otočila se, aby odpověděla, ale Doug už chodbou mířil pryč, dárkovou igelitku přehozenou přes rameno. Maura se za ním dívala a vtom se jí z paměti vynořila další vzpomínka – hubená postava Douglase Comleyho, belhající se v modrých džínách a o berlích po čtvercovém dvoře kampusu.

„Nezlomil sis tenkrát nohu?“ křikla. „Těsně před závěrečnými zkouškami?“

Se smíchem se zastavil. „Tedy takhle si mě pamatuješ?“

„Právě se mi všechno začíná vybavovat. Měl jsi úraz na lyžích nebo něco podobného.“

„Spíš něco podobného.“

„Takže to nebylo na lyžích?“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou. „A rozhodně nejde o nic, čím bych se mohl chlubit.“

„Ale! Teď mi budeš muset všechno prozradit.“

„Jedině když se mnou povečeříš.“

Dveře výtahu se otevřely, z kabiny vystoupili muž a žena. Kráčeli chodbou a důvěrně se drželi v pase, zřejmě k sobě patřili a nijak to neskrývali. Ano, takhle se mají chovat zamilované dvojice, pomyslela si Maura, zatímco pár vstupoval do jednoho z pokojů.

Pohlédla na Douglase. „Ráda si tu historku poslechnu.“

Kapitola 3

Ze seznamovacího koktejlu patologů se brzy ztratili a vyrazili na večeři do restaurace Four Seasons Resort v Teton Village. Po osmi hodinách nepřetržitých přednášek o bodných ranách, bombových útocích, typech střel a masařkách měla Maura po krk smrti a uvítala možnost uniknout zpátky do normálního světa, kde se nehovořilo o rozkládajících se mrtvolách a kde nejzávažnější problém večera představovala volba mezi červeným a bílým vínem.

„Takže jak sis vlastně na Stanfordu zlomil nohu?“ zeptala se Maura, zatímco Doug zlehka kroužil sklenkou obsahující Pinot Noir.

Udiveně zdvihl obočí. „Doufal jsem, že na tu hloupost zapomeneš.“

„Jen hezky koukej splnit slib. Ostatně kvůli němu jsem přijala tvoje pozvání.“

„Má proslulá duchaplnost a můj chlapecký šarm tě nelákaly?“

„Jistě, lákaly,“ zasmála se. „Ale hlavně jsem zvědavá na tu historku se zlomenou nohou. Tuším, že to bude lahůdka.“

„Dobrá,“ povzdechl si. „Chceš slyšet pravdu? Blbnul jsem na střeše Wilbur Hall a slítnul dolů.“

„Kristepane, to je pořádná výška.“

„Jak jsem se přesvědčil na vlastní kůži.“

„Předpokládám, že svou roli sehrál alkohol.“

„Samozřejmě.“

„Prostě běžné studentské žertíky.“

„Proč se tváříš tak zklamaně?“

„Čekala jsem něco originálnějšího.“

„No,“ připustil, „pár detailů jsem vynechal.“

„Například?“

„Nindžovské oblečení. Černou masku. Plastový meč.“ Doug rozpačitě pokrčil rameny. „A taky nesmírně pokořující odvoz sanitkou do nemocnice.“

Maura bývalému spolužákovi věnovala profesionálně zkoumavý pohled. „Ještě pořád se převlékáš za nindžu?“

„To jsem si mohl myslet!“ vyprskl Douglas. „Právě takhle dokážeš vzbuzovat strach! Každý jiný by se rozesmál. Ale ty mi položíš chladnou logickou otázku.“

„Máš stejně chladnou a logickou odpověď?“

„Ani nápad!“ Doug pozvedl sklenku k přípitku. „Na ty nejpitomější studentské vylomeniny. Ať nikdy nezhynou!“

Maura usrkla vína. „Co jsi chtěl říct tím, že dokážu vzbuzovat strach?“

„To je snad jasné. Třeba já byl jen hloupý kluk, který nebral školu vážně. Samé večírky, minimálně spánku. Zato ty, Mauro, jsi vzdychy šla tvrdě za svým. Přesně jsi věděla, kam to chceš dotáhnout.“

„A to tě lekalo?“

„Skoro až děsilo. Ta tvoje nezlomná železná vůle. Ve srovnání s tebou jsem si připadal hrozně nezodpovědný.“

„Opravdu jsem takhle na lidi působila?“

„Jo. A pořád působíš.“

Uvažovala o jeho slovech. Vybavila si policisty, kteří zmlkli, kdykoliv dorazila na místo činu. Vybavila si vánoční večírky, kdy si dopřávala jedinou sklenku šampaňského, zatímco všichni ostatní vesele řádili. Ne, doktorku Mauru Islesovou veřejnost nikdy nespatřila opilou či bezstarostně uvolněnou. Maura veřejnosti dávno předváděla pouze obraz ženy, která se dokonale ovládá. Ženy, která své okolí až děsí.

„Soustředit se na cíl přece není chyba,“ zkusila se bránit. „Jinak člověk v tomhle světě ničeho nedosáhne.“

„Proto mi zřejmě trvalo tak dlouho, než jsem se jakžtakž zorientoval.“

„Vystudoval jsi lékařskou fakultu.“

„Ale ne hned. Nejdřív jsem se dva roky všelijak protloukal, otec ze mě úplně šílel. V Baje jsem dělal barmana, v Malibu instruktora surfingu. Vykouřil jsem spoustu marjánky a vypil moře nejlevnějšího vína. Byly to fantastické časy!“ Zazubil se. „Ovšem doktorka Islesová by mě nepochválila.“

„No, já bych se do podobných dobrodružství nepustila.“ Znovu usrkla vína. „Rozhodně ne tehdy.“

Douglas zdvihl obočí. „Naznačuješ snad, že teď by ses do nich možná pustila?“

„Lidé se mění, Dougu.“

„Jistě, jenom se podívej na mě! Ani ve snu by mě nenapadlo, že jednou skončím jako nudný patolog, zavřený v nemocničním suterénu.“

„Jak k tomu vlastně došlo? Co proměnilo plážového floutka v úctyhodného pana doktora?“

Rozmluvu přerušil číšník, který přinesl jídlo – pro Mauru pečenou kachnu, pro Douga jehněčí kotlety. Následovalo nezbytné mletí pepře a dolévání sklenek. Teprve když číšník odešel, dostal se Doug k odpovědi na Mauřinu otázku.

„Oženil jsem se,“ řekl.

O rodině se dosud nezmínil a také nenosil snubní prstýnek, proto Maura překvapeně vzhlédla. Ale Doug právě pozoroval vedlejší stůl, kde seděli manželé se dvěma malými dcerami.

„Od samého začátku to neklapalo,“ přiznal. „Potkali jsme se na večírku. Úchvatná blondýna, modré oči, dlouhatánské nohy. Doslechla se, že jdu na medicínu, a zlákala ji představa života s prachatým doktorem. Neuvědomila si, že ji čekají osamělé víkendy, zatímco já budu šrotit v nemocnici. Než jsem dokončil rezidenturu, na patologii, stačila si najít někoho vhodnějšího.“ Doug si odkrojil kousek jehněčí kotlety. „Ale zůstala mi Grace.“

„Grace?“

„Dcera. Teď je jí třináct, a pokud jde o půvaby, vypadá jako dokonalá kopie své matky. Jenom doufám, že po ní nezdědila i sklony. Chtěl bych ji vychovat k větší ctižádosti.“

„A co tvá bývalá manželka?“

„Znovu se vdala – za bankéře. Žijou v Londýně a jsme rádi, když se nám dvakrát do roka ozve.“ Odložil vidličku a nůž. „Takže se starám za oba rodiče. Mám dceru, hypotéku a práci v San Diegu. Kdo by si přál víc?“

„Jsi spokojený?“

Pokrčil rameny. „Není to zrovna život, jaký jsem si představoval, když jsem lezl po stanfordských střechách a hrál si na nindžu, ale nestěžuju si. Člověk se zkrátka musí přizpůsobit.“ Doug se usmál. „Ty máš kliku, dosáhla jsi přesně toho, po čem jsi toužila. Vždycky jsi chtěla dělat patologii a sen se ti splnil.“

„Jenže jsem taky chtěla být vdaná. A v tomhle směru jsem dopadla hodně uboze.“

Douglas se na ni pátravě zahleděl. „Nevěřím, že bys právě ty měla nouzi o nápadníky.“

Maura postrkovala po talíři kousky kachního masa. Náhle ji přešla chuť. „No, úplně opuštěná zase nejsem.“

Doug se dychtivě předklonil. „Povídej.“

„Trvá to zhruba rok.“

„Tedy vážná známost.“

„Nejsem si jistá.“ Jeho upřený pohled ji znervózňoval, raději se opět věnovala jídlu. Uvědomovala si, že ji Doug pozoruje a snaží se zjistit, co před ním zamlčela. Původně nezávazný rozhovor se přesunul do velmi osobní roviny. Pitevní nože otvíraly staré rány.

„Je váš vztah natolik vážný, aby se mohly rozhoupat svatební zvony?“ zeptal se Douglas.

„Ne.“

„Proč ne?“

„Protože ten muž není volný.“

Doug se zatvářil ohromeně. „Nikdy by mě nenapadlo, že se někdo tak racionálně založený jako ty zamiluje do ženáče.“

Už se chystala uvést všechno na pravou míru, ale zarazila se. Prakticky vzato byl Daniel Brophy skutečně ženatý – s církví. Neexistovala žárlivější a náročnější družka. Mnohem větší naději získat ho by Maura měla, kdyby patřil jiné ženě.

„Patrně nejsem tak rozumná, jak sis myslel,“ prohodila.

Doug se překvapeně zasmál. „Musíš v sobě skrývat jistý drobný sklon k nevázanosti, o kterém jsem nevěděl. Jak mi mohl na Stanfordu uniknout?“

„Od té doby uplynulo hodně času.“

„Charakteristické osobní rysy se příliš nemění.“

„Ty jsi je změnit dokázal.“

„Kdepak, Mauro. Pod tímhle seriózním sakem od firmy Brooks Brothers dál tluče srdce plážového floutka. Medicína je pro mě zaměstnání, zdroj obživy. Ale nenaplňuje mě.“

„A jaká jsem podle tebe já?“

„Stejná osobnost jako na Stanfordu. Schopná a zodpovědná. Profesionální. Neděláš chyby.“

„Kéž bys měl pravdu! Kéž bych nedělala chyby!“

„Ten tvůj vztah je omyl?“

„Zatím si to odmítám přiznat.“

„Ale už začínáš litovat?“

Odmlčela se. Ne snad, že by neuměla odpovědět. Dobře věděla, že není šťastná. Ano, zažívala blažené chvíle – když slyšela Danielovo auto na příjezdové cestě, když potom vstoupil do dveří… Ale víc bylo večerů, kdy seděla sama v kuchyni u stolu a ve zbytečné spoustě sklenek vína utápěla zatrpklost.

„Možná,“ hlesla posléze.

„Já nikdy ničeho nelitoval.“

„Ani svého manželství?“

„Ne, ani té manželské katastrofy. Jsem přesvědčený, že nás každá zkušenosti i každé špatné rozhodnutí něco naučí. Proto se nesmíme bát dělat chyby. Já se do všeho vrhám po hlavě a pochopitelně si občas natluču. Ale nakonec se vždycky všechno nějak vytříbí.“

„Prostě důvěřuješ světu?“

„Ano. A v noci dobře spím. Žádné výčitky a pochybnosti, žádné úzkosti. Na to je život příliš krátký. Měli bychom se pohodlně opřít a pěkně si tu jízdu vychutnávat.“

Číšník přišel sklidit nádobí. Zatímco Maura polovinu jídla nechala na talíři, Doug své jehněčí zhltal do posledního kousku a se stejným zaujetím, s jakým přijímal životní úspěchy i nezdary. Na závěr si objednal tvarohový koláč a kávu, Maura požádala pouze o heřmánkový čaj. Když moučník a nápoje dorazily, Doug posunul koláč doprostřed stolu.

„Jen si vezmi,“ vybídl Mauru. „Určitě se ti sbíhají sliny.“

Zasmála se a vidličkou si nabrala pořádné sousto. „Máš na mě špatný vliv.“

„Kdybychom hlídali každý svůj krok, nebyl by život nuda? Ostatně tvarohový koláč je nepatrný hříšek.“

„Sotva se vrátím domů, budu to muset odčinit.“

„Kdy se vracíš?“

„Až v neděli odpoledne. Napadlo mě, že zůstanu o den déle a trochu si prohlédnu krajinu. Okolí Jackson Hole je nádherné.“

„Vyrazíš si sama?“

„Jo, ledaže by mě doprovodil nějaký filmový krasavec.“

Doug chvíli zamyšleně žvýkal kousek tvarohového koláče. „O žádném filmovém krasavci nevím,“ řekl. „Ale nabídl bych ti jinou možnost. Mám s sebou Grace, svoji dceru. Dneska večer šli se dvěma mými přáteli ze San Diega do kina. Na sobotu plánujeme výlet do lyžařské chaty. Přespíme tam a v neděli dopoledne pojedeme zpátky. Pokud by ses k nám chtěla připojit, do auta se vejdeš. A v chatě se pro tebe taky najde místo.“

Maura zavrtěla hlavou. „Kazila bych zábavu.“

„Kdepak, budeš se jim líbit. A oni se určitě budou líbit tobě. Arlo je jeden z mých nejlepších kamarádů. Přes den obyčejný účetní, zato večer…“ Dougův hlas přešel do zlověstného chrapotu. „Večer se proměňuje v celebritu známou jako Tajemný pan Chuťovka.“

„Cože?“

„Patří k nejpopulárnějším blogerům, kteří se zabývají jídlem a vínem. Vyzkoušel snad veškeré americké restaurace oceněné michelinskými hvězdičkami a pomalu začíná mapovat Evropu. Já mu říkám Mlsná huba.“

„Jak se zdá, bude s ním legrace,“ zasmála se Maura. „A co ten druhý přítel?“

„Přítelkyně. Arlova dlouholetá známost Elaine. Dělá něco kolem bytové architektury. Mám dojem, že vy dvě byste si rozuměly. A taky se seznámíš s Grace.“

Maura uvažovala, v puse další kousek tvarohového koláče.

„Hele, nenabízím ti manželství, ale všehovšudy kratičký výlet, přičemž mravopočestnost zaručuje gardedáma v podobě mé třináctileté dcery.“ Doug se naklonil blíž, jeho modré oči naléhaly. „No tak. Moje ztřeštěné nápady skoro pokaždé vyústí ve skvělou zábavu.“

„Skoro pokaždé?“

„Jistě, tu a tam se věci můžou nečekaně a nepředvídatelně zamotat. Ale právě proto je život úžasné dobrodružství. Někdy prostě musíš skočit rovnýma nohama a důvěřovat světu.“

Maura mu upřeně zírala do očí. Čím dál víc se jí zmocňoval pocit, že Doug Comley ji vidí jinak než většina ostatních lidí. Že dokáže proniknout jejím ochranným brněním a vnímat ženu skrytou uvnitř. Ženu, která se vždycky bála, kam ji zavede srdce.

Sklouzla pohledem k dezertnímu talířku. Tvarohový koláč zmizel. Vůbec si nepamatovala, že jej dojedla. „Ještě si to nechám projít hlavou,“ řekla.

„No ovšem,“ rozesmál se. „Jinak bys ani nebyla Maura Islesová.“

* * *

Později večer zavolala ze svého pokoje mobilem Danielovi.

Podle tónu hlasu poznala, že kněz není sám. Byl zdvořilý, ale neosobní, jako by hovořil s některým ze svých farníků. V pozadí se tlumeně ozývaly poznámky o cenách topiva, nákladech na opravu střechy a snižujícím se počtu darů. Zřejmě probíhala schůze věnovaná rozpočtu farnosti.

„Jak tam je?“ zeptal se Daniel. Vlídně a opatrně.

„Mnohem chladněji než v Bostonu. Všude už leží sníh.“

„Tady pořád prší.“

„Dorazím v neděli večer. Vyzvedl bys mě na letišti?“

„Ano, ovšem.“

„A co potom? Jestli budeš chtít zůstat na noc, můžeme se navečeřet u mě doma.“

Chvíli mlčel. „Nejsem si jistý, jak na tom budu s časem. Ještě si to musím promyslet.“

Skoro stejně předtím odpověděla Dougovi. A teď si také připomenula jeho slova. Někdy prostě musíš skočit rovnýma nohama a důvěřovat světu.

„Co kdybych ti v sobotu ještě zavolal?“ řekl Daniel. „To už budu svůj rozvrh znát přesněji.“

„Fajn. Ale pokud se nedovoláš, nedělej si starosti. Třeba budu mimo signál.“

„Takže se domluvíme později.“

Žádné něžné rozloučení, žádné miluju tě, pouze nevýrazné na shledanou – a rozhovor skončil. Jejich důvěrnosti se odbývaly výhradně za zavřenými dveřmi. Každou schůzku předem plánovali a důkladně promýšleli. Až příliš promýšleli, usoudil by Doug. Všechno to neustálé promýšlení Mauru unavovalo. A trápilo.

Zvedla sluchátko hotelového telefonu a vyťukala číslo ústředny. „Spojte mě prosím s pokojem Douglase Comleyho.“

Telefon čtyřikrát zazvonil, než se Doug ozval. „Haló?“

„To jsem já,“ řekla. „Poslyš, platí pořád to tvoje pozvání?“

Kapitola 4

Dobrodružství začalo celkem dobře.

V pátek večer se výletníci setkali při skleničce. Když Maura vstoupila do hotelového baru, Doug s ostatními už seděli u stolu a čekali na ni. Arlo Zielinski budil dojem člověka, který se projedl michelinským průvodcem od první do poslední stránky. Proplešatělý tlouštík se zdravou chutí k jídlu a upřímným smíchem.

„Čím větší společnost, tím je veseleji!“ zahlaholil. „A taky hned máme důvod objednat k večeři dvě lahve vína. Držte se nás, Mauro, a zaručuju vám skvělou zábavu, zvlášť když nás vede Doug.“ Naklonil se blíž a ztlumil hlas. „Za jeho morálku dám ruku do ohně. Víte, léta se mu starám o daně – a nikdo nezná vaše nejdůvěrnější tajemství líp než daňový poradce.“

„Co si tam vy dva špitáte?“ zeptal se Doug.

Arlo vzhlédl, ztělesněná nevinnost. „Jen právě říkám, že porota byla proti tobě vyloženě zaujatá. Vůbec tě neměli odsoudit!“

Maura vyprskla. Ano, tenhle Dougův kamarád se jí líbil.

Zato na Elaine Salingerovou si nedokázala utvořit názor. Ta žena se sice během rozhovoru usmívala, ale jaksi strnule a upjatě. A jaksi strnule a upjatě u Elaine působilo všechno, od těsně vypasovaných černých lyžařských kalhot až po přízračně hladký obličej. Byla přibližně v Mauřině věku a podobala se jí i výškou, ovšem postavu měla hubenou jako modelka, se záviděníhodným útlým pasem, který si zřejmě hodlala uchovat. Zatímco Doug, Arlo a Maura spořádali láhev vína, Elaine usrkávala ze sklenice minerálky ozdobené plátkem limetky a úzkostlivě se vyhýbala misce s oříšky, z níž si naopak Arlo bez zábran znovu a znovu nabíral. Maura nechápala, co mají ti dva společného, a rozhodně si neuměla představit, že spolu mají romantický vztah.

Další hádankou byla Dougova dcera Grace. Doug nepřeháněl, skutečně zdědila šťastné geny po své výjimečně půvabné matce. Už ve třinácti se zdála úchvatná. Dlouhé nohy, plavé vlasy, klenuté obočí, zářivě modré oči. Ta krása však působila chladně a nevlídně, téměř odpudivě. K rozhovoru dívka nepřispěla jediným slovem. Zachmuřeně tu seděla, na uších sluchátka iPodu. Konečně s okázalým povzdechem zvedla štíhlé tělo ze židle.

„Tati, můžu se už vrátit do svého pokoje?“

„Klid, zlato, ještě chvilku poseď,“ vybídl ji Doug. „Tak otravní snad zase nejsme, ne?“

„Zavírají se mi oči.“

„Je ti sotva třináct,“ škádlivě prohodil Arlo. „Měla by sis vážit, že jsi dostala příležitost zařádit si s dospělými!“

„Vždyť mě tady nepotřebujete.“

Doug si teprve teď všiml jejího iPodu. „Vypni ten krám, ano?“ zamračil se. „Zkus se zapojit do konverzace.“

Dívka ho zpražila pohledem plným ryzího pubertálního opovržení a klesla zpátky na židli.

„… a tak jsem probral všechny restaurace v okolí, ale žádná nestojí za návštěvu,“ vykládal Arlo. Nacpal si do úst další hrst oříšků, smetl z buclatých prstů sůl a dopil sklenku vína. „Nejlepší bude jet rovnou do té chaty a naobědvat se až tam. Na jídelním lístku mají steaky. A steak se skoro ani nedá zkazit.“

„Arlo, právě jsme večeřeli,“ zakroutila hlavou Elaine. „Nechce se mi věřit, že už přemýšlíš o zítřejším obědě.“

„Znáš mě, jsem rozený plánovač. Potřebuju přesně vědět, co mě čeká.“

„Zvlášť pokud jde o dobré jídlo.“

„Tati,“ zaúpěla Grace. „Jsem fakt hrozně utahaná. Půjdu do postele, jo?“

„Dobrá,“ svolil Doug. „Ale v sedm ať jsi vzhůru. Nejpozději v osm musíme vyrazit.“

„Taky už půjdeme spát.“ Arlo si z košile oklepal drobečky. „Zvedni se, Elaine.“

„Je teprve půl desáté.“

„Elaine,“ zopakoval Arlo a významně kývl směrem k Maure a Dougovi.

„Tak jo.“ Elaine přelétla Mauru pátravým pohledem a pak vstala, pružná jako gepard. „Ráda jsem vás poznala, Mauro. Na shledanou ráno.“

Jakmile trojice odešla, naklonil se Doug k Maure. „Omlouvám se za Grace. Chovala se příšerně.“

„Je opravdu moc hezká, Dougu.“

„A navíc chytrá. IQ 130. Dneska se to ovšem příliš neprojevilo. Obvykle bývá výřečnější.“

„Třeba jí vadí, že jsem se k vám přidala.“

„Tohle pusť z hlavy, Mauro. Jestli s tím má problém, musí si ho vyřešit sama.“

„Ale stejně – být někomu na obtíž, to rozhodně není příjemná představa.“

„Vážně se bojíš, abys nebyla na obtíž?“ Jeho oči jako by jí pronikaly přímo do mozku.

„Trochu ano,“ přiznala.

„Proboha, Mauro, vyjít se třináctiletou holkou prostě není jednoduché. Ale odmítám se podřizovat jejím náladám.“ Pozdvihl sklenku k přípitku. „Na naše zítřejší dobrodružství!“

S úsměvem si přiťukli. V útulném šeru hotelového baru Doug vypadal jako ten student, kterého si pamatovala z koleje, bezstarostný mladík převlékající se za nindžu a šplhající po střechách. Najednou se také cítila znovu mladá. Odvážná, troufalá. Připravená podniknout dobrodružnou cestu.

„Báječně si to užijeme,“ řekl. „Slibuju.“

***

V noci začalo sněžit, a když nakládali zavazadla do kufru prostorného Chevroletu Suburban, auta na parkovišti už pokrývala skoro deseticentimetrová vrstva bělostného prašanu, nad níž se obyvatelé San Diega rozplývali obdivem. Arlo a Doug vyfotografovali Mauru, Elaine a Grace, malebně naaranžované před vchodem hotelu. Všichni se pořád usmívali, tváře zrůžovělé, na sobě slušivé lyžařské oblečení. Pro Mauru sníh samozřejmě nepředstavoval nic zvláštního, ale teď nezašla o nic méně než tihle Kaliforňané. Okouzleně sledovala, jak jsou sněhové vločky třpytivé a čisté, jak tiše se snášejí z nebe, jak měkce se jí usazují na řasách. Během dlouhých bostonských zim sníh znamenal únavné odhazování, promáčené boty, blátivou břečku v ulicích. Patřil k nepříjemným stránkám života a člověk se s ním až do jara musel smířit. Ale tenhle sníh vypadal jinak – svátečně. A tak se Maura usmívala na oblohu
a pociťovala tutéž radostnou závrať jako ostatní, okouzlená světem, který se náhle zdál nový, mnohem přívětivější.

„Lidi, ten výlet bude paráda!“ jásal Doug, zatímco na střešní mřížku suburbanu upevňoval vypůjčené běžky. „Čerstvý prašan. Skvělá společnost. Večeře u plápolajícího krbu.“ Ještě překontroloval přezky popruhů. „Posádko, na palubu. Vyrážíme!“

Grace se uvelebila vepředu na místě spolujezdce.

„Poslyš, zlato,“ řekl Doug. „Co kdybys vedle mě dnes pustila Mauru?“

„Vždycky přece sedím tady.“

„Maura je náš host. Neprokážeš jí laskavost?“

„Není třeba, Dougu,“ ozvala se Maura. „Ráda se posadím dozadu.“

„Opravdu?“

„Jistě.“ Maura se nasoukala na zadní sedadlo. „Dokonale mi to vyhovuje.“

„Dobrá, ale později byste se mohly vystřídat.“ Doug vrhl na dceru káravý pohled, ovšem Grace už si stačila opět nasadit sluchátka iPodu, zírala oknem ven a otce nevnímala.

Mauře skutečně vůbec nevadilo, že sedí sama ve třetí řadě, s výhledem na Arlovu pleš a Elaininy krátké, módně sestřižené tmavé vlasy. Koneckonců se ke čtveřici výletníků připojila až na poslední chvíli, neznala jejich společné zážitky a vtípky, a tak se ráda spokojila s rolí pouhé pozorovatelky. Zatímco opouštěli Teton Village a mířili k jihu, sněžilo stále hustěji. Stěrače připomínaly metronom, pravidelně odhrnující přívaly sněhových vloček. Maura se pohodlně opřela a sledovala krajinu. Těšila se na oběd v chatě, na hořící krb. A těšila se i na odpolední lyžování. Všichni si půjčili běžky, nehodlali sjíždět prudké svahy. Tedy žádná úzkost, žádné obavy z děsivých pádů, zlomených nohou a prasklých lebek. Jenom poklidná procházka tichým lesem, lyže klouzající po prašanu, plíce plné svěžího chladného vzduchu. Během kongresu patologů viděla Maura příliš snímků zmrzačenýc h těl. Byla ráda, že podniká cestu, která nemá nic společného se smrtí.

„Toho sněhu přibývá pořádným tempem,“ prohodil Arlo.

„Naše pneumatiky si s ním poradí,“ opáčil Doug. „Chlápek v půjčovně mě ujistil, že jsou vhodné do nejhorší nepohody.“

„Když je řeč o nepohodě, poslechl sis předpověď počasí?“

„Jo, hlásili, že bude sněžit. Překvápko, co?“

„Jde mi o jediné: jestli to do chaty stihneme do oběda.“

„Podle Loly tam dorazíme v jedenáct třicet dva. A Lola se nikdy nemýlí.“

„Jaká Lola?“ ozvala se Maura.

„Tahleta,“ ukázal Doug ke krabičce GPS připevněné na palubní desce.

„Proč chlapi dávají GPS vždycky ženská jména?“ zeptala se Elaine.

Arlo se zasmál. „Protože ženské nám chlapům pořád říkají, kam jít. A pokud Lola tvrdí, že v chatě budeme před polednem, znamená to, že včas a slušně poobědváme.“

Elaine si povzdechla. „Dokážeš vůbec myslet na něco jiného než na jídlo?“

„Klíčové slovo je kvalita. Za celý život člověk sní pouze určitý počet jídel, a tak je důležité…“

„… aby každé z nich stálo za to,“ dokončila větu Elaine. „Jistě, Arlo, známe tvou životní filozofii.“

Arlo se otočil dozadu k Mauře. „Moje máti byla vynikající kuchařka. Naučila mě neplýtvat chutí na průměrné pokrmy.“

„Zřejmě proto jsi tak hubený,“ podotkla Elaine.

„Teda ty máš ale dneska náladu!“ ušklíbl se Arlo. „Myslel jsem, že tě výlet potěší.“

„Jsem nevyspalá. Polovinu noci jsi chrápal. Asi budu trvat na oddělených ložnicích.“

„Nerozčiluj se. Koupím ti špunty do uší.“ Arlo vzal Elaine kolem ramenou a přivinul ji k sobě. „Zlatíčko. Drahoušku. Nenechávej mě spát samotného.“

Elaine se vyprostila z objetí. „Pusť, dostávám křeč do krku.“

„Lidi, jenom se podívejte na ty fantastické závěje!“ nadšeně zvolal Doug. „Hotová zimní pohádka!“

Hodinu jízdy od Jacksonu spatřili ceduli s nápisem POSLEDNÍ MOŽNOST NATANKOVAT. Doug zajel ke Grubbově čerpací stanici spojené s prodejnou smíšeného zboží. Všichni se vyhrnuli ven, aby použili toaletu, prošli úzké uličky obchodu a pokochali se různými přesnídávkami, zaprášenými časopisy a škrabkami k odstraňování ledu z předních skel automobilů.

Arlo se zastavil u regálu zaplněného plastovými balíčky se sušeným hovězím. „Copak tohle ještě někdo jí?“ zasmál se. „Z devadesáti procent to obsahuje dusičnan sodný, zbytek je červené barvivo číslo dvě.“

„Mají tu čokolády Cadbury,“ řekla Elaine. „Nekoupíme pár kousků?“

„Nejspíš budou deset let staré. Koukni, tady jsou dokonce lékořicoví hadi. Jako dítě jsem se jich přecpal, až mi bylo špatně. Úplně se vracíme někam do padesátých let.“

Zatímco Arlo s Elaine se chichotali v oddělení potravin, vzala si Maura noviny a zamířila k pokladně, aby je zaplatila.

„Jsou z minulého týdne,“ poznamenala Grace.

Maura se otočila, překvapená, že ji dívka oslovila. Grace tentokrát neměla na uších sluchátka, nicméně její iPod dál tlumeně vyhrával rytmické melodie.

„Ano, z minulého týdne,“ zopakovala Grace. „V tomhle krámě je všechno po záruční lhůtě. Třeba bramborové lupínky tu určitě skladují nejméně rok. Vsadila bych se, že i pohonné hmoty tady budou hodně mizerné.“

„Díky za upozornění. Ale chci jenom něco na čtení a tohle mi musí stačit.“ Maura vytáhla peněženku a přemýšlela, kde se ve slovníku dospívající dívky berou výrazy typu pohonné hmoty. Byla to další drobnost, která ji na Grace mátla. Dívka klátivě zamířila ke dveřím, její útlounké boky v těsných džínách se lehce pohupovaly. Zřejmě ji vůbec nezajímalo, jak působí na druhé lidi. Postarší muž u pokladny zíral, jako by ve svém obchodě ještě nikdy nespatřil tak exotické stvoření.

Když Maura vyšla ven, Grace už seděla v autě, tentokrát však na zadním sedadle.

„Princezna se milostivě vzdala trůnu,“ pošeptal Doug Maure, zatímco jí otvíral dveře. „Konečně máš místo vedle mě.“

„Opravdu mi nijak nevadilo, že sedím vzadu.“

„Ale mně to vadilo. Trochu jsem si s ní popovídal a dokonale se uklidnila.“

Z obchodu se vynořili i Elaine s Arlem a celí rozesmátí se nasoukali do prostřední řady.

„Připadal jsem si jako v časové smyčce,“ zahlaholil Arlo. „Všimli jste si těch dávkovacích krabiček s bonbony? Určitě jsou tam nejmíň dvacet let. A ten staroch za pultem snad vypadl přímo ze Zóny soumraku.!“

„Jo, byl dost divný.“ Doug nastartoval.

„Podle mě z něho šla doslova hrůza. Varoval nás před jízdou do říše věčné blaženosti.“

„Co to asi mělo znamenat?“

„Vy lidé zatvrzele hřešíte!“ Arlo se snažil co nejvěrněji napodobit hřímající televizní kazatele. „Řítíte se cestou zkázy, pohltí vás plameny pekelné!“

„Třeba nás chtěl jenom upozornit, že musíme jet opatrně,“ podotkla Elaine. „Kvůli těm závějím a tak.“

„Jak se zdá, skoro přestalo sněžit.“ Doug se předklonil a zvedl oči k obloze. „Vážně, tamhle je, mám dojem, vidět kus modrého nebe.“

„Prostě za všech okolností optimista,“ řekl Arlo. „To je náš Dougie.“

„Pozitivní přístup nikdy neuškodí.“

„Hlavně nás tam dovez včas k obědu.“

Doug se podíval na GPS. „Lola odhaduje, že dorazíme v jedenáct čtyřicet devět. Neměj strach, hlady neumřeš.“

„Už teď mi kručí v břiše – a je teprve půl jedenácté.“

Ženský hlas z GPS přikázal: „Na příštím rozcestí odbočit vlevo.“

Arlo rozjařeně zapěl: „Jakékoliv přání Loly…“

„Okamžitě splníme,“ připojil se Doug a na křižovatce poslušně odbočil vlevo.

Maura vyhlédla oknem. Ale žádný kus modrého nebe nespatřila. Viděla pouze nízko visící mraky a v dálce bílé horské svahy.

„Znovu sněží,“ konstatovala Elaine.

Kapitola 5

„Museli jsme špatně odbočit,“ poznamenal Arlo.

Sněžilo čím dál vydatněji. Sotva stěrače smetly vrstvu vloček, pokryla čelní sklo další štědrá dávka. Auto už téměř hodinu nepřetržitě stoupalo do kopce a povrch silnice dávno zmizel pod houstnoucím bělostným kobercem. Doug řídil předkloněný a snažil se najít nějaké záchytné body.

„Víš určitě, že jedeme správně?“ znovu se ozval Arlo.

„Podle Loly ano.“

„Lola je neosobní hlas v krabičce.“

„Naprogramoval jsem ji na nejkratší trasu. Což je tahle.“

„A je ta trasa taky nejrychlejší?“

„Hele, nechceš mě u volantu vystřídat?“

„Klid, kamaráde. Jenom se ptám.“

„Od chvíle, kdy jsme odbočili, jsem neviděla jediné auto,“ prohodila Elaine. „Vlastně už od té prapodivné benzínky. Proč tu není živá duše?“

„Nemáš mapu?“ zeptala se Maura.

„Zkus se podívat do palubní přihrádky,“ odpověděl Doug. „V půjčovnách tam obvykle mapu dávají. Ale GPS říká, že jsme přesně tam, kde máme být.“

„Jo, uprostřed pustiny,“ zamumlal Arlo.

Maura vyndala mapu a rozložila ji. Pár vteřin trvalo, než se zorientovala v neznámé krajině. „Tahle silnice tu vůbec není zakreslená.“

„A našla jsi nás na té mapě dobře?“

„Prostě to tu není.“

Doug sáhl po mapě a rozprostřel si ji na volantu.

„Dovol mi drobnou připomínku,“ zvolal Arlo. „Co kdybys raději sledoval cestu?“

Doug odstrčil mapu. „Je k ničemu. Není dost podrobná.“

„Třeba se Lola mýlí,“ nadhodila Maura. Kristepane, taky už tomu přístroji říkám tím pitomým jménem.

„Lola má rozhodně aktuálnější informace než mapa,“ prohlásil Doug.

„Asi to bude jen letní silnice. Nebo soukromá.“

„Když jsme na ni odbočovali, nic ji jako soukromou neoznačovalo.“

„Myslím, že bude nejlepší otočit se a vrátit,“ navrhl Arlo. „Vážně, Dougu.“

„Zpátky k rozcestí je to skoro padesát kilometrů. Chceš do chaty přijet k obědu, nebo ne?“

„Tati?“ ozvala se ze zadního sedadla Grace. „Co se děje?“

„Ale nic, zlato. Jenom se dohadujeme, kudy jet.“

„Zabloudili jsme?“

Doug si utrápeně povzdechl. „Kdepak, nezabloudili. Jedeme správným směrem. Stačí, když se uklidníme, a všechno bude v dokonalém pořádku.“

„Otoč to, Dougu,“ naléhal Arlo. „Z té silnice jde strach.“

„Dobrá,“ pokrčil Doug rameny. „Budeme hlasovat. Prosím, kdo začne?“

„Já jsem pro návrat,“ oznámil Arlo.

„Elaine?“

„Soudím, že rozhodovat by měl řidič,“ odpověděla. „Předem s tebou ve všem souhlasím, Dougu.“

„Díky, Elaine.“ Doug sklouzl pohledem k Mauře. „A jaký je tvůj názor?“

Otázka byla závažnější, než se zdálo. Maura to poznala z jeho očí, které jasně říkaly: Podpoř mě. Věř mi. Ten pohled jí připomenul Douga před dvaceti lety, bezstarostného studenta ve vybledlé plážové košili, mladíka řídícího se jedinou zásadou: Odvážnému štěstí přeje. Ano, tenhle Douglas padal ze střech a lámal si nohy, přesto nikdy neztrácel optimismus. Teď ji žádal o důvěru. A Maura by mu ráda vyhověla.

Nedokázala však pominout své varovné instinkty.

„Myslím, že bude rozumnější, když se vrátíme,“ řekla.

Její odpověď Doug přijal skoro jako urážku. „Tak jo.“ Dotčeně si povzdechl. „Před vzpourou zkrátka musím ustoupit. Až najdu vhodné místo, otočím auto a hezky se vrátíme těch padesát kilometrů zpátky.“

„Já stála na tvé straně, Dougu,“ připomenula Elaine.

„Tady silnice vypadá dost široká.“

„Počkej! Opatrně!“ Maura se chystala dodat, že by tu mohl být příkop, ale Doug už kroutil volantem a otáčel auto do protisměru. Náhle pod pravou pneumatikou povolil sníh. Vozidlo se prudce sesmeklo ke straně, až se Maura uhodila o dveře.

„Proboha!“ zaječel Arlo. „Co to sakra vyvádíš?“

Auto se zastavilo, téměř nakloněné na bok.

„Do hajzlu! Do hajzlu!“ Doug sešlapával plynový pedál. Motor vyl, kola se ve sněhu protáčela. Doug zařadil zpátečku a pokusil se vycouvat. Auto se pohnulo sotva o pár centimetrů, pak se roztřáslo a zastavilo. Pneumatiky se opět protáčely.

„Rozhoupej to,“ radil Arlo. „Dozadu, dopředu a znovu.“

„Právě tohle přece dělám!“ Doug zařadil jedničku a snažil se popojet. Kola kvílela, ale dál se točila naprázdno.

„Tati?“ Gracin hlas se lehce chvěl panikou.

„Klid, zlato. Všechno bude v pořádku.“

„Co budeme dělat?“ zakvílela Grace.

„Přivoláme pomoc. Dorazí vyprošťovací vůz, vytáhne nás z té škarpy a pofrčíme dál.“ Doug sáhl pro mobilní telefon. „Možná zmeškáme oběd, ale nevadí, zažiješ dobrodružství. Až se vrátíš do školy, budeš mít o čem vyprávět.“ Odmlčel se a se svraštělým čelem zíral na mobil. „Má někdo z vás signál?“

„Chceš říct, že ty se nedovoláš?“ zeptala se Elaine.

„Mohli byste se všichni podívat?“

Maura zalovila v kabelce. „Ani jedna čárka.“

„Já jsem taky bez signálu,“ oznámila Elaine.

„Totéž,“ připojil se Arlo.

Doug se ohlédl k zadnímu sedadlu. „Grace?“

Dívka zavrtěla hlavou a skoro vzlykla. „Jsme v háji, co?“

„Nezmatkuj. Tohle zvládneme.“ Doug se zhluboka nadechl. „Když se nedá přivolat odtahovka, musíme se z toho dostat sami. Vytlačíme ten krám zpátky na silnici.“ Doug zařadil neutrál. „Takže všichni ven. Dokážeme to.“

Mauřiny dveře zatarasil sníh, ze své strany tedy nemohla vystoupit a musela se přesunout na místo řidiče. Doug jí pak pomohl z vozu. Stála tam až po kolena v závějích. Rozhlédla se a teprve teď si uvědomila celý rozsah katastrofy. Auto sjelo z krajnice a částečně sklouzlo do příkopu. Kola napravo se úplně ztrácela ve sněhu, levá kola se vůbec nedotýkala vozovky. Ne, tohle těžké monstrum rozhodně zpátky nevytlačíme.

„S tímhle si poradíme!“ prohlásil Doug. Zřejmě dosud nevyčerpal své zásoby nadšení. „Do toho, lidi! Společně!“

„Jak si to konkrétně představuješ?“ zeptal se Arlo. „Potřebuješ vyprošťovací vůz, jinak s tou kraksnou nepohneš.“

„No, já bych to zkusila,“ ozvala se Elaine.

„Tobě se to mluví, když nemáš záda v háji.“

„Přestaň skučet, Arlo, a koukej se přidat.“

„Díky, Elaine.“ Doug sáhl do kapsy pro rukavice. „Grace, přesuň se za volant. Budeš řídit.“

„Já řídit neumím!“

„Zlato, jde jen o chvilku. Než dostaneme to auto na silnici.“

„A nemůže to udělat někdo jiný?“

„Jsi tu nejmenší a my ostatní musíme auto zvedat. Neboj se, pomůžu ti přesednout.“

Vystrašená Grace přelezla na místo řidiče.

„Šikovná holka,“ pochválil ji Doug. Seskočil do příkopu, kde se rázem ocitl skoro po pás ve sněhu, a dlaněmi v rukavicích se opřel o zadní část suburbanu. „Tak co bude?“ vyzývavě vzhlédl k ostatním dospělým.

Elaine sklouzla dolů jako první. Maura ji následovala. Sníh jí smáčel nohavice a pronikal i do bot. Její rukavice zůstaly někde v autě, uchopila tedy okraj kapoty holýma rukama. Měla pocit, že jí ledově studený kov spaluje kůži.

„Co moje záda?“ zaúpěl Arlo. „Určitě si vyhodím plotýnku.“

„Chceš tady raději zmrznout?“ opáčila Elaine.

Arlo si velmi pomalu natáhl rukavice a vlněnou čepici, kolem krku si pečlivě omotal šálu. Teprve pak, vyzbrojený proti chladu, neochotně slezl do příkopu.

„A teď společně a najednou,“ zavelel Doug. „Zvedáme!“

Maura napnula veškeré síly, ale boty se jí ve sněhu smekaly. Slyšela, jak Arlo vedle funí námahou. Suburban se začal zhoupávat dopředu.

„Grace!“ křikl Doug. „Toč volantem doleva!“

Přední část auta se zvolna sunula vzhůru k silnici. Nepřestávali zvedat auto výš. Maure se chvěly paže, bolely ji podkolenní šlachy. Zavřela oči a zadržela dech, soustředila se na hlavní cíl: pohnout těmi třemi tunami kovu, plastů a skla. Cítila, jak jí kloužou podpatky. A najednou klouzal i suburban, valil se zpátky – přímo na ně.

„Pozor!“ zaječel Arlo.

Maura stačila uskočit stranou, právě když terénní vůz klesl dolů a v příkopu se převrátil na bok.

„Kristepane!“ kvílel Arlo. „Málem nás to rozmačkalo!“

„Tati! Tati! Nemůžu rozepnout bezpečnostní pás!“

Doug vylezl na auto. „Vydrž, zlatíčko. Dostanu tě ven.“ Otevřel dveře a naklonil se dovnitř, aby dceru vysvobodil. Celá zadýchaná dopadla do sněhu.

„Tak – a jsme úplně v hajzlu,“ prohlásil Arlo.

Vyškrábali se z příkopu. Mlčky tam stáli a zachmuřeně pozorovali suburban. Ležel na boku, napůl zabořený ve sněhu.

Arlo se poněkud hystericky rozesmál. „Alespoň jedno je jisté. Oběd už nestihneme.“

„Musíme důkladně zvážit situaci,“ řekl Doug.

„Co bys chtěl zvažovat? Ten tank rozhodně sami nevytáhneme.“ Arlo si těsněji ovinul kolem krku šálu. „A navíc zatraceně mrzne.“

„Kolik kilometrů máme k té chatě?“ zeptala se Maura.

„Podle Loly zhruba čtyřicet,“ odpověděl Doug. „A od benzínky jsme ujeli téměř padesát.“

„Jo. Zdolali jsme přibližně půlku trasy.“

„Nádhera!“ ušklíbl se Arlo. „Líp naplánovat jsme to fakt nemohli.“

„Arlo, sklapni,“ procedila mezi zuby Elaine. „Ovšem těch necelých padesát kilometrů zpátky by bylo skoro pořád z kopce,“ připomenul Doug. „Což je mnohem snazší.“

Arlo vytřeštil oči. „Měl bych se vláčet padesát kiláků ve sněhové bouři?“

„Ne. Ty a dámy zůstanete tady. Vlezete si do auta a budete v teple. Já si sundám ze střechy běžky a zajedu pro pomoc.“

„Už je dost pozdě,“ podotkla Maura.

„Zvládnu to.“

„Je skoro poledne. Zbývá ti sotva pár hodin denního světla – a za tmy se pokračovat nedá. Mohl by ses zřítit z nějakého srázu.“

„Maura má pravdu,“ přikývla Elaine. „Abys urazil takovou dálku, potřeboval bys den, možná dva. A sníh je hluboký, hodně by tě zpomaloval.“

„Já ten malér způsobil – a já vás z něj taky dostanu.“

„Nežvaň hlouposti, Dougu. Zůstaneš s námi.“

Ale Doug už slézal zpátky do příkopu, aby si ze střešní mřížky sundal běžky.

„Sakra, v životě nebudu pomlouvat sušené maso,“ mumlal si pro sebe Arlo. „Měl jsem pár sáčků koupit. Přinejmenším obsahuje bílkoviny.“

„Dougu, vážně nemůžeš jet,“ nepřestávala naléhat Elaine. „Ne v tuhle denní dobu.“

„Až se setmí, odepnu lyže a ze sněhu si postavím iglú nebo něco na ten způsob.“

„Umíš snad stavět iglú?“

„Určitě to není žádná věda.“

„Umrzneš ve vánici.“

„Tati, nikam nejezdi.“ Grace sklouzla do příkopu, popadla otce za ruku a táhla ho pryč od lyží. „Prosím.“

Doug vzhlédl k dospělým, kteří postávali na silnici, a rozčileně zvýšil hlas téměř do křiku. „Copak nechápete, že se ten problém snažím vyřešit! Chci nás odtud dostat, ale vy mi to rozhodně neusnadňujete!“

Jeho výbuch všechny vylekal. Mlčeli, třásli se zimou. A začínali si uvědomovat vážnost situace. Můžeme tu umřít.

„Dřív nebo později sem někdo dorazí, ne?“ Elaine přelétla očima po ostatních. Očekávala souhlas. „Koneckonců jde o veřejnou silnici, určitě ji protáhnou sněhovým pluhem. Přece nejsme jediní, kdo se po ní vydal.“

„A kolik jiných aut jsi viděla?“ skepticky opáčil Arlo.

„Normálně protažená silnice odtud není zase tak daleko.“

„Jenom se koukni na ten sníh kolem. Už teď je ho skoro půl metru a pořád přibývá. Kdyby tu běžně nasazovali sněhové pluhy nebo frézy, dávno by to udělali.“

„Co tím chceš říct?“

„Tohle prostě bude sezónní cesta,“ odpověděl Arlo. „Proto ji ani nezakreslili do mapy. Ta zatracená Lola nám vybrala nejkratší trasu: přímo přes horský hřeben.“

„Ale stejně tudy někdo pojede.“

„No ovšem – na jaře. Vzpomínáš, jak před několika roky jedna oregonská rodina uvázla v závějích? Mysleli, že jsou na hlavní silnici, a ocitli se uprostřed pustých plání. Nikdo je nezkoušel hledat. Po týdnu se muž rozhodl zajít pro pomoc. A samozřejmě zmrzl.“

„Sklapni, Arlo,“ zamračil se Doug. „Zbytečně děsíš Grace.“

„Spíš chce vyděsit mě“ prohodila Elaine.

„Kdepak, Elaine, jenom se ti snažím vysvětlit, že tuhle situaci náš milý Dougie jen tak levou rukou nevyřeší.“

„Já to přece vím!“ podrážděně odsekla Elaine.

Silnicí se přehnal vítr a vmetl jim do tváří štiplavou záplavu sněhových vloček. Maura pevně semknula víčka. Když oči opět otevřela, všichni tam stáli bez hnutí, jako by je zima a zoufalství úplně ochromily. Další nápor ledového vichru Mauru přinutil otočit se, aby si chránila obličej. Teprve teď si všimla zelené skvrny, která výrazně kontrastovala s neporušenou bělostnou plochou.

Zamířila tam, brodila se vysokou vrstvou prašanu, který pronikal do bot a ztěžoval každý krok.

„Kam to jdeš, Mauro?“ okamžitě zpozorněl Doug.

Pokračovala, přestože Doug za ní dál volal. Konečně v zelené skvrně poznala ceduli, zčásti zakrytou navátým sněhem, a očistila nápis.

SOUKROMÁ CESTA

VÝHRADNĚ PRO MÍSTNÍ OBYVATELE STŘEŽENÉ ÚZEMÍ

Vozovku Maura pod napadaným sněhem neviděla, jenom úzký průsek lesem, ztrácející se mezi stromy. Cestu přehrazoval řetěz, jehož články pokrývala bílá námraza. „Objevila jsem silnici!“ křikla Maura, a když se ostatní proploužili závějemi blíž, ukázala na ceduli. „Podle označení slouží pouze místním obyvatelům. A to znamená, že najdeme i domy.“

„Řetěz není odemknutý,“ podotkl Arlo. „Pravděpodobně tu nikoho nezastihneme.“

„Ale budeme se mít kde schovat. A to nám bohatě stačí.“

Doug se rozesmál, objal Mauru kolem ramenou a vroucně si ji přivinul k péřové bundě. „Já věděl, že vzít tě s sebou je skvělý nápad! Doktorce Islesové zkrátka nic neunikne! My bychom tu cestu určitě přehlédli.“

Když ji Doug pustil z objetí, všimla si Maura, že je Elaine upřeně pozoruje, a zneklidněla, neboť to nebyl zrovna přátelský pohled. Vzápětí se Elaine otočila a zamířila zpátky k suburbanu.

„Vezmeme si věci z auta,“ prohodila.

Nevěděli, jak daleko je budou muset nést, a tak Doug navrhl, aby se spokojili s tím nejnutnějším k přenocování. Maura nechala ve voze cestovní tašku, popadla pouze kabelku s konferenční igelitkou, do níž nacpala toaletní potřeby a rezervní svetr.

„Elaine, vážně s sebou chceš vláčet ten kufr?“ zděsil se Arlo.

„Je to příruční zavazadlo. Jsou v něm šperky a kosmetika.“

„Proboha, jsme někde v divočině.“

„Mám tam i další osobní věci.“

„Jaké?“

„Různé. Prostě věci.“ Elaine vyrazila k soukromé silnici, kufrem na kolečkách za sebou vyrývala ve sněhu brázdu.

„A mně pochopitelně nezbývá než projevit galantnost.“ Arlo si povzdechl a uchopil kovové držadlo kufru.

„Vzal jste si každý, co potřebujete?“ zavolal Doug.

„Počkat,“ ozvala se Maura. „Asi bude rozumné nechat tady vzkaz pro případ, že někdo auto objeví.“ Vytáhla z kabelky propisku a notes a napsala: Uvázli jsme tu, přivolejte prosím pomoc. Vydali jsme se po té soukromé cestě. Vytrhla list, položila jej na palubní desku a zabouchla dveře auta. „Hotovo,“ řekla a navlékla si rukavice. „Můžeme vyrazit.“

Přehoupli se přes natažený řetěz a vykročili na lesní cestu. Hekající a funící Arlo za sebou vlekl Elainin kufr.

„Dougu,“ supěl Arlo, „až se vrátíme domů, dlužíš mi pořádný oběd. Opakuju: pořádný. Veuve Clicquot. Kaviár. A steak velký jako Los Angeles.“

„Přestaň,“ okřikla ho Elaine. „Dostáváme z tebe hlad.“

„Že by ti taky už kručelo v břiše?“

„Jo – a nijak zvlášť mi nepomáhá, že o jídle v jednom kuse žvaníš.“

„Ovšem hlad nezmizí, ani když o jídle mluvit nebudeme.“ Arlo se loudal, kufr za ním kodrcal ve sněhu. „A teď přijdeme po večeři.“

„Něco k jídlu tam určitě bude,“ prohodil Doug. „Na zimu sice zavřeš dům, ale ve špižírně obvykle necháš nějaké zásoby. Třeba burákovou pomazánku. Nebo makaróny.“

„Hrůza! Čiré zoufalství! Dokonce i pitomé makaróny mi už připadají lákavé.“

„Lidi, zažíváme dobrodružství, ne? Představte si, že jste právě vyskočili z letadla a musíte doufat, že bezpečně přistanete na zemi.“

„Kdepak, Dougu, já nejsem jako ty,“ povzdechl si Arlo. „Já neskáču z letadel.“

„Pak nevíš, co všechno ti uniklo.“

„Momentálně oběd.“

Chůze je čím dál víc zmáhala. Navzdory klesající teplotě se Maura v lyžařské bundě silně potila a zároveň jí každý vdech ledového vzduchu sežehával hrdlo. Byla příliš unavená, aby kráčela neporušeným sněhem, a tak se jen ploužila v Dougových stopách, nechávala ho prošlapávat cestu a ztěžka klesala nohama do jamek, které zůstávaly po jeho botách. Otupěle pochodovala vpřed, levá, pravá, levá, pravá, nevšímala si bolesti ve svalech, palčivého pocitu uvnitř hrudi ani nepříjemně promáčených nohavic.

Zatímco stoupali do mírného svahu, upírala pohled pouze dolů na jiskřící sníh. Když se Doug náhle zastavil, málem do něho narazila.

„Hej, lidi!“ křikl Doug na ostatní. „Vypadá to dobře!“

Maura se k němu přesunula. Spatřila údolí a střechy více než desítky domů. Ze žádného komínu se nevinul kouř. Silnici vedoucí dolů pokrývaly sněhové závěje.

„Nevidím jedinou známku života,“ poznamenala.

„Nejspíš se budeme muset do některého z těch domů vloupat. Ale přinejmenším najdeme místo, kde přespíme. Podle mého odhadu to dolů jsou zhruba tři kilometry, takže tam dorazíme ještě před setměním.“

„Koukněte, další tabule,“ ukázal Arlo. S námahou se k ní doplahočil a smetl z jejího povrchu sníh.

„Co se tam píše?“ zeptala se Elaine.

Arlo chvíli mlčel. Zíral na ceduli, jako by se snažil rozluštit slova v neznámé řeči. „Už vím, co měl ten podivný stařík z benzínky na mysli,“ řekl posléze.

„O čem to mluvíš?“

„Je tady jméno té vesnice.“ Arlo ustoupil stranou a Maura si přečetla nápis.

ŘÍŠE VĚČNÉ BLAŽENOSTI.

Kapitola 6

„Nevidím žádné elektrické dráty,“ poznamenal Arlo.

„Chcete říct, že si tady nemůžu dobít iPod?“ ozvala se Grace.

„Třeba mají rozvody v zemi,“ nadhodil Doug. „Nebo používají generátory. Žijeme v jedenadvacátém století. Elektřinu si nikdo neodpírá.“ Upravil si batoh. „Pokračujeme, čeká nás ještě dost dlouhá cesta. Rád bych se do vesnice dostal dřív, než se setmí.“

Začali sestupovat ze svahu. Ledový vichr bodal do tváří a zuřivými poryvy ztěžoval chůzi. Doug kráčel jako první, v jeho stopách následovali Grace, Elaine a Arlo, řadu uzavírala Maura. Sice teď mířili dolů, ale museli se brodit stále vyšší vrstvou sněhu, což je nesmírně vyčerpávalo. Nikdo už nemluvil, veškerou energii spotřebovali na to pomalé plahočení vpřed.

Dnešek nepřinesl absolutně nic z toho, co si od něj Maura slibovala. Kéž bychom ignorovali GPS a řídili se mapou, pomyslela si. Touhle dobou bych pohodlně seděla u hořícího krbu v horské chatě a usrkávala víno. Ale hlavně jsem měla odmítnout Dougovo pozvání – vůbec bych tu neuvázla s těmi lidmi. Strávila bych den i nadcházející noc v teple a bezpečí hotelu… Bezpečí, to byla varianta, které Maura skoro vždycky dávala přednost. Bezpečné investice, bezpečná auta, bezpečné cestování. Jediná rizika, jaká kdy podstoupila, se týkala mužů. Její volba se pokaždé ukázala jako špatná. Daniel, teď zase Douglas. Zapamatuj si: v budoucnu se zásadně vyhýbej chlapům, jejichž křestní jména začínají písmenem D! Navíc se ti dva ani trochu nepodobali. Doug se choval nespoutané až lehkomyslně. A právě tím ji okouzlil, právě tím způsobil, že zatoužila být stejně lehkomyslná.

Tohle je výsledek, říkala si hořce, zatímco klopýtala zasněženou svažitou silnicí. Nechala jsem se nezodpovědným člověkem zatáhnout do maléru. Ke všemu Doug nechce přiznat, jak zoufalá je naše situace a jak se spíš zhoršuje, než zlepšuje. V jeho prosluněném světě nakonec vždycky všechno dopadne skvěle.

Denní světlo zvolna sláblo. Ušli dobré dva kilometry a Maura už měla nohy jako z olova. Kdybych tady klesla vysílením, napadlo ji, ostatní si toho ani nevšimnou. A později, za tmy, by mě patrně nedokázali najít. Do rána by mě zakryl sníh. Dokonale bych zmizela, ztracená ve vánici, pohřbená pod závějemi. Nikdo by netušil, co se stalo. Nikomu v Bostonu jsem se o tomhle dvoudenním výletu nezmínila. Jedinkrát jsem se pokusila zachovat spontánně, přidat se k zábavě a prostě si užít, jak mě Doug přemlouval. Taky jsem tu viděla příležitost pustit z hlavy Daniela, projevit se jako nezávislá osobnost. Dokázat si, že o svém životě přece jen rozhoduju sama…

Z ramene jí sklouzla kabelka, mobilní telefon zapadl do závěje. Maura jej zvedla, očistila od sněhových vloček a pak zkontrolovala monitor. Stále bez signálu. V těchhle končinách je to nepotřebný krám, pomyslela si a vypnula přístroj, aby šetřila baterii. Zkouší mi Daniel volat? ptala se v duchu. Znepokojilo ho, když jeho vzkazy zůstaly bez odpovědi? Nebo usoudil, že záměrně mlčím, a prostě jen čeká, až se ozvu?

Jestli budeš čekat příliš dlouho, mohla bych už být mrtvá.

Náhle se jí zmocnil vztek – na Daniela, na Douglase, na celý tenhle ubohý, pokažený den. Zuřivě se vrhla vpřed a skoro po pás ve sněhu zdolala závěrečný úsek. Vyhrabala se ze závěje a připojila se k ostatním, kteří už odpočívali na rovnější části silnice. Všichni se vydýchávali, od úst jim stoupala pára. Bělostné vločky kolem nich vířivě poletovaly a měkce se snášely k zemi.

V houstnoucím soumraku tam stály dvě řady neosvětlených, tichých a úplně stejných domů. Každý měl stejnou sedlovou střechu, stejnou garáž, stejnou verandu – dokonce se stejnou dřevěnou houpačkou – a stejný počet oken. Domy budily až přízračný dojem dokonale přesných klonů.

„Haló?“ křikl Doug. „Je tu někdo?“

Jeho hlas se párkrát vrátil ozvěnou od okolních kopců a posléze ztichl.

„Přicházíme v míru!“ zahalekal Arlo. „A máme kreditky!“

„Tohle není legrace,“ nevrle podotkla Elaine. „Klidně tu můžeme zmrznout.“

„Nezmrzneme,“ řekl Doug. Po schůdkách vystoupal na krytou verandu nejbližšího domu a zabušil na dveře. Chvíli počkal a pak zabušil znovu. Žádná odpověď, slyšet bylo jenom povrzávání houpačky, jejíž sedadlo pokrýval navátý sníh.

„Vykopni zámek,“ navrhla Elaine. „Nic jiného nám nezbývá.“

Doug stiskl kliku a domovní dveře se rázem otevřely. Ohlédl se po ostatních. „Musíme doufat, že na nás nečíhá majitel s brokovnicí.“

Uvnitř domu rozhodně nebylo tepleji. V šeru se tam třásli zimou a chrlili ze sebe bělavé sloupy páry. Za oknem rychle dohasínal den.

„Nemáte někdo náhodou baterku?“ zeptal se Doug.

„Já,“ kývla Maura a sáhla do kabelky pro svoji minibaterku, kterou si vždycky brávala do práce. „Sakra,“ dodala vzápětí. „Právě jsem si vzpomněla – nechala jsem ji doma. Nenapadlo mě, že bych ji na konferenci potřebovala.“

„Je tu někde vypínač?“

„Na téhle zdi ne,“ ozvala se Elaine.

„Nenahmatal jsem jedinou zásuvku,“ řekl Arlo. „Vůbec nic, kam by se cokoliv dalo zapojit.“ Na okamžik se odmlčel. „Víte, jak se zdá, opravdu se tady obejdou bez elektřiny.“

Snad minutu všichni mlčeli, natolik skleslí, že se nezmohli ani na slovo. Neslyšeli žádný tikot hodin, žádnou tiše hučící ledničku. Jako by se ocitli v podivném vzduchoprázdnu neživého prostoru.

Náhle cosi zařinčelo a Maura sebou škubla.

„Promiňte,“ omluvil se Arlo stojící poblíž ohniště. „Asi jsem zavadil o pohrabáč.“ Opět se odmlčel. „Vida, našel jsem sirky.“

Škrtl zápalkou. V blikavém světle plamínku spatřili polínka naskládaná vedle kamenného krbu. Pak sirka dohořela.

„Alespoň si zatopíme,“ prohodil Doug.

Maura vylovila z kabelky noviny, které si koupila u čerpací stanice. „Potřebuješ papír na podpal?“

„Ne, díky, je ho tu spousta.“

Ve tmě slyšeli, jak Doug rovná třísky a mačká starý novinový papír. Škrtla další zápalka a papír se vzňal.

„Budiž světlo,“ pronesl Arlo.

A světlo bylo. A také se začaly šířit spásné vlny tepla. Třísky se rozhořely, Doug na oheň přiložil dvě polínka. Všichni se přesunuli blíž, aby si vychutnávali sílící žár i povzbudivou záři.

Lépe si teď mohli prohlédnout místnost. Velmi prostý, řemeslně zhotovený dřevěný nábytek, dřevěná podlaha, téměř až ke krbu pokrytá lemovaným kobercem. Jedinou výzdobu holých stěn představovala zarámovaná reprodukce portrétu jakéhosi muže s hřívou tmavých vlasů a černýma očima, zbožně obrácenýma k nebesům.

„Je tady petrolejka,“ oznámil Douglas. Zapálil knot a usmál se, když v pokoji přibylo jasu. „Máme světlo a slušnou zásobu dříví. Pokud budeme udržovat oheň, brzy se zahřejeme.“

Maura pozorovala krb, dosud zaplněný starým popelem. Oheň praskal, plameny dychtivě vyšlehovaly vzhůru. „Neotevřeli jsme průduch,“ řekla.

„Ale hoří to dobře, ne?“ opáčil Doug. „Nikde žádný kouř.“

„O to právě jde.“ Maura se sklonila a nakoukla do komína. „Sopouch zůstal otevřený. Zvláštní, nezdá se ti?“

„Co tě tak udivuje?“

„Když na zimu zavíráš dům, nevymeteš snad starý popel a nezavřeš kouřovod?“ Odmlčela se a potom dodala: „A nezamkneš domovní dveře?“

Oheň dál stravoval dříví, které syčelo, kroutilo se a zvolna rozpadávalo. Maura si všimla, že ostatní neklidně těkají očima po stinných koutech. Ano, myslí na totéž, uvědomila si. Je ten dům vůbec opuštěný?

Doug se vztyčil a vzal do ruky petrolejovou lampu. „Raději se tady trochu porozhlédnu.“

„Jdu s tebou, tati,“ vyhrkla Grace.

„Já taky,“ přidala se Elaine.

Všichni se chvatně zvedli. Nikdo se nechtěl opozdit.

Doug je vedl chodbou, lampa vrhala na zdi poskakující stíny. Vešli do kuchyně. Podlaha a skřínky z borového dřeva, obyčejná kamna, v nichž se topilo dřívím, nad keramickým dřezem ruční pumpa k čerpání studniční vody. Ale pozornost upoutal především jídelní stůl.

Čtyři talíře, čtyři vidličky, čtyři sklenice se zmrzlým mlékem. Na talířích ztuhlé pokrmy – cosi tmavého a hrudkovitého vedle kopečků šťouchaných brambor, všechno s tenkou vrstvou námrazy.

Arlo opatrně píchl vidličkou do jedné z hrudek. „Vypadá to na masové kuličky. Který talířek podle vás patřil nejmenšímu trpaslíkovi?“

Nikdo se nezasmál.

„Odešli od večeře,“ konstatovala Elaine. „Nalili si mléko, rozdělili jídlo. A pak…“ Nedokončila větu, jenom tázavě pohlédla na Douga.

Petrolejka v šeru náhle zablikala, neboť se kuchyní prohnal průvan. Doug přešel k oknu, které zůstalo otevřené, a zavřel je. „Tohle je taky hodně zvláštní.“ Se svraštělým čelem přelétl očima dřez, kde se nahromadila vrstva sněhu. „Kdo nechává otevřená okna, když venku mrzne?“

„Sláva, máme vystaráno!“ zajásal Arlo u skřínky s policemi plnými zásob. „Mouka. Fazole. A dost konzerv kukuřice, broskví a nakládané zeleniny, aby nám vydržely do soudného dne.“

„Takže co se týče večeře, spolehněte se na Arla,“ prohodila Elaine.

„Jsem rozený lovec a sběrač. Se mnou nám rozhodně nehrozí smrt hladem.“

„Jistě, nic takového bys nikdy nepřipustil.“

„A když zatopíme v těch kamnech,“ řekla Maura, „rychleji se to tu vyhřeje.“

Doug pohlédl směrem ke stropu. „Pokud tu ovšem nenechali otevřená další okna. Musíme překontrolovat zbytek domu.“

Opět si nikdo nepřál zůstat sám. Doug letmo nakoukl do prázdné garáže a potom zamířil ke schodišti. Zvedl petrolejovou lampu, její matná záře však odhalila pouze zaprášené schody ztrácející se ve tmě. Vydali se nahoru, Maura až vzadu, kam pronikalo nejméně světla. Mimoděk si připomněla, že v hororových filmech bývá nejsnadnější obětí postava, která uzavírá řadu. Právě toho smolaře vrah vždycky trefí šípem mezi lopatky nebo mu sekerou rozštípne lebku. Ohlédla se přes rameno, ale za sebou uviděla jenom neproniknutelnou tmu.

První místnost, u níž se Doug zastavil, byla ložnice. Všichni se nahrnuli dovnitř. Uviděli prostou širokou postel, pečlivě ustlanou. Přes sosnovou prádelní truhlu v nohách postele ležely modré džíny – pánská velikost 36, odřený kožený pásek. Podlahu lehce poprášil sníh navátý otevřeným oknem. Doug okno zavřel.

Maura přistoupila k toaletnímu stolku a vzala do rukou fotografii v jednoduchém plechovém rámečku. Snímek zachycoval tváře manželského páru a dvou devítiletých či desetiletých dcer, copatých blondýnek. Muž měl hladce dozadu sčesané vlasy a svým neústupným pohledem jako by varoval každého, kdo zkusí zapochybovat o jeho autoritě. Žena působila velmi tuctovým dojmem – pletenec světlých vlasů, bledý obličej, rysy natolik nevýrazné, až se na pozadí ztrácely. Maura si ji představila, jak se otáčí v kuchyni, prostírá talíře a vidličky, nandavá jídlo: šťouchané brambory, masové kuličky, omáčku.

A co se stalo potom? Co ty lidi přimělo odejít od společné večeře a nechat ji zmrznout na kost?

Elaine popadla Douga za loket. „Slyšel jsi to?“ zašeptala.

Všichni strnuli. Teprve teď Maura zaslechla podivné vrzání připomínající kroky po dřevěné podlaze.

Doug opatrně vyšel na chodbu a pokračoval ke druhým dveřím. S lampou vysoko zdviženou vstoupil dovnitř. Uviděli další ložnici.

Elaine se rozesmála. „Panebože, jsme úplně pitomí!“ Ukázala ke skříni, jejíž dveře se skřípavě kývaly v poryvech větru, který sem vál otevřeným oknem. S úlevou klesla na jednu ze dvou stejných a spojených postelí. „Prostě jen prázdný dům, nic jiného! A my se tady dokážeme k smrti vyděsit.“

„Mluv za sebe,“ ozval se Arlo.

„No ovšem. Jako by ses ty snad neklepal hrůzou!“

Maura zavřela okno zahleděla se do tmy. Nikde neviděla žádné světlo, žádný náznak, že by kromě nich existoval na světě jakýkoliv další živý tvor. Všimla si školních učebnic srovnaných v rohu psacím stolku. Samostatné domácí vyučování. 4. třída. Zalistovala horní knížkou. Pravopisná cvičení. Na vnitřní straně desek jméno žákyně: Abigail Strattonová. Nepochybně dívka z té rodinné fotografie, pomyslela si Maura. A tohle je pokoj obou dcer – ačkoliv se dívčímu pokojíčku vůbec nepodobá. Holé stěny bez filmových plakátů, bez obrázků holčičích idolů. Jenom dvě vzorně ustlané postele. A stejně vzorně srovnané učebnice.

„Takže teď můžeme celý dům prohlásit za svůj,“ řekl Doug. „Stačí tady počkat, dokud nás nenajdou.“

„A co když nás ani nezačnou hledat?“ zeptala se Elaine.

„Někdo nás určitě bude postrádat. Objednali jsme si pokoje v té horské chatě.“

„Prostě usoudí, že jsme se na to vykašlali. A do práce se musíme vrátit až po Díkůvzdání, tedy nejdřív za devět dní.“

Doug se otočil k Maure. „Ty jsi měla zítra letět domů, ne?“

„Ano, Dougu, ale nikdo netuší, že jsem odjela s vámi. Nebudou vědět, kde pátrat.“

„A proč by pátrali právě tady?“ zaúpěl Arlo. „Uprostřed pustiny? Silnice bude sjízdná nejdřív na jaře. Uplynou měsíce, než nás někdo najde!“ Arlo ztěžka dosedl vedle Elaine a skryl hlavu do dlaní. „Kristepane, jsme v hajzlu.“

Doug přelétl pohledem skleslou společnost. „Hlavně žádnou paniku! Máme dost jídla i dříví, neumřeme hlady, ani nezmrzneme.“ Přátelsky plácl Arla po zádech. „No tak, chlape! Tohle je dobrodružství. Mohlo by být mnohem hůř.“

„O kolik hůř?“ opáčil Arlo.

Nikdo se nenamáhal odpovědět.

Kapitola 7

Než detektiv Jane Rizzoliová dorazila na místo činu, už se tam stačil shromáždit hlouček zvědavců přilákaných blikajícími majáčky hlídkových vozů bostonského policejního oddělení. A také zřejmě zaúčinkoval onen tajemný instinkt, který vždycky nasměruje davy přímo ke středu tragických událostí. Násilí vyslalo své feromony, lidé zachytili tu vůni. Teď se tiskli na drátěný plot skladištní firmy U-Store-More a doufali, že se dozvědí, proč do jejich čtvrti přijela policie.

Jane zaparkovala, vystoupila z auta a okamžitě si zapnula kabát. Ráno sice přestalo pršet, obloha se zvolna vyjasňovala, zároveň však výrazně klesala teplota. Jane si uvědomila, že si vzala pouze latexové rukavice a normální kožené zapomněla doma. Jako by s chladnými měsíci ještě vůbec nepočítala. Výbavu auta nedoplnila o škrabku na námrazu a smetáček na sníh. Ale dnes večer zima udeřila plnou silou.

Jane prošla brankou v plotu a letmo kývla hlídkujícímu policistovi. Zvědavci ji pozorně sledovali, vytahovali mobilní telefony, pořizovali snímky. Koukni, zlato, tady mám fotky z místa činu. Lidé jsou prostě takoví, pomyslela si. Chtějí se bavit… Cítila, jak na ni míří aparáty, přesto dál klidně kráčela ke skladu číslo 22. Před ním postávali další tři uniformovaní policisté, všichni zachumlaní do kabátů, ruce v kapsách, čepice naražené.

„Zdravím, detektive,“ křikl jeden z nich.

„Je to tady?“

„Jo. Detektiv Frost už vevnitř mluví s paní vedoucí.“

Muž se shýbl k držadlu hliníkových stahovacích dveří. S rachotem vylétly vzhůru. Jane uviděla svého kolegu Barryho Frosta a ženu středního věku oblečenou v bílé péřové bundě tak objemné, že to vypadalo, jako by si dáma obalila hruď polštáři.

Frost je vzájemně představil. „Dottie Duganová, ředitelka firmy U-Store-More. Moje kolegyně detektiv Jane Rizzoliová.“

Všichni nechali ruce v kapsách. Na to, aby se chovali podle společenských konvencí, bylo příliš chladno.

„To vy jste nám volala?“ zeptala se Jane.

„Ano, madam. Právě jsem říkala detektivu Frostovi, jak mě šokovalo, co jsem tady našla.“

V poryvu větru se po betonové podlaze přehnaly útržky papíru. „Mohl byste tu roletu zase stáhnout?“ vyzvala Jane policistu stojícího venku.

Počkali, dokud hliníkové dveře opět s rachotem nesjely dolů. Ve skladištní jednotce sice teď nebylo o nic tepleji, ale už sem nepronikal ten ledový vichr. Nad hlavou se jim pohupovala jediná holá žárovka a její ostrá záře zvýrazňovala váčky pod očima Dottie Duganové. Dokonce i Frost, který ještě nedosáhl ani čtyřicítky, vypadal v tom světle celý zdrchaný a mnohem starší, jeho obličej se zdál až chorobně bledý. Prostor zaplňovala sestava ošuntělého nábytku, mimo jiné divan potažený prodřenou křiklavě květovanou látkou, kožená klubovka posetá skvrnami, různé dřevěné židle, každá jiného typu a tvaru. Kusů byla taková spousta, že je podél stěn naskládali do třímetrové výšky.

„Vždycky platila včas,“ řekla Dottie Duganová. „Každý říjen jsem dostala šek za celoroční nájem. A tahle jednotka patří k našim největším, tři krát deset metrů. Není právě levná.“

„Kdo si ji pronajal?“ zeptala se Jane.

„Betty Ann Baumeisterová,“ odpověděl Frost a nalistoval v notesu údaje, které si předtím zaznamenal. „Sklad měla pronajatý jedenáct let. Bydlela v Dorchesteru.“

„Bydlela?“

„Je po smrti,“ vysvětlila Dottie Duganová. „Prý šlo o infarkt. Zemřela už před nějakým časem, ale já se to dozvěděla, teprve když jsem se sháněla po nájmu. Vůbec prvně neposlala šek, a tak jsem hned věděla, že se něco muselo stát. Pokoušela jsem se spojit s jejími příbuznými, ale vypátrala jsem jen senilního starého strýce v Jižní Karolíně. Pocházela odtud. Měla jižanský přízvuk, měkký a příjemný. Jak smutné, říkala jsem si – přestěhuje se z takové dálky do Bostonu a pak tady osamocená umře. To jsem si ovšem říkala tehdy.“ Žena vykouzlila trpký úsměv a uvnitř té své baňaté bundy se otřásla. „Do člověka prostě nevidíte. Působila dojmem roztomilé jižanské dámy… K dražbě jejích věcí jsem se odhodlávala se skoro provinilým pocitem. Ale na druhé straně jsem je tu přece nemohla nechat zbytečně ležet.“ Rozhlédla se kolem sebe. „Ne snad, že by byly bůhvíjak cenné.“

„Kde jste to objevila?“ zeptala se Jane.

„Tamhle vzadu. U stěny se zásuvkou.“ Dottie Duganová je úzkou uličkou mezi naskládanými židlemi zavedla k velkému mrazicímu boxu. „Myslela jsem, že tu uchovává drahé maso nebo něco podobného. Pro nic za nic přece nenecháte celý rok zapnutý mrazák, ne?“ Žena se odmlčela a pak dodala: „Jestli dovolíte, ráda bych se věnovala svým povinnostem. Tohle vážně už nemusím vidět podruhé.“ Otočila se k odchodu.

Jane a Frost si vyměnili pohled. Víko zvedla Jane. Studená mlha stoupající z boxu zakryla jeho obsah. Po chvíli se mlžný opar rozptýlil.

Spatřili igelit a pod ním mužský obličej s ledovými třásněmi na řasách a obočí. Nahá postava spočívala ve fetální poloze, kolena přitisknutá k hrudi, aby se muž do těsného prostoru vešel. Ačkoliv tváře sežehl mráz, pleť byla hladká, bez vrásek. Mladé tělo připomínalo kus kvalitního masa, pečlivě zabaleného a ve zmrazeném stavu odloženého pro pozdější použití.

„Když si tenhle sklad pronajímala, vyslovila jedinou podmínku: spolehlivé připojení k elektřině,“ pokračovala Dottie s obličejem odvráceným, aby neviděla toho člověka v mrazicím boxu. „Zdůrazňovala, že si nemůže dovolit sebemenší výpadky proudu. Teď chápu proč.“

„Co ještě víte o paní Baumeisterová?“ zajímala se Jane.

„Jenom to, co už jsem pověděla detektivu Frostovi. Platila přesně a její šeky byly vždycky kryté. Moji zákazníci obvykle moc řečí nenadělají. A často se střídají. Spousta z nich má smutný osud. Přijdou o dům a jejich věci skončí tady. Většinou samé haraburdí, za jaké se při dražbě sotva uhradí nájem. Asi jako tyhle staré krámy.“ Žena mávla rukou směrem k otřískanému nábytku naskládanému podél stěn. „Nějakou hodnotu snad mají leda pro své majitele.“

Jane zvolna klouzala pohledem po předmětech, které Betty Ann Baumeisterová považovala za natolik cenné, že je tu posledních jedenáct let chránila. Platila dvě stě padesát dolarů měsíčně, tedy tři tisíce ročně. Než zemřela, jenom za skladování utratila celých třicet tisíc dolarů. Všechen ten nábytek by stačil vybavit dům se čtyřmi ložnicemi, pravda, nepříliš elegantně. Prádelníky a knihovny byly vyrobené z dřevotřísky, zažloutlá stínítka lamp se zdála křehká, jako by se při doteku mohla rozpadnout. Ano, skutečně samé haraburdí, souhlasila Jane s Dottií Duganovou. Ale když Betty Ann pozorovala odřenou pohovku a rozviklané židle, viděla pouhou veteš, nebo spíš cosi drahocenného?

A do které kategorie patřil muž v mrazicím boxu?

„Myslíte, že ho zabila?“ zeptala se Dottie.

Jane se k ní otočila. „Nevím, paní. Zatím ani nevíme, kdo to je. Musíme počkat na závěry soudního lékaře.“

„Jestli ho nezabila, proč tělo nacpala do mrazáku?“

„Divila byste se, co lidé dokážou.“ Jane přiklopila víko mrazicího boxu. Ráda si odepřela další pohled na zmrzlou hlavu s řasami obalenými ledem. „Třeba ho prostě nechtěla ztratit.“

„Vy detektivové asi vídáte spousty otřesných věcí.“

„Víc, než bych si přála.“ Jane si povzdechla, od úst jí stoupaly bělavé chuchvalce páry. Vůbec ji netěšilo, že bude pátrat po důkazech v téhle zoufale studené skladištní jednotce. Tentokrát alespoň nehrál zásadní roli čas. Riziko, že by důkazní materiály či podezřelá osoba zmizely, opravdu nehrozilo.

V kapse jí zazvonil mobilní telefon. „Promiňte.“ Poodešla pár kroků stranou a ohlásila se: „Detektiv Rizzoliová.“

„Omlouvám se, že ruším takhle pozdě večer,“ ozval se otec Daniel Brophy. „Právě jsem hovořil s vaším manželem a od něho jsem se dozvěděl, kde jste.“

Knězův telefonát ji nepřekvapil. Brophy jako duchovní spolupracující s bostonským policejním oddělením často přijížděl na místo činu, aby se postaral o pozůstalé.

„Dneska si vystačíme bez vás, Danieli,“ řekla. „Nejsou tu žádní příbuzní oběti, kteří by potřebovali útěchu.“

„Vlastně volám kvůli Maure.“ Kněz se na chvíli odmlčel. Tohle téma pro něho bylo příliš choulostivé. Dobře věděl, že Jane jeho vztah s Maurou neschvaluje, i když se v tom smyslu nikdy přímo nevyjádřila.

„Vůbec nebere mobil,“ pokračoval. „Mám o ni starost.“

„Možná jenom nechce s nikým mluvit.“ Hlavně s vámi, dodala Jane v duchu.

„Nechal jsem jí spousty vzkazů. Napadlo mě, jestli jste s ní nemluvila vy.“

„Nezkoušela jsem to.“

„Chci se ujistit, že se jí nic nestalo.“

„Je přece na konferenci, ne? Třeba si vypnula telefon.“

„Takže o ní nevíte.“

„Měla by být někde ve Wyomingu.“

„Ano. Vím, kde se ten kongres konal.“

„Volal jste do jejího hotelu?“

„Právě to mě zneklidnilo. Ráno se odhlásila.“

Stahovací dveře skladu opět vyjely vzhůru a dovnitř vklouzl soudní lékař.

„Nezlobte se,“ řekla Jane Brophymu, „momentálně je tu dost frmol.“

„Jde o to, že odhlásit se měla až zítra.“

„No tak patrně změnila názor. A plány.“

„O ničem takovém se mi nezmínila. Moc mě znepokojuje, že se jí nemůžu dovolat.“

Jane mávla na pozdrav patologovi, který se propletl horami nábytku a připojil se k Frostovi, dosud stojícímu u mrazicího boxu. Ráda by se už věnovala práci, proto naladila strohý tón. „Možná si Maura nepřeje, abyste se jí dovolal. Nenapadlo vás, že si potřebuje všechno v klidu rozvážit?“

Otec Brophy mlčel.

Zalitovala, že tu krutou otázku vůbec vyslovila. „Přece víte,“ dodala vlídněji, „jak těžký pro ni tenhle rok byl.“

„Ano, vím.“

„Teď záleží jenom na vás, Danieli. Na vašem rozhodnutí, na vaší volbě.“

„Uvědomuju si, že ten, kdo se musí rozhodnout, jsem já. Ale to mi celou věc nijak neusnadňuje.“

Slyšela bolest zaznívající z jeho hlasu. Proč si lidé zbytečně ubližují? pomyslela si. Jak je možné, že se dva čestní a inteligentní jedinci chytí do tak zrádné pasti? Už dávno jsem předvídala, že jinak tahle láska neskončí – hormony se zklidní, slast z nového úžasného vztahu pomine a oběma zbyde v srdci pouze hořkost.

„Chci se ujistit, že se jí nic nestalo,“ zopakoval Brophy. „Kdybych neměl vážné obavy, neobtěžoval bych vás.“

„Nehlídám ji. Netuším, kde by mohla být.“

„A nemohla byste to zjistit?“

„Jak asi?“

„Zavolejte jí. Možná se nemýlíte, možná nechce mluvit jen se mnou. Náš poslední rozhovor nebyl právě…“ Otec Brophy zaváhal. „Prostě mohl skončit lépe.“

„Pohádali jste se?“

„Ne. Ale určitě jsem ji zklamal.“

„Proto zřejmě neodpovídá na vaše vzkazy.“

„Ovšem stejně je velmi neobvyklé, že se jí nedá dovolat.“

V tomhle ohledu měl pravdu. Maura byla příliš svědomitá, aby záměrně a delší dobu zůstávala bez telefonického spojení se světem. „Dobrá, zavolám jí,“ rozloučila se Jane, vděčná, že její vlastní život je tak spořádaný. Žádné slzy, žádná dramata, žádné divoké skoky z krajnosti do krajnosti. Pouze uspokojivý pocit bezpečí: dcera i manžel jsou doma a čekají na mě. Skoro se zdálo, že všude kolem lidem ničí život milostné vichřice. Její otec opustil matku kvůli jiné ženě. Nedávno ztroskotalo manželství Barryho Frosta. Zatímco Jane vyťukávala Mauřino číslo, v duchu si říkala: Jsem snad jediná, kdo se ještě nezbláznil?

Po čtvrtém zazvonění uslyšela hlas ze záznamníku. „Tady doktorka Islesová. Momentálně nejsem k dispozici, ale zanechte prosím vzkaz. Ozvu se vám co nejdřív.“

„Zdravím, doktorko,“ promluvila Jane. „Zajímalo by nás, kde se touláš. Brnkni mi, jo?“ Ukončila hovor a zahleděla se na mobil. Promýšlela nejrůznější důvody, proč přítelkyně neodpovídá. Ocitla se mimo dosah signálu. Vybila se jí baterie. Anebo se Maura tam ve Wyomingu náramně baví – daleko od Daniela Brophyho, daleko od zaměstnání páchnoucího smrtí a rozkladem.

„Všechno v pořádku?“ křikl Frost.

Jane vsunula telefon zpátky do kapsy. „Jo,“ přikývla. „Alespoň doufám.“

Kapitola 8

„Tak co se tu podle vás stalo?“ zamumlala Elaine. Vlivem whisky jí ztěžkl jazyk. „Kam se ta rodina ztratila?“

Seděli před krbem, zachumlaní v dekách přinesených ze studených horních pokojů, na podlaze kolem se povalovaly zbytky večeře. Měli konzervované vepřové s fazolemi, makaróny se sýrem, slané krekry s arašídovou pomazánkou. K jídlu přesycenému sodíkem přišla vhod láhev levné whisky, kterou ve spíži objevili schovanou za sáčky mouky a cukru.

Musela to být její whisky, napadlo Mauru. Vybavila si onu ženu z rodinného snímku – nevýrazný obličej, oči bez jiskry. Ano, spíž byla místem, kde by taková žena ukrývala svou zásobu destilátu. Tam by se manžel nikdy nenamáhal pátrat, zvlášť pokud vaření pokládal za ryze ženskou záležitost. Maura usrkla z ostrého nápoje. Zatímco se jí doušek propaloval hrdlem do žaludku, uvažovala, co asi ženy nutí, aby tajně popíjely, jaké zoufalství je přiměje hledat útěchu v alkoholovém opojení.

„No,“ ozval se Arlo, „jedno logické vysvětlení celé záhady mě napadá.“

Elaine si nalila další sklenku a přidala jenom nepatrně vody. „Povídej.“

„Je večer. Manželka s tím příšerným účesem dává na stůl, rodina se chystá usednout a pomodlit se, nebo co tihle lidé mají ve zvyku. Vtom se manžel chytí za srdce a hlesne: ‚Infarkt!‘ Všichni naskáčou do auta a odfrčí k nejbližší nemocnici.“

„Ani nezamknou domovní dveře?“

„Proč by zamykali? Dá se tu snad něco ukrást?“ Arlo pohrdavým gestem ukázal na nábytek. „A kromě toho tady široko daleko nenajdete nikoho, kdo by se do domu chtěl vloupat.“ Arlo se odmlčel, zvedl sklenku k přípitku a dodal ironickým tónem: „Totiž s výjimkou naší vzácné společnosti.“

„Připadá mi, že jsou pryč hodně dlouho. Proč se nevrátili?“

„Nesjízdné silnice,“ poznamenala Maura. Vytáhla noviny, které si dopoledne koupila v obchůdku u Grubbovy čerpací stanice – teď se zdálo, že od té doby uplynula věčnost –, rozložila je a přisunula blíž k plápolajícímu ohni, aby viděli na titulek, jehož si všimla už při placení u pokladny.

CHLADNÉ POČASÍ SE VRACÍ

Po týdnu nezvykle vlídného počasí, kdy se teploty pohybovaly kolem 15 stupňů nad nulou, k nám opět míří studená zimní vlna. Meteorologové předpovídají, že od úterního večera napadne 5 až 10 centimetrů sněhu. Blíží se mohutná bouře, která pravděpodobně v sobotu přinese ještě vydatnější sněžení.

„Třeba se už nedostali zpátky,“ pokračovala Maura. „Jestli vyrazili před tou úterní vánicí, dokud byla silnice sjízdná.“

„Což by vysvětlovalo i ta otevřená okna,“ navázal Doug. „Odjížděli ještě za teplého počasí. A pak začalo sněžit, přišla sněhová bouře.“ Ukázal hlavou k Mauře. „Neříkal jsem vám, že je skvělá? Doktorka Islesová vždycky najde logické vysvětlení.“

„Pak se ovšem ti lidé plánují vrátit,“ ozval se Arlo, „sotva bude silnice znovu v pořádku.“

„Pokud nezměnili názor,“ nadhodila Elaine.

„Nezamkli dům, nechali otevřená okna. Určitě se chystají vrátit.“

„Sem? Do baráku bez elektřiny, bez jediného souseda? Která ženská s trochou rozumu v hlavě by něco takového vydržela? A vůbec, kam ti sousedé zmizeli?“

„Tohle není dobré místo,“ tiše promluvila Grace. „Já bych se sem nevracela.“

Všichni se k ní otočili. Dívka seděla stranou, tak těsně zabalená do deky, že v šeru připomínala mumii. Dosud mlčela a jenom hltala hudbu znějící z iPodu, ale teď si sejmula sluchátka z uší a s pažemi ovinutými kolem hrudníku se nedůvěřivě rozhlížela po místnosti.

„Koukla jsem se do jejich skříně,“ pokračovala Grace. „V pokoji rodičů. Víte, že ten chlap má šestnáct pásků? Šestnáct kožených pásků, každý pověšený na zvláštním háčku. A taky je tam provaz. K čemu by někdo schovával v ložnici provaz?“

Arlo se nervózně uchechtl. „Žádné mládeži přístupné použití mě nenapadá.“ Elaine ho lehce plácla.

„Podle mě to nebyl hodný člověk.“ Grace upřeně zírala do tmy za krbem. „Třeba mu manželka a děti utekly. Náhodou se jim naskytla příležitost, a tak jí využily.“ Dívka se na okamžik odmlčela. „Totiž pokud vůbec měly takové štěstí. Pokud je dřív nezabil.“

Maura se pod vlněnou přikrývkou zachvěla. Ani whisky ji nedokázala ochránit před náhlým závanem chladu.

Arlo se natáhl pro láhev. „Á, čekají nás strašidelné historky. Neuškodí trochu se posilnit.“

„Už ses posilnil dost, nezdá se ti?“ napomenula ho Elaine.

„Kdopak má další hrůzyplný příběh k táboráku?“ Arlo se otočil k Mauře. „Vy jich ze své práce musíte znát spousty.“

Maura pohlédla na Grace, opět sklíčenou a ztichlou. Jestli tahle situace děsí i mě, pomyslela si, jak se v ní asi cítí třináctileté děvče? „Neřekla bych, že je nejvhodnější chvíle na hrůzostrašné příběhy,“ odpověděla.

„Tak dejte k lepšímu nějakou veselou historku. O pitevnách se přece vykládají skvělé anekdoty.“

Maura chápala, že se Arlo jen pokouší rozproudit zábavu, aby snáze zvládli nastávající dlouhou a mrazivou noc, ale neměla náladu vtipkovat. „Věřte mi, patoložka se při práci moc nenasměje.“

Zavládlo tíživé ticho. Grace se přisunula blíž ke krbu a pozorovala plameny. „Měli jsme zůstat v hotelu. Nelíbí se mi tady.“

„Naprosto s tebou souhlasím, zlato,“ přidala se Elaine. „Z toho baráku mi naskakuje husí kůže.“

„No, já nevím.“ Doug se jako obvykle snažil vidět všechno z lepší stránky. „Je to dobrý, poctivě stavěný dům. Což nám prozrazuje, jaký typ lidí v něm asi bydlí.“

Elaine se přezíravě zasmála. „Nábytek mají příšerný.“

„Nemluvě o jídle,“ ukázal Arlo na prázdnou plechovku od vepřového s fazolemi.

„Ovšem spořádal jsi to raz dva.“

„Jde o nouzové řešení, Elaine. Aby člověk přežil, musí se přizpůsobit.“

„Viděli jste ve skříních jejich šaty? Samá tmavá bavlna a vysoké límce. Oblečení prvních osadníků.“

„Počkat, počkat. Už se mi začíná rýsovat obraz těch lidí.“ Arlo si přitiskl prsty ke spánkům a zavřel oči jako guru soustředící se na své fantazie. „Vidím…“

„Americký středověk!“ nadhodil Doug.

„Ne,“ zvedla ruku Elaine. „Burany v Beverly Hills!“

„Héj, mámo,“ zapitvořil se Arlo, „šoupni mi eště žberačku toho veverčího guláše.“

Trojice přátel se rozchechtala. Hlavně díky vypité whisky se tu škodolibě vysmívali lidem, které vůbec neznali. Maura se nepřipojila.

„A jak si je představujete vy, Mauro?“ zeptala se Elaine.

„Nenechte se prosit,“ naléhal Arlo. „Hrajte s námi. Co je to podle vás za lidi?“

Maura se rozhlédla po místnosti. Holé stěny bez obrazů – s jedinou výjimkou: zarámovanou reprodukcí portrétu, na němž tmavovlasý muž zbožně obracel oči k nebesům. Žádné záclony, žádné ozdobné předměty. Žádné knihy, pouze několik brožurek technického rázu. Oprava dieselových motorů. Základy instalatérství. Příručka domácího zvěrolékaře. Tohle nebyl domov ženy. Tohle nebyl ženský svět.

„Tady pevnou rukou vládne manžel,“ řekla.

Ostatní zpozorněli. Čekali na její další slova.

„Všimli jste si, jak je v téhle místnosti všechno chladné a účelné, ryze praktické? Není tu vůbec nic ženského. Jako by manželka neexistovala, jako by byla neviditelná. Je to žena, na které nezáleží. Stala se vězeňkyní a uniknout dokáže nanejvýš za pomoci tajně ukryté lahve whisky.“ Maura se odmlčela. Náhle si vzpomněla na Daniela a oči se jí zalily slzami. Taky jsem se ocitla v pasti, uvědomila si. V pasti citového vztahu, který se proměnil v mé vlastní zapadlé údolí, z něhož nejsem schopna uniknout… Zamžikala, aby setřásla slzy z řas. Elaine, Arlo i Doug na ni upřeně zírali.

„Páni!“ vydechl Arlo. „Úplná psychoanalýza domu.“

„Ptali jste se, co si o těch lidech myslím.“ Maura dopila sklenku a rázně ji odložila. „Jsem unavená. Půjdu spát.“

„Všichni se potřebujeme trochu prospat,“ řekl Doug. „Já zůstanu ještě vzhůru a budu udržovat oheň. V krbu nesmí vyhasnout, takže si rozdělíme služby.“

„Vystřídám tě,“ přihlásila se Elaine. Schoulila se na koberci do klubíčka a přikryla se dekou. „Vzbuď mě včas.“

Podlaha vrzala, každý se snažil uložit na koberci co nejpohodlněji. Přestože oheň plápolal, v místnosti byla zima. Maura si i pod přikrývkou nechala lyžařskou bundu. Už předtím si z ložnic nahoře přinesli polštáře. Ten Mauřin čpěl potem a vodou po holení. Polštář pána domu.

S tím pachem přímo u nosu brzy usnula. Zdálo se jí o tmavovlasém muži s nemilosrdnýma očima. Tyčil se nad ní a sledoval ji. Z jeho pohledu vyčetla hrozbu, ale nemohla se bránit, nemohla se ani pohnout, zcela ochromená spánkem. Zalapala po dechu a procitla. Srdce jí zběsile bušilo, oči měla vytřeštěné hrůzou.

Nikdo nad ní nestál, marně propátrávala stíny.

Přikrývka se shrnula, Mauru roztřásl lezavý chlad. Podívala se ke krbu – z ohně zbylo jenom několik řeřavých uhlíků. Vedle krbu seděl Arlo, zády opřený o zeď. Tvrdě spal, hlava mu přepadávala. Jeho vinou oheň málem úplně vyhasl.

Maura se celá ztuhlá zvedla ze studené podlahy a přiložila do krbu polínko. Dřevo téměř okamžitě vzplálo. Plameny popraskávaly, kolem se šířily příjemné vlny tepla. Znechuceně pohlédla na Arla. Vůbec se neprobudil. Tihle lidé jsou k ničemu, pomyslela si. Nezodpovědní, nespolehliví. Dát se s nimi do party byla obrovská chyba. Gracino fňukání, Dougův nezlomný optimismus i Arlovy věčné vtípky už mi lezou krkem. A z Elaine mám tísnivý pocit, ačkoliv nevím proč. Tak divně se tvářila, když mě Doug tam na silnici objal. Jsem tu prostě vetřelec, osoba, která do jejich šťastné čtveřice nepatří. A Elaine mě nesnáší.

Oheň teď jasně plápolal. A hřál.

Letmo se podívala na hodinky – čtyři ráno, pomalu čas, aby nastoupila službu u krbu. Nemělo tedy smysl znovu si lehnout. Zívla a protáhla se. Koutkem oka přitom zachytila vedle krbu cosi lesklého. Přešla blíž. Na dřevěné podlaze uviděla kapky vody a o kousek dál lehký bílý poprašek. Někdo zřejmě otevřel dveře a vítr dovnitř navál trochu sněhu.

Pokračovala ke dveřím, kde sníh dosud neroztál. V tenkém nánosu bělostných vloček se zřetelně rýsoval otisk podrážky.

Maura se otočila a chvatně přepočítala spící postavy. V místnosti nikdo nechyběl.

Dveře zůstaly odemčené, večer se je nikdo nenamáhal zajistit. A proč by se také zamykali? Před kým?

Zasunula zástrčku a přešla k oknu. Ačkoliv se v pokoji oteplilo, dál se chvěla. Z komína se ozývalo kvílení meluzíny, po okenním skle syčivě klouzal sníh. Venku všechno halila neproniknutelná tma. Ovšem kdokoliv mohl vidět Mauru, zezadu osvětlenou září ohně.

Couvla od okna a celá roztřesená usedla na koberec. Sněhový poprašek u dveří zatím úplně roztál a s ním zmizely i poslední zbytky šlápoty. Třeba se dveře během noci samy otevřely, někdo vstal, aby je zavřel, a zanechal tam otisk podrážky. Možná jeden z mužů vyšel ven překontrolovat počasí nebo se chtěl vymočit do sněhu… Teď už se Maura necítila ani trochu ospalá. Seděla tam a sledovala, jak se noc zvolna proměňuje v úsvit a černou tmu vystřídává šeď.

Elaine, Arlo, Doug a Grace poklidně oddychovali.

Maura se zvedla a přiložila do krbu. Přitom si všimla, že se zásoba ztenčila na pár polínek. Venku u kůlny bylo dřeva dost, ale nejspíš zvlhlého. Někdo by měl nějaké co nejdřív přinést, aby stačilo vyschnout. Přelétla pohledem své spící společníky a povzdechla si. Ten někdo samozřejmě budu já.

Obula si vysoké boty, natáhla rukavice, kolem krku a obličeje si ovinula šálu. Připravená do mrazu odsunula zástrčku, vyšla ven a zavřela za sebou dveře. Verandou se proháněl vítr, bodal jako tisíce jehel. Dřevěná houpačka skřípavě protestovala. Žádné šlápoty tady Maura neviděla, ovšem pokud tu předtím byly, vítr by je jistě setřel. Teploměr připevněný ke stěně ukazoval jedenáct stupňů pod nulou. Ale zdálo se, že mrzne mnohem víc.

Schůdky vedoucí z verandy dokonale zakrývala sněhová závěj. Maura vykročila dolů, ale minula první schod, zapotácela se a plnou vahou dopadla na kostrč. Prudká bolest jí projela páteří až do hlavy. Maura tam chvíli zůstala sedět a napůl omráčená mžikala v šířícím se ranním jasu. Z modré oblohy zářilo slunce, až oslepovalo. Nápor vichru vmetl Maure do obličeje lehoučké sněhové vločky. Kýchla – a hlava ji rozbolela ještě silněji.

Vstala a oprášila si kalhoty. Přimhouřenýma očima se zahleděla na střechy pokryté třpytícím se sněhem. Mezi dvěma řadami domů ležel panensky bělostný pás, přímo lákal, aby jako první vstoupila na tu dokonale hladkou, nedotčenou plochu. Ale přemohla nutkání, po kolena v závějích se přebrodila za roh domu k hranici dřeva naskládaného u kůlny a pokusila se vytáhnout z horní vrstvy jedno polínko. Bylo přimrzlé. Zapřela se nohou o hranici a napjala svaly. Zmrzlá kůra náhle s hlasitým praskotem povolila a Maura klopýtla dozadu. Botou zavadila o cosi skrytého pod sněhem a skácela se na zem.

Dva pády v jediném dni. A to teprve začínal.

Ve spáncích jí bušilo, do očí ji pálilo slunce. Měla hlad a zároveň se jí po včerejší whisky houpal žaludek. Pomyšlení na snídani sestávající z vepřového s fazolemi nevolnost rozhodně nezmírnilo. Maura se s námahou zvedla a zkusila najít polínko, které upustila. Pátrala nohou ve sněhu, až narazila na překážku. Zabořila ruce do sněhu a nahmátla jakýsi neforemný tvrdý předmět, mnohem větší než ono polínko a přimrzlý k zemi. Právě o něj předtím zakopla.

Odhrnula sníh a náhle strnula. Pár vteřin zírala na svůj objev, pak s odporem couvla a otočila se. Vzápětí už chvátala zpátky do domu.

Kapitola 9

„Zřejmě ho nechali venku,“ řekla Elaine. „A chudák v té vánici zmrzl.“

Sklíčeně stáli okolo mrtvého psa, připomínali pozůstalé truchlící nad hrobem. Ze všech stran na ně útočily nápory vichru ostřejšího než skleněné střepy. Doug předtím lopatou rozšířil jámu ve sněhu, takže teď jasně viděli i lesknoucí se zledovatělou srst německého ovčáka.

„Kdo nechá v takovém počasí psa venku?“ podivil se Arlo. „Hrozná krutost.“

Maura si klekla do sněhu a rukou v rukavici sáhla psovi na bok, mrazem ztuhlý jako kámen. „Nevidím žádná poranění. A není to toulavý pes. Vypadá dobře živený. Taky má obojek.“ Jméno vyražené na kovové známce působilo v dané situaci poněkud nepatřičně – ŠTÍSKO. „Určitě ho měli rádi.“

„Třeba se zatoulal a majitelé ho nedokázali včas najít,“ nadhodil Doug.

Grace se k němu otočila, slzy na krajíčku. „A pak ho tady nechali ležet? Samotného, v ledové zimě?“

„Asi museli narychlo odjet.“

„Jak může někdo něco takového provést? Tohle se přece psům nedělá!“

„Zlato, pořád ještě nevíme, co se tu vlastně stalo.“

„Alespoň ho pohrbíš, ne?“

„Grace, je to jenom pes.“

„Nemůžeme ho tady tak nechat.“

Doug si povzdechl. „Dobrá, postarám se o něj, slibuju. Co kdyby ses raději vrátila dovnitř a přiložila do krbu? Já všechno zařídím.“

Počkali, dokud Grace nezmizela v domě. Pak Elaine oslovila Douga: „Vážně chceš toho psa pohřbít? Půda je úplně zmrzlá.“

„Sama jsi viděla, jak to Grace vzalo.“

„A nejen ji,“ dodal Arlo.

„Prostě ho zahrabu do sněhu. Závěj je tak hluboká, že Grace nic nepozná.“

„Vraťme se do domu,“ řekla Elaine. „Klepu se zimou.“

„Pořád tomu nerozumím,“ ozvala se Maura, dosud skloněná nad mrtvým zvířetem. „Pes není hloupý tvor, zvlášť ne německý ovčák. Tenhle je dobře živený a má hustou zimní srst.“ Maura se zvedla a očima přivřenýma před září odrážejících se slunečních paprsků se rozhlédla kolem. „Proč skončil právě tady, u severní stěny?“

„A kde měl podle vás skončit?“ opáčila Elaine.

„Maura uvažuje logicky,“ poznamenal Doug.

„Vážně? A v čem ta ohromující logika spočívá?“ Elaine zřejmě vadilo, že ji nikdo nechce doprovodit zpátky do domu.

„Psi mají svůj rozum,“ začal jí vysvětlovat Doug. „Umějí se ukrýt před chladem. Náš ubohý Štísko by se zahrabal do sněhu. Nebo by zalezl pod verandu. Dokázal by najít spoustu míst, kam nefičí vítr, ale neudělal to.“ Doug pohlédl na psa. „Skončil tady, vydaný napospas mrazivé vánici. Jako by se z ničeho nic svalil a pošel.“

Všichni mlčeli. Fujavice jim nadouvala oblečení, hvízdala mezi staveními, vířila třpytivé vločky. Maura pozorovala vysoké závěje, které čeřily krajinu jako obrovské bílé vlny, a pomyslela si: Kolik překvapení ta záplava sněhu ještě skrývá?

Doug se zahleděl na další budovy. „Asi by neškodilo podívat se do ostatních domů.“

***

Čtveřice dospělých kráčela v zástupu k vedlejšímu domu. Cestu hlubokým sněhem samozřejmě prošlapával Doug. Vystoupali po schůdcích. Stejně jako dům, kde strávili noc, měl i tenhle verandu s dřevěnou houpačkou.

„Třeba dostali množstevní slevu, co říkáte?“ zažertoval Arlo. „Kupte jedenáct houpaček, dvanáctou dostanete zdarma.“

Maura si vybavila rodinný snímek, onu ženu s nevýrazným obličejem a prázdnýma očima. Představila si ji společně se zbývajícími ženami v obci – sedí na svých houpačkách, mlčenlivě, bledé, strnule se pohupují sem a tam jako mechanické hračky. Klonované domy, klonovaní lidé.

„Ani tady není zamčeno,“ oznámil Doug a otevřel dveře.

Hned za nimi ležela převržená židle.

Chvíli na prahu váhali. Lámali si hlavu nad tou židlí. Doug ji zvedl a postavil. „Opravdu dost zvláštní.“

„Koukněte!“ Arlo přešel k zarámované reprodukci visící na stěně. „Stejný chlápek.“

Tvář obrácenou vzhůru zalévaly paprsky ranního slunce nebeskou září, jako by sám Hospodin chválil mužovu zbožnost. Maura si portrét prohlédla důkladněji, věnovala pozornost detailům, které jí předtím unikly. Pozadí obrazu tvořily lány zlátnoucí pšenice. Bílou hrubou košilí muž připomínal člověka pracujícího na poli. A jeho oči, pronikavé a ebenově černé, zíraly kamsi do vzdálené věčnosti.

„A on shromáždí spravedlivé,“ přečetl Arlo z kovového štítku na rámu. „Moc by mě zajímalo, co je ten frajer zač. A proč si jeho portrét pověsili v obýváku.“

Maura si všimla, že na konferenčním stolku leží rozevřená kniha připomínající bibli. Zaklapla ji a uviděla titul, zlatým písmem vyražený v kožené vazbě.

SLOVA NAŠEHO PROROKA

MOUDROST SHROMÁŽDĚNÍ

„Patrně jde o nějakou náboženskou sektu,“ řekla. „A ten muž asi bude jejich duchovní vůdce.“

„Tím by se ledacos vysvětlovalo,“ poznamenal Doug. „Byty bez elektřiny. Prostý způsob života.“

„Amišové ve Wyomingu?“ podivil se Arlo.

„Dneska spousta lidí touží po skromnějším životě, přesně jak to vidíš v tomhle údolí. Pěstují si vlastní potraviny, úplně se odstřihnou od světa. Žádná televize, žádné marnosti svádějící k hříchu.“

Elaine se zasmála. „Pokud jsou sprchy a elektřina dílem ďábla, pak hlasuju pro peklo.“

Doug se otočil. „Trochu se tu porozhlédneme.“

Přešli chodbou do kuchyně. Všechno jako v prvním domě – skříňky ze sosnového dřeva, obyčejná kamna, nad dřezem ruční pumpa pro čerpání studniční vody. I tady zůstalo okno otevřené, ale díky síti proti hmyzu dovnitř pronikal pouze vítr, nikoliv sníh. Elaine zavřela okno. A náhle vyjekla.

„Co se děje?“ zeptal se Doug.

Elaine pozpátku couvala a rukou ukazovala ke dřezu. „Něco tam je… Něco mrtvého!“

Maura přistoupila blíž. Spatřila řeznický nůž se zakrvácenou čepelí. Ve dřezu byly zmrzlé stříkance krve a chomáče šedých chlupů. „Králíci,“ konstatovala a kývla směrem k míse s oloupanými brambory položené vedle. „Jak se zdá, někdo se chystal vařit.“

Arlo vyprskl. „Bravo, Salingerová! Dokážeš nás šíleně vyděsit kvůli něčí večeři.“

„Co se tedy stalo s kuchařkou?“ Elaine se dál držela stranou, jako by mrtvolky ve dřezu mohly oživnout a proměnit se v cosi nebezpečného. „Právě stahovala králíky – a pak? Prostě odešla a nechala je tady?“ Elaine přelétla pohledem Arla, Douga i Maura. „Odpovíte mi někdo? Nabídnete mi jakékoliv rozumné vysvětlení?“

„Třeba umřela,“ ozval se tichý hlas. „Třeba tu umřeli všichni.“

Otočili se. Ve dveřích stála Grace. Vůbec ji neslyšeli přicházet. Teď se na prahu ledově studené kuchyně celá choulila a třásla.

„Co když zdejší lidé leží pod sněhem stejně jako ten pes? A my je nevidíme.“

„Grace, zlatíčko,“ naladil Doug vlídný tón. „Buď tak hodná a vrať se do prvního domu.“

„Nechci tam být sama.“

„Elaine, mohla bys ji doprovodit zpátky?“

„Překážím tady snad?“

„Prostě ji odveď, ano?“ vyštěkl Doug.

Elaine sebou škubla. „Jistě, Dougu, nemusíš se hned rozčilovat,“ pronesla odměřeně. „Splním každý tvůj příkaz. Jako vždycky, ne?“ Vzala Grace za ruku. Společně odešly.

Doug si povzdechl. „Záhady přibývají.“

„Co když má Grace pravdu?“ nadhodil Arlo.

„Ještě ty začínej!“

„Kdo ví, co se pod sněhem skrývá? Můžou tam být mrtvoly.“

„Sklapni, Arlo.“ Doug zamířil ke dveřím vedoucím do garáže.

„Nejoblíbenější věta posledních dnů: Sklapni, Arlo.“

„Projdeme barák za barákem. Budeme hledat věci, které by se nám mohly hodit. Rádia, generátory.“ Doug vešel do garáže a rázem se zastavil. „Myslím, že jsem právě zjistil, jak se odtud dostaneme.“

Uvnitř uviděli zaparkovaný džíp Cherokee.

Doug se rozběhl k místu řidiče a prudce otevřel dveře auta. „Klíčky jsou v zapalování!“

„Podívej, Dougu!“ ukázala Maura. Na jedné z polic se matně leskla hromádka kovových kroužků. „Sněžné řetězy!“

Doug se s úlevou zasmál. „Nádhera! Jestli s tím krasavcem dokážeme vyjet na silnici, pohodlně zvládneme zpáteční cestu.“

„Proč to neudělali oni?“ ozval se Arlo. Upřeně zíral na džíp jako na cosi podivného a zcela nepatřičného. „Lidé, kteří v domě bydleli a právě si chystali upéct králíky. Proč tady tu úžasnou káru nechali?“

„Nejspíš měli ještě jinou.“

„Dougu, tohle je jednomístná garáž.“

„Tak asi odjeli se sousedy z prvního domu. Tam je přece garáž prázdná.“

„Jenom spekuluješ. Vidíme opuštěný barák se skvělým novým teréňákem, ve dřezu napůl stažené králíky. A nikde nikdo. Kam se všichni ztratili?“

„Na tom nezáleží! Důležité je, že se odtud můžeme dostat. Tak se pustíme do práce, ne? Projdeme další garáže a určitě najdeme lopaty. A snad taky pořádné kleště, kterými by se dal přeštípnout ten silniční řetěz na vrcholu kopce.“ Doug zvedl stahovací garážová vrata. V záplavě slunečního jasu museli přivřít oči. „Ber všechno, co by se nám mohlo hodit. Později se s těmi lidmi vyrovnáme.“

Arlo si kolem krku těsněji ovinul šálu a začal se brodit k protějšímu domu, Maura s Dougem už mířili k sousednímu. Doug zalovil ve sněhu a škubl držadlem. Vrata garáže se skřípavě vysunula vzhůru. Oba překvapeně zírali dovnitř.

Stála tam zaparkovaná dodávka.

Maura se otočila na druhou stranu ulice, kde Arlo právě otevíral další garáž. „Hele, tady je taky auto!“ křikl.

„Co to má znamenat?“ zamumlal Doug. Po kolena v závějích se prodral k vedlejšímu domu a chvatně otevřel dveře garáže. Letmo nakoukl dovnitř a vzápětí už se brodil sněhem k dalšímu z domů.

„I v téhle garáži je auto!“ volal Arlo.

Vichr pronikavě zaskučel a vrhl proti Maure mračno třpytivých bílých vloček, které ji na okamžik úplně oslepily. Náhle vítr ustal, zavládlo podivné mrazivé ticho. Setřela si sníh z očí. Před sebou měla dvě řady domů s garážemi otevřenými dokořán.

Uvnitř každé garáže viděla zaparkované vozidlo.

Kapitola 10

„Neumím si to vysvětlit.“ Doug lopatou nabral další dávku sněhu a odhodil ji stranou. Uvolňoval prostor za autem, aby na pneumatiky mohl nasadit řetězy. „Ale teď je hlavní odsud rychle vypadnout.“

„Ani trochu ti nedělá starost, že vůbec netušíme, co se s těmi lidmi stalo?“

„Nesmíme se rozptylovat, Arlo.“ Doug se napřímil, tvář zrudlou námahou, a vzhlédl k obloze. „Rád bych se ještě před setměním dostal na hlavní silnici.“

Předtím sníh odhazovali také ostatní, právě si však dopřávali chvilku odpočinku. Od úst jim stoupala pára. Maura pátravě obhlížela klikatou silnici vedoucí z údolí. V cestě jim bránily hluboké závěje. I když se nám podaří dojet k našemu suburbanu, uvědomila si, musíme zvládnout ještě skoro padesát kilometrů dolů z kopce. Padesát kilometrů, během nichž se dá kdekoliv znovu uváznout.

„Klidně můžeme zůstat, kde jsme,“ poznamenala.

„A čekat, až nás někdo zachrání?“ odfrkl si Doug. „Kdepak. Odmítám nečinně sedět na zadku.“

„Dneska večer jsem měla odletět zpátky do Bostonu. Jestli nedorazím, bude jasné, že se něco zvrtlo. Začnou mě hledat.“

„Nikomu ses přece nezmínila, že jsi s námi.“

„Důležité je, že mě budou hledat. Máme tady jídlo, střechu nad hlavou. Vydržíme, jak dlouho bude třeba. Proč riskovat?“

Doug ještě víc zbrunátněl. „Mauro, já tenhle malér způsobil – a já si s ním taky poradím. Prostě mi důvěřuj.“

„Netvrdím, že ti nedůvěřuju. Jenom nabízím alternativu. Co když na silnici zase uvázneme, ale tentokrát poblíž nenajdeme žádné přístřeší?“

„To je podle tebe alternativa? Sedět s rukama v klíně a bůhvíjak dlouho čekat?“

„Alespoň jsme v bezpečí.“

„Skutečně?“ ozval se Arlo. „Víte, moc bych si přál, abyste se trochu zamysleli. Asi jsem jediný, koho trápí nejenom naše situace, ale především tohle divné místo…“ Rozhlédl se po opuštěných domech a otřásl se. „Něco hrozného se tu stalo. A nejsem si jistý, jestli to skončilo. Hlasuju pro odjezd – co nejrychlejší, okamžitý.“

„Já taky,“ připojila se Grace.

„Elaine?“ zeptal se Doug.

„Přijmu každé tvoje rozhodnutí, Dougu. Věřím ti.“

Hlavně proto jsme se dostali do maléru, pomyslela si Maura. Všichni jsme věřili Dougovi. Jenže já jsem v nevýhodě, jedna proti čtyřem, vždycky mě přehlasují. Ať navrhnu cokoliv, nic se nezmění. A možná mají pravdu. Tohle údolí působí nesmírně tísnivým dojmem. Jako by tu vítr přinášel ozvěny zla…

Maura vzala znovu do rukou lopatu.

Díky společnému úsilí jim trvalo pouhých několik minut, než za džípem vyklidili dostatečně velký prostor. Doug rozmotal řinčící sněžné řetězy a položil je k zadním kolům.

„Vypadají pěkně opotřebované.“ Arlo ustaraně pozoroval zrezivělý kov.

„Lepší bohužel nemáme,“ opáčil Doug.

„Některé články jsou polámané. S takovými řetězy to možná ani nezvládneme.“

„Úplně stačí, když vydrží alespoň k té benzínce.“ Doug usedl za volant a otočil klíčkem v zapalování. Motor okamžitě naskočil. „Fajn, běží skvěle!“ Doug se s úsměvem vyklonil z bočního okna. „Dámy, přineste nějaké zásoby. Všechno, co by se podle vás mohlo na cestě hodit. My s Arlem nasadíme řetězy.“

Když Maura vyšla z domu, náruč plnou přikrývek, řetězy už byly na pneumatikách a džíp stál ve směru jízdy. Mezitím minulo poledne. Chvatně nakládali jídlo, svíčky, lopaty, silné štípací kleště. Konečně všichni seděli v autě – pár vteřin mlčky, jako by se modlili za šťastný závěr výpravy.

Doug se nadechl a zařadil rychlost. Rozjeli se. Řetězy hlučně narážely o karoserii, pneumatiky vířily sníh, ale terénní vůz se zvolna prodíral vpřed.

„Půjde to,“ zamumlal Doug. Maura v jeho hlase zaslechla náznak údivu. I Doug tedy už ztrácel svou neotřesitelnou sebejistotu. „Panebože, ono to půjde!“

Nechali domy za sebou a začali stoupat z údolí, kopírovali trasu, po níž se minulého dne pěšky trmáceli dolů. Čerstvě napadaný sníh zakryl jejich včerejší šlápoty, takže se nedalo poznat, kde jsou okraje silnice. Nicméně džíp se úporně sunul výš a výš. Ze zadního sedadla zaznívala Arlova tichá, neustále opakovaná slova.

Jeď. Jeď. Jeď.

Po chvíli se k němu připojily Elaine a Grace, povzbuzovaly auto v rytmu sněžných řetězů narážejících do karoserie. Jeď. Jeď. Jeď.

Skandování provázel smích, neboť už zdolali téměř polovinu svahu. Silnice se teď zvedala příkřeji a vinula se v ostrých zatáčkách. Podvozek džípu skřípavě drhl o závěje.

Jeď. Jeď. Jeď.

I Maura alespoň v duchu prozpěvovala ta slova. Odvažovala se doufat, že všechno přece jenom dobře dopadne. Ano, uniknou z tohoto prokletého údolí, s rachotícími sněžnými řetězy vyjedou na hlavní silnici a pak už snadno dojedou zpátky do Jacksonu. A bude co vyprávět, přesně jak jim Doug sliboval. Ještě dlouho budou při večeři v restauraci dávat k lepšímu historku o dobrodružství, které zažili v prapodivné osadě jménem Říše věčné blaženosti.

Jeď. Jeď. Jeď.

Náhle se džíp prudce nahnul ke straně a zastavil. Maurou to hodilo dopředu, ale naštěstí měla zapnutý bezpečnostní pás. Pohlédla na Douga.

„Klid,“ řekl a zařadil zpátečku. „O kousek couvneme. A trochu to nakopnu.“ Sešlápl plynový pedál. Motor zavyl, ale džíp se nepohnul.

„Nepřipadá vám, že tohle už tu jednou bylo?“ poznamenal Arlo.

„Jenže tentokrát máme lopaty!“ Doug vystoupil a podíval se na přední nárazník. „Prostě jsme uvázli v hlubším sněhu. Myslím, že s touhle závějí si snadno poradíme. No tak, všichni do práce!“

„Tedy pro mě je to úplně stejný zlý sen,“ reptal Arlo, zatímco si bral lopatu.

Začali odhazovat sníh. A Maura si uvědomila, že jejich problém je mnohem vážnější, než tvrdil Doug. Sesmekli se ze silnice, obě zadní kola ztratila kontakt s vozovkou. Odhrabali sníh kolem předního nárazníku, ale nijak to nepomohlo. Džíp se nerozjel, přední pneumatiky prokluzovaly na zledovatělém povrchu silnice.

Doug znovu opustil místo řidiče a znepokojeně pozoroval trčící zadní kola opatřená zrezivělými řetězy. „Mauro, sedni si za volant,“ řekl. „Arlo a já zkusíme auto postrčit.“

„Budeme ho tlačit celou cestu do Jacksonu?“ prohodil Arlo.

„Máš snad lepší nápad?“

„Jestli to takhle půjde dál, do setmění se odtud určitě nevymotáme.“

„Co tedy navrhuješ?“

„Nic, jenom mám dojem.“

„Jaký dojem, Arlo? Chceš se vrátit do toho baráku? Sedět tam na zadku a čekat, až nás někdo přijde zachránit?“

„Hele, kámo, nerozčiluj se.“ Arlo se nervózně zasmál. „Nehodlám vyvolat vzpouru.“

„Možná bys měl. Možná už tě omrzelo nechávat všechno na mně a raději bys rozhodoval sám.“

„Nikdy jsem tě nežádal, abys tady velel.“

„Ne, ale nic jiného mi nezbývá. Je legrační, že to takhle pokaždé dopadne. Já musím věci řešit, zatímco ty se držíš stranou a jenom kritizuješ.“

„Neblázni, Dougu.“

„A není to tak vždycky?“ Doug se otočil k Elaine. „Není?“

„Proč se ptáš zrovna jí? Přece víš, jak ti odpoví.“

„Co tím chceš naznačit?“ zdvihla Elaine obočí. „Přijmu každé tvoje rozhodnutí, Dougu,“ zapitvořil se Arlo. „Věřím ti.“

„Lezeš mi na nervy,“ odsekla Elaine.

„A ty bys nejradši vlezla Dougovi do postele!“

Po Arlovu zlostném výbuchu všichni zmlkli. Zírali na sebe, zatímco kolem se proháněl vítr a drásal jim tváře zvířenými vločkami sněhu.

„Budu řídit.“ Maura se posadila za volant, s úlevou vycouvala z nepříjemné hádky. Ať už mají tihle tři přátelé mezi sebou cokoli, pomyslela si, mě se to netýká. Jsem pouze náhodná pozorovatelka, svědkyně psychodramatu, které začalo dávno předtím, než jsem se k nim připojila.

Když Doug konečně promluvil, zněl jeho hlas tiše a nevzrušeně. „Arlo, zkusíme ten krám postrčit. Nebo se odsud v životě nedostaneme.“

Muži si stoupli za džíp, Arlo po pravé straně nárazníku, Doug vlevo. Oba zachmuřeně mlčeli, k Arlovým slovům se zřejmě nemínili vracet. Ale Maura si všimla, že Elainin obličej ztuhl ponížením.

„Nastartuj, Mauro!“ křikl Doug.

Zařadila jedničku a lehce sešlápla plynový pedál. Slyšela, jak se protáčejí zadní kola a uvolněné články řetězů tlučou o karoserii. Džíp se nepatrně posunul vpřed, ovšem jenom díky svalům Arla a Douga, kteří se s veškerou silou opřeli do vozidla.

„Přidávej plyn!“ volal Doug. „Pohnuli jsme s tím.“

Džíp se zhoupl dopředu a vzápětí zpátky, gravitace jej opět stáhla z okraje silnice.

„Nepřestávej!“ přikazoval Doug. „Víc plynu!“

Maura ve zpětném zrcátku zachytila Arlův obličej, napjatý a zrudlý námahou.

Sešlápla plynový pedál až k podlaze. Motor zavyl, sněžné řetězy rychleji tloukly o karoserii. Cherokee sebou prudce škubl a náhle se ozval odlišný zvuk. Tupá rána, kterou Maura spíš vycítila, než zaslechla. Jako by auto narazilo do nějaké klády.

Následoval křik.

Elaine zabušila do dveří. „Zastavte! Proboha, zastavte!“ Maura okamžitě vypnula motor.

Křik vydávala Grace. Drásavé pronikavé kvílení, které se ani nezdálo lidské. Maura se otočila jejím směrem, ale důvod, proč dívka tak naříká, nezjistila. Grace stála u okraje silnice, dlaně přitisknuté k tvářím a oči až křečovitě zavřené. Zoufale se snažila nevidět cosi děsivého.

Maura vyskočila z džípu. Na bělostném sněhu kontrastně zářily jasně červené stříkance krve.

„Drž ho pevně, Elaine!“ ječel Doug. „Nesmí se hýbat!“

Gracino kvílení vystřídaly zajíkavé vzlyky.

Maura se rozběhla za auto. Rozrytý sníh tu zbarvilo ještě víc čerstvých krvavých stříkanců. Nevěděla, odkud se berou, neboť výhled jí zakrývali Doug a Elaine klečící poblíž pravého zadního kola. Teprve když se naklonila Dougovi přes rameno, spatřila Arla. Ležel na zádech, lyžařskou bundu a kalhoty nasáklé krví. Elaine ho přidržovala za ramena, Doug tiskl ruku k jeho obnaženému klínu. Maura zahlédla Arlovu levou nohu – či spíš to, co z ní zůstalo – a v úleku mimoděk couvla.

„Potřebuju škrtidlo!“ Doug se snažil, aby mu zakrvácené dlaně neklouzaly z Arlovy stehenní tepny.

Maura si chvatně rozepnula opasek a vyškubla jej z poutek. Klekla si, nohavice jí zvlhly ledově studeným rozbředlým sněhem. Přestože Doug usilovně stlačoval tepnu, červený pramen dál vytrvale prýštil. Maura vsunula pásek pod stehno. Stružky krve jí potřísnily rukáv, slévaly se a vytvářely na bílém nylonu hrůzný pruh. Zatímco svazovala konce pásku, cítila, jak se Arlo chvěje. Jeho tělo rychle upadalo do traumatického šoku. Pevně škrtidlo utáhla a proud krve zeslábl v tenounký pramínek. Teprve teď, když krvácení téměř ustalo, uvolnil Doug stisk tepny a zaklonil se. Upřeně pozoroval zpřetrhané svalové tkáně a vyčnívající kost, končetinu natolik zkroucenou, že chodidlo směřovalo na jinou stranu než koleno.

„Arlo?“ zaúpěla Elaine. „Arlo?“ Zlehka se ho dotkla, ale muž tam bezvládně ležel a nereagoval.

Doug přitiskl prsty k přítelovu hrdlu. „Nahmatal jsem pulz. A cítím dech. Myslím, že jen omdlel.“

„Bože!“ Elaine se zvedla a odpotácela se. Slyšeli, jak zvrací do sněhu.

Doug se podíval na své dlaně, otřásl se, nabral hrst sněhu a zběsile si začal stírat krev. „To ten řetěz,“ řekl tiše a dál si sněhem drhl kůži, jako by mohl smýt celý děsivý zážitek. „Jeden z polámaných článků se zřejmě zachytil Arlovi o kalhoty. A strhl mu nohu k nápravě…“ Doug se vkleče odsunul stranou. Napůl si povzdechl a napůl vzlykl. „Džíp odtud už nedostaneme. Řetěz se roztrhal na kusy.“

„Dougu, musíme Arla dopravit zpátky do domu.“

„Zpátky do domu?“ Doug utrápeně zavrtěl hlavou. „Potřeboval by okamžitě na operační sál!“

„Je v šoku, nemůžeme ho tady moc dlouho nechat. Promrzne.“ Maura vstala ze země a rozhlédla se kolem sebe. Grace se choulila o kus dál a otočená zády k nim. Elaine se krčila v podřepu, jako by se samou slabostí nedokázala napřímit. Ne, s nimi se počítat nedalo.

„Hned jsem zpátky,“ řekla Maura. „Zůstaň u něho.“

„Kam chceš jít?“

„V jedné garáži jsem viděla sáňky. Na nich ho odvezeme.“ Maura vyrazila směrem k osadě. Běžela a klouzala v kolejích vyjetých džípem. S úlevou opouštěla zkrvavený sníh i své otřesené společníky a soustředila se na konkrétní úkol vyžadující pouze rychlost a svaly. Děsila se chvíle, kdy přesunou Arla zpátky do domu. Pak budou muset řešit, co se zraněnou nohou, která se proměnila ve změť potrhaných tkání a roztříštěných kostí.

Sáňky. Kde jsem je zahlédla?

Objevila je ve třetí garáži, visely na zdi vedle žebříku a sady nářadí. Obyvatel domu si nepochybně potrpěl na pořádek, a když Maura sáně sundávala, představovala si ho, jak přitlouká háčky a umísťuje nářadí dostatečně vysoko, mimo dosah dětských rukou. Sáňky z březového dřeva neměly žádnou tovární značku. Ruční výroba, velmi pečlivá. Kovové sanice vyleštěné, dobře připravené na zimu. Tohle všechno Maura zaznamenala skoro vmžiku. Adrenalin zostřil její vnímání, nervy se chvěly jako dráty vysokého napětí. Přelétla očima garáž, pátrala po dalších věcech, které by se mohly hodit. Našla lyžařské hole, provaz, kapesní nůž a kotouč instalatérské lepicí pásky.

Celá zpocená vlekla těžké sáně vzhůru příkrou silnicí. Ale dřít jako tažný kůň se pořád zdálo přijatelnější než klečet u zmrzačeného těla a trápit se bezmocností. Maura lapala po dechu, podrážky se jí smekaly. Bude Arlo ještě naživu, až tam dorazím? ptala se v duchu. Dotíraly na ni hrozné myšlenky, marně se jim bránila. Tichý hlásek s krutou logikou dál našeptával: Bylo by pro něho lepší, kdyby zemřel.

Pevněji sevřela v dlaních provaz, ze všech sil bojovala s odporem sněhu a gravitace, plahočila se ostrými zatáčkami, míjela borovice, jejichž větve obalené sněhem jí zakrývaly výhled. Už bych tam pomalu měla být, říkala si. Trmácím se po té silnici zatraceně dlouho… Stopy pneumatik však vedly stále výš a také viděla své šlápoty, které tu zanechala, když předtím běžela dolů.

Náhle se mezi stromy rozlehl výkřik, bolestivý sten zakončený vzlykem. Arlo byl nejenom naživu, ale teď i při vědomí.

Vyšla ze serpentiny a uviděla je. Nic se nezměnilo – Grace stála stranou a dlaněmi si zacpávala uši, aby neslyšela Arlův nářek, Elaine se tiskla k džípu, v očích výraz, jako by přítelovu bolest zažívala sama. Když Maura dovlekla sáňky blíž, Doug ji přivítal pohledem plným nesmírné úlevy.

„Přinesla jsi něco, čím bychom ho k těm saním připevnili?“ zeptal se.

„Našla jsem provaz a lepicí pásku.“ Maura zastavila se saněmi vedle Arla. Jeho vzlyky zvolna slábly.

„Zvedni mu boky,“ řekl Doug. „Já ho vezmu za ramena.“

„Nejdřív musíme přiložit k noze dlahy. Proto tady mám i lyžařské hole.“

„Mauro,“ ztlumil Doug hlas. „Dlahy není kam přiložit.“

„Zlomeninu je nutné zafixovat. Noha se nemůže celou cestu dolů volně kývat.“

Doug upřeně zíral na Arlovu zmrzačenou končetinu, ale nepohnul se. Nechce se jí dotknout, pomyslela si Maura.

Sama by na ni také raději vůbec nesahala.

Oba byli lékaři, ovšem patologové, zvyklí rozřezávat mrtvoly, elektrickou pilkou otvírat lebky. Scházela jim zkušenost s živými pacienty, kteří se zásadně lišili od mrtvých na pitevním stole – měli tělesnou teplotu, krváceli, cítili bolest. Sotva se Maura zlehka dotkla Arlovy nohy, začal znovu křičet.

„Přestaňte! Prosím, ne! Ne!“

Zatímco Doug přidržoval vzpírajícího se přítele, Maura obalovala zraněnou nohu složenými dekami, zakrývala roztříštěné kosti, zpřetrhaná vaziva a živé maso, které vlivem chladu nabývalo rudofialového odstínu. Ke končetině proměněné v objemný zámotek pak s pomocí lepicí pásky připevnila dvě lyžařské hole. Arlo teď už jenom tiše vzlykal, tvář potřísněnou lesklými stružkami hlenů a slin. Když ho přesunovali na saně a ovíjeli jeho tělo lepicí páskou, nijak se nebránil, příliš vyčerpaný utrpením, jemuž ho právě vystavili. Voskově žlutý obličej svědčil o prohlubujícím se traumatickém šoku.

Doug se chopil provazu a všichni vykročili zpátky do údolí.

Zpátky k Říši věčné blaženosti.

Kapitola 11

Uvnitř domu Arlo opět ztratil vědomí. Vzhledem k tomu, co mělo následovat, byla pro něho mdloba milosrdná. Maura s Dougem museli za pomoci nůžek a kapesního nože odstranit zbytky jeho oblečení. Arlo se předtím pomočil, z nasáklých kalhot cítili čpavkový pach. Provizorní škrtidlo nechali na místě a postupně odřezávali a odstřihovali zakrvácené kusy látky, dokud tam muž nezůstal ležet svlečený, s žalostně obnaženými genitáliemi. Pro třináctileté děvče to rozhodně nebyla vhodná podívaná, a tak se Doug k dceři otočil.

„Grace, budeme do krbu potřebovat spoustu dříví. Zajdi ven a nějaké přines. Slyšíš, Grace, běž!“

Teprve ostrý tón ji trochu probral. Jako omámená přikývla a vyšla z domu. Než za sebou zavřela, pronikl do místnosti chladný závan vichru.

„Kristepane!“ Doug upřeně pozoroval Arlovu levou nohu. „Kde začneme?“

Začneme? Na noze nezbývalo mnoho částí, s nimiž by mohli pracovat. Zkroucené chrupavky, zpřetrhaná svalovina. Kotník otočený téměř o sto osmdesát stupňů. Samo chodidlo však zůstalo překvapivě netknuté, byť modré jako bez života. Nebýt velkého, až příliš skutečného mozolu na patě, snadno by se dalo zaměnit za plastovou napodobeninu. Končetina odumírá, působením škrtidla neobíhá ve tkáních krev, uvědomila si Maura. Ani se nemusela chodidla dotknout, aby poznala, že je studené a bez pulzu.

„Jestli škrtidlo nepovolíme,“ řekl Doug, jako by jí četl myšlenky, „Arlo přijde o nohu.“

„A nebude znovu krvácet?“ zeptala se Elaine. Stála na opačné straně místnosti a neodvažovala se k nim pohlédnout.

„Elaine, Arlo by si přál, abychom mu tu nohu zachránili.“

„Když sundáte škrtidlo, jak zabráníte krvácení?“

„Podvážeme tepnu.“

„Co to znamená?“

„Vyjmeme ji a poraněné místo stáhneme. Do jisté míry tím sice přerušíme krevní oběh, ale další cévy se snad postarají, aby tkáně neodumřely.“ Doug nespouštěl oči z Arlovy levé nohy. „Budeme potřebovat nástroje. Pinzetu, ostrý nůž. Nitě. Někde v domě je určitě krabička se šitím. Elaine, dej svařit vodu.“

„Dougu,“ ozvala se Maura. „Nepochybně mu praskla celá řada cév. Jednu třeba podvážeme, ale může krvácet z ostatních. Nedokážeme oddělit a podvázat všechny. A už vůbec ne bez anestézie.“

„Navrhuješ amputaci? Prostě to chceš vzdát?“

„Alespoň zůstane naživu.“

„A ztratí nohu. Na jeho místě bych po tom netoužil.“

„Jenže na jeho místě nejsi. Nemůžeš rozhodovat za něho.“

„Ty snad ano?“

Maura pohlédla na Arla a představila si, jak s Dougem operují, jak pronikají dosud živými a citlivými tkáněmi. Nikdy neprováděla chirurgické zákroky. Pitvala oběti. A ty nekřičely bolestí. Nehrozily u nich výstřiky krve.

Tohle se promění v děsivou řezničinu.

„Hele, máme jenom dvě možnosti,“ pokračoval Doug. „Buď zkusíme tu nohu zachránit, nebo ji ponecháme jejímu osudu a budeme sledovat, jak nekróza přechází v gangrénu, což Arla stejně zabije. Každopádně nemáme moc na výběr. Něco přece udělat musíme.“

„Především pacientovi neublížit, říká přísaha. Nezdá se ti, že se to na tuhle situaci dokonale vztahuje?“

„Určitě budeme litovat, jestli nic neuděláme. Je naší povinností alespoň se pokusit tu nohu zachránit.“

Oba pozorovali Arla, který přerývaně sípal a sténal.

Neprobírej se, žádala ho v duchu Maura. Ať neslyším tvůj křik, až tě začneme rozřezávat.

Arlo však zvolna otevřel oči. Přestože se zdál dezorientovaný, zjevně byl při vědomí a snažil se soustředit na její obličej. „Radši… radši chcípnout,“ zašeptal. „Panebože, je to k nevydržení.“

„Arlo, kamaráde,“ řekl Doug. „Neboj se, tu bolest zmírníme. Nějaké prášky se tady najdou.“

„Prosím,“ zaúpěl Arlo. „Prosím, zabijte mě.“ Z očí mu tekly slzy a celý se až křečovitě třásl. Ale dál na ně upíral prosebný pohled.

Maura dekou přikryla Arlovo obnažené tělo. Oheň se díky čerstvé dávce dřeva jasně rozhořel. V místnosti stoupla teplota a současně zesílil pach moči.

„Dougu, v kabelce mám advil,“ vzpomněla si Maura. „Jenže kabelka zůstala v džípu.“

„Advil nám asi moc nepomůže.“

„Já mám valium,“ zasténal Arlo. „V batohu…“

„Ten jsme taky nechali v džípu.“ Doug se napřímil. „Zajdu tam a přinesu všechny naše věci zpátky.“

„A já zatím prohledám ostatní domy,“ rozhodla se Maura. „V údolí se jistě dá objevit ledacos užitečného.“

„Doprovodím tě, Dougu,“ nabídla se Elaine.

„Ne,“ odmítl Doug. „Musíš tu zůstat s Arlem.“

Elaine zdráhavě sklouzla očima ke zraněnému příteli. Představa doby strávené ve společnosti vzlykajícího muže ji zřejmě ani trochu nelákala.

„A nezapomeň svařit tu vodu,“ dodal Doug mezi dveřmi. „Budeme ji potřebovat.“

Venku Maure vichr bičoval obličej mračny sněhových vloček. Přesto byla ráda, že se dostala z domu a vdechuje čerstvý vzduch bez pronikavého pachu krve a moči. Vydala se k sousednímu stavení. Náhle za sebou uslyšela kroky. Ohlédla se a spatřila Grace, která ji následovala.

„Pomůžu vám hledat,“ řekla dívka.

Maura zaváhala. Napadlo ji, že Grace pro ni bude jen přítěž. Ale děvče v téhle chvíli vypadalo úplně ztracené, prostě vyděšené děcko, jehož si příliš dlouho nikdo nevšímal.

„Díky, Grace, každá pomoc se hodí,“ přikývla Maura. „Pojď se mnou.“

Vešly na verandu a pak do domu.

„Jaké léky nás zajímají?“ zeptala se Grace, zatímco po schodech stoupaly do prvního patra.

„Jakékoliv. Nezdržuj se čtením nálepek, ber, co ti přijde pod ruku.“ Maura zamířila do ložnice, stáhla povlaky ze dvou polštářů a jeden povlak hodila dívce. „Prohledej prádelníky a noční stolky. Dívej se všude, kde by se daly najít prášky.“

V koupelně Maura propátrala obsah lékárničky, vybrané léky ukládala do povlaku. S výjimkou vitaminů vzala všechno. Projímadla. Aspirin. Peroxid vodíku. Mohli potřebovat cokoliv. Z vedlejší místnosti slyšela, jak Grace chvatně otevírá a zavírá zásuvky.

Přesunuly se k dalšímu domu, v povlacích od polštářů jim chrastily lahvičky. První prošla dveřmi Maura. Uvnitř vládlo ponuré ticho. V tomhle domě dosud nebyla, proto se zastavila a přelétla pohledem obývací pokoj vyzdobený pouze onou známou reprodukcí portrétu.

„Zase ten člověk,“ poznamenala Grace.

„Jo. Asi se ho nezbavíme.“ Maura se konečně pohnula, ale po několika krocích náhle strnula. „Grace,“ řekla tiše.

„Co je?“

„Odnes ty léky Elaine. Arlo je potřebuje.“

„Ještě jsme neprozkoumaly dům.“

„Já to udělám. Prostě se vrať, ano?“ Maura předala dívce svůj povlak s léky a kývla směrem ke dveřím. „Běž, prosím.“

„Ale…“

„Běž!“

Teprve když Grace opustila dům, přešla Maura pokoj a zahleděla se na to, čeho si předtím děvče naštěstí nevšimlo. Nejdřív věnovala pozornost ptačí kleci, kde ležel mrtvý kanárek, drobný žlutý chomáč na podložce ze starých novin.

Pak se otočila a sklonila hlavu k podlaze. Přes borová prkna se táhla nápadná hnědá šmouha a pokračovala chodbou až ke schodišti.

Tam se Maura zastavila. Jako zkamenělá zírala na zaschlou louži krve pod posledním schodem.

Zvedla oči. Bloudila pohledem od prvního patra dolů a v duchu viděla tělo kácející se z těch příkrých schodů, slyšela praskot lebky, která znovu a znovu naráží o dřevěné hrany, než se definitivně roztříští na podlaze. Někdo tady spadl, pomyslela si Maura.

Nebo tu někoho shodili.

***

Když se vrátila do prvního domu, Doug už byl zpátky s jejich věcmi z džípu. Otevřel Arlův batoh a obsah vysypal na konferenční stolek. Maura uviděla kapky do nosu, prášky na uvolnění dutin při rýmě, ChapStick, krém na opalování a obrovské zásoby toaletních potřeb. Všechno, co člověk potřebuje, aby dobře vypadal, ale nic, co by mu pomohlo přežít. Teprve v postranní kapse batohu Doug objevil lahvičku s tabletami.

„Valium, pět miligramů – při bolestech zad,“ přečetl ze štítku. „Tohle snad zabere.“

„Dougu,“ řekla tiše Maura. „V jednom z domů jsem našla.“ Nedokončila větu, neboť do místnosti vešly Grace a Elaine.

„Co jsi tam našla?“ zeptal se Doug.

„Povím ti to později.“

Doug rozložil léky, které se podařilo shromáždit. „Tetracyklin. Amoxicilin.“ Zavrtěl hlavou. „Jestli se mu do nohy dostane infekce, budou zapotřebí účinnější antibiotika.“

„Ještě že je tu percocet.“ Maura odšroubovala víčko lékovky. „Ale bohužel jenom tucet tablet. Máme něco dalšího?“

„Vždycky s sebou mívám nějaký kodein…“ Elaine se zarazila a přelétla očima věci, které Doug přinesl z džípu. „Kde je moje kabelka?“

„Viděl jsem tam jenom tuhle,“ ukázal Doug.

„To je Mauřina kabelka. Kde je ta moje?“

„Elaine, vzal jsem všechno, co v džípu bylo.“

„Musel jsi ji přehlédnout. Je v ní kodein.“

„Dobrá, potom se pro ni vrátím.“ Doug si klekl vedle Arla. „Kamaráde, teď ti dáme pár pilulek.“

„Měl bys mě rovnou praštit kladivem,“ zasténal Arlo. „Ta bolest je nesnesitelná.“

„Tohle ti pomůže.“ Doug Arlovi opatrně nazvedl hlavu, vložil mu do úst po dvou tabletách valia a percocetu, na zapití mu dopřál lok whisky. „Fajn. Chvíli počkáme, než léky zaberou.“

„Proč?“ Arlo se po whisky zakuckal, z očí mu znovu vyhrkly slzy. „Jak to myslíš?“

„Musíme něco provést s tou tvojí nohou.“

„Ne! Ani se jí nedotýkejte!“

„Škrtidlo přerušilo krevní oběh. Jestli pásek neuvolníme, noha ti odumře.“

„A co chcete udělat?“

„Podvážeme prasklou tepnu a tím zabráníme dalšímu krvácení. Podle mého názoru máš poškozenou buď přední, nebo zadní holenní tepnu. Pokud jedna z nich zůstala neporušená, mohla by dostatečně zásobovat nohu krví. A zachránit ji.“

„To znamená, že se mi v noze budete vrtat.“

„Potřebujeme zjistit, která tepna krvácí.“

Arlo zavrtěl hlavou. „V žádném případě.“

„Jestli jde o tu přední holenní, dostaneme se k ní snadno, mezi několika svaly hned pod kolenem.“

„Na to zapomeň. Ruce pryč!“

„Mám na mysli jenom tvoje dobro. Trochu to zabolí, ale nakonec budeš rád, že jsem…“

„Trochu? Trochu?“ Arlo se chrčivě zasmál. „Sakra, koukej se ode mě držet co nejdál!“

„Poslyš, vím, jak ti je, ale…“

„Víš hovno, Dougu.“

„Arlo.“

„Zmiz! Elaine, proboha, nepouštěj ho ke mně!“

Doug se zvedl. „Necháme tě trochu odpočinout. Grace, zůstaň u něho.“ Pohlédl na Mauru a Elaine. „Půjdeme vedle.“

Přesunuli se do kuchyně. Voda v hrnci, který předtím Elaine postavila na kamna, už vřela, připravená sterilizovat nástroje. Oknem zamženým párou Maura viděla, že slunce zvolna klesá k horizontu.

„Nemůžeme Arla nutit, aby podstoupil takovou hrůzu,“ prohodila.

„Je to pro jeho dobro.“

„Operace bez narkózy? Uvažuj, Dougu.“

„Počkáme, až začne účinkovat valium. Arlo se zklidní.“

„Ale neztratí vědomí. Bude vnímat každý řez.“

„Později nám poděkuje. Věř mi.“ Doug se otočil k Elaine. „Souhlasíš se mnou, vid? Přece tu jeho nohu prostě jen tak neodepíšeme.“

Elaine váhala. Obě varianty jí zřejmě připadaly stejně děsivé. „Nevím…“

„Když nepodvážeme tepnu, nemůžeme odstranit škrtidlo a obnovit krevní oběh.“

„Vážně si myslíš, že to dokážete?“

„Je to celkem jednoduchá operace. Maura i já se vyznáme v anatomii.“

„Jenže Arlo sebou bude škubat,“ namítla Maura. „Ztratí spoustu krve. Nesouhlasím s tebou, Dougu.“

„Pak se nabízí jediná alternativa: obětovat končetinu.“

„Řekla bych, že ta končetina už je ztracená.“

„Já si to nemyslím.“ Doug opět oslovil Elaine. „Nezbývá nám než hlasovat. Chceme Arlovi zachránit nohu, nebo ne?“

Elaine se zhluboka nadechla a pak přikývla. „Spíš se přikláním k tobě.“

Samozřejmě. Arlo se nemýlil. Elaine se vždycky postaví na Dougovu stranu.

„Mauro?“ zeptal se Doug. „Můj názor znáš.“

Doug sklouzl očima k oknu. „Nemáme moc času. Pomalu se stmívá – a nejsem si jistý, jestli nám bude stačit světlo petrolejky.“ Pohlédl na Mauru. „Elaine a já hlasujeme pro okamžitý chirurgický zákrok.“

„Jeden hlas jsi zapomněl započítat. Arlo dal jasně najevo, co si přeje.“

„Momentálně není schopen rozumně posoudit svou situaci.“

„Je to jeho noha.“

„A my ji můžeme zachránit! Ale potřebuju tvoji pomoc, Mauro. Bez tebe to nedokážu.“

„Tati?“ V kuchyňských dveřích stála Grace. „Arlovi se asi přitížilo.“

„Jak to myslíš?“

„Vůbec nemluví. A hrozně hlasitě chrápe.“

Doug pokývl. „Léky zabraly. Dáme vyvařit nástroje. Taky budeme potřebovat jehly. A cívku nití.“ Otočil se k Maure. „Rozhodla ses?“

Je úplně lhostejné, co řeknu, uvědomila si. Doug se do toho stejně pustí.

„Zkusím něco najít,“ odpověděla.

***

Trvalo zhruba hodinu, než sterilizovali pomůcky, které se jim podařilo shromáždit. Za oknem už dohasínalo denní světlo, museli tedy zapálit petrolejovou lampu. Ve žlutavé záři syčícího plamene se Arlovy oči zdály hluboko zapadlé do stínů, jako by se měkké tkáně hroutily a tělo zvolna pohlcovalo samo sebe. Doug odhrnul přikrývku. Z koberce nasáklého močí zavanul ostrý pach. Noha byla studená a sinavě bledá.

Doug i Maura sice věděli, že všechny bakterie z dlaní nesmyjí, ale stejně se o to pokusili. Znovu a znovu si mydlili a drhli ruce, až pokožka úplně zrudla. Teprve pak sáhl Doug po čepeli, nejmenším loupacím noži, jaký našli, s úzkým ostřím, které před sterilizací přibrousili. Když se vkleče sklonil nad zraněnou nohu, v jeho výrazu se poprvé objevil náznak nejistoty.

„Připravená povolit škrtidlo?“ zeptal se Maury.

„Ještě jsi tu tepnu nepodvázal,“ ozvala se Elaine.

„Nejdřív potřebujeme přesně zjistit, která to je, což nám prozradí jedině krvácení. Elaine, musíš Arla pevně držet, protože se určitě probere.“ Doug pohlédl na Mauru a kývl.

Sotva Maura lehce uvolnila škrtidlo, vystříkla z rány krev. Proud zasáhl Dougův obličej.

„Je to ta přední holenní,“ řekl Doug. „Jsem si jistý.“

„Utáhněte pásek!“ zpanikařila Elaine. „Nebo Arlo vykrvácí!“

Maura opět sevřela škrtidlo. Doug se nadechl a pustil se do operace.

Jakmile nůž řízl do tkáně, Arlo procitl a začal křičet.

„Drž ho!“ zaječel Doug na Elaine. „Nesmí sebou házet!“

Arlo křičel a zmítal se, šlachy na hrdle napnuté, až se zdálo, že co nevidět prasknou. Elaine mu ze všech sil tiskla ramena k podlaze, dál se však zběsile snažil vyprostit z rukou svých trýznitelů. Maura ho držela za zpocená a zakrvácená stehna. Dlaně jí klouzaly, a tak se mu plnou vahou položila přes boky. Křik se proměnil v drásavý vřískot a pronikal jí až do kostí. Jako by ten zvuk vycházel z jejího těla. Jako by kvílela společně s Arlem. Doug cosi říkal, ale neslyšela ho. Pak vzhlédla a uviděla, že už odložil nůž. Dougova unavená tvář se i ve studené místnosti leskla potem.

„Hotovo.“ Doug se vkleče zaklonil a rukávem si otřel čelo. „Myslím, že se to podařilo.“

Arlo zmučeně vzlykl. „Jdi do hajzlu, Dougu. Všichni jděte do hajzlu.“

„Kamaráde, museli jsme to udělat,“ opáčil Doug. „Mauro, uvolni škrtidlo. Uvidíme, jestli jsme krvácení zastavili.“

Maura opatrně povolila utažený pásek. Napůl se obávala dalšího výstřiku krve. Neobjevil se ani slabý pramínek.

Doug sáhl Arlovi na chodidlo. „Kůže je zatím chladná. Ale mám dojem, že už trochu růžoví.“

Maura zavrtěla hlavou. „Žádný průtok krve nepozoruju.“

„Jenom se pořádně koukni. Barva se určitě mění.“ Doug přitiskl dlaň k noze. „A tkáně se pomalu zahřívají.“

Končetina zůstávala stejně neživá a bledá jako předtím, ale Maura mlčela. Na jejím názoru nezáleželo. Doug sám sebe přesvědčil, že udělali přesně to, co udělat měli, operace se povedla a všechno bude skvělé. V jeho světě vždycky všechno dobře skončilo. Nebojte se, klidně skákejte z letadel, vesmír se o vás postará.

Alespoň jsme sundali škrtidlo, pomyslela si Maura. Alespoň už Arlo nekrvácí…

Zvedla se, z oblečení cítila nakyslý pach Arlova potu. Sám Arlo, vyčerpaný tím martyriem, ztichl a zvolna upadal do spánku. Přešla k oknu. Třela si bolavé krční svaly a hleděla ven, vděčná, že vidí něco jiného – cokoliv, jenom ne jejich trpícího pacienta. „Do hodiny se úplně setmí,“ poznamenala. „Teď se odsud nedostaneme.“

„V džípu rozhodně ne,“ přisvědčil Doug. „Sněžné řetězy jsou napadrť.“ Maura slyšela cinkot lékovek. „S touhle dávkou percocetu udržíme Arla ve snesitelném stavu přinejmenším ještě další den,“ pokračoval Doug. „Navíc má Elaine v kabelce kodein, pokud ovšem tu kabelku najdu.“

Maura se otočila od okna. Všichni vypadali stejně zničení jako ona. Elaine se choulila na podlaze, opřená o pohovku. Doug apaticky civěl na hromádku lékovek. A Grace z místnosti už dávno utekla.

„Arlo nutně musí do nemocnice,“ řekla Maura.

„Dneska večer vás přece čekají v Bostonu, ne?“ připomenula Elaine. „Začnou pátrat.“

„Potíž je, že nebudou vědět, kde hledat.“

„A co ten stařík od benzinové pumpy? Prodal vám noviny, zapamatoval si nás. Až uslyší, že jste pohřešovaná, zavolá na policii. Brzy se tu někdo určitě objeví.“

Maura sklouzla očima k Arlovi, který opět upadl do bezvědomí. Brzy. Ale ne dost brzy pro něho.

Kapitola 12

„Co jsi mi to chtěla ukázat?“ zeptal se Doug

„Pojď se mnou,“ šeptem odpověděla Maura. U dveří se zastavila a přelétla pohledem místnost, kde všichni ostatní usnuli. Teď se dalo nepozorovaně zmizet. Vzala petrolejovou lampu a vyšla do noci.

Z oblohy zářily hvězdy a měsíc v úplňku. Aby viděli na cestu, nepotřebovali lampu, i sníh jim pod botami přímo světélkoval. Vítr se utišil, ozývaly se pouze jejich kroky tříštící tenkou ledovou krustu, která pokrývala závěje jako cukrová poleva. Maura zamířila k řadě opuštěných domů.

„Nenapovíš mi?“ pokračoval Doug.

„Nechtěla jsem o tom mluvit před Grace. Ale něco divného jsem našla.“

„Co?“

„V tomhle domě.“ Zastavila se před verandou a zahleděla se na temná okna, v nichž se neodrážel třpyt hvězd ani měsíce, jako by tma uvnitř pohlcovala sebeslabší záblesky světla. Maura otevřela domovní dveře. Zatímco procházeli obývacím pokojem, lampa kolem nich vrhala nevelký kruh žlutavé záře. Za ním se matně rýsovaly obrysy nábytku a také oné zarámované reprodukce na stěně. Z portrétu shlížel tmavovlasý muž, jeho oči se i ve stínu zdály téměř živé.

„Nejdřív jsem si všimla té klece,“ ukázala Maura do rohu.

Doug přistoupil blíž a uviděl kanárka ležícího na podložce ze starých novin. „Další mrtvý domácí mazlíček.“

„Jako ten pes.“

„Kdo nechá kanárka pojít hladem?“ kroutil Doug hlavou.

„Nepošel hladem.“

„Jak to?“

„Koukni, měl tam spoustu zrní.“ Maura přinesla lampu ke kleci, aby Doug viděl krmítko plné ptačího zobu a zmrzlou vodu v nádobce na pití. „I tady nechali všude otevřená okna.“

„Takže umrzl.“

„Záhad je víc.“ Maura se přesunula na chodbu a ukázala ke šmouze, která se táhla po sosnových prknech podlahy a připomínala rozmáznutou barvu. V kalném světle lampy skvrna vypadala spíš černá než hnědá.

Doug ji upřeně pozoroval, ale nepokoušel se o vysvětlení. Neříkal vůbec nic. Šmouha se postupně rozšiřovala a u paty schodů končila zaschlou kaluží krve.

Maura zdvihla lampu, světlo odhalilo tmavé stříkance. „Krvavé stopy začínají zhruba uprostřed schodiště. Někdo se z něj zřítil, cestou dolů narážel o hrany. A dopadl přesně sem.“ Posvítila petrolejkou na kaluž. Cosi se v té rezavě hnědé skvrně lesklo. Stříbřité vlákno, jehož si Maura odpoledne nevšimla. Sklonila se do podřepu a zjistila, že je to dlouhý blond vlas, částečně přichycený zaschlou krví. Ženský vlas. Vlas ženy, která tu ležela, zatímco její srdce dál pracovalo. Přinejmenším ještě několik minut, dostatečně dlouho, aby z těla vytekla taková spousta krve.

„Nehoda?“ nadhodil Doug.

„Nebo vražda.“

Doug se ironicky pousmál. „Takhle uvažuje soudní lékařka. Podle mého názoru nemusí jít o zločin. Vidím jenom krev.“

„Hodně krve.“

„Ale žádnou mrtvolu. Zatím nám nic nenapovídá, co se tu mohlo odehrát.“

„Právě ta chybějící mrtvola mě znepokojuje.“

„Mě by mnohem víc znepokojovalo, kdyby tady ještě byla.“

„Kde je? Kdo ji odstranil?“

„Příbuzní? Žena se zranila, tak ji odvezli do nemocnice. Což by vysvětlovalo, proč zapomněli na kanárka.“

„Dougu, zraněnou ženu by nesli. Nevlekli by ji po podlaze jako zdechlinu. Ovšem jestli se potřebovali zbavit těla…“

Doug pohledem sledoval šmouhu, která se ztrácela ve ztemnělé chodbě.

„Už se nevrátili, aby smyli krev.“

„Třeba ji chtěli smýt, ale nemohli se dostat zpátky do údolí.“

„Zabránila jim v tom sněhová bouře.“

„Přesně tak,“ přikývla Maura. Plamínek v petrolejové lampě se náhle zachvěl, jako by místností prolétl přízrak. „Arlo měl pravdu. V téhle osadě se odehrálo něco děsivého, Dougu. Něco, po čem tu zůstaly krvavé skvrny, mrtví kanárci a psi, prázdné domy.“ Sklonila oči k podlaze. „A důkazy. Důkazy svědčící o nějaké hrozné události. Pořád doufáme, že se sem někdo vrátí a najde nás.“ Pohlédla na Douga. „Ale třeba žádní lidé, kteří by nás zachránili, už nežijí.“

Doug se otřásl. Snad se pokoušel zbavit tísnivých pocitů, jaké se ho tu zmocňovaly. „Mluvíme o celé pohřešované obci, Mauro. O dvanácti domech, dvanácti rodinách. Kdyby se s těmi lidmi něco stalo, nedalo by se to utajit.“

„V tomhle údolí ano. Tady by se dalo utajit ledacos.“ Maura pátravě pozorovala tmavé kouty. Uvažovala, co se asi skrývá mimo dosah světla vrhaného petrolejovou lampou, a mimoděk si přitáhla klopy lyžařské bundy pevněji. „Rozhodně tu nemůžeme zůstat.“

„Sama jsi navrhovala počkat na záchranu. Dneska ráno.“

„Od rána se situace výrazně zhoršila.“

„Snažím se nás odsud dostat. Dělám, co je v mých silách.“

„Netvrdím, že se nesnažíš.“

„Ale myslíš si, že jsem ten malér zavinil. Ostatní jsou o tom přesvědčení taky.“ Doug si zhluboka povzdechl a otočil se. „Najdu způsob, jak nás odsud dostat. Slibuju.“

„Já tě neobviňuju.“

„Měla bys.“

„Věci se prostě zvrtly, nic podobného se nedalo předvídat.“

„Teď jsme tu v pasti. Arlo nejspíš přijde o nohu. Pokud nedopadne ještě hůř.“ Doug dál stál zády k Maure, jako by se jí nedokázal podívat do očí. „Je mi líto, že jsem tě přemluvil, abys jela s námi. Sakra, tohle není výlet, jaký jsem si představoval, zvlášť ne s tebou.“ Doug se otočil a světlo lampy zvýraznilo zachmuřené rysy jeho tváře. Jen málo připomínal muže, kterému při večeři v restauraci jiskřily oči a který tak rozmarně vykládal o své důvěře v harmonii vesmíru.

„Dneska jsem tě potřeboval, Mauro. Snad je to ode mě sobecké, ale nejenom kvůli Arlovi jsem moc rád, že jsi tady.“

Maura se přinutila k úsměvu. „Nemůžu říct, že bych cítila totéž.“

„Jistě, vůbec nepochybuju, že by sis právě teď přála být kdekoliv jinde. Například v letadle mířícím do Bostonu.“

Za Danielem. Touhle dobou už letadlo přistálo a Daniel zjistil, že v něm Maura není. Šílel obavami? Nebo si pomyslel, že ho chce vytrestat za všechna trápení, která jí způsobil? Na to mě příliš dobře znáš. Jestli mě miluješ, pochopil jsi, že mám potíže.

Opustili chodbu potřísněnou krví a z přední místnosti vyšli na vzduch. Nad krajinou se stále třpytila obloha, zářil měsíc i hvězdy. Za oknem domu, kde ostatní spali, se mihotaly odlesky plápolajícího krbu.

„Unavuje mě hrát roli velitele,“ pokračoval Doug s pohledem upřeným na to okno. „Unavuje mě znovu a znovu určovat, co dál. Jenže všichni to ode mě očekávají. Když se věci nedaří, Arlo reptá, ale sám nikdy nic nenaplánuje. Raději se drží stranou a věčně si stěžuje.“

„A Elaine?“

„Vždyť jsi viděla, jak se chová. To je pořád: Souhlasím s tebou, Dougu.!“

„Je do tebe zamilovaná.“

Doug zavrtěl hlavou. „Kdepak, jsme přátelé, nic víc.“

„Skutečně?“

„Ano – alespoň pokud jde o mě.“

„Elaine váš vztah vidí jinak. A Arlo o tom ví.“

„Nikdy jsem se s ní nezapletl, Mauro. Tohle bych kamarádovi neudělal.“ Otočil se k ní, jeho rysy se náhle zdály ostřejší, výraznější. „Vždycky jsem toužil po tobě.“ Dotkl se jejího lokte, vlastně jí jenom zlehka přejel prsty po rukávu, aby naznačil, že teď je řada na ní.

Trochu, ale dostatečně výmluvně se odtáhla. „Měli bychom se vrátit k Arlovi.“

„Takže mezi námi nic není?“

„A nikdy nebylo.“

„Proč jsi tedy přijala moje pozvání? Proč jsi s námi jela?“

„Zastihl jsi mě v určitém rozpoložení, Dougu. Ve chvíli, kdy jsem potřebovala udělat něco bláznivého, nerozumného.“ Maura zamžikala, aby se zbavila slz, které jí vhrkly do očí. „Byla to ode mě chyba.“

„Takže mě se to netýkalo.“

„Ne. Myslela jsem na někoho jiného.“

„Na muže, o kterém ses zmínila při večeři. Na muže, který je pro tebe nedostupný.“

„Ano.“

„Ta situace se přece nezměnila.“

„Ale já se změnila.“ Maura co nejrychleji vykročila zpátky k prvnímu domu.

Uvnitř zjistila, že všichni spí a z ohně zůstaly pouhé žhnoucí uhlíky. Přiložila a postála před krbem, dokud polínko syčivě a s praskotem nevzplanulo. Slyšela, jak přichází Doug a zavírá za sebou dveře. Závan čerstvého vzduchu rozechvěl plameny.

Arlo otevřel oči. „Vodu,“ zasípal. „Prosím vodu.“

„Jistě, kamaráde.“ Doug si k Arlovi klekl, podepřel ho a ke rtům mu přitiskl hrnek. Arlo žíznivě lokal, dobrá polovina vody stékala po bradě. Pak spokojeně položil hlavu na polštář.

„Co by sis ještě přál?“ zeptal se Doug. „Nemáš hlad?“

„Zima. Je tu hrozná zima.“

Doug podal další přikrývku a opatrně do ní přítele zabalil. „Pořádně zatopíme. Hned ti bude líp.“

„Zdály se mi sny,“ zamumlal Arlo. „Moc divné sny. Byli tu všichni ti lidé a pozorovali mě. Stáli kolem a dívali se. Na něco čekali.“

„Úzkostné sny asi vyvolala narkotika.“

„Vlastně ani nejsou úzkostné, spíš jenom divné. Možná jsou to andělé. Trochu komicky oblečení andělé. Připomínali muže na tom portrétu.“ Arlo obrátil zapadlé oči k Maure, ale patrněji vůbec nevnímal. Upřeně zíral kamsi přes její rameno, jako by záhadné postavy číhaly přímo za ní. „Nebo jsou to duchové,“ dodal šeptem.

Koho tam vidí? Maura se prudce otočila. Žádné přízraky nespatřila, její pohled opětovaly pouze pronikavé černé oči muže ze zarámované reprodukce, která visela na stěně každého domu Říše věčné blaženosti. Odlesky plamenů v jeho tváři budily dojem, že sám plane posvátným ohněm.

„A on shromáždí spravedlivé“ ocitoval Arlo nápis z kovové destičky zdobící rám portrétu. „Třeba je to pravda.“

„Co má být pravda?“ zeptal se Doug.

„Možná právě tohle se tady odehrálo. Všechny je shromáždil a odvedl.“

„Pryč z údolí?“

„Ne. Na nebesa.“

V krbu se žárem rozlomilo dřevo, ostrý zvuk se podobal výstřelu. Maure se vybavila výšivka provedená křížkovým stehem, které si všimla v jedné z ložnic. PAMATUJ NA VĚČNOST.

„Stejně je to zvláštní, nemyslíš?“ pokračoval Arlo. „Žádné autorádio nefunguje. Jenom v nich popraskává, ale neozývá se jediná stanice. Použitelné nejsou ani mobilní telefony. Nic.“

„Jsme uprostřed pustiny,“ řekl Doug. „Navíc v údolí. Prostě tu není signál.“

„Kde bereš jistotu, že to nemá jiný důvod?“

„Například?“

„Co když náš svět postihlo něco opravdu hrozného? A my jsme se o tom v téhle pasti vůbec nedozvěděli.“

„Třeba vypukla nukleární válka?“

„Dougu, nikdo nás nehledá. Nepřipadá ti to divné?“

„Nikdo netuší, že jsme se ztratili.“

„Nebo kromě nás nikdo nepřežil. Všichni jsou po smrti.“ Arlový zapadlé oči zvolna bloudily místností plnou mihotavých stínů. „Dougu, myslím, že vím, kdo tu žil. Myslím, že se mi zjevují jejich duchové. Čekali tu na konec světa. Na poslední soud. Možná už nastal, jenom my o něm ještě nevíme.“

Doug se zasmál. „Kdepak, Arlo, tady se žádný poslední soud nekonal.“

„Tati?“ tiše se ozvala Grace. Seděla v rohu, deku ovinutou kolem těla. „O čem to Arlo mluví?“

„Je po těch prášcích trochu zmatený.“

„Co je to poslední soud?“

Doug si povzdechl. „Jenom pověra, zlato. Bláznivá víra, že svět, jak ho známe, je odsouzený k zániku – při Armageddonu, závěrečné bitvě mezi silami dobra a silami zla. Až k tomu dojde, vyvolené přijme Bůh rovnou do nebe.“

„A ostatní?“

„Ostatní zůstanou na zemi.“

„Budou pobiti,“ zašeptal Arlo. „Všichni hříšníci zemřou krutou smrtí.“

„Cože?“ Grace vyděšeně pohlédla na otce.

„Miláčku, je to nesmysl. Vůbec se tím netrap.“

„Ale někteří lidé tomu věří, ne? Věří, že se blíží konec světa.“

„Někteří lidé věří i v únosy mimozemšťany. Používej mozek, Grace! Skutečně ti připadá možné, aby se člověk zázračně přesunul do nebe?“

Okno zaskřípalo, jako by někdo škrábal na sklo a pokoušel se vniknout dovnitř. V komíně zaskučel vítr, rozčeřil plameny a vehnal do místnosti oblaka kouře.

Grace se v rohu ještě víc schoulila, kolena přitisknutá k hrudi. Zahleděla se na poletující stíny a velmi tiše se zeptala: „Kam tedy všichni zmizeli?“

Kapitola 13

Holčička byla přímo ztělesněné NE. Do postýlky ne! Spinkat ne! Ne, ne, ne!

Jane s Gabrielem seděli na pohovce a kalnýma očima sledovali svou dceru Reginu, která se neúnavně otáčela dokola jako nějaký trpasličí derviš.

„Jak dlouho asi vydrží zůstat vzhůru?“ zeptala se Jane.

„Rozhodně déle než my.“

„Člověk by myslel, že se jí udělá zle.“

„Kdepak,“ řekl Gabriel.

„Někdo tady musí zasáhnout.“

„Jo.“

„Někdo musí uplatnit rodičovskou autoritu.“

„Stoprocentně souhlasím.“ Gabriel pohlédl na Jane.

„Cože?“

„Nejvyšší čas, abys zahrála zlou policajtku.“

„Proč já?“

„Protože tu roli skvěle ovládáš. Kromě toho já už zkoušel uložit Reginu třikrát. Prostě mě neposlouchá.“

„Pochopila, že náš pan FBI je měkkota.“

Gabriel se podíval na hodinky. „Jane, bude půlnoc.“

Děvčátko vířilo ještě rychleji. Taky jsem v jejím věku dokázala úplně ničit rodiče? uvažovala Jane. Tohle je zřejmě ona pověstná vyšší spravedlnost. Jednou ti všechno oplatí vlastní dcera, říkávala mi matka.

A skutečně oplácí.

Jane se s povzdechem zvedla z pohovky, zlá policajtka nastupovala do akce. „Regino, jde se spát!“ řekla.

„Ne.“

„Ale ano.“

„Ne!“ Malá čertice se rozběhla pryč, až jí vlály kudrny. V kuchyni ji Jane polapila a zvedla z podlahy. Jako by se snažila udržet v náručí mrskající se rybu.

„Spát ne! Spát ne!“

„Neodmlouvej, musíš spinkat.“ Jane se vydala k dětskému pokoji. Dítě se vzpíralo, bojovalo ze všech sil, kopalo, bránilo se drobnými pěstičkami. Konečně Jane uložila Reginu do postýlky, zhasla, zavřela dveře. Za nimi se dál ozývaly hlučné protesty. Nikoliv úzkostné vzlyky, ale vzteklý řev.

Zazvonil telefon. Sakra, určitě si zase chtějí stěžovat sousedi.

„Vysvětli jim, že jí přece nemůžeme dávat valium,“ řekla Gabrielovi, který mířil do kuchyně k aparátu.

„To potřebujeme spíš my,“ odpověděl Gabriel a sáhl po sluchátku. „Haló?“

Jane, příliš unavená, aby stála vzpřímeně, se opřela o zárubeň kuchyňských dveří a představovala si jízlivosti řinoucí se z telefonu. Určitě zase ti Windsor-Millerovi, manželé kolem třicítky, kteří se přistěhovali teprve před měsícem a stěžovali si už nejméně desetkrát. Vaše dítě nás celou noc budí. Víte, oba vykonáváme náročnou práci. Copak nedokážete dceru zvládnout? Sami Windsor-Millerovi děti neměli, a tak je vůbec nenapadlo, že osmnáctiměsíční batole se nedá zapínat a vypínat jako televizor. Jane jednou nakoukla do jejich čisťounkého bytu. Bílá pohovka, bílý koberec, bílé stěny. Hnízdečko dvojice, která by šílela při pomyšlení, že by se v blízkosti hýčkaného nábytku ocitly ulepené dětské dlaně.

„To je pro tebe.“ Gabriel jí podal sluchátko.

„Sousedé?“

„Daniel Brophy.“

Jane sklouzla očima k hodinám. Proč volal o půlnoci? Něco se muselo stát. „Danieli?“

„Nebyla v letadle.“

„Cože?“

„Právě se vracím z letiště. Nebyla v letadle, kde měla rezervované místo. A nezavolala mi. Nevím, co se mohlo…“ Kněz se odmlčel a Jane zaslechla zvuk klaksonu.

„Kde momentálně jste?“ zeptala se.

„Vjíždím do Sumnerského tunelu. Brzy ztratím signál.“

„Co kdybyste se u nás zastavil?“ navrhla Jane.

„Teď hned?“

„Gabriel i já jsme vzhůru. Probereme to. Haló? Haló?“

Tunel přerušil spojení. Jane zavěsila a pohlédla na manžela. „Zdá se, že máme problém.“

Otec Daniel Brophy dorazil za půl hodiny. Mezitím se už Regina ubrečela k spánku, a když kněz vstoupil do bytu, vládlo všude ticho. Jane vídala toho muže při práci v nejobtížnějších podmínkách, kdy u něho zoufalí příbuzní obětí násilných trestných činů hledali útěchu. Z Daniela vždycky vyzařovala jakási tichá síla. Pouhým dotekem ruky či několika vlídnými slovy dokázal zmírnit každé zoufalství. V téhle chvíli však dojmem zdrceného člověka působil sám. Odložil černý zimní kabát. Pod ním neměl kolárek, ale modrý svetr a sportovní košili. V civilním oblečení vypadal Brophy zranitelnější.

„Vůbec se na letišti neobjevila,“ oznámil. „Čekal jsem skoro dvě hodiny. Vím, že její letadlo přistálo, cestující si vyzvedli veškerá zavazadla. Ale Maura tam nebyla.“

„Neminuli jste se?“ nadhodila Jane. „Třeba z letadla vystoupila, a prostě vás nenašla.“

„Zavolala by mi.“

„A vy jste jí volal?“

„Nesčetněkrát. Bez úspěchu. Zkoušel jsem se jí dovolat celý víkend – vlastně od okamžiku, kdy jsem s vámi mluvil.“

A já ty jeho obavy zlehčovala, vyčítala si v duchu Jane.

„Uvařím kávu,“ nabídla se. „Nejspíš ji budeme potřebovat.“

Posadili se v obývacím pokoji, Jane s Gabrielem na pohovku, kněz do ušáku. Teplo uvnitř bytu nedokázalo vrátit Brophyho tvářím barvu, zůstával úplně zsinalý, ruce sevřené v pěst.

„Takže váš poslední telefonát s Maurou nedopadl nejlépe,“ řekla Jane.

„Ne,“ přiznal Brophy. „Musel jsem hovor náhle ukončit.“

„Proč?“

Kněz se zatvářil ještě upjatěji. „Neměli bychom se zabývat mnou, ale Maurou.“

„Zabýváme se Maurou. Snažím se pochopit, v jakém byla rozpoložení. Myslíte, že se urazila, když jste hovor najednou uťal?“

Brophy sklopil oči. „Patrně ano.“

„Zavolal jste jí potom?“ zeptal se Gabriel věcným tónem.

„Té noci už ne, bylo dost pozdě. Zkoušel jsem to až v sobotu.“

„Ale marně.“

„Ano.“

„Možná je ze všeho otrávená,“ nadhodila Jane. „Uplynulý rok jí dal opravdu zabrat. Pořád musela utajovat váš vztah a…“

„Jane,“ přerušil ji Gabriel. „Výtky nám nepomůžou.“

Brophy si povzdechl. „Zasloužím si je.“

Jo, zasloužíte. Porušil jste kněžské sliby, a navíc jste Mauře zlomil srdce.

„Domníváte se, že tímhle by se dalo vysvětlit její rozpoložení?“ pokračoval Gabriel svým chladným úředním hlasem. Jako jediný tu zřejmě uvažoval přísně logicky. V podobných vypjatých situacích už ho Jane zažila. Zatímco všichni kolem se hroutili, jednal stále soustředěněji a klidněji. Stačilo mu předložit závažný problém, a Gabriel Dean se z vyčerpaného otce bleskurychle proměnil v představitele FBI, na což Jane občas zapomínala. Teď Brophyho sledoval zdánlivě lhostejným pohledem, kterému ovšem nic neuniklo.

„Připadala vám natolik rozrušená, že by dokázala provést nějakou hloupost?“ zeptal se Gabriel. „Třeba si ublížit?“

Brophy zavrtěl hlavou. „Maura určitě ne.“

„Vystresovaní lidé jsou schopní různých věcí.“

„Maura ne! Poslyšte, Gabrieli, přece ji znáte. Oba ji znáte.“ Otec Brophy pohlédl na Jane a pak opět na Gabriela. „Vážně si myslíte, že je tak dětinská? Že schválně zmizí, jen aby mě vytrestala?“

„Jednou už něco hodně překvapivého udělala,“ poznamenala Jane. „Zamilovala se do vás.“

Kněz se začervenal, do tváří se mu konečně vrátila barva. „Rozhodně není nezodpovědná. Nikdy by se takhle neztratila.“

„Neztratila? Co když se vám prostě vyhýbá?“

„Ten let měla rezervovaný. Požádala mě, abych ji vyzvedl na letišti. A Maura nemluví naplano, vždycky dodrží slovo. Kdyby nastaly komplikace, zavolala by. Ať jsem ji rozčílil sebevíc, ke lži by se nesnížila. Jane, víte to stejně dobře jako já.“

„Ale co když byla opravdu zoufalá?“ nadhodil Gabriel. „Zoufalí lidé často volí zoufalé řešení.“

Jane svraštila čelo. „Myslíš sebevraždu?“

Gabriel nespouštěl oči z Brophyho. „Jak vlastně proběhlo vaše poslední setkání?“

Kněz sklonil hlavu. „Oba jsme si patrně uvědomili…, že se mezi námi musí něco změnit.“

„Naznačil jste jí, že chcete vztah ukončit?“

„Ne.“ Brophy vzhlédl. „Maura ví, jak ji miluju.“

Ale to nestačí, pomyslela si Jane. Ke šťastnému životu je zapotřebí mnohem víc.

„Rozhodně by si neublížila.“ Brophy se napřímil, ve tváři výraz upřímného přesvědčení. „Ani by mi nelhala. Určitě se jí něco stalo – a já nemůžu uvěřit, že situaci neberete vážně.“

„Ale bereme,“ nevzrušeně opáčil Gabriel. „Právě proto vám klademe tyhle otázky, Danieli. Přesně takové budou totiž klást policisté ve Wyomingu. Bude je zajímat její duševní stav. Jestli se nerozhodla zmizet. Chci se ujistit, že alespoň vy znáte odpovědi.“

„Ve kterém hotelu se ubytovala?“ zeptala se Jane.

„Je to hotel Mountain Lodge v Teton Village. Volal jsem tam. Řekli mi, že se odhlásila v sobotu ráno. Původně se měla zdržet do neděle.“

„Vědí, kam se vydala?“

„Ne.“

„Nemohla přiletět dřív? Třeba už je zpátky v Bostonu.“

„Telefonoval jsem jí domů. Dokonce jsem se u ní zastavil. Dům je prázdný.“

„Víte o její cestě do Wyomingu ještě něco dalšího?“ navázal Gabriel.

„Mám čísla letů. V Jacksonu si pronajala auto. Po ukončení kongresu se chtěla trochu projet po okolí.“

„Jméno půjčovny?“

„Hertz.“

„Nevíte, jestli kromě vás mluvila ještě s někým jiným? S kolegy z Úřadu soudního lékařství? Se svou sekretářkou?“

„V sobotu jsem volal Louise, ale Maura se jí neozvala. Dál už jsem nepátral, předpokládal jsem…“ Kněz pohlédl na Jane. „Doufal jsem, že něco zjistíte vy.“

V jeho hlase nezazněl ani náznak výčitek, ačkoliv zaznít mohl. Jane se provinile začervenala. Ano, Brophy mě žádal o pomoc, a já se na něho vykašlala, uvědomila si. Měla jsem hlavu plnou jiných problémů – mrtvol v chladicích boxech, nezvladatelných batolat. Podcenila jsem situaci, považovala jsem všechno za drobnou mileneckou rozmíšku, po jaké jeden z partnerů chvíli trucuje. To se přece běžně stává, ne? Navíc je tu skutečnost, že se Maura v hotelu odhlásila o den dřív, což by neodpovídalo únosu, ale spíš záměrné změně plánů. Ovšem nic z toho mě neomlouvá. Všehovšudy jsem nechala Maure vzkaz na mobilu. Mezitím uplynuly dva dny, ztratila jsem klíčových osmačtyřicet hodin, kdy se nabízí největší příležitost najít pohřešovanou osobu a dopadnout pachatele.

Gabriel se zvedl. „Je čas na pár telefonátů,“ prohodil a přešel do kuchyně. Jane a Brophy mlčky seděli v obývacím pokoji a poslouchali. Gabriel hovořil úředním tónem, klidným, ale nesmírně autoritativním. Jane nepřestávalo udivovat, že hlas patří témuž člověku, který tak snadno kapituluje před vzpurným batoletem. Ty telefonáty jsem měla vyřídit já, pomyslela si. Jako policistka jsem zanedbala své povinnosti. Ale na druhé straně – ať volá Gabriel komukoliv – úplně stačí, aby se představil, a každý zpozorní. Když už mám za manžela hlavouna z FBI, dá se toho občas využít, ne?

„… žena, věk dvaačtyřicet. Černé vlasy. Výška necelých sto sedmdesát centimetrů, váha zhruba pětapadesát kilo…“

„Proč by se z hotelu odhlašovala o den dřív?“ tiše pronesl Brophy. Bez hnutí seděl v křesle a upřeně zíral před sebe. „Pořád se marně snažím najít důvod. Kam odjela? Do jiného města, do jiného hotelu? Co by ji asi přimělo z ničeho nic změnit program?“

Třeba někoho potkala. Nějakého muže. Jane svou domněnku nevyslovila, ale právě tohle by ze všeho nejdřív napadlo každého policistu. Osamělá žena na služební cestě. Žena, kterou zklamal milenec. Pak se objeví přitažlivý muž a navrhne menší výlet za město. Pryč se starými plány! Trochu si užijeme…

Možná si užívala s nesprávným mužem. Gabriel se vrátil do obývacího pokoje, v ruce přenosný telefon. „Ještě nám zavolá.“

„Kdo?“ vyskočil Brophy.

„Detektiv z Jacksonu. Říkal, že během víkendu neměli jedinou tragickou dopravní nehodu. Taky neví o žádných hospitalizovaných pacientech, jejichž totožnost není známa.“

„A co…“ Brophy nedokončil větu.

„Neví ani o žádných mrtvých.“

Daniel Brophy polkl naprázdno a klesl zpět do křesla. „Alespoň jsme se tedy dozvěděli, že neleží v nemocnici.“

Nebo v márnici. Tu myšlenku se Jane marně pokoušela zaplašit – Maura ležící na pitevním stole stejně jako spousty jiných mrtvol, které už Jane viděla. Každého, kdo se někdy ocitl v pitevně a sledoval ohledání, určitě pak pronásledovala děsivá představa, že by tam ležel někdo z jeho blízkých. A tytéž úvahy nepochybně teď trýznily i Daniela Brophyho.

Jane uvařila další konvici kávy. Upíjeli a napjatě pozorovali hodiny. Ve Wyomingu bylo touhle dobou jedenáct večer. Telefon zůstával zlověstně tichý.

„Co my víme, možná nás Maura překvapí,“ zasmála se Jane, nervy zjitřené přílišnými dávkami kofeinu a cukru. „Zítra se včas objeví v práci a řekne nám, že třeba ztratila mobil.“ Na tak chabý pokus o vysvětlení se ani jeden z mužů nenamáhal zareagovat.

Když telefon konečně zazvonil, všichni sebou škubli. Gabriel zvedl sluchátko. Téměř nepromluvil a jeho tvář nic neprozrazovala. Ale jakmile zavěsil a otočil se k Jane, okamžitě poznala, že nedostal dobré zprávy.

„Maura nevrátila pronajaté auto.“

„Ověřili si to v půjčovně?“

Gabriel přikývl. „Vůz si pronajala v úterý na letišti a vrátit ho měla dnes ráno.“

„Tedy auto se taky pohřešuje.“

„Ano.“

Na Brophyho se Jane nepodívala. Nechtěla vidět jeho výraz.

„Myslím, že je to jasné,“ řekl Gabriel. „Můžeme udělat jenom jediné.“

„Jo,“ přitakala Jane. „Hned ráno brnknu mámě. Určitě ráda Reginu pohlídá. Hodíme ji tam cestou na letiště.“

„Letíte do Jacksonu?“ zeptal se Brophy.

„Pokud na zítřek seženeme dvě letenky,“ odpověděla Jane.

„Vezměte rovnou tři,“ požádal kněz. „Poletím s vámi.“

Kapitola 14

Mauru probudil zvuk Arlových drkotajících zubů. Otevřela oči. Ztemnělým pokojem dosud pronikala jen matná záře krbu, ale pomalu už se blížil úsvit, noc začínala ustupovat šedému ránu. Maura přepočítala spící postavy – Grace na pohovce, svinutou do klubíčka, Douga a Elaine tak blízko sebe, až se téměř dotýkali. Vždycky se téměř dotýkali. Maura si snadno domyslela, kdo ke komu se v noci přisunul. Když o tom teď věděla, zdálo se všechno více než zřejmé: jak se Elaine na Douga dívala, jak se kolem něho neustále točila, jak dychtivě souhlasila s každým jeho návrhem. Arlo ležel sám vedle krbu. Přikrývka halila tělo těsně jako rubáš. Zuby mu drkotaly v novém náporu zimnice.

Maura celá ztuhlá vstala z podlahy a přiložila. V podřepu se pak nakláněla ke krbu, aby se trochu ohřála. Oheň s praskotem ožil a vzápětí se rozhořel naplno. Ohlédla se na Arla, jehož tvář teď osvětlovaly plameny.

Vlasy měl mastné a spečené potem. Pokožka vypadala mrtvolně nažloutlá. Kdyby nedrkotal zuby, zdálo by se, že dávno zemřel.

„Arlo,“ oslovila ho tiše.

Zvolna zvedl víčka. Jeho pohled jako by přicházel z hluboké temné jámy, kde už není pomoci. „Hrozná… zima,“ zašeptal.

„Právě jsem přiložila, brzy tu bude tepleji.“ Sáhla Arlovi na čelo – a málem ucukla. Přímo žhnul. Maura okamžitě přešla ke konferenčnímu stolku a v šeru se snažila přečíst štítky shromážděných léků. Našla lahvičky s amoxicilinem a tylenolem. Vysypala si tablety do dlaně.

„Co je?“ zasténal Arlo, když mu podepřela hlavu, aby si mohl vzít lék.

„Máte horečku. Proto se třesete. Po tomhle se vám uleví.“

Polkl tablety a klesl zpátky na koberec. Následující nesmírně prudký záchvat zimnice se podobal křečím. Arlo však neztratil vědomí, oči zůstávaly otevřené. Maura se vzdala své přikrývky a obalila zraněného další vrstvou vlny. Věděla, že by měla zkontrolovat stav jeho nohy, ale v pokoji bylo šero, a dokud ostatní spali, nechtěla rozsvěcet petrolejovou lampu. Za oknem už se pomalu jasnilo. Během hodiny vyjde slunce a potom končetinu vyšetřím, říkala si Maura. Nicméně tušila, co zjistí. Horečka znamenala, že v ráně je téměř určitě infekce a bakterie pronikají do krevního oběhu. Antibiotikum amoxicilin bohužel nebylo dostatečně účinné, aby Arla zachránilo.

A stejně jim zbývalo pouhých dvacet tablet.

Pohlédla na Douga. Tvrdě spal, nepomáhal jí nést to těžké břímě. A tak se posadila vedle Arla. Držela ho za ruku, přes pokrývku hladila jeho paži. Ačkoliv mu čelo žhnulo, dlaň měl hrozivě studenou, připomínala spíš část mrtvého těla.

A já zatraceně dobře vím, jaké to je dotýkat se mrtvoly.

Už od studentských dob se mnohem lépe než u nemocničního lůžka cítila v pitevně. Mrtví nežádají, abyste si s nimi popovídali, vyslechli jejich nekonečné nářky či sledovali, jak se svíjejí bolestí. Mrtvé už nic nebolí, nechtějí po vás zázraky, kterých nejste schopni. Trpělivě a bez námitek čekají, dokud nedokončíte svou práci.

Ne, úzkost ve mně nevyvolávají mrtví, ale živí, pomyslela si při pohledu na Arlův zmučený obličej.

Přesto u zraněného muže zůstala a dál ho držela za ruku. Svítalo. Zimnice postupně slábla, dýchalo se mu snadněji, tvář se leskla kapkami potu.

„Věříte na duchy?“ řekl tiše, zatímco ji pozoroval horečnatě jasnýma očima.

„Proč se ptáte?“

„Kvůli vašemu zaměstnání. Jestli někdo někdy viděl ducha, musela byste to být vy.“

Maura zavrtěla hlavou. „V životě jsem žádného neviděla.“

„Takže na ně nevěříte.“

„Ne.“

Upřeně se zahleděl kamsi za ni, na cosi, co sama neviděla. „Ale jsou tady. V tomhle pokoji. Sledují nás.“

Sáhla mu na čelo. Kůži už měl chladnější, horečka zvolna klesala. Zjevně však blouznil, jeho oči těkaly, jako by provázely přízraky pohybující se po místnosti.

Světlo už natolik zjasnělo, že se konečně mohla podívat na zraněnou nohu.

Nebránil se, když odhrnovala přikrývku. Od pasu dolů byl nahý. Scvrklý penis se téměř ztrácel v hnědém pubickém ochlupení. Během noci se Arlo pomočil. Ručníky, jimiž ho podložili, nasákly močí. Maura odmotala vrstvy gázy – a polekaně se zajíkla. Naposledy ránu kontrolovala před pouhými šesti hodinami, kdy si svítila petrolejovou lampou. Teď v nemilosrdném denním světle viděla zčernalé okraje a opuchlé tkáně. Také ucítila pach tlejícího masa.

„Povězte mi pravdu,“ vydechl Arlo. „Chci ji znát. Umřu?“

Maura hledala útěšná a povzbudivá slova, byť jim nevěřila. Než stačila promluvit, vzal ji kdosi za rameno. Překvapeně se otočila.

„Samozřejmě neumřeš,“ prohlásil Doug, který se tu náhle objevil. „Protože já ti to, kamaráde, nedovolím. I když jsou s tebou v jednom kuse potíže.“

Arlovi se podařilo vykouzlit náznak úsměvu. „Chlape, ty jsi vždycky hrozně žvanil,“ zašeptal. Víčka mu opět klesla.

Doug k němu přiklekl a chvíli si prohlížel zraněnou nohu. Nemusel nic říkat, z jeho obličeje Maura vyčetla totéž, co si myslela sama. Ta noha nám hnije před očima.

„Půjdeme vedle,“ tiše Doug vybídl Mauru.

Přesunuli se do kuchyně, aby je ostatní neslyšeli. Rozbřesk mezitím vystřídalo zářivé ráno. Sluneční paprsky proudící oknem zvýraznily každý šedivý vous Dougova strniště.

„V noci jsem Arlovi dala amoxicilin. Alespoň něco. Účinnější léky nemáme.“

„Nutně potřebuje operaci.“

„Souhlasím. Chceš mu tedy uříznout nohu?“

„Kristepane.“ Doug začal rozčileně přecházet po kuchyni. „Podvázat tepnu je jedna věc. Ale amputovat…“

„I kdybychom amputaci dokázali provést, bude to marné. Organismus už zasáhla sepse. Arlo by potřeboval masivní nitrožilní dávky antibiotik.“

Doug se otočil k oknu a přivřel oči před sluncem třpytícím se na zledovatělém sněhu. „Nabízí se mi celých osm až devět hodin denního světla. Jestli hned vyrazím, můžu to stihnout dolů na druhou stranu hory, ještě než se setmí.“

„Chceš jet na lyžích?“

„Máš snad lepší nápad?“

Maura myslela na Arla, který ležel v obývacím pokoji zalitý potem a s pomalu hnijící opuchlou nohou. Myslela na bakterie šířící se krví do všech orgánů. Také si vybavila, jak kdysi pitvala ženu, která podlehla septickému šoku, v duchu znovu viděla četné hemoragie v pokožce, srdci, plicích. Šok způsobil celkové selhání funkcí, vyřadil z činnosti srdce, ledviny i mozek. U Arla se už objevovaly známky blouznění. Viděl neexistující lidi, vznášely se kolem něho přízraky. Ale stále ještě močil – a dokud mu neselhaly ledviny, měl naději přežít.

„Zabalím ti nějaké jídlo,“ řekla. „Taky se ti bude hodit spacák, kdybys to do tmy nestihl.“

„Pokusím se ujet co nejdál.“ Doug pohlédl směrem k vedlejší místnosti, kde ležel umírající Arlo. „Bohužel ti ho tady musím nechat na starost.“

***

Grace se s jeho odchodem odmítala smířit. Venku pevně držela Douga za lyžařskou bundu, prosila, fňukala, vzlykala – je přece její otec, nemůže ji opustit, když se na ni už vykašlala matka, který dobrý otec by něco takového udělal?

Doug odtrhl její ruce od svého rukávu. „Miláčku, Arlo je na tom moc špatně. Jestli nepřivedu pomoc, umře.“

„Jestli odejdeš, umřu já!“

„Nebudeš tady sama. Elaine a Maura se o tebe postarají.“

„Proč musíš jít právě ty? Proč nejde ona?“ Grace ukázala na Mauru prudkým gestem, jako by ji obviňovala.

„Přestaň, Grace. Přestaň.“ Doug vzal dceru za ramena a zatřásl jí. „Jsem tu fyzicky nejzdatnější. Mám největší předpoklady cestu zvládnout. A Arlo je můj přítel.“

„Jenže jsi můj táta“ odsekla Grace.

„Proboha, začni se chovat trochu dospěle. Musíš si uvědomit, že nejsi středem vesmíru.“ Doug si zapnul přezky batohu. „Promluvíme si o tom, až se vrátím. A teď mi hezky dej pusu, ano?“

Dívka před otcem ucouvla. „Vůbec se nedivím, že od tebe máma utekla!“ Vešla do domu a zabouchla za sebou.

Doug nevěřícně zíral na zavřené dveře. Ten zlostný výbuch by ho však neměl překvapovat. Maura už si dříve všimla, jak Grace bojuje o otcovu pozornost, jak se ho snaží ovládat tím, že obratně využívá jeho pocitu provinění. Doug se málem rozběhl za dcerou, což si Grace přála a nepochybně také očekávala.

„Netrap se kvůli ní,“ řekla Maura. „Dám na ni pozor. Bude dokonale v pořádku.“

„Díky. Vím, že na tebe se můžu spolehnout.“ Doug Mauru krátce objal. „Omlouvám se za všechno, co se tak pokazilo. Tenkrát na Stanfordu jsi ve mně určitě viděla obyčejného břídila. Obávám se, že jsem svůj obraz příliš nevylepšil.“

„Dostaň nás odsud, Dougu, a já změním názor.“

„Udělám, co je v mých silách.“ Utáhl si popruh batohu. „Braň pevnost, doktorko Islesová. Vrátím se s kavalerií. Slibuju.“

Maura z verandy sledovala, jak Doug míří k silnici. Mírně se oteplilo, obloha zůstávala bezmračná. Pokud chtěl riskovat tu namáhavou cestu, dnešek se pro ni zdál přímo stvořený.

Náhle se otevřely dveře, z domu se vyřítila Elaine. Před několika minutami se sice s Dougem rozloučili, zřejmě jí to však nestačilo, pádila, aby ho ještě dostihla, běžela jako o život. Maura neslyšela jejich rozhovor, ale viděla, jak si Elaine sundává kašmírovou šálu, kterou vždycky nosila, a něžně ji Dougovi ovíjí kolem krku. Dárek na památku. Objali se, nesmírně dlouho se svírali v náručí. Konečně Doug vykročil, kolejí vyjetou pneumatikami džípu rychle stoupal po silnici vedoucí z údolí, až v zatáčce zmizel mezi stromy. Teprve pak se Elaine vrátila. Na verandě mlčky minula Mauru, vešla do domu a zavřela za sebou dveře.

Kapitola 15

Jane poznala v Queenanovi policistu ještě dřív, než se představil. Čekal vedle sněhem pokryté toyoty na parkovišti hotelu Mountain Lodge a hovořil se dvěma lidmi, mužem a ženou. Zatímco Jane a její společníci vystupovali z pronajatého auta a mířili k toyotě, právě Queenan se otočil a sledoval je pozorným pohledem, typickým pro člověka, jehož zaměstnání vyžaduje dobře si všeho všímat. Jinak vypadal docela obyčejně – proplešatělý, zavalitý, s lehce šedivějícím knírkem.

„Detektiv Queenan?“ zeptal se Gabriel.

Muž přikývl. „Vy asi budete agent Dean.“

„A já jsem detektiv Rizzoliová,“ řekla Jane.

Queenan se na ni podíval dost nevlídně. „Z bostonské policie?“

„Z oddělení vražd,“ doplnila Jane.

„Vážně? Sakra, lidi, neděláte trochu ukvapené závěry? Nevíme, jestli tady někdo spáchal zločin.“

„Doktorka Islesová je naše přítelkyně,“ vysvětlila Jane. „Jedná profesionálně a zodpovědně, nezmizela by jen tak z rozmaru. Všichni o ni máme starost.“

Queenan se otočil k Brophymu. „Vy jste taky od bostonské kriminálky?“

„Nikoliv, pane,“ odpověděl Brophy. „Jsem kněz.“

Queenan se překvapeně zasmál. „Agent, policistka a kněz. Tedy takový tým jsem v životě neviděl.“

„Co jste zatím zjistili?“ zajímala se Jane.

„Moc toho není.“ Queenan ukázal na zaparkovanou toyotu, u které dál postávala ona dvojice a sledovala rozhovor. Muž se jmenoval Finch a patřil k hotelové ostraze. Žena pracovala v půjčovně aut Hertz.

„Tahle toyota tady parkuje od pátečního večera,“ řekl Finch. „Ani se nehnula.“

„Ověřili jste si to ze záznamů bezpečnostní kamery?“ zeptala se Jane.

„Ne, madam. Na parkovišti kamery nejsou.“

„Jak tedy můžete tvrdit, že tu stojí tak dlouho?“

„Všimněte si, jak je zasněžená. V sobotu jsme tu měli sněhovou bouři, napadalo přes půl metru. A zhruba takovou vrstvu vidím na tom autě.“

„Je to Mauřin vůz?“

„Smlouvu jsme vystavili doktorce Mauře Islesové,“ promluvila žena z půjčovny. „Vozidlo si objednala e-mailem před třemi týdny a vyzvedla v úterý. Platila kartou AmEx. Včera dopoledne ho měla vrátit naší letištní pobočce.“

„Nezavolala vám, abyste prodloužili výpůjční dobu?“ ozval se Gabriel.

„Ne, pane.“ Žena vytáhla z kapsy kroužek s klíčky a pohlédla na Queenana. „Tady jsou rezervní klíčky, jak jste si přál, detektive.“

Queenan si navlékl latexové rukavice a odemkl dveře u místa spolujezdce. Opatrně se naklonil dovnitř, otevřel přihrádku v palubní desce a vylovil smlouvu. „Maura Islesová,“ potvrdil, když očima přelétl papíry. Podíval se na tachometr. „Podle všeho najela sto čtyřicet kilometrů. Na šestidenní pronájem to není moc.“

„Byla tu na lékařském kongresu. A ubytovala se v tomhle hotelu. Patrně neměla moc příležitostí k jízdám po okolí.“ Jane nahlédla oknem do auta. Dávala si přitom pozor, aby se nedotkla skla. S výjimkou deníku USA Today ležícího na sedadle spolujezdce se vnitřek vozu zdál vzorně uklizený. Žádný div, Maura byla neskutečně pořádkumilovná a Jane v jejím lexusu nikdy neobjevila víc než zapadlý papírový kapesník. „Jaké je na těch novinách datum?“ zeptala se.

Queenan je rozložil. „Jsou úterní.“

„Tedy ze dne, kdy sem přiletěla,“ poznamenal Brophy. „Musela si je koupit na letišti.“

Queenan se napřímil. „Koukneme se do kufru.“ Přešel k zadní části auta, smetl z kapoty sníh a na dálkovém ovladači stiskl tlačítko odemykající zámek zavazadlového prostoru. Všichni přihlíželi. Jane si všimla, že Queenan zaváhal, než zvedl víko kufru. Mnohým teď zřejmě vířily hlavou stejné myšlenky. Pohřešovaná žena. Opuštěné vozidlo. Zavazadlové prostory až příliš často skrývaly děsivá překvapení v podobě mrtvol svinutých do klubíčka. Za mrazivého počasí by na takový hrůzný obsah neupozornily ani pachové vjemy. Jane zatajila dech a nahlédla dovnitř.

„Prázdný a čisťounký,“ zjevně s úlevou konstatoval Queenan. Otočil se ke Gabrielovi. „Takže tu máme pronajaté auto bez jediného škrábnutí a žádná zavazadla. Ať už vaše přítelkyně vyrazila kamkoliv, svoje věci si vzala s sebou. Mně to připadá jako plánovaný výlet.“

„Ale kam by jela?“ namítla Jane. „A proč mi neodpovídá na vzkazy?“

Queenan si ji změřil, jako by ho jenom zdržovala od práce. „Já vaši kamarádku neznám. Třeba byste si dokázala lépe odpovědět sama.“

„Kdy auto dostaneme zpátky?“ ozvala se žena z půjčovny Hertz. „Patří do našeho vozového parku.“

„Nějakou dobu si ho tu ještě necháme,“ řekl Queenan.

„Jak dlouho?“

„Dokud neusoudíme, že se nejedná o zločin. V téhle chvíli si nejsem jistý.“

„Čím si tedy vysvětlujete zmizení doktorky Islesové?“ zeptala se Jane.

V Queenanových očích znovu kmitlo podráždění. „Madam, řekl jsem, že si nejsem jistý. Předem nevylučuju žádnou variantu. Co kdybychom podobný odstup zachovali všichni?“

***

„Nemůžu říct, že bych si konkrétně tuhle ženu vybavovala,“ rozpačitě prohlásila Michelle, recepční hotelu Mountain Lodge. „Celý týden jsme tu měli dvě stovky doktorů, některé s rodinnými příslušníky. Každého z tolika hostů si prostě nedokážete zapamatovat.“

Tísnili se v ředitelově nevelké kanceláři. Sám ředitel stál poblíž dveří a se založenýma rukama sledoval výslech. Přítomnost šéfa mladou ženu zřejmě znervózňovala víc než otázky. Michelle se k němu co chvíli otáčela, jako by se bála, že nebude souhlasit s jejími odpověďmi.

„Podle té fotky ji tedy nepoznáváte?“ Queenan poklepával na oficiální snímek, který Jane vytiskla z webové stránky massachusettských soudních lékařů. Byl to portrét chladné profesionálky. Maura hleděla přímo do objektivu, ústa sevřená, bez úsměvu, dokonale v souladu s jejím zaměstnáním. Když člověk rozřezává mrtvoly, rozzářená tvář by působila nevhodně.

Michelle upřeně pozorovala snímek. Velmi se snažila. Ovšem uprostřed tolika lidí by se špatně soustředil každý. Zvlášť pokud by mu jeden z těch lidí šéfoval.

„Nechal byste nás prosím o samotě?“ požádala Jane ředitele.

„Je to moje kancelář.“

„Nezdržíme se tu dlouho.“

„Záležitost se týká mého hotelu, mám tedy snad právo vědět, co se děje.“ Muž pohlédl na recepční. „Michelle, pamatujete si ji, nebo ne?“

Mladá žena bezradně pokrčila rameny. „Nejsem si jistá. Možná kdybych viděla víc jejích fotografií…“

Všichni mlčeli, pak se tiše ozval Brophy: „Jednu bych měl.“ Z náprsní kapsy saka vytáhl momentku. Maura na ní seděla u kuchyňského stolu, před sebou sklenku vína, obličej zrůžovělý alkoholem a smíchem. Ve srovnání s onou oficiální fotografií jako by šlo o zcela jinou osobu. Zohýbané okraje naznačovaly, že kněz nosí snímek neustále u sebe a ve chvílích osamělosti se na něj toužebně dívá. Daniel Brophy musel často kolísat mezi povinností a city, mezi Bohem a Maurou.

„Je vám povědomá?“ zeptal se Queenan mladé recepční.

Michelle svraštila čelo. „To má být ona? Na téhle fotce vypadá úplně jinak.“

Šťastně. Zamilovaně.

Recepční vzhlédla. „Teď se mi zdá, že si na ni vzpomínám. Byla tady s manželem?“

„Není vdaná,“ řekla Jane.

„Aha. Pak jsem si ji spletla.“

„Dobrá, povězte nám o té druhé. O té, kterou si opravdu vybavujete.“

„Byla tu s takovým blonďatým hezounem.“

Jane se raději otočila od Brophyho. Nepřála si vidět, jak se kněz tváří. „Co dalšího si o těch dvou pamatujete?“

„Šli spolu na večeři. Zastavili se u recepce a muž se ptal na cestu do té restaurace. Usoudila jsem, že jsou manželé.“

„Podle čeho jste to usoudila?“

„Smál se a říkal něco jako: ‚Sleduješ? Už se umím zeptat na cestu.‘ Takhle se přece spolu baví manželé, ne?“

„A kdy jste ty dva viděla?“

„Nejspíš ve čtvrtek večer. V pátek jsem totiž měla volno.“

„A co v sobotu, kdy se odhlásila. Pracovala jste?“

„Ano, ale to nastoupila většina personálu. Kongres skončil a odhlašovali se všichni hosté. Nevzpomínám si, že bych ten pár ještě zahlédla.“

„Někdo u recepčního pultu musel vyřídit její odhlášení,“ prohodil Queenan.

„Vlastně ani ne,“ ozval se ředitel, v ruce doklad vytištěný počítačovou tiskárnou. „Zajímal jste se o hotelový účet doktorky Islesové – prosím, tady je. Jak se zdá, využila možnosti odhlásit se internetem přímo ze svého pokoje. Když odjížděla, v recepci se vůbec nemusela zastavit.“

Queenan listoval stránkami účtu a nahlas četl položky. „Ubytování. Restaurace. Internet… Nic neobvyklého.“

„Jestli se jednalo o odhlášení přímo z pokoje,“ namítla Jane, „jak víme, že to provedla sama?“

Queenan si pohrdavě odfrkl. „Naznačujete, že se jí někdo vloupal do pokoje, zabalil její věci a pak ji odhlásil?“

„Prostě nám schází důkaz, že tady v sobotu, kdy údajně odjela, skutečně byla.“

„Jaký důkaz byste si představovala?“

Jane oslovila ředitele: „Nad recepčním pultem máte instalovanou bezpečnostní kameru. Jak dlouho uchováváte záznamy?“

„Nejméně týden. Ovšem mluvíme tu o hodinách a hodinách záznamů. O stovkách lidí procházejících halou. Potrvá věčnost, než všechny překontrolujete.“

„V kolik přesně se podle účtu odhlásila?“

Queenan nahlédl do papírů. „Ráno v sedm padesát čtyři.“

„Tam tedy začneme. Pokud hotel opustila po vlastních nohou, jistěji najdeme i mezi těmi stovkami lidí.“

***

V životě snad neexistuje nic tak otupujícího a únavného jako přehrávání záznamů bezpečnostních kamer. Jane už po třiceti minutách rozbolely svaly na krku i ramenou, ale dál se poctivě nakláněla k monitoru ve snaze zachytit každého z procházejících lidí. Nijak nepomáhalo, že Queenan neustále vzdychal a poposedával, aby dal všem přítomným najevo, co si o tom bláznivém nápadu myslí. A třeba má pravdu, říkala si Jane, zatímco sledovala postavy, které se míhaly obrazovkou, tvořily hloučky a pak se opět ztrácely. Když se časový ukazatel přiblížil k osmé hodině, u recepčního pultu se odhlašovaly desítky a desítky hotelových hostů. Jane teď musela pozorovat příliš cílů současně.

Jako první Mauru zahlédl Daniel. „Tamhle!“ zvolal.

Gabriel stiskl tlačítko STOP. Jane na zmrvělém záběru z hotelové haly napočítala více než dvě desítky lidí, většinou u recepčního pultu. Ostatní hosty kamera zachytila v pozadí, poblíž křesel. Dva muži hovořili do mobilních telefonů a zároveň se dívali na hodinky – typičtí představitelé dnešní chorobně uchvátané doby.

„Já ji nevidím,“ ozval se Queenan.

„O kousek záznam vraťte,“ řekl Daniel. „Určitě jsem ji poznal.“

Gabriel pustil zpomalený zpětný chod, okénko po okénku. Hoteloví hosté kráčeli pozpátku, skupinky se rozpadaly a vzápětí vznikaly nové. Jeden z mužů, kteří hovořili do mobilu, sebou křečovitě poškubával, jako by tančil v rytmu bizarní hudby zaznívající z telefonu.

„To je ona,“ řekl tiše Daniel.

Tvář tmavovlasé ženy zabírané z profilu se objevila až na samém okraji monitoru. Žádný div, že ji Jane přehlédla – Maura procházela halou společně s desítkou dalších lidí a kamera ji zachytila teprve v okamžiku, kdy se v davu vytvořila nevelká mezera.

„Dost nejasný záběr,“ poznamenal Queenan.

„Určitě je to ona.“ Daniel Brophy pozoroval Mauru s neskrývanou touhou. „Její obličej…, její účes. A poznávám i její parku.“

„Zkusíme najít další záběry.“ Gabriel pustil záznam dopředu, opět ve zpomaleném chodu. Maura se proplétala halou, tmavé vlasy se střídavě ztrácely a objevovaly. Z davu se znovu vynořila až po chvíli. Měla na sobě tmavé kalhoty a bílou lyžařskou bundu s kožešinovou kapucí. V dalším okénku se Mauřina hlava posunula mimo záběr, ale dosud bylo vidět část postavy.

„Koukněte, veze kufr,“ ukázal Queenan a pak se otočil k Jane. „Všechno do sebe zapadá, ne? Sbalila si věci a odhlásila se. Nikdo ji z budovy neodvlekl. Přinejmenším v sobotu v osm nula pět byla živá a zdravá a z vlastní vůle opustila hotel.“ Podíval se na hodinky a zvedl se. „Pokud zjistíte něco, co by opravdu stálo za pozornost, brnkněte mi.“

„Vy tady nezůstanete?“

„Madam, její fotografii jsme rozeslali všem wyomingským novinám a televizním stanicím. Prověřujeme každý telefonát, který se případu týká. Problém je, že ji – nebo někoho, kdo se jí podobá – viděli snad všude.“

„Kde konkrétně?“

„Spíš se zeptejte, kde ji neviděli. Údajně navštívila Muzeum dinosaurů, Thermopolis. Nakupovala v prodejně u Grubbovy čerpací stanice, okres Sublette. Obědvala v hotelu Irma, Cody. A zahlédli ji na desítce dalších míst po celém státě. Momentálně fakt nevím, co víc bych ještě mohl podniknout. Jistě, tu vaši pohřešovanou kamarádku osobně neznám. Netuším, co je to za ženskou. Ale hádám, že někoho potkala, rozumíte? Snad některého z těch doktorů. Sbalila si kufřík, odhlásila se o den dřív, než plánovala. No a potom si spolu vyrazili. Nezdá se vám, že tohle je nejpravděpodobnější vysvětlení? Zatímco ji hledáte, jsou s tím chlápkem zalezlí někde v hotelovém pokoji a rozdávají si to, až úplně ztratila pojem o čase.“

Jane si s rozpaky uvědomovala, že Daniel stojí vedle ní. „Ne, to by neudělala,“ odmítla Queenanovy dohady.

„Ani nespočítám, kolikrát jsem takovou větu – v různých variantách – slyšel. Je skvělý manžel, tohle by nikdy neudělal. Nebo: Kdepak, děti by rozhodně neopustila. Jenže lidé vás dokážou překvapit. Provedou něco šíleného a náhle zjistíte, že jste je vlastně vůbec neznala. Určitě jste podobnou situaci už zažila, detektive.“

Jane mlčela. Kdyby se role obrátily, patrně by teď Queenana poučovala stejnými slovy. Že lidé jsou často jiní, než za jaké je pokládáme. Že nás umějí nepříjemně zaskočit dokonce i ti, které jsme celý život milovali. Myslela na své rodiče, jejichž pětatřicetileté manželství se rozpadlo, když se otec zapletl s mladší ženou. Myslela na matčinu neuvěřitelnou proměnu z usedlé hospodyně v rozvedenou divošku nosící minisukně. Ano, lidé se chovali prapodivně. Dopouštěli se nevysvětlitelných hloupostí.

Například se zamilovávali do katolických kněží.

„Závěr je jasný: nejsou tu důkazy o jakémkoliv spáchaném zločinu.“ Queenan si oblékl zimní bundu. „Žádná krev, absolutně nic, co by naznačovalo, že pohřešovanou někdo k něčemu nutil.“

„A co ten muž, kterého jedna z recepčních viděla s Maurou?“

„Proč vás zajímá?“

„Pokud Maura odjela právě s ním, ráda bych zjistila, kdo to je. Neměli bychom alespoň prohlédnout videozáznamy ze čtvrtečního večera?“

Queenan tam stál a mračil se, jako by zvažoval, jestli si má bundu zase svléknout. Pak si povzdechl. „Dobrá, mrkneme se na ten čtvrteční večer. Recepční říká, že šli povečeřet, takže začneme u záznamů zhruba od páté odpoledne.“

Tentokrát před sebou měli snadnější úkol. Podle Michelle se dvojice zastavila v recepci, aby se zeptala na cestu do restaurace. Pustili videozáznam zrychleně a zpomalovali, pouze když někdo přistoupil k pultu. Obrazovkou se míhaly postavy. Časový ukazatel se blížil k šesté hodině a lidí přibývalo. Hoteloví hosté mířili na večeři, ženy ověšené náhrdelníky, muži v oblecích s motýlky a vázankami.

Ve čtvrt na sedm se u recepce objevil blondýn.

„Tady,“ vydechla Jane.

Na okamžik zavládlo ticho. Všichni pozorovali tmavovlasou ženu stojící vedle muže. Nikdo nepochyboval o její totožnosti. Byla to Maura. A usmívala se.

„Je to ta vaše kámoška, že jo?“ prohodil Queenan.

„Ano,“ tiše odpověděla Jane.

„Nezdá se bůhvíjak ustaraná. Takhle vypadá spíš ženská, která se chystá strávit příjemný večer, nemyslíte?“

Jane zamyšleně zírala na záběr Maury a neznámého muže. Queenan se nemýlí, říkala si, Maura vypadá spokojená… Už si ani nevzpomínala, kdy naposledy viděla na tváři své přítelkyně takový šťastný úsměv. V uplynulých měsících působila Maura zamlkle a nepřístupně, vyhýbala se Janiným dotazům. Zřejmě si odmítala přiznat krutou pravdu: že jí totiž láska přináší čím dál větší trápení.

Důvod onoho trápení teď stál vedle Jane a sledoval videozáznam usmívajícího se páru. Blonďák a Maura představovali skutečně půvabnou dvojici. Muž byl vysoký a štíhlý, s chlapecky rozcuchanými vlasy. I z nepříliš ostrého záběru měla Jane dojem, že krasavci jiskří oči, a dokonale chápala, proč si Michelle setkání zapamatovala. Tenhle chlapík si rozhodně uměl získat pozornost žen.

Daniel náhle opustil místnost.

Queenan se za ním udiveně ohlédl. „Plácnul jsem snad něco nevhodného?“

„Je to pro něho těžké,“ řekla Jane. „Všichni jsme doufali, že najdeme vysvětlení.“

„Nestačí vám tenhle videozáznam?“ Queenan se opět zvedl a sáhl po své bundě. „Dál budeme prověřovat veškerá telefonická oznámení. A doufat, že se vaše přítelkyně sama objeví.“

„Chci vědět, kdo je ten muž,“ ukázala Jane k obrazovce.

„Fešák. Proto mě nadšený úsměv vaší kamarádky nijak nepřekvapuje.“

„Jestli tu byl ubytovaný,“ nadhodil Gabriel, „můžeme probrat seznam hotelových hostů.“

„Celý týden jsme měli plno,“ ozval se ředitel. „A jedná se o dvě stě čtyřicet pokojů.“

„Vynecháme ženy. Soustředíme se na muže, kteří se ubytovali bez doprovodu.“

„Byla to lékařská konference. Takových mužů přijelo hodně.“

„Tak se do toho rovnou pustíme,“ opáčil Gabriel. „Budeme potřebovat jména, adresy, telefonní čísla.“

Ředitel se otočil ke Queenanovi. „Není k tomu nutný soudní příkaz, detektive? Zákon mi přece ukládá povinnost chránit osobní údaje hotelových hostů.“

Jane znovu ukázala na obrazovku. „Jenže tady jde o pohřešovanou ženu, kterou naposledy viděli v tomhle hotelu. A právě ve společnosti jednoho z vašich hostů.“

Ředitel se nevěřícně zasmál. „Byli to samí doktoři! Snad si nemyslíte, že by někdo z nich…“

„Jestli se stala obětí únosu, zbývá nám velmi málo času.“ Jane vykročila k řediteli. Tak rázně, že ho donutila couvnout ke dveřím. Viděla, jak se mu rozšiřují zorničky. „Nesmíme ztratit ani minutu, rozuměl jste mi?“

Do tíživého ticha zazvonil Queenanův mobilní telefon. „Detektiv Queenan. Cože? Kde?“

Všichni zpozorněli. Když Queenan domluvil, tvářil se zachmuřeně.

„Co se děje?“ zeptala se Jane. A předem se obávala odpovědi, kterou by mohla uslyšet.

„Musíte se rozjet do hotelového ranče Circle B v okrese Sublette. Je to mimo moji pravomoc, takže se tam obraťte na šerifa Faheye.“

„Proč?“

„Právě objevili dvě mrtvoly,“ řekl Queenan. „Muže a ženu.“

Kapitola 16

Za celé roky práce v oddělení vražd Jane Rizzoliová ještě nikdy tak neváhala vstoupit na místo činu. Seděli s Gabrielem v pronajatém autě naproti hotelovému ranči Circle B a sledovali, jak se další vůz z úřadu šerifa sublettského okresu připojuje ke skupině služebních vozidel zaparkovaných kolem sroubené budovy recepce. Uprostřed příjezdové cesty stála žena s plavými vlasy rozevlátými větrem a mluvila do mikrofonu. Natáčela ji kamera televizního zpravodajství. Vypadalo to na obvyklou skrumáž policistů a reportéra, jakou se Jane při podobných příležitostech prodírala pokaždé, ale tentokrát v ní ta trestná ulička vzbuzovala obavy. Ještě že jsme Daniela přemluvili, aby nás nedoprovázel. Tenhle zážitek by mu rozhodně neprospěl.

„Neumím si představit, že by se Maura ubytovala v něčem takovém,“ prohodil Gabriel.

Jane pozorovala reklamní tabuli na drahé straně silnice. FANTASTICKÉ TÝDENNÍ A MĚSÍČNÍ SLEVY! DOTAZY ZDE! Nápis přímo ztělesňoval zoufalství: poslední pokus vyhnout se krachu. Ne, ani Jane si neuměla představit, že by si Maura k ubytování vybrala jeden z těch zjevně chátrajících srubů.

Cestou přes zledovatělou silnici držel Gabriel manželku v podpaží. Zdál se neuvěřitelně klidný. Přesně to od něho teď potřebovala. Tohle byl muž, jakého potkala přede dvěma roky, když poprvé společně řešili případ vraždy, člověk, jehož dokonalá profesionalita vyvolávala dojem chladu a bezcitnosti. Ale jednalo se pouze o masku, kterou si nasazoval v nejobtížnějších situacích. Jane k němu vzhlédla. Gabrielova rozhodnost působila na její nervozitu lépe než hojivý balzám.

Došli k zástupci šerifa. Právě se dohadoval s jakousi mladou ženou.

„Nutně musím mluvit s Faheym,“ naléhala žena. „Potřebujeme víc informací, jinak nemůžeme plnit svoje povinnosti.“

„Cathy, šerif momentálně nemá čas.“

„Zodpovídáme za ni. Neprozradíte mi ani jména obětí, patrně jejích nejbližších příbuzných?“

„Až je zjistíme, dozvíte se to.“

„Ten pár je z Andělské pláně, že?“

Zástupce šerifa nakrčil čelo. „Kdo vám to řekl?“

„Sleduju ty lidi. Snažím se, aby mi neuniklo, když se ukážou ve městě.“

„Co kdybyste si hleděla svého a nechala je na pokoji?“

„A co kdybyste se vy, Bobby, konečně přestal flákat? Sakra, alespoň předstírejte, že moje stížnosti berete na vědomí.“

„Prosím odejděte. Hned.“

„Vyřiďte šerifovi Faheymu, že se mu ozvu.“ Mladá žena si odfrkla, až jí tvář zahalil oblak páry, a prudce se otočila. Zarazila se, když uviděla Jane a Gabriela, kteří stáli těsně za ní. „Doufám, že s tím neurvalcem pochodíte líp,“ zamumlala a rázně odkráčela po příjezdové cestě.

„Novinářka?“ zeptal se Gabriel chápavým kolegiálním tónem.

„Kdepak, referentka z okresní sociálky. Tyhle spasitelky světa dokážou pořádně otravovat.“ Zástupce si změřil Gabriela pátravým pohledem. „V čem vám můžu pomoct, pane?“

„Šerif Fahey nás očekává. Detektiv Queenan mu volal, že sem jedeme.“

„Vy jste ti vyšetřovatelé z Bostonu?“

„Ano, pane. Agent Dean, detektiv Rizzoliová.“ Gabriel mluvil s respektem, aby naznačil, že si dobře uvědomuje, na čím je území. A kdo tady velí.

Zástupci, sotva pětadvacetiletému, Gabrielův přístup zalichotil. „Pojďte se mnou, pane. Madam.“

Následovali ho do recepčního srubu. Uvnitř popraskávala polena v krbu. Prostor s nízkým stropem ze sosnových trámů působil až klaustrofobně – jako ponurá tmavá jeskyně. Jane se postavila co nejblíž ohně a teplo jí pomalu začalo vracet barvu do tváří, úplně znecitlivělých ledovým větrem, který vál venku. Výzdoba se tu uchovala ze šedesátých let minulého století, kdy zřejmě hotelový ranč vznikl. Na stěnách visely honácké biče, ostruhy a zažloutlé obrázky kovbojů. Z vedlejší místnosti Jane slyšela dva mužsky znějící hlasy. Pak nakoukla do dveří a zjistila, že jeden patří blondýně s drsnou ošlehanou pletí a kuřáckým kašlem.

„…jeho manželku jsem vůbec neviděla,“ říkala žena. „Ubytování vyřizoval ten chlap.“

„Proč jste ho nepožádala o doklady?“

„Platil hotově a podepsal se. Heleďte, tady nejsme v Rusku. Pokud vím, v týhle zemi můžou lidi cestovat, kam chtějí. A kromě toho vypadal na slušnýho člověka.“

„Ano?“

„Jo, byl zdvořilej a uctivej. Přijeli během tý sobotní sněhový bouře a povídal, že potřebujou někde počkat, než pluhy protáhnou silnici. To se mi zdálo rozumný.“

„Šerife?“ křikl zástupce. „Jsou tu ti lidé z Bostonu.“

Fahey jim mávl na pozdrav. „Okamžíček,“ řekl a pokračoval v rozhovoru s blondýnou. „Marge, ubytovali se přede dvěma dny. Kdy jste v jejich chatě naposledy uklízela?“

„Vůbec jsem se k tomu nedostala. V sobotu i v neděli měli na klice pověšenou cedulku NERUŠIT. Usoudila jsem, že si chrání svý soukromí, což já vždycky respektuju. Dneska ráno už tam cedulka nebyla, proto jsem k nim kolem druhý hodiny po poledni zašla uklidit. A našla jsem je.“

„Takže s tím mužem jste se potom už nesetkala?“

„Celou tu dobu nemohli bejt mrtví. Přece sundali cedulku z kliky, ne? Nebo ji sundal někdo jinej.“

„Dobrá.“ Fahey si s povzdechem zapnul bundu. „Abych nezapomněl, dorazili další vyšetřovatelé. Taky si s vámi pohovoří.“

„Jo?“ Žena se chraptivě rozkašlala. „Třeba budou chtít přespat. Mám volný chatky.“

Šerif vyšel z kanceláře a znovu návštěvníky přivítal. Byl to statný muž po padesátce a stejně jako jeho zástupce měl vojensky nakrátko zastřižené vlasy. Chladnýma očima přelétl od Jane ke Gabrielovi. „Vy jste ohlásili tu pohřešovanou ženu?“

„Doufáme, že to není ona,“ řekl Gabriel. „Pohřešuje se od soboty, že?“

„Ano. Naposledy ji viděli v Teton Village.“

„Čas by odpovídal. Tahle dvojice se tu ubytovala právě v sobotu. Jdeme?“

Pěšinou vyšlapanou ve sněhu je vedl kolem řady neosvětlených a zjevně neobydlených srubů. Svítilo se až v chatě číslo osm, na samém okraji pozemku. Před ní se šerif zastavil, aby jim rozdal povinnou výbavu – latexové rukavice a papírové návleky na boty.

„Musím vás upozornit, že to nebude nic příjemného.“

„Prohlídka místa činu nikdy není příjemná,“ opáčil Gabriel.

„Měl jsem na mysli hlavně identifikaci.“

„Došlo k zohavení?“ Gabriel pronesl otázku tak nevzrušeně, že na něho šerif chvilku udiveně zíral.

„Jo, dalo by se říct,“ konečně Fahey odpověděl a pak otevřel dveře.

Jane už z prahu viděla hrůzné krvavé stříkance, které obloukovitě stoupaly po stěnách až ke stropu. Beze slova vešla dovnitř, a když se přiblížila k rozestlané posteli, spatřila i zdroj té spousty krve.

Tělo leželo tváří vzhůru na holé dřevěné podlaze vedle lůžka. Proplešatělý zavalitý muž oblečený v černých kalhotách, bílé košili a bílých bavlněných ponožkách. Ale Jane vyděsil především jeho obličej, či spíš to, co z něj zbylo. Ten obličej někdo úplně vymazal.

„Podle mého názoru tady útočil maniak,“ řekl stříbrovlasý muž, který se právě vynořil z koupelny. Byl v civilu a zdál se značně otřesený. „Kdo jiný než šílenec by si na něčí obličej bral těžké kladivo? Kdo jiný by úplně rozdrtil každou kost, každý zub? Chrupavky, kůže, kosti – ze všeho je odporná kaše.“ S povzdechem zvedl na pozdrav ruku v rukavici potřísněné krví. „Doktor Draper.“

„Lékařský vyšetřovatel?“ zeptal se Gabriel.

Draper zavrtěl hlavou. „Nikoliv, pane, pouze okresní koroner. Ve Wyomingu nemáme Úřad soudního lékařství. Z Colorada dorazí forenzní patolog.“

„Přijeli kvůli identifikaci té ženy,“ oznámil koronerovi šerif Fahey.

Doktor Draper kývl směrem ke koupelně. „Je tamhle.“

Jane upřeně zírala na dveře, ale nedokázala se ani pohnout. Do koupelny jako první vešel Gabriel. Dlouho tam jen stál a mlčky se díval. Jane cítila, jak se jí svírá žaludek. Konečně zvolna vykročila. Skoro se lekla, když v zrcadle nad umyvadlem spatřila svůj napjatý bledý obličej. Gabriel ustoupil stranou, aby Jane viděla do sprchového koutu.

Nahá mrtvá žena seděla zhroucená a zády opřená o zvlhlé kachlíčky. Nohy měla rozhozené, klín zakrytý plastovým závěsem, který na ni spadl, hlavu nachýlenou dopředu, až se brada téměř dotýkala hrudi. Přes tvář visely vlasy. Černé vlasy slepené krví a mozkovou hmotou. Příliš dlouhé, nemohly patřit Maure.

Jane si všimla dalších detailů. Zlatého snubního prstenu na levé ruce. Silných stehen poznamenaných celulitidou. Velké pigmentové skvrny na předloktí.

„To není ona,“ řekla Jane.

„Jste si jistá?“ zeptal se Fahey.

Jane se sklonila a zblízka zkoumala obličej. Na rozdíl od mužova zůstal v původním stavu. Pachatel jedinou ranou roztříštil ženě postranní část lebky, ale po smrtícím úderu už nepokračoval a oběť nezohavil. Jane zhluboka vydechla – a jako by se současně zbavila napětí. „Není to Maura Islesová.“ Vztyčila se a otevřenými dveřmi pohlédla na zavražděného muže. „A tohle není muž, kterého známe ze záběrů hotelové bezpečnostní kamery.“

„Takže vaše přítelkyně je pořád nezvěstná.“

A to je mnohem, mnohem lepší, než kdyby byla mrtvá. Teprve teď, když se obavy rozplynuly, dokázala Jane pozorovat místo činu očima policistky. Náhle zaznamenávala řadu podrobností. Přetrvávající pach cigaretového kouře. Louže z roztálého sněhu. Spousty šlápot, které na podlaze zanechali policisté. A také něco, čeho si měla všimnout, jakmile vstoupila do chaty: přenosnou dětskou postýlku v rohu místnosti.

Otočila se k Faheymu. „Bylo tu s nimi i dítě?“

Šerif přikývl. „Holčička, podle sociálních pracovnic je jí osm až devět měsíců. Převzaly ji do ochranné péče.“

Jane si vybavila mladou ženu, kterou potkali na příjezdové cestě. Už chápala, proč se tu objevila referentka sociálního odboru. „Dítě tedy přežilo?“

„Jo. Vrah mu neublížil. Leželo v tamhleté postýlce, potřebovalo přebalit, ale jinak bylo v pořádku.“

„Přestože ho nikdo celý den – možná dva – nenakrmil?“

„V postýlce jsme našli čtyři prázdné kojenecké lahve. Nebezpečí dehydratace nehrozilo.“

„Holčička musela plakat,“ řekl Gabriel. „Copak to nikomu nevadilo?“

„Žádné jiné hosty Circle B neměl. A jak jste si všimli, chata stojí až na konci, dost daleko od ostatních. Když zavřete okna, nepronikne ven ani hlásek.“

Jane se vrátila k mrtvému muži. Z rozmláceného obličeje se téměř nedalo poznat, že patřil člověku. „Nebránil se,“ konstatovala.

„Vrah ho nejspíš překvapil.“

„Ženu překvapit mohl. Právě se sprchovala, a tak ho patrně neslyšela přicházet. Ale co ten muž?“ Pohlédla na šerifa. „Vypáčil pachatel zámek?“

„Ne. A okna měli ti lidé zajištěná zástrčkou. Buď zapomněli zamknout dveře, nebo vraha sami pustili dovnitř.“

„Statný dospělý chlap – a vůbec se nebrání? Když ho někdo mlátí kladivem do hlavy?“

„Taky mi to dělá starost,“ povzdechl si doktor Draper. „Nevidím žádná poranění, jaká by nasvědčovala obraně. Prostě pustil vraha do chaty a nechal se zabít.“

Někdo zaklepal. Všichni se otočili. Mezi dveřmi se ukázala hlava šerifova zástupce. „Už nám potvrdili, že poznávací značka souhlasí s doklady oběti. Auto je registrované na Johna Pomeroye z Andělské pláně v Idahu.“

Zavládlo ticho.

„A sakra,“ opět promluvil doktor Draper. „Tak tihle.“

„Jací tihle?“ zeptala se Jane.

„Říkají si Shromáždění. Jde o idažskou náboženskou komunitu. V poslední době se přesunují do okresu Sublette.“ Koroner sklouzl očima k Faheymu. „Ti dva nejspíš mířili do té nové osady.“

„Kdepak,“ zavrtěl hlavou zástupce šerifa.

Doktor Draper zdvihl obočí. „Jste si nějak moc jistý, zástupce Martineau.“

„Minulý týden jsem se tam byl podívat. Údolí je liduprázdné. Všichni se sbalili a na zimu někam zmizeli.“

Fahey zachmuřeně pohlédl na mrtvého muže. „Proč se tedy tihle dva objevili ve městě?“

„Můžu říct jen tolik: do Říše věčné blaženosti určitě nejeli,“ prohlásil zástupce Martineau. „Silnice je od soboty uzavřená. A sjízdná bude až někdy zjara.“

Kapitola 17

Zavodňovat, zavodňovat, zavodňovat. Tuhle mantru si Maura v duchu opakovala, když Arla nutila znovu a znovu pít. Do každého hrnku vody přimíchávala špetku soli a polévkovou lžíci cukru, aby vytvořila jakousi chabou náhražku Gatoradu. Trvalým přísunem tekutin udržovala Arlovi krevní tlak a proplachovala ledviny. Samozřejmě musela opakovaně vyměňovat ručníky nasáklé močí, ale moč byla dobré znamení. Kdyby ji přestal produkovat, svědčilo by to o šokovém stavu a blížícím se konci.

Stejně už asi nemá naději, pomyslela si, zatímco sledovala, jak zraněný muž polyká poslední dvě tablety antibiotika. Ostatně s infekcí, která postihla nohu, si amoxicilin neuměl poradit o mnoho lépe než pouhé placebo. Maura už cítila zápach hrozící gangrény, viděla postupně odumírající tkáň na lýtku.

Pokud se chci pokusit Arla zachránit, uvědomila si, zbývá mi ještě den, nanejvýš dva.

Pak se ta noha bude muset uříznout.

Skutečně se odhodlám amputovat bez narkózy? Anatomii znala dokonale. Nezbytné nástroje by jistě našla v kuchyni a garáži. Vlastně potřebovala pouze ostré nože a sterilizovanou pilku. Jenže Mauře se nepotily dlaně a nesvíral žaludek kvůli operaci samé. Bylo to kvůli křiku. Představovala si, jak usilovně řeže kost, zatímco pacient se zmítá a zoufale naříká. Představovala si, jak se jí v dlani smekají nože zbrocené krví. Představovala si, jak se celou tu dobu spoléhá na Elaine a Grace, které Arla přidržují.

Dougu, musíš co nejdřív přivést pomoc. Protože já tu amputaci nesvedu. Nedokážu Arla tak nelidsky trýznit.

„Hrozně to bolí,“ zasténal Arlo. „Potřebuju prášky.“

Maura k němu přiklekla. „Percocet bohužel už není. Ale mám tady tylenol.“

„Ten mi nepomůže.“

„Za chvíli dostaneme kodein. Elaine šla na silnici hledat svoji kabelku. Říká, že v ní má celou lahvičku kodeinu, tedy dost, aby vám vydržel, než dorazí pomoc.“

„A to bude kdy?“

„Brzy. Snad dneska večer.“ Maura se podívala z okna. Denní světlo pomalu dohasínalo. Doug se vydal pro záchranu včera ráno. Teď už byl jistě na druhé straně hory. „Znáte Douga. Nejspíš se přihrne ve velkém stylu – s novináři a televizními kamerami.“

Arlo se vyčerpaně pousmál. „No jo, náš milý Doug. Zrozený pod šťastnou hvězdou. Proplouvá životem bez jediného šrámu. Zato já…“ Povzdechl si. „Přísahám, jestli tohle přežiju, už nikdy nevytáhnu paty z domu.“

Náhle se rozlétly domovní dveře. Zavanul chladný vzduch a dovnitř se vřítila Elaine. „Kde je Grace?“ vyštěkla.

„Někde venku,“ odpověděla Maura.

Elaine se rovnou vrhla k dívčinu batohu, který ležel v rohu, a prudce stáhla zip.

„Elaine, co to vyvádíte?“

„Nemůžu najít svoji kabelku.“

„Přece jste ji nechala v džípu, ne?“

„Myslela jsem si to, ale Doug říkal, že ji tam pak vůbec neviděl. Napadlo mě, jestli jsem ji neztratila na zpáteční cestě, a tak jsem propátrala celý ten úsek silnice.“ Začala přehrabávat batoh a vyhazovat obsah – iPod, sluneční brýle, mikinu, mobilní telefon. Nakonec rozčileně obrátila batoh dnem vzhůru. Na podlahu se vysypalo několik drobných mincí. „Sakra, kde ta kabelka je?“

„Opravdu podezříváte Grace?“

„Musela to být ona!“

„Proč by vám něco brala?“

„V jejím věku se holky chovají bláznivě.“

„Třeba jste tu kabelku založila někde tady.“

„Ne. Jsem si stoprocentně jistá.“ Elaine odhodila prázdný batoh. „Když jsme odjížděli, určitě jsem ji v džípu měla u sebe. Ale po té nehodě jsme všichni zpanikařili. Já se plně věnovala Arlovi. Pokud si vzpomínám, naposledy jsem ji viděla na zadním sedadle, vedle Grace.“ Elaine bloudila očima po místnosti, hledala místa, kde by se kabelka mohla skrývat. „Jedině Grace měla příležitost, aby ji vzala. Vy jste běžela dolů pro sáňky. Doug a já jsme se pokoušeli zastavit krvácení. Děvče nikdo z nás nesledoval.“

„Kabelka mohla vypadnout z džípu.“

„Říkám vám, že silnici jsem propátrala důkladně.“

„A neleží ta kabelka pod sněhem?“

„Už dva dny nesněžilo a povrch závějí je zledovatělý.“ Elaine sebou škubla, neboť se otevřely dveře. Grace ji přistihla ve stěží omluvitelné poloze – na kolenou vedle prázdného batohu, jehož obsah byl rozházený po podlaze.

„Co to má znamenat?“ naježila se dívka a zabouchla dveře. „To jsou moje věci.“

„Grace, nemůžu najít svou kabelku,“ opáčila Elaine.

„Proč ji hledáte v mém batohu?“

„Jsou v ní léky. Lahvička kodeinu. Arlo ty tablety potřebuje.“

„A vy jste přesvědčená, že kabelku objevíte v mých věcech?“

„Tak mi prozraď, kde je.“

„Jak to mám vědět?“ Grace popadla batoh a začala vracet své věci zpátky. „A jak víte, že ji nesebrala ona!“ Dívka nemusela vyslovit jméno. Nebylo pochyb, že má na mysli Mauru.

„Grace, jenom se tě ptám.“

„Ani na okamžik jste neuvažovala o nikom jiném. Rovnou jste mě obvinila.“

Elaine si povzdechla. „Na takové hádky nemám sílu. Prostě mi řekni, jestli víš, kde kabelka je.“

„Proč bych vám něco vykládala? Stejně mi nebudete věřit.“ Grace zatáhla zip, hodila si batoh přes rameno a zamířila ke dveřím. „Je tady jedenáct dalších domů. Nevidím žádný důvod, abych přespávala právě v tomhle.“

„Grace, musíme zůstat pohromadě,“ zasáhla Maura. „Slíbila jsem tvému otci, že se o tebe postarám. Buď tak hodná a nikam nechoď.“

„Proč ne? Chtěla jsem vám povědět, co jsem objevila, a sotva vkročím do dveří, dozvím se, že jsem zlodějka.“

„Nic takového jsem neřekla!“ bránila se Elaine.

Maura se zvedla a velmi klidně přistoupila k dívce. „Co jsi objevila, Grace?“

„Jako by vás to zajímalo!“

„Zajímá mě to. Opravdu. Co jsi našla? A kde?“

Grace váhala mezi uraženou hrdostí a touhou podělit se o novinky. „Tam venku,“ odpověděla po chvíli. „U lesa.“

Maura si oblékla lyžařskou bundu, vzala si rukavice a následovala dívku ven. Prošlapanou cestu změnil mráz v hrbolatou kluzkou ledovku. Maura a Grace opatrně obešly dům a pak se po zasněžené pláni vydaly k okraji lesa.

„Nejdřív jsem uviděla tohle,“ ukázala dívka na sníh. „Tyhle stopy.“

Otisky zvířecích tlapek. Kojot, napadlo Mauru, nebo snad vlk. Ačkoliv tu a tam stopy zakrýval navátý sníh, bylo zřejmé, že se stáčejí směrem k prvnímu domu.

„Musí být z minulé noci,“ poznamenala Grace. „A možná z předminulé. Protože už stačily zmrznout.“ Otočila se. „Ještě něco vám ukážu.“

Dívka zamířila plání k nevelké vyvýšenině, spíš jenom bílému kopečku, který splýval s krajinou. Všechno kolem pokrývala silná vrstva sněhu, křoviny se skoro nedaly odlišit od balvanů. Teprve zblízka si Maura všimla žluté skvrny prosvítající v místě, kde předtím Grace smetla sníh, aby zjistila, co je vespod.

Buldozer.

„Prostě si jenom tak stojí na louce,“ řekla Grace. „Jako by tady hloubili jámu… a z ničeho nic toho nechali.“

Maura otevřela dveře a nakoukla do kabiny. Klíček v zapalování chyběl. Kdyby dokázali stroj nastartovat, možná by s ním projeli silnicí až nahoru. Podívala se na Grace. „Ty asi neumíš nastartovat motor bez klíčků, co?“

„Mít k dispozici internet, zjistila bych správný postup.“

„Mít k dispozici internet, už jsme odtud dávno pryč.“ Maura si povzdechla a zabouchla dveře kabiny.

„Vidíte tyhle stopy?“ ukázala Grace. „Vedou přímo do lesa.“

„Jsme v divočině. Zvířecí stopy tu nijak nepřekvapují.“

„To zvíře o nás ví.“ Dívka se znepokojeně rozhlédla. „Slídí po nás, chystá se zaútočit.“

„Takže v noci zůstaneme doma, ne?“

Maura jí povzbudivě stiskla loket. I přes rukáv lyžařské bundy se zdál nesmírně útlý a křehký. Připomenula si, že jde o třináctileté dítě, vylekanou dívku postrádající matku a otce, kteří by ji utěšili. „Jestli se u našich dveří objeví vlk, hned ho odeženu, slibuju,“ usmála se Maura.

„Nebude sám,“ namítla Grace. „Tahle zvířata žijí ve smečce. Když se na vás vrhnou společně, neubráníte se.“

„Grace, netrap se tím. Vlci jen zcela výjimečně útočí na lidi. Nejspíš z nás mají větší strach než my z nich.“

Dívka se tvářila dost pochybovačně. Aby Maura dokázala, že se opravdu nebojí, vydala se po zvířecích stopách směrem k lesu. Kráčela teď závějemi hlubokými až po kolena. Proto se v zimě jeleni tak snadno stávají kořistí šelem, pomyslela si. Jsou příliš těžcí, propadají se hluboko do sněhu a nedokážou uniknout lehčím a mrštnějším vlkům.

„Víte, já to neudělala!“ křikla za ní Grace. „Žádnou pitomou kabelku jsem jí nevzala. K čemu bych ji potřebovala?“

Vtom si Maura všimla nové řady stop u okraje lesa a udiveně se zastavila. Ne, tyhle stopy tu nezanechali vlci. Když si uvědomila, na co se dívá, zamrazilo ji.

Sněžnice.

„K čemu by mi byla její kabelka?“ pokračovala Grace, která dál čekala u buldozeru. „Přece mi věříte, ne? Vy jediná se ke mně chováte jako k dospělé.“

Maura se zahleděla do lesa, pokoušela se rozeznat, co nebo kdo asi číhá v šeru mezi borovicemi. Les však byl příliš hustý, povislé větve a propletené křoviny vytvářely neproniknutelnou clonu. Kdyby teď Mauru sledovaly desítky očí, neviděla by je.

„Elaine se chová, jako by jí na mně bůhvíjak záleželo, ale jenom když je u toho táta,“ chrlila ze sebe Grace. „Zvedá se mi z ní žaludek.“

Maura pomalu couvala od lesa. Boty se bořily do ledové krusty a lámaly spadlé větvičky, každý krok se zdál děsivě hlučný. A vzadu si Grace nepřestávala stěžovat.

„Je ke mně milá jedině kvůli němu. Ženské vždycky začnou tím, že se mi vlichocují. A pak se mě snaží co nejrychleji zbavit.“

„Grace, vrátíme se do domu,“ řekla tiše Maura.

„Prostě to hrajou – a táta je neumí prokouknout.“ Teprve teď si dívka všimla Mauřina výrazu. „Děje se něco?“

„Ne, nic se neděje.“ Maura ji vzala za ruku. „Je zima. Půjdeme se dovnitř trochu zahřát.“

„Naštvala jsem vás?“

„Kdepak, vůbec ne.“

„Proč mi teda tak pevně svíráte ruku?“

Maura okamžitě povolila stisk. „Promiň. Chci se dostat zpátky ještě před setměním. Než zase přiběhnou vlci.“

„Ale na lidi přece neútočí. Sama jste to říkala.“

„Slíbila jsem tvému otci, že na tebe dám pozor, a sliby se dodržují, ne?“ Maure se podařilo vykouzlit úsměv. „Tak honem, uvaříme si horkou čokoládu.“

Maura nechtěla dívku ještě víc vylekat, proto se ani slůvkem nezmínila o tom, co právě v lese viděla. Ovšem před Elaine nic zamlčovat nebudu, rozhodla se. Musíme být připravené, protože okolnosti se změnily.

Nejsme v údolí sami.

Kapitola 18

„Jestli tam venku někdo je, proč ho nikdo z nás ještě nezahlédl?“ namítla Elaine.

Seděly spolu pozdě večer, ostražitě sledovaly každý drobný praskot, každý šelest. Grace tvrdě spala na pohovce, neslyšela jejich úzkostně šeptané úvahy. Když předtím Maura zamykala dveře a podpírala kliku židlí, usoudila dívka, že jde o nutné opatření proti útoku vlků. Ale čtyřnohých dravců se Maura a Elaine tentokrát neobávaly.

„Ty stopy jsou čerstvé,“ řekla Maura. „Kdyby byly den či dva staré, vítr by je zavál sněhem.“

„Proč jsme tedy neobjevili žádné další?“

„Možná se je tomu člověku podařilo zahladit. Nebo nás pozoruje z dálky.“

„Což znamená, že nechce, abychom o něm věděli.“

Maura přikývla. „Pravděpodobně ano.“

Elaine se zachvěla a pohlédla ke krbu. „Zato on sám dobře ví, že jsme tady. To světlo je vidět na kilometr daleko.“

Maura pohlédla do tmy za oknem. „Klidně nás může sledovat právě teď.“

„A nespletla jste se? Třeba to nebyly stopy sněžnic.“

„Byly, Elaine.“

„Každopádně já je na vlastní oči neviděla.“ Náhle se Elaine hystericky zasmála. „Co když vás dvě prostě napadlo trochu mě vyděsit smyšlenou hrůzostrašnou historkou?“

„V téhle situaci? To bych nikdy neudělala.“

„Ale ta holka ano.“ Elaine ukázala na Grace, která dál tvrdě spala a nic nevnímala. „A náramně by se bavila. Ten kanadský žertík je z její hlavy, co? Mě totiž nijak zvlášť nerozveselil.“

„Už jsem vám říkala, že Grace o stopách sněžnic vůbec neví. Nechtěla jsem ji vylekat.“

„Jestli tam venku opravdu někdo pobíhá, proč jednoduše nepřijde a nepředstaví se? Proč se schovává v lese?“ Elaine přivřela oči. „Uvědomte si, Mauro, že tu všichni už ztrácíme nervy. Arla navštěvují duchové. Já nemůžu najít kabelku. A vy taky nejste imunní. Třeba jste podlehla zrakovému klamu. Třeba to nejsou stopy sněžnic a žádný záhadný slídil neexistuje.“

„V údolí určitě nejsme sami. Je tu někdo další. A ví o nás od samého začátku.“

„Ty stopy jste přece našla teprve dneska.“

„Stalo se ještě něco. Hned po našem příchodu.“ Maura se znovu přesvědčila, že Grace stále spí, a ztlumila hlas do téměř neslyšného šepotu. „Vzbudila jsem se uprostřed noci. Na podlaze jsem uviděla navátý sníh – a v něm šlápoty. Někdo musel otevřít dveře. Jenže vy všichni jste tvrdě spali. Kdo tedy ty dveře otevřel, Elaine? Kdo vešel do domu?“

„O tomhle jste se nezmínila. Proč?“

„Tehdy jsem si myslela, že si někdo z vás během noci odskočil ven. Do rána se sníh rozpustil, šlápoty zmizely, žádné důkazy nezůstaly. Uvažovala jsem, jestli se mi to jenom nezdálo.“

„Nejspíš to sen byl. Sen vycházející ze zjitřené představivosti. A teď mě navíc děsíte nějakými stopami, které jste údajně objevila v lese.“

„Mluvím o nich, protože obě musíme být ostražité. Musíme se připravit na možné nebezpečí.“

„Jsme uprostřed pustiny. Kdo by nás tady asi tak ohrožoval? Sněžný muž?“

„Nevím.“

„Pokud se vplížil do domu a sledoval nás, jak to, že ho nikdo z nás neviděl?“

„Já ano,“ ozval se tichý hlas. „Já ho viděl.“

Maura se prudce otočila a zjistila, že Arlo je vzhůru. Pozoroval je zapadlýma a zkalenýma očima. Přesunula se k němu blíž a šeptem se zeptala: „Co jste viděl?“

„Povídal jsem vám to včera. Alespoň myslím, že včera…“ S námahou polkl. „Panebože, už ani nevím, kdy to bylo.“

„Nevzpomínám si, že bys něco takového povídal,“ poznamenala Elaine.

„Byla tma. Někdo sem nakukoval.“

„Aha,“ povzdechla si Elaine. „Zase ty přízraky. Duchové, co se pořád zjevují v téhle místnosti.“ Klekla si vedle Arla a urovnala mu přikrývku. „Prostě máš zlé sny. V horečce vidíš postavy, které neexistují.“

„Nic si nevymýšlím.“

„Nikdo jiný je tady neviděl. Všechno způsobují ty utišující prášky, miláčku. Jsi po nich trochu zmatený.“

Arlo se znovu pokusil polknout, ale příliš vyschlá ústa to nesvedla. „Byl tady,“ zasípal. „Viděl jsem ho.“

„Měl byste se ještě napít.“ Maura naplnila hrnek a přiložila mu jej ke rtům. Zraněnému se podařilo polknout pár doušků, ale vzápětí se rozkašlal, voda mu vytékala z ústních koutků. Malátně odstrčil hrnek, zasténal a klesl zpátky do přikrývek. „Stačí.“

Maura postavila hrnek na podlahu a zkoumavě si Arla prohlédla. Už celé hodiny nemočil. Přerývaný chrčivý dech nasvědčoval, že do plic proniká tekutina. Pokud nemocný ještě víc zeslábne, bude nebezpečné nutit ho pít, ovšem pak by dehydrovanému organismu hrozil šok. Ať tak či onak, pomyslela si, nepochybně ho ztrácíme.

„Povězte mi to znovu,“ požádala. „Co jste viděl?“

„Tváře.“

„Nějaké lidi tady v obývacím pokoji?“

Arlo se opět chrčivě nadechl. „A taky v okně.“

Je tam snad někdo právě teď?

Maure přejel po zádech mráz. Prudce se otočila. Ale za okenním sklem spatřila pouze tmu. Žádný přízračný obličej, žádné démonické oči.

Elaine se pohrdavě zasmála. „Neříkala jsem to? Teď už máte halucinace oba. Začínám si myslet, že jsem v tomhle domě jediná, kdo si zachoval zdravý rozum.“

Maura přešla k oknu. Krajinu halila tma, neproniknutelná jako těžký sametový závěs, odmítala vydat tajemství skrývající se v údolí. Ale fantazie dokázala vykreslit řadu hrůzných podrobností, potoky krve. Cosi nesmírně děsivého přinutilo zdejší obyvatele uprchnout z osady tak chvatně, že ani nezamkli domovní dveře, nezavřeli okna, nedojedli večeři. Dokonce nechali umrznout své domácí mazlíčky. Je tady to, co je vyhnalo, stále přítomné? ptala se v duchu Maura. Nebo mě jenom pronásledují chorobné představy vyvolané strachem a osamělostí?

Je to tím záhadným místem. Ničí nám nervy, nahlodává naši soudnost.

Maura myslela na sérii katastrof, které je tu uvěznily. Sněhová bouře, nesprávná silnice, suburban v příkopu… Jako by se spikly temné osudové síly a záludně vlákaly nevinnou oběť do Říše věčné blaženosti, z níž se nelze osvobodit, neboť každý pokus o únik vyústí jenom v další neštěstí. Nedokazovala snad marnost takových snah právě Arlova nehoda? A co se stalo s Dougem? Údolí opustil přede dvěma dny. Už by přece měla dorazit pomoc.

Což znamenalo, že neuspěl. Říše věčné blaženosti nedovolila uniknout ani jemu.

Maura se mimoděk otřásla, náhle znechucená sama sebou. Jak vůbec mohla klesnout až k úvahám o nadpřirozených jevech? Tohle stres provádí i těm nejracionálnějším lidem, uvědomila si. Vytváří neexistující příšery.

Ale ty otisky sněžnic jsem opravdu viděla. A stejně tak Arlo zřejmě zahlédl v okně čísi tvář.

Zamířila ke dveřím, odstrčila židli, kterou tam předtím opřela, a odsunula zástrčku.

„Co to děláte?“ podivila se Elaine.

„Chci zjistit, jestli trpím halucinacemi.“ Maura si oblékla lyžařskou bundu a zatáhla zip.

„Jdete ven?“

„A proč ne? Říkala jste, že začínám bláznit. Trváte na tom, že venku žádní slídilové nejsou.“

„Co máte v plánu?“

„Arlo viděl v okně tvář. Už tři dny nesněžilo. Pokud někdo stál u domu, měly by tam být šlápoty.“

„Zůstala byste prosím tady? Nemusíte mi nic dokazovat.“

„Ráda bych to dokázala sama sobě.“ Maura zvedla petrolejovou lampu a přešla ke dveřím. Ještě když sahala na kliku, musela bojovat se strachem, který křičel: Nechoď ven! Zasuň zástrčku zpátky! Ten strach však neměl opodstatnění. Nikdo se jim nepokoušel škodit, pohromu na sebe přivolali řadou svých špatných rozhodnutí.

Otevřela dveře a vykročila ven.

Noc byla klidná a tichá. Nevál vítr, větve stromů nešelestily. Mauře připadalo, že nejhlasitější zvuky vydává její vzrušeně tlukoucí srdce. Náhle se za ní rozlétly dveře. Vynořila se z nich Elaine, také oblečená v lyžařské bundě.

„Jdu s vámi.“

„Ale nemusíte.“

„Chci se na vlastní oči přesvědčit, jestli objevíte nějaké další stopy.“

Společně odbočily za roh domu k místu, kam vedlo okno obývacího pokoje. Tudy ještě nikdy neprocházely a ve světle petrolejky teď viděly pouze neporušený bělostný sníh. Ale u okna se Maura zastavila. Spatřila nesporný důkaz.

Vzápětí se překvapeně zajíkla i Elaine. „Vypadá to na vlčí stopy.“

Jako odpověď se kdesi v dálce ozvalo táhlé zavytí následované sborovým kňučením a štěkotem. Maure naskočila husí kůže. „Ano – a jsou přímo pod oknem.“

Elaine se z ničeho nic rozesmála. „Tím se přece vysvětluje ta tvář, kterou Arlo viděl, ne?“

„Nerozumím.“

„Copak to není jasné?“ Elaine se otočila k lesu. Její divoký a nezvladatelný smích dokonale ladil s oním kvílivým štěkotem. „Vlkodlaci!“

Náhle vytí ustalo. Rozhostilo se ticho tak úplné a nevysvětlitelné, že se Maura znovu otřásla. „Zpátky dovnitř,“ zašeptala. „Okamžitě.“

Běžely po zledovatělém sněhu na verandu a z verandy do domu. Maura zamkla, zasunula zástrčku a o kliku opřela židli. Obě ženy tam chvilku stály a mlčky se vydýchávaly. V krbu se prohořelá polena zhroutila do žhnoucích uhlíků, z ohniště vzlétly jiskry.

Elaine a Maura náhle strnuly. Vyměnily si zděšený pohled. Údolím se opět rozléhalo výhrůžné vlčí vytí.

Kapitola 19

Ještě než příštího dne vyšlo slunce, Maura pochopila, že Arlo umírá. Slyšela to v jeho dechu, v bublavých zvucích vycházejících z hrdla. Jako by se snažil nadechnout šnorchlem ucpaným vodou. Plíce už zaplavovala tekutina.

Právě ty zvuky Mauru probudily. Otočila se, aby se na něho podívala. Ve světle hořícího krbu uviděla, jak se nad nemocným sklání Elaine a ručníkem mu zlehka otírá zpocený obličej.

„Určitě to bude dneska, Arlo,“ šeptala Elaine. „Přijedou nás zachránit. Jen co se rozední.“

Arlo se s námahou nadechl. „Doug…“

„Ano, jistě to zvládl. Vždyť ho znáš. Nikdy se nevzdávej, nikdy neztrácej naději. Na našeho Douga je spolehnutí. Prostě musíš vydržet. Chvíli, pár hodin. Koukni, začíná svítat.“

„Doug. A ty.“ Arlo se znovu chrčivě nadechl. „Vůbec jsem neměl šanci, viď?“

„O jaké šanci mluvíš?“

„Vždycky jsem to věděl.“ Arlo zajíkavě vzlykl. „Vždycky jsem věděl, že by sis raději vybrala jeho.“

„Miláčku, tohle přece nemyslíš vážně.“

„Buď upřímná. Alespoň teď.“

„Mezi Dougem a mnou nikdy k ničemu nedošlo. Přísahám.“

„Ale přála sis, aby k něčemu došlo.“

Následovalo ticho, výmluvnější než jakákoliv slova. Maura se ani nepohnula. V roli nedobrovolné svědkyně té bolestné zpovědi se necítila dobře. Arlo si musel uvědomovat, že jeho dny jsou sečteny. Měl poslední příležitost slyšet pravdu.

„Stejně na tom nezáleží,“ povzdechl si. „Teď už ne.“

„Ale ano, záleží na tom,“ zaprotestovala Elaine.

„Pořád tě miluju.“ Arlo zavřel oči. „Chtěl jsem…, abys to věděla.“

Elaine si přitiskla prsty ke rtům, zoufale se snažila potlačit pláč. Oknem pronikly první paprsky slunce a zalily ji zlatavým světlem. Ještě pár vteřin klečela vedle umírajícího, sklíčená žalem a výčitkami. Konečně se celá roztřesená zvedla. Teprve pak si všimla, že je Maura sleduje, a v rozpacích odvrátila pohled.

Chvíli ani jedna z nich nepromluvila. Ozývaly se pouze Arlový sípavé výdechy a vdechy, chrčení hlenů. I z opačné strany místnosti Maura zřetelně viděla, jakými změnami prošel jeho obličej – oči se zdály mnohem zapadlejší, pleť získala chorobně nazelenalý odstín. Maura rozhodně netoužila podívat se na zraněnou nohu, ale denní světlo už dovolovalo, aby ji vyšetřila, a jako lékařka nesla odpovědnost. Ráda by se jí zřekla, jenže nesměla. Nicméně veškeré odborné znalosti byly k ničemu bez účinných léků, sterilních chirurgických nástrojů a chladného odhodlání provést nezbytný zákrok, tedy odříznout křičícímu muži končetinu. A jiná varianta se nenabízela. Maura to věděla ještě dřív, než odkryla přikrývku a ucítila zápach rozkládajících se tkání.

„Panebože!“ zaúpěla Elaine a odpotácela se pryč. Maura slyšela, jak bouchly domovní dveře, jimiž Elaine unikla ze zamořeného pokoje na čerstvý vzduch.

Musím amputovat ještě dnes, usoudila Maura, zatímco pozorovala hnijící nohu. Ovšem sama to nezvládnu, budu potřebovat, aby Elaine a Grace pevně Arla přidržovaly, jinak nedokážu zabránit masivnímu krvácení… Sklouzla očima k dívce, která dosud tvrdě spala na pohovce. Dalo se s Grace počítat? Uchovala si Elaine dost sil, aby při zákroku pomáhala bez ohledu na drásavý nářek ubohého Arla a nemilosrdný skřípot pilky? Kdyby selhaly, mohla by Maura pacienta zabít.

Oblékla si lyžařskou bundu, navlékla rukavice a vyšla na verandu. Elaine tam zhluboka vdechovala studený vzduch, jako by si z plic vyplachovala odporný zápach Arlova hnijícího těla.

„Kolik času mu podle vás zbývá?“ tiše se zeptala Elaine.

„Nerada bych ho definitivně odepisovala.“

„Ale umírá, že?“

„Pokud nic neuděláme.“

„Vy a Doug už jste ledacos udělali. Marně.“

„Musíme podniknout další krok.“

„Jaký?“

„Jedinou další možnost představuje amputace.“

Elaine se k Maure prudce otočila. „To nemyslíte vážně!“

„Nemáme na vybranou. Vyčerpali jsme poslední zásoby antibiotik. Jestli nohu necháme tak, jak je, Arlo brzy zemře na septický šok.“

„Sama jste přece byla i proti té první operaci! Doug vás dlouho přemlouval.“

„Arlův stav se výrazně zhoršil. Teď už nejde o záchranu končetiny. Jde o život. Potřebuju, abyste Arla během amputace pevně přidržovala.“

„Sama to nezvládnu!“

„Musí vám pomoct Grace.“

„Grace?“ Elaine si opovržlivě odfrkla. „Copak se na tu rozmazlenou holku dá v čemkoliv spolehnout?“

„Vysvětlíme jí, jak je její pomoc důležitá.“

„Znám Grace lépe než vy, Mauro. Šikovně si omotala Douga kolem prstu. Otec prostě splní princezničce každé přání, aby byla šťastná, aby jí vynahradil, že ji opustila matka.“

„Trochu Grace podceňujete. Na svůj věk je dost chytrá. Pochopí, co je tady v sázce.“

„Bude jí to fuk. Vy jste ji neprokoukla? Kašle na všechny kromě sebe.“ Elaine zavrtěla hlavou. „Ne, s Grace nepočítejte.“

Maura si povzdechla. „Jestli mi pomůžete jenom vy, budeme potřebovat provaz. Něco, čím Arla přivážeme ke stolu.“

„Vážně se to chystáte provést?“

„A co bych podle vás měla dělat? Sedět s rukama v klíně a sledovat, jak Arlo umírá?“

„Třeba pro nás dneska přijedou. Snad už za pár hodin.“

„Elaine, nesmíme si nic nalhávat.“

„Jediný den přece nerozhoduje. I kdyby zachránci dorazili až zítra, pořád to bude včas.“

„Doug odešel před dvěma dny. Něco se zřejmě zvrtlo.“ Maura se odmlčela, zdráhala se vyslovit krutou pravdu. „Obávám se, že se mu to nepodařilo. Teď je všechno pouze na nás.“

Elaine se v očích zaleskly slzy. Odvrátila se a chvíli upřeně zírala na bílý sníh. „A když to provedete? Když mu tu nohu uříznete…, jaké jsou šance, že Arlo stejně nezemře?“

„Obávám se, že bez antibiotik jsou jeho šance velmi malé. Ať uděláme cokoliv.“

„Proč by tedy měl podstupovat tu šílenou amputaci? Jestli za všech okolností zemře, proč ho chcete zbytečně trápit?“

„Protože jiná možnost nezbývá, Elaine. Buď tohle, nebo se prostě vzdáme.“

„Třeba sem Doug někoho pošle.“

„Už by dorazili.“

„Stačí počkat.“

„Jak dlouho budeme čekat, než si konečně přiznáte pravdu? Žádná záchrana nepřijde.“

„Je mi jedno, jak dlouho to potrvá. Kristepane, uvědomujete si vůbec, co říkáte? Vážně mu tu zatracenou nohu chcete uříznout?“ Elaine se náhle sesunula podél sloupku verandy, jako by příliš zeslábla, aby ještě dokázala unést vlastní váhu. „Já vám s tím nepomůžu. Lituju.“

Maura se otočila a zahleděla se směrem k silnici vedoucí z údolí. Byl další zářivě jasný den. Přivřela oči před sluncem odrážejícím se od sněhu. Máme poslední příležitost, pomyslela si. Jestli jí nevyužiju, Arlo zemře. Možná ne dnes, možná ani zítra. Ale v tom obývacím pokoji už je cítit konec, který nevyhnutelně nastane, pokud nic nepodniknu.

„Musíte zabránit dehydrataci,“ řekla. „Kdykoliv se Arlo natolik probere, aby dokázal pít, dávejte mu doušky oslazené vody. A zkuste i trochu jídla. Proti bolestem už nám zbyl jenom tylenol, ale toho je naštěstí dost.“

Elaine se zamračila. „Proč mi to vykládáte?“

„Protože teď to bude vaše starost. Prostě Arla udržujte v co nejsnesitelnějším stavu. Nic jiného se dělat nedá.“

„A vy?“

„V suburbanu zůstaly moje běžky. Zabalím si pár věcí pro případ, že bych to do tmy nestihla.“

„Chystáte se sjet na druhou stranu hory?“

„Chcete se o to raději pokusit sama?“

„Jestli tu cestu nezvládl Doug…“

„Třeba měl nehodu a někde teď leží se zlomenou nohou. Pak by bylo ještě důležitější, abych vyrazila hned, dokud mám k dispozici celý den.“

„Co když se taky nevrátíte?“ zeptala se Elaine, v hlase čiré zoufalství.

„V domě je spousta jídla a dříví. Vydržely byste tu s Grace celé měsíce.“ Maura se otočila.

„Počkejte. Musím vám něco povědět.“

Maura se zastavila před prahem a ohlédla se. „Ano?“

„Doug a já jsme spolu nikdy nic neměli.“

„Slyšela jsem vás, když jste to tvrdila Arlovi.“

„Nelhala jsem.“

„A záleží na tom?“

„Myslela jsem, že byste to chtěla vědět.“

„Upřímně řečeno, Elaine, je mi dokonale lhostejné, co se stalo či nestalo mezi vámi a Dougem.“ Maura sáhla na kliku. „Momentálně mě zajímá jediné: jak nás odtud všechny dostat živé.“

***

Trvalo hodinu, než se Maura připravila. Nacpala do batohu jídlo, rezervní ponožky, rukavice a svetr. Přibalila nepromokavou plachtu a spací pytel. Tyhle věci našla v garáži a jenom doufala, že je nebude potřebovat. S trochou štěstí by se na druhou stranu hory měla dostat ještě před setměním. Mobil měl vybitou baterii, a tak jej – stejně jako kabelku, z níž si vzala pouze peníze a řidičský průkaz – svěřila do péče Elaine. Na téměř padesátikilometrové cestě by i deko navíc představovalo zbytečný luxus.

Přesto jí batoh pořádně tížil na ramenou. Vydala se silnicí vedoucí z údolí. S každým krokem si připomínala první neúspěšný pokus o únik. Sledovala stopy džípu projíždějícího sněhem vzhůru, sledovala šlápoty, které tu zanechali, když se od havarovaného vozidla vraceli zpátky a táhli Arla na saních. Po sto metrech se začala objevovat Arlova krev, roznesená jejich podrážkami. Za další ostrou zatáčkou už Maura spatřila džíp s přetrženým sněhovým řetězem. A větší krvavé skvrny.

Zastavila se, aby se vydýchala. Sníh kolem ní hýřil různými odstíny červené a růžové barvy, jako by tady někdo v horkém letním dni rozházel kopečky ovocné zmrzliny. Maura si vybavila všechnu tu paniku, všechen ten křik. Hrůzné vzpomínky jí rozbušily srdce neméně než namáhavý výstup do příkrého svahu.

Minula džíp a pokračovala dál. Souvislou vrstvu sněhu teď už narušovaly pouze Dougovy šlápoty. Během uplynulých dvou dnů částečně roztály a potom zledovatěly. Jdu přesně v Dougových stopách, říkala si Maura znepokojeně. Každému z mých kroků předcházel jeho krok. Jak daleko mě ty šlépěje zavedou? Nastane chvíle, kdy uvidím poslední z nich a zjistím, co se Dougovi přihodilo?

A čeká mě stejný osud?

Silnice stoupala stále strměji a Maura se v teplém zimním oblečení potila. Rozepnula si zip lyžařské bundy, odložila čepici a rukavice. Tohle je nejobtížnější úsek celé trasy, utěšovala se. Až se dostanu k hlavní silnici, vezmu si ze suburbanu lyže a pak už většinou pojedu jenom dolů. Teoreticky by to mělo klapnout. Ale v Dougově případě plán zřejmě selhal. Nepřecenila jsem síly, když se pokouším zvládnout to, co se nepodařilo silnému a vytrénovanému Dougovi?

Dosud si mohla všechno rozmyslet. Dosud se mohla obrátit a zamířit zpátky k domu, kde by jim jídlo vystačilo přinejmenším do jara. Došla na místo, odkud viděla celou osadu. Z komína „jejich“ domu se vinuly šedé spirály kouře. Ještě nedorazila ani k hlavní silnici, ale už se cítila vyčerpaná, nohy se jí málem podlamovaly. Zmocnila se Douga právě tady stejná únava? Zastavil se, pohlédl dolů do údolí? Ptal se sám sebe, jestli je rozumné pokračovat v cestě?

Maura věděla, jakou variantu zvolil. Jeho rozhodnutí potvrzovaly stopy bot – stoupaly silnicí výš a výš.

A tak ho následovala. Dělám to pro Arla, říkala si. Do rytmu chůze v duchu opakovala jako heslo: Zachraň Arla. Zachraň Arla.

Borovice jí brzy zakryly výhled, údolí zmizelo kdesi za ní. Batoh se s každým dalším krokem zdál těžší. Nedalo by se z něj něco vyhodit? uvažovala, zatímco s námahou zdolávala srázný svah a slyšela, jak o sebe cinkají plechovky. Opravdu potřebuju tři krabičky sardinek? Nestačila by mi k doplnění energie ta půlka sklenice arašídové pomazánky? Zároveň si uvědomovala, že není dobré znamení, když dostává takové nápady sotva dvě hodiny poté, co vyrazila na cestu.

Posléze silnice přestala stoupat a Maura zahlédla tabuli na místě, odkud před pěti dny poprvé spatřili Říši věčné blaženosti. Údolí teď leželo tak daleko a hluboko, že osada připomínala hračku v podobě zalesněné krajiny posypané umělým sněhem. Ale kouř stoupající z komína byl skutečný stejně jako lidé uvnitř domu. Jeden z těch lidí umíral.

Maura pokračovala v cestě – a po dvou krocích se náhle zastavila. Ohromeně zírala na sníh. Viděla Dougovy šlápoty vedoucí dál.

A viděla řadu jiných stop. Stop, jaké zanechávají sněžnice.

Někdo tudy šel stejným směrem jako Doug, otisk sněžnice vždycky překrýval šlápotu. Ale za jak dlouho po Dougovi? O několik hodin později? O den později? Nebo pronásledovatel kráčel Dougovi v patách a doháněl ho?

Nedohání právě teď i mě?

Maura se prudce otočila, s bušícím srdcem přelétla očima okolí. Připadalo jí, že stromy ji obklopují těsněji, jako by využily její nepozornosti a záhadně se přesunuly blíž k silnici. Slunce oslepovalo, Maura nedokázala pohledem proniknout mezi husté větve obalené sněhem. Všude vládlo ticho, neozýval se ani vítr. Slyšela pouze svůj zběsile zrychlený dech.

Dostaň se k lyžím! Sjeď na druhou stranu hory!

Rozběhla se po stopách. Doug neběžel, pokračoval klidným pravidelným tempem, podrážky zanechávaly ve sněhu přesné otisky. Dosud tedy žádného vetřelce nezaznamenal. Patrně se zcela soustředil na to, co musí vykonat: vzít z auta lyže, dojet pro pomoc. Vůbec ho nenapadlo, že mu hrozí nebezpečí.

Mauru píchalo na prsou, v hrdle ji pálil studený vzduch. Zdálo se jí, že boty se do zledovatělého povrchu boří přímo s ohlušujícím praskotem. Jako by tu uháněl slon. Supící nemotorný slon.

Konečně uviděla řetěz uzavírající soukromou silnici. Cíl byl skoro na dosah. Zdolala posledních pár desítek metrů kolem řetězu a tabule s nápisem VÝHRADNĚ PRO MÍSTNÍ OBYVATELE a spatřila suburban, stále ještě bokem nakloněný do příkopu. Jeden pár běžek ve střešní mřížce chyběl.

Doug sem tedy bez potíží dorazil. Svědčily o tom i stopy lyží směřující silnicí dolů.

Maura sklouzla do příkopu, kde jí sníh dosahoval až nad kolena, a odepnula z mřížky druhý pár běžek. Vydolovat lyžařské boty uschované uvnitř si vyžádalo mnohem víc času. Vozidlo téměř leželo na boku a zvednout těžké víko zavazadlového prostoru nebylo snadné. Když se jí to konečně podařilo, dlouho se vydýchávala.

Náhle zaslechla jakýsi vzdálený rachotivý zvuk. Zpozorněla, srdce se jí opět divoce rozbušilo. Bála se, jestli to nejsou pouhé představy. Ne, nešlo o přelud. Jasně rozeznala hukot motoru.

Do kopce se prodíral sněhový pluh.

Doug to dokázal! Dokázal to – a teď přijíždí záchrana.

Maura zavýskla radostí a nechala víko kufru zaklapnout. Dosud pluh neviděla, ale zvuk stále sílil, blížil se. Smála se a současně slzela. Vrátím se do civilizace, pomyslela si. Zpátky k horké sprše, k elektrickému osvětlení, k telefonům. A především k nemocnicím.

Arlo bude žít.

Vyškrábala se z příkopu a čekala na své zachránce. V obličeji ji hřálo slunce, radost se jí rozlévala celým tělem. Konečně se všechno obrací správným směrem, říkala si. Noční můra zmizí.

A pak i v rachotu přijíždějícího sněhového pluhu uslyšela slabé křupnutí sněhu. Těsně za zády. Vylekaně se zajíkla, vzduch jí projel plícemi jako závan ledového vichru. Teprve teď si všimla stínu, který se právě blížil, aby pohltil její vlastní stín.

Ten tajemný slídil z lesa. Je tady.

Kapitola 20

Daniela Brophyho našla Jane schouleného v boxu prázdné hotelové haly. Ani nevzhlédl, zíral na stolek, jasně dával najevo, že si přeje být sám.

Přesto se k němu Jane posadila. „Postrádali jsme vás při obědě. Jedl jste vůbec?“

„Nemám hlad.“

„Pořád čekám na zprávy od Queenana. Ale nemyslím, že pro nás dneska bude mít něco nového.“

Kněz lehce pokývl. Ale dál klopil hlavu, dál mlčky žádal: Běžte pryč, nechci s vámi mluvit. I v milosrdném šeru haly vypadal unaveně a zničeně. Jako by náhle o pár let zestárl.

„Danieli, já se nevzdávám. A totéž radím vám.“

„Projeli jsme pěti okresy,“ namítl. „Naši výzvu vysílalo šest rozhlasových stanic. Minutu po minutě jsme prozkoumali ty záznamy bezpečnostních kamer.“

„Třeba jsme něco přehlédli. Něco, čeho si všimneme, když si je pustíme ještě jednou.“

„Na těch záběrech se zdála šťastná, že?“ Brophy zvedl k Jane oči plné utrpení. „Šťastná… s tím mužem.“

Po chvíli ticha Jane připustila: „Jo. Zdála se spokojená.“

Bezpečnostní kamery umístěné v hotelové hale zachytily Mauru a onoho blondýna několikrát. Ale byly to kratičké záběry, Maura se vždycky objevila sotva na vteřinu či dvě a vzápětí opět zmizela. Kdykoliv na monitoru zahlédli její tvář, připadali si, jako by sledovali ducha, který znovu a znovu prožívá své poslední pozemské okamžiky.

„Zatím ovšem nevíme, o co šlo,“ pokračovala Jane. „Mohl to být spolužák ze studií.“

„Spolužák, kvůli kterému se šťastně usmívala.“

„Probíhal tam lékařský kongres. Sjely se stovky patologů, kteří se nejspíš vzájemně znají. Třeba ten muž neměl s jejím zmizením vůbec nic společného.“

„Nebo se Queenan nemýlí a ti dva právě teď někde v hotelovém pokoji…“ Daniel nedokončil větu.

„Alespoň by to znamenalo, že je Maura naživu.“

„Jistě, máte pravdu.“

Oba se odmlčeli. V zešeřelé hale seděli sami. Byly teprve tři hodiny po poledni, příliš brzo na koktejly. Barman za pultem pouze přerovnával sklenky.

„Jestli odjela s nějakým mužem,“ tiše prohodila Jane, „asi chápete, proč se to mohlo stát.“

„Dávám vinu jenom sám sobě. Tím mužem jsem měl být já. A nedokážu se ubránit podezření…“

„Jakému?“

„Že si to setkání naplánovala.“

„Máte k takovému podezření důvod?“

„Stačí, když vidíte, jak se na sebe usmívali. Jak se tvářili spokojeně.“

„Možná jsou dávní přátelé.“ Nebo dávní milenci. Tu větu Jane nevyslovila. Ani nemusela. Tahle trýznivá myšlenka nepochybně Danielovi vířila hlavou také. „Ale všechno jsou to jenom neopodstatněné dohady. Zatím nemáme nic jiného než pár záběrů z videokamery. Maura s ním odchází na večeři. Potkává ho v hotelové recepci.“

„A usmívá se.“ Brophyho výraz prozrazoval bolest. „Já ji spíš trápil. Nemohl jsem jí dát, co potřebovala.“

„Teď potřebuje, abychom se nevzdávali. Abychom dál pátrali. Já osobně se vzdát nehodlám.“

„Řekněte mi pravdu.“ Kněz pohlédl Jane do očí. „Co vám – po zkušenostech z oddělení vražd – napovídá instinkt?“

„Instinkt občas člověku radí velmi špatně.“

„Kdyby se nejednalo o vaši přítelkyni, ale prostě o další případ pohřešované osoby, co byste si myslela?“

Jane váhala. V hale se ozýval pouze cinkot sklenic, barman uklízel pult a připravoval se na příchod odpoledních hostů.

„Ode dne, kdy ji naposledy viděli, uplynula už dost dlouhá doba.“ Jane potřásla hlavou. „Patrně bych začala pomýšlet na nejhorší.“

Odpověď Daniela nepřekvapila. Nutně musel dospět ke stejnému závěru.

Oba sebou škubli, neboť zazvonil Janin mobilní telefon. Podívala se na číslo. Queenan. Jakmile uslyšela jeho hlas, poznala, že hovor ho netěší a zřejmě neudělá radost ani jí.

„Bohužel nepřináším dobré zprávy.“

„O co jde?“

„Měla byste vyrazit do Nemocnice svatého Jana v Jacksonu. Bude vás tam čekat doktor Draper.“

„Doktor Draper? Koroner sublettského okresu?“

„Ano. Stalo se to právě tam. V okrese Sublette.“ Následovala dlouhá a trýznivá zámlka. „Obávám se, že našli vaši přítelkyni.“

***

„Bude rozumnější, když ji neuvidíte.“ Doktor Draper zachmuřeně pozoroval tři Mauřiny přátele sedící naproti němu u konferenčního stolu. „Měli byste si ji pamatovat, jaká bývala. Určitě by si to sama taky přála.“

Nemocnici svatého Jana postavili, aby sloužila živým, nikoliv mrtvým. Zavřenými dveřmi do místnosti pronikaly zvuky běžného provozu: zvonící telefony, hukot výtahu, pláč kojenců na pohotovosti. Ty zvuky Jane připomenuly, že bez ohledu na tragédie život jde dál.

„Vozidlo objevili teprve dnes ráno pod jednou venkovskou silnicí,“ pokračoval Draper. „Nejsme si jistí, jak dlouho v té rokli leželo. Oheň způsobil značné škody. A navíc zvěř…“ Koroner se odmlčel. „Je to skutečná divočina.“

Nemusel uvádět podrobnosti. Jane věděla, co taktně vynechal. V přírodě vždycky ve stínu smrti číhali hladoví tvorové, aby se na oběť vrhli zobáky, drápy a ostrými zuby. Dokonce i v bostonských předměstských parcích přilákala každá mrtvola psy, mývaly, krysy, krkavce. A drsné hory západního Wyomingu určitě přímo překypovaly mrchožrouty schopnými odkousnout obličej, utrhnout ruku, roztahat končetiny po okolí. Jane myslela na Mauřinu jemnou čistou pleť a nádherné lícní kosti. Uvažovala, co asi z těch rysů zůstalo. Ne, nechci ji vidět. Netoužím se na vlastní oči přesvědčit, jak hrůzně se její tvář změnila.

„Jestliže jsou ostatky tak vážně poničené, podle čeho jste ji identifikovali?“ zeptal se Gabriel. Alespoň on si zachoval chladný rozum vyšetřovatele a dokázal se soustředit na nejdůležitější aspekty případu.

„Na místě nehody se našlo dost důkazních materiálů umožňujících provést identifikaci.“

„Důkazních materiálů?“

„Když se vozidlo řítilo do rokle, vypadly z něj různé předměty. Několik zavazadel a dalších osobních věcí. Ty neshořely.“ Doktor Draper sáhl pro kartónovou krabici, kterou předtím přinesl, a sundal její víko. Všichni ucítili pach spáleného plastu, ohně a dýmu, natolik silný, že pronikal i průhlednými sáčky uzavřenými zipem, v nichž byly jednotlivé předměty uložené. Koroner chvíli zíral do krabice, jako by zvažoval, jestli je vůbec vhodné prozrazovat cizím lidem její obsah. Nicméně teď mu už nezbývalo než slíbené důkazy předvést. Vytáhl první sáček a položil jej na stůl.

Spatřili koženou zavazadlovou jmenovku. Draper důkazní sáček obrátil. Objevilo se jméno, pečlivě napsané tiskacím písmem.

MAURA ISLESOVÁ, MD.

„Jméno i titul odpovídají?“ zeptal se Draper.

„Ano,“ hlesla Jane. Neodvažovala se podívat na Daniela sedícího vedle ní. Nechtěla vidět jeho zdrcený výraz.

„Jmenovka byla připevněná k jednomu ze zavazadel, která vypadla z auta,“ řekl koroner. „Pokud si budete přát, můžete si prohlédnout i ten kufřík. Společně s ostatními většími předměty je v úschově u šerifa sublettského okresu.“ Draper sáhl do krabice, na stole se ocitly další igelitové důkazní sáčky. Dva mobilní telefony, jeden z nich ohořelý. Zavazadlová jmenovka doktora Douglase Comleyho. Pánské toaletní potřeby. Lahvička léku lovastatin, předepsaného pacientovi jménem Arlo Zielinski.

„Suburban si vypůjčil doktor Douglas Comley ze San Diega,“ pokračoval Draper. „Na deset dní. Soudíme, že když auto sklouzlo ze srázu, řídil právě doktor Comley. Silnice se tam ostře zatáčí. A jestli se to stalo večer nebo za silného sněžení, k nehodě přispěla špatná viditelnost. Dalším nepříznivým faktorem mohlo být i náledí.“

„Tedy předpokládáte, že šlo o nehodu,“ poznamenal Gabriel.

Koroner svraštil čelo. „Na rozdíl od čeho?“

„Vždycky je třeba brát v úvahu jiné varianty.“

Draper si povzdechl. „Agente Deane, vzhledem k povaze své práce přirozeně myslíte hlavně na ty jiné varianty. Ale šerif Fahey dospěl k jednoznačnému závěru: jednalo se o dopravní nehodu. Taky jsem už viděl rentgenové snímky. Těla utrpěla mnohočetné zlomeniny, jak se při takové havárii dalo očekávat. Nikde nejsou žádné stopy po střelách, vůbec nic nenaznačuje, že by snad zasáhla další osoba. Vozidlo prostě sklouzlo z horské silnice. Zřítilo se do rokle hluboké patnáct metrů a vzplálo. Pochybuju, že by lidé v autě přežili náraz. Vaše přítelkyně tedy s největší pravděpodobností zemřela hned poté, co vozidlo dopadlo na dno rokle.“

„Minulou sobotu jste tu měli sněhovou bouři, ne?“ nadhodil Gabriel.

„Ano, měli. Proč se ptáte?“

„Vrstva sněhu na autě by mohla prozradit, kdy se to stalo.“

„Viděl jsem na něm jenom lehký poprašek. Ale sníh by přece roztál při požáru.“

„Nebo k nehodě došlo později.“

„Což by ovšem vyvolávalo otázku, kde se vaše přítelkyně během uplynulých sedmi dnů zdržovala. Přesně určit dobu smrti je téměř nemožné. Sám bych se přikláněl k sobotě – tehdy svědci naposledy viděli oběti živé.“ Draper se rozhlédl po utrápených tvářích návštěvníků. „Uvědomuju si, kolik otázek zůstává bez odpovědi. Ale aspoň teď víte, co se opravdu stalo, a můžete se domů vrátit s pocitem, že se případ podařilo uzavřít. Smrt přišla rychle, vaše přítelkyně netrpěla.“ Povzdechl si. „Je mi nesmírně líto, že to takhle skončilo.“

Draper vstal ze židle. Zdál se starší a unavenější než před půlhodinou, kdy vstoupili do konferenční místnosti. Člověka dokáže zdeptat i cizí zármutek – a koroner podobné situace zažíval až příliš často. „Vyprovodím vás.“

„Můžeme vidět ostatky?“ požádal Gabriel.

Draper se zamračil. „Nedoporučoval bych vám to.“

„Podle mého názoru je to nezbytné.“

Jane skoro doufala, že koroner odmítne a ušetří ji utrpení. Znala Mauru živou a předem se děsila hrůzných změn způsobených havárií a požárem. Ten obraz by už nikdy nevymazala z paměti. Otočila se k manželovi. Nechápala jeho ledový klid.

„Ukážu vám rentgenové snímky,“ nabídl Draper. „Snad vás přesvědčí, že mé závěry jsou správné.“

Gabriel oslovil Brophyho: „Raději počkejte tady.“

Daniel mlčky přikývl a zůstal sedět u stolu, hlavu skloněnou, osamělý se svým žalem.

Následovali Drapera k výtahu. Jane cítila, jak se jí svírá žaludek. Nechci to vidět, opakovala si v duchu. Nechci to vidět. Ale Gabriel cílevědomě kráčel dál a hrdost jí bránila couvnout. Když vešli do pitevny, Jane s úlevou zjistila, že pitevní stůl je prázdný. Mrtvoly ležely v chladicích boxech, bezpečně mimo dohled.

Doktor Draper probral hromádku rentgenových snímků, několik jich připevnil na prohlížecí panel a zapnul osvětlení. Objevily se obrysy kostí.

„Jde o rozsáhlá poranění,“ začal vysvětlovat. „Máme tu fraktury lebky a mnoha žeber. Levá stehenní kost je vklíněná do kyčelního kloubu. Vlivem ohně se končetiny stáhly do tak zvaného boxerského postavení.“ Draper mluvil věcným tónem profesionála sdělujícího kolegům strohá fakta. Jako by se současně se vstupem do pitevny a pohledem na chladný lesk nerezové oceli oficiálně ujal své funkce koronera. „Snímky jsem e-mailem poslal našemu forenznímu patologovi v Coloradu. Dospěl k závěru, že se jedná o ženu ve věku mezi třiceti až pětačtyřiceti lety. Výšku odhadl na 165 až 168 centimetrů. Podle sakroiliakálního kloubu byla nullipara, tedy žena, která dosud nerodila.“ Doktor Draper se odmlčel a otočil se k Jane. „Odpovídá popis vaší přítelkyni?“

„Ano,“ hlesla Jane.

„Měla velmi dobře udržovaný chrup. Je tady korunka na dolní stoličce vpravo. Několik plomb.“ Koroner se znovu tázavě otočil k Jane, jako by pouze ona znala veškeré odpovědi.

Jane upřeně pozorovala čelist zářící na prosvětleném panelu. Jak to mám vědět? Nikdy neprohlížela Mauřina ústa, nepočítala korunky a plomby. Maura byla její kolegyně a kamarádka, nikoliv sestava zubů a kostí.

„Omlouvám se,“ řekl Draper. „Patrně jsem vás zavalil velkou spoustou odborných údajů, které nedokážete okamžitě zpracovat. Ale chtěl jsem, abyste si totožností oběti byli naprosto jistí.“

„Takže pitvu provádět nebudete,“ tiše poznamenala Jane.

Draper zavrtěl hlavou. „Není k ní důvod. Patolog v Coloradu zastává stejný názor. Máme zavazadlovou jmenovku, rentgenové snímky odpovídají ženě s věkem a výškou doktorky Islesové. Zranění se shodují s těmi, jaká utrpí nepřipoutaná osoba sedící v automobilu, který prudce ztratí rychlost.“

Jane trvalo několik vteřin, než plně pochopila, co koroner právě vyslovil. Zamžikala, aby se zbavila slz, a opět zvedla oči k rentgenovým snímkům. „Nepřipoutaná osoba?“ zopakovala.

„Ano.“

„Chcete říct, že neměla zapnutý bezpečnostní pás?“

„Přesně tak. Žádný z mrtvých se nepřipoutal.“

„To je vyloučené. Maura by se v autě nikdy nezapomněla připoutat. Prostě už byla taková.“

„Tentokrát bohužel zapomněla. Jenže ani bezpečnostní pás by ji při tak děsivé havárii nejspíš nezachránil.“

„O to mi nejde,“ opáčila Jane. „Něco tu skřípe. Tohle se jí vůbec nepodobá.“

Draper si povzdechl a vypnul osvětlení prohlížecího panelu. „Detektive Rizzoliová, rozumím vám, těžko se smiřujete se smrtí blízké přítelkyně. Každopádně ať se připoutala nebo ne, na skutečnosti, že je mrtvá, to nic nemění.“

„Ale jak k té nehodě došlo? A proč?“

„Opravdu na tom tak záleží?“ tiše se zeptal Draper.

„Ano.“ Jane znovu vyhrkly slzy. „Mauřina smrt mi nedává smysl. Chci ji pochopit.“

„Jane,“ ozval se Gabriel, „její smrt možná nikdy nebude dávat smysl. Nezbývá nám než ji přijmout jako fakt.“ Zlehka vzal manželku v podpaží. „Myslím, že jsme už viděli dost. Vrátíme se do hotelu.“

„Ne.“ Jane se od Gabriela odtáhla. „Je tu ještě něco, co musím vidět.“

„Jestli trváte na prohlídce ostatků, ukážu vám je.“ Draper si opět povzdechl. „Ale nic z nich nepoznáte. Jsou to jen zuhelnatělé tkáně a kosti.“ Odmlčel se a pak tiše dodal: „Věřte mi, bude pro vás lepší, když ji prostě odvezete domů.“

„Koroner má pravdu,“ řekl Gabriel. „Není nutné, abychom se dívali na její mrtvolu.“

„Nejde o mrtvolu.“ Jane se zhluboka nadechla. „Chci prozkoumat místo té nehody. Chci vidět, kde Maura zemřela.“

Kapitola 21

Následujícího rána mírně sněžilo. Jane a Gabriel vystoupili z auta a přešli k okraji silnice. Dlouho tam pak mlčky stáli a hleděli do rokle, kde dosud spočíval ohořelý vrak suburbanu. Ušlapaný sníh vyznačoval klikatou trasu, po níž se záchranáři spouštěli pro oběti neštěstí. Vynášet do srázného svahu nosítka s mrtvolami muselo být velmi namáhavé, boty na zledovatělých kamenech klouzaly.

„Musím se dostat blíž,“ řekla náhle Jane a rovnou zamířila po stopách záchranářů.

„Dole není nic, co by stálo za pohled.“

„Dlužím jí to. Chci vidět, kde zemřela.“ Jane kráčela zvolna a opatrně, neboť pod čerstvým popraškem byl sníh zledovatělý a zrádný. Z příkrého sestupu ji brzy začaly bolet stehenní svaly, po tvářích jí stékaly tající sněhové vločky smíšené s kapkami potu. Pozorovala předměty, při havárii rozeseté po svahu: úlomek zkrouceného plechu, jednu tenisku, cár modré látky. Všechno už se pomalu ztrácelo pod nově napadaným sněhem. Konečně došla ke zčernalému vraku, také už pokrytému slabou vrstvou sněhu. V chladném svěžím vzduchu dosud přetrvával pach ohně, o výbuchu s následným požárem svědčily i zuhelnatělé křoviny a ožehlé větve borovic. Jane v duchu viděla děsivou dráhu suburbanu řítícího se ze srázu, slyšela zoufalý křik, zkusila si představit, jak se Maure míhají před očima závěrečné vteřinky života.

Celá roztřesená sledovala bílé vločky, které milosrdně zahalovaly nehezký obraz smrti. Pak zakřupal sníh. Gabriel se postavil vedle manželky.

„Pořád tomu nemůžu uvěřit,“ povzdechla si Jane. „Ráno se vzbudíš přesvědčený, že tě čeká další hezký den. Nasedneš do auta s nějakými známými. A najednou je konec. Všechny tvoje vědomosti, myšlenky a pocity se během okamžiku nenávratně rozplynou.“

Gabriel ji k sobě přivinul. „Právě proto by člověk neměl promarnit ani minutu.“

Jane smetla z vozidla sníh. Objevil se pruh zčernalého kovu. „Nikdy nevíme, které drobné rozhodnutí způsobí katastrofu, co? Kdyby Maura neodletěla na ten kongres, nepotkala by Douga Comleyho. Nenastoupila by do jeho auta.“ Náhle Jane odtáhla prsty, jako by ji suburban při pouhém doteku mohl popálit. Pozorovala vrak a uvažovala o posledních dnech Mauřina života. Teď už věděli, že blondýn, který podle záznamu bezpečnostních kamer doprovázel Mauru, byl Comley. Jeho fotografii si prohlédli na webových stránkách zaměstnanců sandiegské nemocnice, v níž pracoval jako patolog. Rozvedený dvaačtyřicátník s jedním dítětem, účastník téhož lékařského kongresu… Přitažlivý muž a přitažlivá žena se potkají, další už zařídí příroda. Večeře, rozhovor, oběma hlavou víří nejrůznější možnosti. Za podobných okolností by dobrodružství lákalo každou ženu, neodolala ani ta vždycky rozumná Maura. Koneckonců jako
u budoucnost nabízel Daniel Brophy – kromě utajovaných schůzek, zklamání a výčitek? Kdyby Mauře poskytl, po čem toužila, nikdy by neselhala. Nikdy by si s Comleym na ten osudný výlet nevyrazila. Zůstala by naživu.

Daniel se určitě trápil stejnými úvahami. Jane a Gabriel ho nechali v hotelu, ani mu neprozradili, kam odjíždějí. Nebyla by to pro něho vhodná cesta. A měla vůbec smysl pro mě? zapochybovala Jane. K čemu je mi dobré okukovat zčernalý vrak a představovat si, jak se auto řítí prázdným prostorem, jak se tříští sklo, jak vybuchují plameny? No, viděla jsem dost, nejvyšší čas vrátit se domů.

Manželé se otočili a zamířili zpátky. Náhlý závan větru vmetl Jane do obličeje spousty sněhových vloček, které ji na pár vteřin úplně oslepily. Když opět otevřela oči, prolétlo kolem ní cosi modrého. Zvedla to a zjistila, že jde o potrhanou, na okrajích ohořelou obálku od letenky. Uvnitř dosud byl útržek palubního lístku. Viditelných zůstalo pouze pět písmen jména.

… inger…

Jane pohlédla na Gabriela. „Jak se jmenoval ten druhý muž z auta?“ zeptala se.

„Zielinski.“

„Myslela jsem si to.“

Gabriel svraštil čelo. „Identifikovali všechna čtyři těla. Comleyho a jeho dceru, Zielinskiho a Mauru.“

„Komu tedy patřil ten palubní lístek?“

„Možná tam obálku zapomněl člověk, který měl auto pronajaté před Comleym.“

„Je to další věc, která mi připadá divná. Tohle a ten nezapnutý bezpečnostní pás.“

„Palubní lístek nemusí s případem vůbec souviset.“

„Ale ani trochu tě neznepokojuje? Nechápu, jak dokážeš něco takového prostě odbýt mávnutím ruky.“

Gabriel si povzdechl. „Jenom si všechno zbytečně ztěžuješ.“

„Potřebuju, abys mě podpořil.“

„Snažím se.“

„Tím, že ignoruješ, co říkám?“

„No tak, Jane.“ Gabriel ji vzal kolem ramenou, přestože se jeho objetí téměř bránila. „Udělali jsme, co jsme mohli. Teď se musíme vrátit domů. Musíme žít dál.“

Zatímco Maura dál žít nebude. Jane si náhle až bolestně uvědomovala nádherné pocity, které Maura nikdy znovu nepozná. Chladný vzduch proudící do plic a z plic. Teplo mužské paže… Asi je opravdu čas vrátit se domů, pomyslela si. Ale otázky klást nepřestanu.

„Hej!“ zavolal kdosi ze silnice. „Co to tam provádíte?“

Vzhlédli a spatřili neznámého muže.

Gabriel zamával a křikl: „Jdeme nahoru!“

Výstup byl mnohem namáhavější než sestup. Čerstvě napadaný prašan zakrýval zrádnou ledovou krustu a vítr jim do očí vháněl sněhové vločky. Gabriel se dostal na krajnici jako první, zadýchaná Jane se vyškrábala za ním.

Parkovala tu otřískaná dodávka a vedle ní postával šedovlasý muž, v rukou pušku s hlavní skloněnou k zemi. Tvář měl ošlehanou, jako by většinu života strávil v nepohodě, stejně opotřebované vypadaly jeho vysoké boty a rančerský kabát. Ačkoliv muž jistě překročil sedmdesátku, stál vzpřímeně a nepoddajně jako sosna.

„Tam dole je místo dopravní nehody,“ řekl. „Žádná atrakce pro turisty.“

„To my víme, pane,“ opáčil Gabriel.

„A taky je to soukromý majetek. Můj majetek.“ Muž sevřel pušku pevněji. Hlaveň sice dál směřovala k zemi, ale stařec jasně dával najevo, že je připravený okamžitě zbraň použít. „Zavolal jsem policii.“

„Proč?“ podivila se Jane. „Spáchali jsme snad zločin?“

Muž ji zpražil přísným pohledem. „Nemáte právo tam dole cokoliv krást.“

„Nic jsme nekradli.“

„Včera večer jsem z rokle vyhnal partu výrostků. Chtěli si odnést nějaké suvenýry.“

„Jsme od bezpečnostních složek,“ vysvětlila Jane.

Muž pochybovačně sklouzl očima k pronajatému autu. „Z jiného města?“

„Jedna z obětí byla naše přítelkyně. Zemřela v té rokli.“

Ta informace starce zaskočila. Dlouho Jane a Gabriela upřeně pozoroval. Zřejmě se nedokázal rozhodnout, jestli jim může věřit. Nepřestal je sledovat ani ve chvíli, kdy se v zatáčce objevilo auto se znakem Úřadu šerifa sublettského okresu a zaparkovalo za dodávkou.

Policistu, který vystoupil z vozidla, znali. Byl to zástupce šerifa Martineau, s nímž se před dvěma dny setkali u případu dvojnásobné vraždy.

„Zdravím, Monty,“ křikl. „Tak co se tady děje?“

„Chytil jsem tyhle lidi na svém pozemku, Bobby. Představ si, tvrdili mi, že jsou z bezpečnostních složek.“

Martineau pokrčil rameny. „To nelhali.“

„Cože?“

Martineau se otočil k Jane a Gabrielovi. Zdvořile jim pokývl. „Agent Dean, že? A detektiv Rizzoliová. Zdravím vás – a omlouvám se za to nedorozumění. Víte, pana Loftuse vždycky znervózňuje, když někdo nedovoleně vnikne na jeho pozemek. Zvlášť ho naštvali ti kluci včera večer.“

„Odkud ty lidi znáš?“ vyštěkl Loftus, zjevně dosud nepřesvědčený.

„Monty, jsou v pořádku. Viděl jsem je v Circle B, když přijeli za Faheym.“ Martineau opět oslovil Jane a Gabriela, tentokrát tlumeným hlasem. „Je mi upřímně líto, že vaše přítelkyně takhle skončila.“

„Díky,“ řekl Gabriel.

Loftus smířlivě zamručel. „Jak se zdá, lidi, asi vám dlužím omluvu.“

Gabriel přijal nabízenou pravici. „Nemusíte se omlouvat.“

„Totiž sotva jsem uviděl vaše auto, napadlo mě, že se v rokli zase přehrabují lovci suvenýrů. Bláznivá mládež, posedlá smrtí a všemi těmi hloupostmi kolem upírů.“ Loftus se zahleděl dolů na ohořelý suburban. „Kdepak, takhle jsme se v jejich věku nechovali. Lidé měli v úctě cizí majetek. Dneska si každý myslí, že si může na mém pozemku sebrat, co chce. A ještě nechá vrata dokořán.“

Jane dobře rozuměla pobavenému záblesku, který se na okamžik objevil v očích šerifova zástupce: Tohle jsem od něho slyšel už nejmíň tisíckrát.

„A ty se nikdy včas neobjevíš, abys zasáhl, Bobby,“ dodal Loftus.

„Jsem tady, ne?“ namítl Martineau.

„Zastav se u mě, ukážu ti, co mi provedli s vraty. Něco bys už vážně měl udělat.“

„Dobrá, zastavím se.“

„Ale dneska, Bobby.“ Stařec nasedl do své dodávky a nastartoval. Letmo mávl na pozdrav a nepříliš ochotně křikl: „Ještě jednou se omlouvám, panstvo.“ Pak odjel.

„Co je to za chlápka?“ zeptala se Jane.

Martineau se zasmál. „Montgomery Loftus. Jeho rodina tu vlastnívala spousty půdy. Ranč dvojité L.“

„Zdál se pěkně nakrknutý. Už jsem se bála, že po nás začne střílet.“

„Je nakrknutý pořád. Znáte staré lidi, v jednom kuse si stěžují, nic prostě není jako dřív.“

Taky že ne, pomyslela si Jane, zatímco sledovala Martineaua nastupujícího do hlídkového vozu. A nic nebude jako dřív ani v Bostonu – bez Maury.

Po celou zpáteční cestu Jane zírala z okna pronajatého auta a přehrávala si poslední rozhovor s Maurou. Obě stály u pitevního stolu, na němž Maura rozřezávala mrtvolu a současně vykládala o svém blížícím se letu do Wyomingu. Dosud tam nebyla, těšila se tedy, že uvidí losa, buvola a snad i pár vlků. Probíraly také Janinu matku a rozvod Barryho Frosta. Život vždycky dokáže něčím překvapit, prohodila tehdy Maura. Člověk nikdy neví, co ho zítra čeká.

Opravdu ne. Ani tebe by nenapadlo, že se z Wyomingu vrátíš do Bostonu v rakvi.

Zajeli na hotelové parkoviště a Gabriel vypnul motor. Chvíli jen mlčky seděli v autě. Ještě toho tolik zbývá udělat, pomyslela si Jane. Absolvovat různé telefonáty. Podepsat dokumenty. Zařídit přepravu rakve… Už jen ta představa v ní vyvolávala únavu. Nicméně pojedou domů. K Regině.

„Sice je teprve poledne,“ prohodil Gabriel, „ale mám dojem, že by nám oběma prospěla sklenička.“

Jane přikývla. „Jsem pro.“ Otevřela dveře auta a vystoupila. Mírně sněžilo. Přes parkoviště kráčeli spolu a vzájemně se drželi kolem pasu. O co těžší by tenhle den byl bez Gabriela, říkala si Jane. Ubohá Maura ztratila všechno, zatímco mně osud dopřál skvělého manžela. A budoucnost.

Vešli do hotelového baru. V tlumeném světle zpočátku skoro nic neviděla. Teprve když se její oči přizpůsobily šeru, všimla si Daniela Brophyho usazeného v jednom z boxů.

Kněz nebyl sám.

U stolku s ním seděl jakýsi muž, který se rychle zvedl – vysoká, černě oblečená postava, téměř vzbuzující bázeň. Anthony Sansone si až s chorobnou úzkostlivostí střežil soukromí a jen málokdy se objevoval na veřejnosti. Přesto teď stál v hotelovém baru a nijak neskrýval zármutek.

„Měla jste mi zavolat, detektive Rizzoliová,“ vyčítavě pronesl Sansone. „Měla jste mě požádat o pomoc.“

„Omlouvám se,“ odpověděla Jane. „Vůbec jsem na to nepomyslela.“

„Maura byla i moje přítelkyně. Kdybych věděl, že se pohřešuje, přiletěl bych z Itálie okamžitě.“

„Už byste nemohl nic udělat. Nikdo z nás už nemohl nic udělat.“ Jane pohlédla na Brophyho. Mlčel, v obličeji kamenný výraz. Ti dva muži k sobě rozhodně nepociťovali sympatie, ve jménu Mauřiny památky však dokázali uzavřít příměří.

„Moje letadlo čeká na letišti,“ řekl Sansone. „Jakmile úřad koronera uvolní její tělo, můžeme všichni odletět do Bostonu.“

„Měli by nám ho vydat dnes odpoledne.“

„Oznámím to pilotovi.“ Sansone si smutně povzdechl. „Ještě mi zavolejte přesný čas. Odvezeme Mauru domů.“

***

Zatímco luxusně vybavené tryskové letadlo Anthonyho Sansonea mířilo na východ, čtyři cestující zachmuřeně mlčeli. Nejspíš stejně jako Jane všichni přemýšleli o neviditelné společnici, která je doprovázela v temném a ledově chladném nákladním prostoru, uložená do rakve. Soukromým letadlem Jane letěla poprvé. Za jiných okolností by jistě ocenila měkoučké kožené sedadlo, spoustu místa pro nohy a další příjemnosti, na jaké jsou zvyklí ti nejbohatší. Skoro však nevnímala chuť sendviče s dokonale růžovými plátky rostbífu, který jí stevard podal na porcelánovém talířku. Ačkoliv neobědvala ani nevečeřela, spolykala sendvič bez sebemenšího potěšení, jen aby doplnila nezbytné živiny.

Daniel Brophy se jídla vůbec nedotkl. Zíral okénkem do tmy, ramena skleslá pod tíhou žalu – a nepochybně také výčitek svědomí. Dal přednost povinnostem před láskou, Bohu před Maurou. A proto teď kdesi v prostoru pod sedadly ležela zuhelnatělá mrtvola milované ženy.

„Až dorazíme do Bostonu, budeme muset rozhodnout pár věcí,“ prohodil Gabriel.

„Jakých?“

„Kolem pohřbu. Například komu pošleme parte. Kterým příbuzným zavoláme.“

„Nemá žádné příbuzné,“ řekl Brophy. „Je tu jenom její mat…“ Zarazil se, nedokončil slovo matka. Nevyslovil ani jméno, které všem vytanulo na mysli: Amalthea Lanková. Před dvěma roky začala Maura hledat svou biologickou matku, jejíž totožnost neznala. Pátrání ji posléze zavedlo do ženské věznice ve Framinghamu. K ženě vinné nepředstavitelnými zločiny. Ne, Amalthea nebyla matka, k jaké by se kdokoliv chtěl hlásit, a Maura o ní nikdy nemluvila.

„Nemá žádné příbuzné,“ zopakoval Daniel, tentokrát přesvědčivějším tónem.

Měla pouze nás, uvědomila si Jane. Svoje přátele. Zatímco já mám manžela, dceru, rodiče a bratry, Maura zůstávala velmi osamělá. S milencem se scházela tajně. A my, její přátelé, jsme ji ve skutečnosti příliš neznali. Dokonce ani já jsem ji vlastně neznala.

„A co její bývalý manžel?“ nadhodil Sansone. „Jestli se nemýlím, bydlí někde v Kalifornii.“

„Victor?“ Brophy se znechuceně zasmál. „Maura k němu necítila nic než upřímné pohrdání. Jistě by nechtěla, aby jí šel na pohřeb.“

„Víme vůbec, co by chtěla? Jaké měla poslední přání? Nebyla věřící, předpokládám tedy, že by nechtěla ani církevní obřad.“

Jane pohlédla na Brophyho, který náhle strnul. Nedomnívala se, že by se Sansone snažil svou poznámkou popíchnout kněze, ale vzduch mezi oběma muži výrazně zhoustl.

„I když se od církve odklonila,“ upjatě pronesl Brophy, „dál ji respektovala.“

„Uvažovala přísně vědecky, otče Brophy. Mohla církev respektovat, ale to ještě neznamená, že s ní souhlasila. Mauře by patrně připadalo divné, kdyby její pohřeb doprovázely církevní obřady. Ostatně jako nevěřící ani neměla nárok na katolický pohřeb, ne?“

Brophy odvrátil pohled. „Jistě,“ připustil. „Tak zní oficiální stanovisko.“

„A pak je tu otázka, jestli má jít o klasický pohřeb nebo o kremaci. Víme, co by si Maura přála? Probírala to s vámi?“

„Proč by měla? Byla mladá!“ Brophymu se zlomil hlas. „Když je vám teprve dvaačtyřicet, netrápí vás, co se jednou stane s vaší mrtvolou! Nepřipravujete si seznam pohřebních hostů. Zajímá vás život.“ Daniel se zhluboka nadechl a opět pohlédl stranou.

Dlouho mlčeli. V tichu se ozýval jenom pravidelný hukot tryskových motorů.

„Takže to musíme rozhodnout za ni,“ konstatoval Sansone.

„My?“ ostrým tónem opáčil Brophy.

„Prostě nabízím pomoc. A potřebné peníze. V jakékoli výši.“

„Všechno není na prodej.“

„Podle vás si snad chci něco koupit?“

„Kvůli tomu jste tady, ne? Proč jste se přiřítil se svým soukromým tryskáčem a převzal velení? Protože na to máte.“

Jane zlehka vzala Brophyho za loket. „No tak, Danieli, uklidněte se.“

„Jsem tady, protože i mně na Mauře záleželo,“ řekl Sansone.

„Jak jste nám oběma neúnavně dával najevo.“

„Otče Brophy, od samého začátku mi bylo jasné, koho si Maura vybrala. Nedokázal bych ji zviklat, ani kdybych se sebevíc snažil. Milovala jedině vás.“

„Přesto jste dál číhal. Doufal jste, že přece jen dostanete příležitost.“

„Příležitost nabídnout pomoc, kdyby ji Maura někdy potřebovala. Dokud žila, nikdy o žádnou nepožádala.“ Sansone si povzdechl. „Kéž by to udělala. Snad bych…“

„Snad byste ji zachránil?“

„Minulost už nezměním. Ale oba víme, že věci se mohly vyvíjet jinak.“ Sansone pohlédl Brophymu do očí. „Mohla být šťastnější.“

Brophy zbrunátněl. Sansone vyslovil tu nejkrutější pravdu, ovšem pravdu zjevnou všem, kdo Mauru dobře znali a kdo během posledních několika měsíců sledovali, jak se její velmi křehká postava zdá ještě hubenější, jak se do úsměvů čím dál častěji vkrádá smutek. Maura netrpěla sama, stejnou bolest viděla Jane v očích Daniela Brophyho, navíc prohloubenou výčitkami. Ano, Daniel Mauru miloval, ale zároveň ji i ničil. A pocity viny na něho doléhaly o to tíživěji, že mu je připomenul právě Anthony Sansone.

Kněz se začal zvedat, ruce sevřené v pěst. Jane ho zadržela. „Přestaňte! Oba dva! Co to vyvádíte? Tohle není žádný souboj, který má rozhodnout, kdo ji víc miloval. Všem nám na ní záleželo. Teď už není důležité, s kým by byla šťastnější. Je mrtvá – a minulost změnit nijak nemůžeme.“

Brophy klesl zpátky na sedadlo. Vztek vyprchal. „Zasloužila si něco lepšího. Lepšího než vztah se mnou.“ Otočil hlavu a opět se ponořil do svého zoufalství.

Jane chtěla Danielovi konejšivě položit ruku na rameno, ale Gabriel jí v tom zabránil. „Dej mu čas,“ řekl tiše.

Poslechla. Zanechala kněze jeho trýznivým výčitkám svědomí a přešla k manželovi na opačnou stranu uličky. Sansone také vstal, aby se v zadní části letadla věnoval vlastním úvahám. Zbytek cesty seděli odděleně a mlčky. Přepychový tryskový letoun mířil s Mauřiným tělem na východ, do Bostonu.

Kapitola 22

Kéž bys tu, Mauro, mohla být a všechno tohle viděla!

Jane stála vedle vchodu episkopálního chrámu Krista Spasitele a sledovala nepřetržitý proud truchlících, kteří přišli dát poslední sbohem doktorce Maure Islesové. Mauru by ty davy překvapily, dokonce ohromily. A patrně by pociťovala rozpaky – nikdy ji netěšilo být středem pozornosti. Mnohé lidi Jane poznávala, neboť působili ve stejném světě jako ona i Maura, totiž ve světě zabývajícím se smrtí. Zahlédla doktory Bristola a Costase z úřadu soudního lékařství, mlčky se pozdravila s Mauřinou sekretářkou Louisou a Mauřiným pitevním asistentem Yoshimou. Byli tu také policisté, Janin kolega Barry Frost společně s téměř celým oddělením vražd. Všichni měli blízko k ženě, které se přezdívalo Královna smrti. A královna teď sama vstupovala do svého království.

Jenom člověk, jehož Maura tolik milovala, tady scházel. Jane chápala proč. Žalem zdrcený Daniel Brophy se uchýlil do ústraní, smutečních obřadů se nezúčastní. V soukromí už se s Maurou rozloučil a nikdo od něho nemohl žádat, aby svou bolest znovu prožíval na veřejnosti.

„Pojďme už raději dovnitř,“ tiše navrhl Gabriel. „Brzy začnou.“

Jane následovala manžela chrámovou uličkou k první lavici. Zavřená rakev se na katafalku tyčila přímo před nimi, obklopená vysokými vázami s liliemi. Anthony Sansone opravdu nešetřil, mahagon rakve se leskl tak dokonale, že v něm viděli odraz svých tváří.

Objevila se Gail Harrimanová, reverendka episkopální církve. Maura by jistě uvítala, že zádušní mši celebruje žena, a vyhovovala by jí i sama církev, známá otevřeností a vstřícností. Maura sice nevěřila v Boha, ale věřila v přátelské a bratrské vztahy.

Jakmile reverendka zahájila obřad, vzal Gabriel manželku za ruku. Jane se stáhlo hrdlo, musela ze všech sil bojovat, aby jí nevyhrkly pokořující slzy. Celých čtyřicet minut kázání, zpěvů a vzpomínek se dokázala ovládnout, zuby zaťaté, záda pevně přitisknutá k opěradlu kostelní lavice. Když posléze mše skončila, byly Janiny oči suché, všechny svaly ji však bolely, jako by se právě vypotácela z bitevní vřavy.

Zvedlo se šest nosičů rakve, mezi nimi i Gabriel a Sansone. Velmi pomalu kráčeli uličkou se svým nákladem k pohřebnímu vozu čekajícímu venku. Zatímco ostatní truchlící odcházeli z kostela, Jane se ani nepohnula. Zůstala sedět v lavici a představovala si Mauřinu poslední cestu. Důstojnou jízdu ke krematoriu. Rakev sunoucí se do žároviště. Závěrečnou proměnu kostí v popel.

Nemůžu uvěřit, že tě už nikdy neuvidím.

Zaznamenala záchvěvy mobilního telefonu. Během obřadu měla vypnuté zvonění, náhlé vibrace u pasu jí teď připomenuly, že služba vyžaduje neustálou pozornost.

Předčíslí ukazovala na Wyoming. „Detektiv Rizzoliová,“ ohlásila se tiše.

Z telefonu zazněl Queenanův hlas. „Říká vám něco jméno Elaine Salingerová?“

„Mělo by?“

„Takže jste to jméno nikdy neslyšela?“

Jane si povzdechla. „Právě jsme se v kostele rozloučili s Maurou. Bohužel mi nějak uniká smysl vašich slov.“

„Žena jménem Elaine Salingerová se pohřešuje. Včera ji postrádali na jejím pracovišti v San Diegu, podle všeho se vůbec nevrátila z dovolené. A nevyužila svoji zpáteční letenku z Jackson Hole.“

San Diego. Ze San Diega byl i Douglas Comley.

„Jak vychází najevo, vzájemně se znali,“ pokračoval Queenan. „Elaine Salingerová, Arlo Zielinski a Douglas Comley. Byli to přátelé, všichni si rezervovali místo v letadle na stejný den.“

Jane se rozbušilo srdce. Vybavila si okamžik, kdy v rokli zvedla ohořelou obálku obsahující útržek palubního lístku s částí jména:… inger…

Salingerová.

„Jak ta žena vypadala?“ zeptala se. „Věk? Výška?“

„Právě tohle jsem teď hodinu zjišťoval. Elaine Salingerové je devětatřicet. Bruneta, výška necelých 168 centimetrů, váha zhruba pětapadesát kilo.“

Jane vyskočila z lavice a rozběhla se ke dveřím. Kostel dosud nebyl úplně prázdný, v uličce se prodírala skupinkami opozdilců. Než se dostala ven, auto s rakví už se rozjelo.

„Zastavte ho!“ vykřikla.

Gabriel se k ní otočil. „Jane?“

„Jak se jmenuje ta pohřební služba? Ví to někdo?“

„Já,“ udiveně odpověděl Sansone. „Zařizoval jsem pohřeb. V čem je problém, detektive Rizzoliová?“

„Zavolejte tam. Hned! Řekněte jim, že nesmějí tělo spálit.“

„Proč ne?“

„Musí se převézt do úřadu soudního lékařství.“

***

Doktor Abe Bristol upřeně pozoroval přikrytou mrtvolu. Nepokoušel se ji odhalit. Celé dny trávil v pitevně, přesto se zdál vyděšený představou, že by měl plachtu odhrnout. Většina přítomných nesčetněkrát zkoumala oběti násilných trestných činů i nejrůznějších nehod, ale před tím, co leželo pod plachtou, všichni mimoděk couvali. Ostatky zatím viděl pouze Yoshima, když je rentgenoval. Teď se držel co nejdál od pitevního stolu, jako by zažil příliš těžký otřes a rozhodně si jej netoužil zopakovat.

„Tuhle pitvu bych si vážně rád odpustil,“ povzdechl si doktor Bristol.

„Někdo musí tělo ohledat. Někdo nám musí dát definitivní odpověď.“

„Ano, ovšem. Jenom si nejsem jistý, jestli se vám ta odpověď bude zamlouvat.“

„Ještě jste se na ostatky ani nepodíval.“

„Rentgenovali jsme je.“ Ukázal k prohlížecímu panelu, kam Yoshima umístil snímky lebky, páteře a pánve. „Můžu prohlásit, že dokonale odpovídají ženě Mauřina věku a výšky. A fraktury lebky se přesně shodují se zraněními, jaká nacházíme u nepřipoutaných obětí dopravních nehod.“

„Maura si vždycky zapínala bezpečnostní pás,“ namítla Jane. „Byla tím přímo posedlá. Vždyť jste ji znali.“ Byla. Znali. Pořád užívám minulý čas. Neodvažuju se uvěřit, že to ohledání něco změní.

„Máte pravdu,“ pokývl Bristol. „Nezapnutý bezpečnostní pás mi k ní nesedí.“ Patolog si navlékl latexové rukavice a zdráhavě odhrnul plachtu.

Dřív než Jane spatřila tělo, pach spáleného masa ji donutil couvnout a zacpat si nos. Nebezpečně se jí zhoupl žaludek. Otočila se a uviděla manželovu tvář. Gabriel se sice ovládal, nicméně i on měl v očích zděšený výraz. Jane se přemohla a vrátila se k pitevnímu stolu, aby si prohlédla tělo, které podle všech dosavadních poznatků patřilo Mauře.

Zuhelnatělé ostatky neviděla poprvé. Kdysi sledovala pitvu tří obětí žháře. Mrtvoly – dvě malé děti a jejich matka – měly pokrčené končetiny, paže směřovaly vpřed, jako když se boxer připravuje k úderu. Žena, která teď ležela na pitevním stole, zaujímala stejnou bojovou polohu, šlachy smrštěné vlivem žáru.

Jane přistoupila ještě o krok blíž. Pozorovala místo, kde by měl být obličej. Marně pátrala po jakémkoliv povědomém rysu, viděla pouze nerozpoznatelnou masku zuhelnatělé tkáně.

Náhle se kdosi vzadu vylekaně zajíkl. Jane se otočila. Mezi dveřmi stála Mauřina sekretářka Louise, na sobě zimní kabát. V šedivých vlasech rozcuchaných větrem se leskly kapky tajícího sněhu. Vkročit do pitevny si troufla jen výjimečně, proto její příchod, navíc vpodvečer, Jane velmi překvapil.

„Louise, raději nechoďte dál,“ varoval Bristol.

Ale už bylo pozdě. Sekretářka stačila zahlédnout ostatky a na okamžik úplně zkameněla hrůzou. „Pane… pane doktore…“

„O co jde?“

„Ptal jste se mě na zubaře doktorky Islesové. Dodatečně jsem si vzpomněla, že mě jednou požádala, abych jí sjednala návštěvu, a tak jsem zalistovala v diáři. Bylo to zhruba před šesti měsíci.“

„Našla jste jeho jméno?“

„Nejen to.“ Louise mávla hnědou obálkou. „Mám rentgenové snímky. Když jsem mu vysvětlila, proč je potřebujeme, řekl mi, abych rovnou zajela do ordinace a vyzvedla si je.“

Bristol vyrazil k sekretářce a téměř jí obálku vyškubl. Yoshima zatím chvatně sundával snímky lebky, aby na prohlížecím panelu udělal místo.

Bristol vyjmul z obálky drobné detailní rentgenové snímky chrupu. V širokých dlaních patologa se zdály ještě menší. Když negativy připnul k prohlížecímu panelu, všimla si Jane štítku se jménem pacientky.

ISLESOVÁ MAURA.

„Všechny tyhle snímky jsou z posledních tří let,“ poznamenal Bristol. „A nabízejí dost podrobností pro ověření totožnosti. Zlaté korunky na levé i pravé dolní stoličce. Starý kořenový kanálek…“

„Pořídil jsem panogramy těch ostatků.“ Yoshima zalistoval rentgenovými snímky, některé vybral a připevnil na panel ke snímkům Mauřina chrupu.

Všichni se shromáždili co nejblíž. Chvíli jen mlčky klouzali pohledem z jedné sady snímků na druhou.

„Myslím, že je to jasné,“ konstatoval doktor Bristol. „Tělo na pitevním stole nepatří Mauře.“

Jane zhluboka a hlasitě vydechla. Yoshima se ztěžka opřel o přepážku, jako by ho přepadla náhlá slabost.

„Jestliže tahle mrtvola je Elaine Salingerová,“ věcným tónem pronesl Gabriel, „pak musíme dál hledat odpověď na otázku, kde je Maura.“

Jane sáhla pro mobilní telefon a vyťukala číslo. Po zazvonění se ozval mužský hlas: „Detektiv Queenan.“

„Maura Islesová se stále pohřešuje,“ oznámila Jane. „Vracíme se do Wyomingu.“

Kapitola 23

Mauru vzbudilo popraskávání hořícího dřeva. Zavřenými víčky probleskoval jas plamenů, cítila vůni třtinového sirupu a opečené slaniny, nad ohništěm bublaly fazole s vepřovým. Ačkoliv ležela bez hnutí, věznitel vycítil, že procitla. Jeho boty zaskřípaly, sklonil se k ní a tělem zastínil světlo ohně.

„Radši se najezte,“ zabručel a podal jí lžíci fazolí.

Maura se odvrátila. „Proč to děláte?“ zasténala.

„Snažím se vás udržet naživu.“

„Tam v údolí je člověk, který nutně potřebuje odvézt do nemocnice. Musíte mě pustit, abych mu pomohla.“

„Nemůžete mu pomoct.“

„Rozvažte mě. Prosím.“

„A vy utečete.“ Už ji nenutil jíst, obsah lžíce spolkl sám. Maura k muži vzhlédla, ale jeho obličej, zezadu ozářený plameny, nerozpoznala. Viděla pouze obrys hlavy, která se v kapuci lemované kožešinou zdála až hrozivě velká. Odkudsi z šera zakňučel pes, zaškrábaly drápy. Zvíře se přiblížilo a olízlo Mauře tvář. Byl to statný pes, huňatý a podobný vlkovi. Ačkoliv působil přátelsky, mimoděk před jeho horkým dechem ucukla.

„Líbíte se mu. Většinu lidí nesnáší.“

„Třeba vám naznačuje, že mi můžete důvěřovat,“ opáčila. „A že mě máte propustit.“

„Ještě je brzo.“ Muž se otočil a přešel k ohništi. Nabíral z hrnce fazole a hltavě jedl. V oblacích kouře připomínal primitivního tvora, který hoduje u pravěkého ohně.

„Brzo? Jak brzo?“

Muž dál jedl, hlučně srkal, soustředěný pouze na vlastní žaludek. Živočich páchnoucí potem a dýmem, jenom o málo civilizovanější než jeho pes. Mauru bolela zápěstí, odřená pevně uvázaným provazem, vlasy měla zcuchané a zavšivené. V hustém kouři, který se tu neustále držel, celé dny sípala a kašlala. Skoro se dusila, zatímco to špinavé stvoření se klidně cpalo a vůbec se nezajímalo, jestli je dosud živá nebo už po smrti.

„Zatraceně! Tak mě konečně pusťte!“

Pes tiše zavyl a přesunul se ke svému pánovi.

Věznitel sedící v podřepu vedle ohně se zvolna otočil. Jeho obličej zůstával ve stínu a Maura si představovala hrůzné rysy, o to děsivější, že je neviděla. Muž beze slova sáhl do batohu. Když spatřila, co z něj vytáhl, strnula. Odraz plamenů se zaleskl na vroubkované čepeli loveckého nože. Při pitvách Maura poznala, co takový nůž dokáže. Mnohokrát zkoumala řezné rány, měřila jejich délku a hloubku. Ostří často proniklo nejen svalstvem a šlachami, ale i kostmi. A teď vytřeštěnýma očima pozorovala blížící se lovecký nůž. Instinktivně se přikrčila.

Muž ji rychlým ostrým řezem zbavil provazu na zápěstích a potom na kotnících. V rukou se jí opět rozproudila krev. Maura se odplazila do tmavého kouta. Tam se schoulila a vydýchávala. Srdce jí z té nezvyklé námahy zběsile bušilo. Celé dny ležela spoutaná na zemi a vstát směla, jenom když potřebovala použít kbelík. Teď si připadala zesláblá, lehce se jí točila hlava, zdálo se, že přístřešek se pohupuje jako loď na širém moři.

Věznitel přešel volným krokem přímo k ní. Ucítila pach mokrého vlněného oblečení. Konečně zblízka spatřila obličej, dosud skrytý ve stínu. Pohublé tváře umazané sazemi, bezvousá brada. Hladové, hluboko zapadlé oči. Zvědavě pozorovala ten vychrtlý obličej a náhle si s ohromením uvědomila, že nevidí muže, ale nanejvýš šestnáctiletého chlapce. Ovšem chlapce dostatečně velkého a silného, aby ji dokázal zabít jediným máchnutím nože.

Pes si poslušně stoupl vedle svého pána, který ho za odměnu pohladil. Výrostek i pes na Mauru upřeně zírali. Snad uvažovali, jakého podivného tvora na silnici polapili.

„Musíš mě pustit,“ řekla Maura. „Budou mě hledat.“

„Teď už ne.“ Chlapec zasunul nůž za opasek, vrátil se k dohasínajícímu ohništi obloženému kameny a přiložil poleno, neboť do přístřešku začínal pronikat chlad. Plameny opět vyšlehly a Maura se v jejich světle rozhlédla po svém vězení. Jak dlouho tu vlastně jsem? Nevěděla. Chatrč neměla okna, nedalo se tedy poznat, jestli je venku den či noc. Stěny byly z hrubě otesaných klád spojených hlínou. Za postel výrostkovi sloužilo chrastí pokryté dekami. Veškeré nádobí představoval nevelký kastrol. Nedaleko ohně stála úhledně srovnaná pyramida konzerv. Maura si všimla i sklenice s arašídovou pomazánkou, kterou původně nesla v batohu.

„Proč to vůbec děláš?“ zeptala se. „Co ode mě chceš?“

„Snažím se vám pomoct.“

„Tím, že jsi mě sem odvlekl? Že mě tu vězníš?“ Neubránila se pohrdavému smíchu. „Zbláznil ses?“

Přivřel oči a zatvářil se výhružně, až se bála, jestli ho příliš nevyprovokovala. „Zachránil jsem vám život,“ řekl.

„Budou po mně pátrat. Důkladně a dlouho. Dokud mě nenajdou. Když mě nepropustíš…“

„Nikdo vás nehledá, paní. Jste mrtvá.“

Po těch slovech, tak klidně vyřčených, ji zamrazilo. Na okamžik ji dokonce napadlo, že je snad skutečně mrtvá a že tohle je její peklo, její trest – zůstat navěky uvězněná v temné a ledově chladné divočině, kterou si sama vytvořila, včetně podivného společníka, napůl chlapce a napůl muže. Výrostek mlčky a s přízračným klidem sledoval její zmatek.

„Jak to myslíš?“ zeptala se téměř neslyšně.

„Našli vaše tělo.“

„Ale já jsem přece tady. A živá.“

„V rádiu říkali něco jiného.“ Přiložil další dříví. Oheň se rozhořel s novou silou, přístřešek zaplnil kouř. Mauře slzely oči, pálilo ji v krku. Chlapec přešel do rohu a sklonil se k neuspořádané kupě oblečení a batohů. Chvíli se v hromadě přehraboval, vylovil malý rozhlasový přijímač a zapnul jej. Ozvala se melodie ve stylu country-and-western, rušená popraskáváním statické elektřiny. Zpěvačka kvílela o lásce a zradě. Výrostek držel rádio ve zdvižené ruce. „Počkáme na zprávy.“

Maura však upřeně pozorovala onu hromadu v rohu. Viděla tam batoh, který si vzala na svoji poslední výpravu z údolí. A také zahlédla věc, která ji vylekala.

„Sebral jsi Elaininu kabelku! Jsi obyčejný zloděj.“

„Chtěl jsem zjistit, kdo je v údolí.“

„Takže ty stopy sněžnic byly tvoje. Sledoval jsi nás.“

„Čekal jsem, že se někdo vrátí. Viděl jsem ve vašem okně světlo.“

„Proč sis s námi nepřišel promluvit? Proč ses kolem nás jen tajně plížil?“

„Nevěděl jsem, jestli nepatříte k jeho lidem.“

„K jakým lidem?“

„Členům Shromáždění,“ odpověděl chlapec tiše.

Maura si vybavila nápis, zlatě vyražený na bibli vázané v kůži. Slova našeho proroka. Moudrost Shromáždění. A také si připomenula portrét visící v každém z domů. Výrostek měl na mysli lidi, které vedl onen černovlasý muž s hypnotickýma očima.

Píseň dozněla. Vystřídal ji hlas diskžokeje.

„Máme nové podrobnosti o děsivé autohavárii na skyviewské silnici. Minulý týden tam zahynuli čtyři turisté, když jejich pronajatý suburban sklouzl z krajnice a zřítil se do rokle hluboké patnáct metrů. Už se podařilo identifikovat oběti. Jsou to Arlo Zielinski a doktor Douglas Comley, oba ze San Diega, dále třináctiletá dcera doktora Comleyho Grace. Čtvrtou obětí je doktorka Maura Islesová z Bostonu. Doktorka Islesová a doktor Comley se v našem městě účastnili lékařské konference. Za pravděpodobné příčiny nehody policie označila zledovatělou vozovku a špatnou viditelnost během sobotní sněhové bouře.“

Hoch vypnul rádio. „To jste přece vy, ne? Ta doktorka z Bostonu.“ Vytáhl z batohu její peněženku. „Viděl jsem váš řidičák.“

„Vůbec tomu nerozumím. Musí jít o hrozný omyl. Nejsou mrtví. Když jsem od nich odcházela, byli naživu!“

„Policie je přesvědčená, že tamta žena jste vy,“ ukázal směrem k Elainině kabelce.

„Žádná havárie se nestala! A Doug odjel přede dvěma dny na lyžích!“

„Nikam nedojel.“

„Jak to víš?“

„Slyšela jste rádio. Toho muže chytili dřív, než se dostal na druhou stranu hory. Vy jediná jste přežila. Protože jste tam nebyla, když přišli.“

„Přijížděli nás zachránit. Slyšela jsem sněžný pluh. Prodíral se silnicí nahoru. Těsně předtím, než jsi mě…“ Náhle se Maure udělalo mdlo. Všechno je jinak, pomyslela si. Ten kluk mi lže. Snaží se mě zmást a vystrašit, abych s ním zůstala. Ale že by se mýlili i v rozhlase? Havarovaný suburban, čtyři mrtví, tvrdil hlasatel.

Čtvrtou obětí je doktorka Maura Islesová z. Bostonu.

Bušilo jí ve spáncích, zřejmě ještě následkem úderu, kterým ji chlapec umlčel. Pamatovala si, jak se zmítala a kopala kolem sebe. Ale zacpával jí ústa a zároveň ji od silnice a od slunečního jasu vlekl do temného lesa.

Někde tam, v šeru mezi stromy, její vzpomínky končily.

Přitiskla si dlaně ke spánkům, pokusila se přes prudkou bolest logicky uvažovat a pochopit, co právě vyslechla. Nejspíš mám halucinace, napadlo ji. Možná mě praštil tak silně, až mi praskla nějaká céva. Třeba mám vnitřní krvácení v mozku. Proto mi nic nedává smysl. Musím se víc soustředit. Musím se držet toho, co opravdu vím, čím jsem si naprosto jistá. Vím, že jsem naživu. Vím, že Elaine a Grace nezemřely při dopravní nehodě. V rádiu se mýlí. Ten kluk lže.

S námahou se zvedla ze země, nemotorně jako právě narozené hříbě. Výrostek a pes ji pozorovali. K hrubě sbitým dveřím to měla jenom pár kroků, ale po dnech, kdy tu ležela spoutaná, jí podklesávaly nohy. Uvědomovala si, že by ji snadno dohnali, kdyby se pokusila utéct.

„Ve skutečnosti nechcete pryč,“ řekl chlapec.

„Nemůžeš mě tady věznit.“

„Jestli odejdete, najdou vás.“

„Hodláš mě tu dál držet násilím?“

Výrostek si povzdechl. „Ne, madam. Když nestojíte o záchranu.“ Pohlédl na psa, jako by u něho hledal podporu. Pes vycítil pánovu tíseň. Zakňučel a olízl chlapci ruku.

Maura se pomaloučku blížila ke dveřím. Napůl očekávala, že ji hoch strhne zpátky. Ani se však nepohnul. Otevřela a vyšla do černé noci. Vzápětí klopýtla a upadla. Zvedla se z hlubokého sněhu, před sebou neproniknutelně temný les. Ohlédla se. Z otevřených dveří ji pozoroval věznitel, silueta ozářená světlem lákavě plápolajícího ohně. Maura znovu zamířila mezi stromy. Po dvou krocích se zastavila. Váhala. Netuším, kde jsem, ani kam jdu, uvědomila si. Netuším, co mě v tom lese může potkat. Nikde žádná cesta, žádné auto, všude jenom stromy obklopující tu ubohou chatrč. Ale Říše věčné blaženosti je určitě někde poblíž. Jak daleko by asi podvyživený kluk dokázal odvléct moje bezvládné tělo?

„Do nejbližšího města je to skoro padesát kilometrů,“ řekl.

„Vrátím se do údolí. Tam po mně budou záchranáři pátrat.“

„Do údolí se sama nedostanete. Zabloudíte.“

„Musím najít své přátele.“

„Ve tmě?“

Přelétla očima hustý černý les. „Zatraceně, kde to vůbec jsem?“ vybuchla vztekle.

„V bezpečí, madam.“

Otočila se a už poněkud klidnější vykročila zpátky. Připomínala si, že její věznitel je pouhý kluk, nikoliv statný chlap. Pak se jí zdál méně nebezpečný. „Kdo vlastně jsi?“ zeptala se.

Výrostek mlčel.

„Neprozradíš mi svoje jméno?“

„Na jménu nezáleží.“

„Proč tady žiješ úplně sám? Nemáš příbuzné?“

Nadechl se – a výdech se změnil v povzdech. „Rád bych věděl, kde jsou.“

Poryvy větru vmetly Mauře do očí sníh. Zamžikala a vzhlédla. Právě začalo sněžit. Prachově drobné vločky ji bodaly do tváří jako studené jehly. Pes vyběhl z chatrče a olízl Mauře ruku. Jeho jazyk zanechal vlhké stopy, které rychle ledovatěly. Pes se zřejmě domáhal pohlazení, a tak přejela dlaní po jeho husté srsti.

„Jestli tu chcete zmrznout, nemůžu vám v tom bránit,“ prohodil chlapec. „Ale já se jdu ohřát.“ Kývl na psa. „Medvěde, ke mně!“

Pes náhle strnul. Chlupy na hřbetě se mu naježily, všechny svaly se napjaly. Otočil se k lesu a zavrčel, až Mauře přeběhl mráz po zádech.

„Medvěde?“ podivil se výrostek.

„Co se stalo?“ zeptala se Maura. „Proč se tak chová?“

„Nevím.“

Oba zírali do tmy, snažili se zjistit, co psa tak vyděsilo. Slyšeli pouze vítr a šelest větví, nic jiného.

Chlapec si připnul sněžnice. „Jděte dovnitř,“ vyzval Mauru. Pak se psem vyrazili do lesa.

Maura se dlouho nerozmýšlela. Ve tmě by se jí brzy ztratili a už by je nedohonila. S bušícím srdcem se vydala za nimi.

Zpočátku nic neviděla a orientovala se jenom podle skřípání sněžnic a praskotu křoví. Později se její oči přizpůsobily tmě a zahlédla obě siluety – cílevědomě postupujícího výrostka, psa brodícího se čerstvě napadaným prašanem. A najednou vepředu mezi vysokými kmeny borovic spatřila cosi zvláštního: matnou záři, která dodávala sněhovým vločkám oranžový odstín.

Zároveň Maura ucítila kouř.

Nohy se jí téměř podlamovaly, přesto se přemohla a kráčela dál, byť pomaleji. Bála se, aby nezabloudila. Zdálo se, že chlapec a pes nejsou vůbec unavení. Postupovali pravidelným tempem, víc a víc se Maure vzdalovali. Ale teď už by se jí neztratili, protože věděla, kam jdou. Mířili k oné stále sílící oranžové záři.

Když je konečně dostihla, stál hoch bez hnutí na místě a upřeně hleděl do údolí.

Hluboko pod nimi jasnými plameny hořela Říše věčné blaženosti.

„Panebože,“ hlesla Maura. „Co se to tu děje?“

„Vrátili se. Věděl jsem, že se vrátí.“

Maura pozorovala dvě řady ohňů, přesně vyrovnaných jako ve vojenském ležení. Tohle nebyla nehoda, pomyslela si. Požár se nerozšířil ze střechy na střechu. Někdo všechny domy záměrně podpálil.

Chlapec se zvolna přesunul tak blízko k okraji srázu, až Mauře s hrůzou blesklo hlavou, jestli se snad nerozhodl skočit dolů. Ale dál se jenom díval, hypnotizovaný zkázou Říše věčné blaženosti. Svůdné kouzlo ohně lapilo i Mauru. Představovala si, jak plameny olizují stěny domu, kde pobývala, a proměňují všechno v popel. Sněhové vločky tající na jejím obličeji se mísily se slzami. Plakala pro Douga, Arla, Elaine a Grace. Teprve teď, zatímco sledovala ten mnohonásobný požár, opravdu uvěřila, že jsou mrtví.

„Proč je zabili?“ zašeptala. „Proč? Grace bylo sotva třináct.“

„Udělají, cokoliv jim přikáže.“

„Cokoliv jim přikáže? Kdo?“

„Jeremiah. Prorok.“ Obě slova spíš vyplivl. Jako kletbu.

„Ten muž na obraze,“ pochopila Maura.

„A on shromáždí spravedlivé. A odvede je do pekel“ Hoch si stáhl kapuci lemovanou kožešinou a Maura uviděla jeho zachmuřenou tvář a hněvivě stisknuté čelisti.

„Komu ty domy patřily?“ zeptala se. „Kdo bydlel v Říši věčné blaženosti?“

„Moje matka. Moje sestra.“ Zlomil se mu hlas. Chlapec sklonil hlavu, zdrcený žalem nad osadou, kterou pohlcovaly plameny.

„Vyvolení,“ dodal.

Kapitola 24

Jane, Gabriel a Sansone zastavili na místě nehody. Pátrací tým už čekal vedle silnice. Jane poznala šerifa Faheyho, jeho zástupce Martineaua stejně jako mrzouta Montgomeryho Loftuse, majitele zdejších pozemků. Stařec přivítal nově příchozí nevraživým pokývnutím. Tentokrát alespoň nemával puškou.

„Přivezli jste ty věci?“ zeptal se Fahey.

Jane zvedla tašku. „Vzali jsme v jejím domě povlaky na polštáře a taky nějaké oblečení z koše se špinavým prádlem. Pro pachové stopy by to mělo stačit.“

„Můžeme si to nechat?“

„Jistě. Dokud ji nenajdete.“

„Nejrozumnější bude začít přímo tady.“ Fahey podal brašnu svému zástupci. „Pokud přežila havárii a odešla pryč, psi snad dokážou tam dole zachytit stopu.“

Jane s Gabrielem se z krajnice zahleděli do rokle na vrak suburbanu, teď už zasněžený. Jane si neuměla představit, že by kdokoliv tu děsivou nehodu přežil, natož pak ještě sám odešel. Ale v autě bylo Mauřino zavazadlo, dalo se tedy předpokládat, že Maura skutečně seděla uvnitř, když se SUV řítil z útesu. Jane si zkoušela vysvětlit, jak by k takovému zázračnému přežití mohlo dojít. Třeba náraz vymrštil Mauru z vozu. Dopadla do měkkého sněhu, což ji zachránilo před požárem. Odpotácela se od vraku, otřesená a se ztrátou paměti… Jane zachmuřeně pozorovala rozeklaný terén. Příliš nevěřila, že by objevili Mauru živou. Proto se Brophymu vůbec nezmínila o návratu do Wyomingu. Ani kdyby pronikla zdí osamělosti, kterou se Daniel obklopil, nemohla by mu nabídnout naději, že nové pátrání přinese odlišné výsledky a povede k optimističtějším závěrům. Pokud Maura cestovala v tom suburbanu, téměř určitě teď byla mrtvá. A jim už zbývalo jediné: najít její tělo.

Pátrací tým pomalu sestupoval dolů k vraku. Muži se každých pár metrů zastavili, aby psi měli dost času důkladně očichat terén. Sansone je následoval, ale držel se stranou. Patrně si uvědomoval, že u policistů nevzbuzuje sympatie. Viděli v něm pouhého amatéra, který zbytečně obtěžuje. A nedivil se jim. Jen málokdy se usmál a nutně budil dojem záhadné temné postavy, na níž trvale ulpívá stín dávných tragédií.

„Ten člověk je taky kněz?“

Jane se otočila. Loftus stál těsně za ní a s neskrývanou nechutí pozoroval další vetřelce na svém pozemku.

„Ne, je to náš přítel,“ odpověděla.

„Zástupce Martineau mi říkal, že minule jste přijeli s knězem. A teď zase tenhle chlápek.“ Loftus si odfrkl. „Měla moc zajímavé přátele.“

„Maura byla zajímavá osobnost.“

„Jo, to mi došlo. Jenže nakonec všichni dopadneme stejně.“ Montgomery Loftus si posunul níž krempu klobouku, lehce pokývl a zamířil zpět k dodávce. Jane a Gabriela nechal na krajnici samotné.

„Bude pro něho těžké, až najdou její tělo,“ poznamenal Gabriel s pohledem upřeným na Sansonea.

„Předpokládáš, že Maura tam někde leží ve sněhu?“

„Musíme se připravit na nejhorší.“ Gabriel dál sledoval Sansonea sestupujícího ze srázu. „Miluje ji, viď?“

Jane se smutně usmála. „Myslíš?“

„Ať už se k nám připojil z jakýchkoliv důvodů, jsem rád, že je tady. Hodně nám to usnadnil.“

„To peníze obvykle dokážou.“ Sansone jim ušetřil spoustu námahy. Jeho soukromé tryskové letadlo je dopravilo z Bostonu přímo do Jackson Hole. Nemuseli si rezervovat letenky, nemuseli čekat ve frontě na bezpečnostní prohlídku, nemuseli vyplňovat formuláře kvůli osobním zbraním. Ano, peníze skutečně usnadňují život – ale nezaručí vám štěstí, říkala si Jane s očima upřenýma dolů na Anthonyho, který stál vedle vraku suburbanu a tvářil se zdrceně jako člověk truchlící nad hrobem.

Pátrači obcházeli havarované vozidlo v širších a širších kruzích. Psům se asi nedařilo zachytit stopu. Když Fahey a Martineau začali po strmém svahu šplhat zpátky, v rukou tašku s Mauřinými věcmi, pochopila Jane, že hledání vzdali.

„Žádný výsledek?“ zeptal se Gabriel, sotva se oba muži, celí zadýchaní, vynořili na krajnici.

„Ani ťuk.“ Martineau hodil tašku do hlídkového vozu a přibouchl dveře.

„Asi uplynula příliš dlouhá doba, ne?“ poznamenala Jane. „Stopy tělesného pachu vyprchaly.“

„Jeden ze psů je cvičený speciálně k vyhledávání mrtvol, ale ani ten nic neobjevil. Podle psovoda největší komplikace způsobil požár. Pach benzinu a kouře psům překrývá ostatní pachy. A navíc hustě sněžilo.“ Fahey pohlédl dolů na pátrací tým, který se také už vracel. „Jestli tam dole je, možná ji nenajdeme dřív než zjara.“

„Vzdáváte to?“

„A co můžeme dělat? Psi prostě nic nenašli.“

„Takže její tělo necháte napospas mrchožroutům?“

Fahey na Janino zděšení zareagoval unaveným povzdechem. „A kde máme začít odhrabávat sníh, madam? Ukažte nám místo a pustíme se do práce. Ovšem musíte přijmout jako fakt, že teď už nejde o záchranu, ale pouze hledáme ostatky. I kdyby vaše přítelkyně přežila havárii, nepřežila by mrazivé počasí. Rozhodně ne po tolika dnech.“

Pátrači se vrátili na silnici. Jane viděla jejich zarudlé obličeje a zklamaný výraz. Nespokojeně vypadali i psi, žádný z nich už dychtivě nevrtěl ohonem.

Poslední v řadě se objevil Sansone. Zdál se nejsklíčenější. „Nevěnovali tomu dost času,“ řekl.

„A změnilo by se něco, kdyby ji psi našli?“ tiše prohodil šerif Fahey.

„Alespoň bychom měli jistotu,“ opáčil Sansone. „A tělo, které by se dalo důstojně pohřbít.“

„Vím, jak těžké je smířit se s tím, že tu tragickou událost nemůžete definitivně uzavřít. Ale tady se to, vážený pane, stává. Lovec dostane infarkt. Turista zabloudí. Zřítí se malé letadlo. Někdy se ostatky nenajdou celé měsíce, dokonce roky. Matka příroda sama určuje, kdy je vydá.“ Fahey vzhlédl k obloze, z níž se opět snášely sněhové vločky, suché a lehoučké jako prach. „A tohle tělo nám zatím vydat nehodlá. Dneska ne.“

***

Bylo mu šestnáct, narodil se a vyrůstal ve Wyomingu a jmenoval se Julian Henry Perkins. Ale tak ho oslovovali pouze dospělí – učitelé, pěstouni, sociální pracovnice. Ve škole spolužáci jeho jméno neustále komolili, s chutí si vymýšleli posměšné přezdívky. Nenáviděl své křestní jméno, ostatně matka mu je vybrala podle hrdiny jakéhosi filmu. Ano, to bylo pro mámu typické, vždycky prováděla bláznivé věci. Dala synovi jméno, které nikdo jiný neměl. Odložila Juliana a jeho sestru k dědečkovi a utekla s jazzovým bubeníkem. O deset let později se najednou vrátila, aby si obě děti vyzvedla, neboť prorok Jeremiah Goode jí odhalil pravý smysl života.

Tenhle příběh vyprávěl výrostek Maure, zatímco společně s funícím psem zvolna sestupovali ze svahu. Bylo to až den poté, co pozorovali plameny pohlcující Říši věčné blaženosti. Teprve teď připadalo chlapci bezpečné sejít do údolí. K Mauřiným botám připevnil sněžnice zhotovené za pomoci nástrojů, které „našel“ ve vstřícně nezamčených domech osady Pinedale. Maura mu raději nic nevytýkala. Zřejmě si nepřipouštěl, že existuje rozdíl mezi nálezem a krádeží.

„Jak ti tedy mám říkat, když se ti jméno Julian nelíbí?“ zeptala se cestou k Říši věčné blaženosti.

„To je mi fuk.“

„Lidem většinou záleží na tom, jak se jim říká.“

„Podle mě lidi jména ani nepotřebujou.“

„Proto mě pořád oslovuješ madam?“

„Zvířata žádná jména nepoužívají – a docela si rozumějí. Líp než lidi.“

„Přece na tebe nemůžu volat hej, ty.“

Chvíli kráčeli mlčky, ticho přerušoval jen křupot sněžnic. Vepředu šel výrostek, hubená otrhaná postava kontrastující s velebně bílou krajinou. V patách svému pánovi se závějemi prodíral pes. A za nimi Maura. Poslušně následovala ty dva zdivočelé a špinavé tvory. Třeba se u ní projevil stockholmský syndrom nebo něco podobného. Každopádně se vzdala myšlenek na únik. Chlapec jí poskytoval jídlo a přístřeší. Kromě onoho tvrdého úderu, kterým ji prvního dne umlčel, jí neubližoval. Vlastně se jí ani nepokoušel dotknout. Obezřetně tedy přijala roli napůl vězeňkyně, napůl hosta a v rámci té role doprovázela výrostka do údolí.

„Krysa,“ prohodil náhle přes rameno.

„Cože?“

„Tak mi říká moje sestra Carrie.“

„To není moc hezké jméno.“

„Nevadí. Je z filmu o kryse, která vaří.“

„Myslíš Ratatouille.“

„Jo. Vzal nás na něj děda. Ten film se mi líbil.“

„Mně taky,“ podotkla Maura.

„Pak mi začala říkat Kryso. Protože jsem jí občas vařil snídani. Ale nikdo jiný než Carrie mi tak neříká. Je to moje tajné jméno.“

„Takže já ho asi používat nemůžu, co?“

Chvíli se v tichu ozýval jenom svist sněžnic. Náhle se chlapec zastavil a ohlédl, jako by po důkladné úvaze konečně dospěl k závěru. „Myslím, že vy můžete,“ pokývl a opět vykročil. „Ale nesmíte nikomu nic prozradit.“

Kluk jménem Krysa, pes jménem Medvěd. Nádhera.

Maura už si osvojila správný rytmus chůze na sněžnicích, pohybovala se snadněji, ale stále jí dělalo potíže stačit chlapcovu a psovu tempu.

„Takže matka a sestra bydlely tady v údolí. A otec?“

„Je po smrti,“ odpověděl výrostek.

„To je mi líto.“

„Umřel, když mi byly čtyři.“

„A kde je tvůj děda?“

„Loni zemřel.“

„To je mi líto,“ zamumlala automaticky.

Chlapec se znovu ohlédl. „Nemusíte to pořád opakovat.“

Ale mně je to skutečně líto, pomyslela si Maura, zatímco pozorovala jeho vychrtlou postavu, tak osaměle se odrážející od bílých závějí. Je mi líto, že zemřeli oba muži, kteří tě měli rádi. Je mi líto, že matka se ti v životě objevuje jako přízrak – a jako přízrak se zase ztrácí. Je mi líto, že jediný přítel, na něhož se můžeš spolehnout, je tvůj pes.

Sestoupili hlouběji do údolí, ocitli se v pásmu zkázy. Už na úpatí svahu cítili pach spálenišť. S každým dalším krokem se nabízel děsivější pohled. Domy se proměnily ve zčernalé ruiny. Osada byla beze zbytku zničená, jako by se přes ni přehnali nájezdníci rozhodnutí vymazat ji z povrchu země. Všude vládlo ticho, přerušované pouze skřípotem sněžnic a zvuky zrychleného dechu.

Zastavili se u trosek domu, který předtím poskytoval úkryt Mauře a jejím společníkům. Při pohledu na zuhelnatělé trámy a skleněné střepy jí vyhrkly slzy. Krysa s Medvědem se vydali podél řady spálenišť, ale Maura se nedokázala pohnout. V onom podivném tichu cítila přítomnost duchů. Grace a Elaine, Arlo a Douglas… Nijak zvlášť si ty lidi neoblíbila, přesto ji s nimi osud navždy spojil. A jako by tady dál pobývali. Jako by se z ruin ozýval jejich varovný šepot. Uteč z toho proklatého místa. Uteč, dokud můžeš. Sklonila hlavu a spatřila stopy pneumatik, nesporný důkaz žhářství. Zatímco ohně rozpouštěly sníh, kola projíždějícího nákladního auta zanechala otisk vtlačený do bláta, teď už zmrzlého.

Uslyšela bolestný výkřik a vylekaně se otočila. Krysa klečel před jedním z vypálených domů. Přiběhla k němu. Cosi svíral v dlaních.

„Tohle by tu nezapomněla!“

„Co je to, Kryso?“

„Carriin dárek od dědy.“ Pomalu rozevřel dlaně. Objevil se přívěsek ve tvaru srdíčka, dosud navléknutý na přetrženém zlatém řetízku. „Nikdy, opravdu nikdy ho neodkládala.“

„Patří tvojí sestře?“

„Něco se muselo stát. Něco hrozného.“ Chlapec se zvedl a začal rukama rozrývat spáleniště.

„Co tam hledáš?“

„Tohle byl náš dům. Bydlely v něm máma a Carrie.“ Krysa dál přehrabával popel, rukavice brzy zčernaly od sazí.

„Nezdá se, že by to srdíčko poškodil oheň.“

„Řetízek jsem našel na silnici. Jako by tam Carrii upadl.“

Hoch se zoufalým úsilím odsunul stranou ohořelý trám. Zvedl se oblak zvířeného popela.

Maura se zahleděla k zemi, kde v důsledku žáru roztál sníh. Přívěsek tady mohl ležet celé dny, snad i týdny, pomyslela si. Kolik toho ještě závěje skrývají? Zatímco chlapec nepřestával v zuhelnatělých ruinách pátrat po sebemenším svědectví o životě matky a sestry, hledala Maura odpověď na otázku, proč Carriin úzkostlivě chráněný přívěsek skončil pod sněhem. Vybavila si, jaká překvapení je čekala uvnitř domů. Nedotčená večeře, mrtvý kanárek.

A krev. Louže krve, která na podlaze vedle schodů zmrzla poté, co zraněné či mrtvé tělo někdo odstranil. Kdepak, ty rodiny neodešly klidně a spořádaně. Byly donuceny opustit svůj domov v takovém spěchu, že na stole nechaly jídlo a dívka ani neměla čas zvednout milovaný přívěsek. Proto vzplanul požár: aby utajil, co se přihodilo rodinám z Říše věčné blaženosti.

Medvěd tiše zavrčel. Přikrčil se, zuby vyceněné, uši ostražitě vztyčené. Díval se směrem k údolní silnici.

„Kryso,“ řekla Maura.

Chlapec ji nevnímal. Veškerou pozornost soustředil na ruiny domu své matky a sestry.

Pes opět zavrčel, tentokrát silněji a naléhavěji. Srst na krku se mu zježila. Něco se po silnici blížilo. Medvěd vycítil nebezpečí.

„Kryso!“

Konečně hoch vzhlédl, celý špinavý od sazí. Všiml si psa a okamžitě sklouzl očima k silnici. Teprve teď zaslechli slabý hukot vozidla přijíždějícího do údolí.

„Vracejí se.“ Krysa popadl Mauru za loket a táhl ji zpátky mezi stromy.

„Počkej,“ vyškubla se mu. „Co když je to policie a pátrá po mně?“

„Nesmějí vás tu najít. Běžíme, dámo!“

Otočil se a svižně vyrazil vpřed. Netušila, že na sněžnicích se lze pohybovat tak rychle. Blížící se vozidlo jim odřízlo nejsnadnější cestu z Říše věčné blaženosti. Kdyby použili kteroukoliv trasu vzhůru po svahu, bylo by na ně vidět. Chlapec tedy uháněl jediným možným směrem – do lesa.

Maura zaváhala. Medvěd si ji neklidně prohlížel, jako by se ptal: Na co ještě čekáš? Jestli půjdu za Krysou, pomyslela si, třeba uprchnu před zachránci. Mám snad už tak vymytý mozek, že dobrovolně zůstanu s únoscem?

Ale co když se chlapec nemýlí? Co když si pro mě po té silnici přijíždí smrt?

Náhle se Medvěd rozběhl za svým pánem.

To rozhodlo. Maura pochopila, když i pes prchá, že je opravdu nejvyšší čas utéct.

Chvátala, sněžnice klapaly na zledovatělém blátě, které za posledním spáleným domem vystřídal hluboký sníh. Krysa byl daleko vepředu, téměř v lese. Ze všech sil se ho snažila dohnat, kolem nohou jí vířil prašan. V okamžiku, kdy se dostala pod stromy, zaslechla štěkot. Ale neštěkal Medvěd. Schovala se za borovicí a pozorovala Říši věčné blaženosti.

Mezi ruinami zastavil černý SUV, z něhož vyskočil veliký pes. Pak se vynořili dva muži s puškami a začali se rozhlížet kolem sebe. Maura jim sice neviděla do obličeje, zdálo se však zřejmé, že po něčem pátrají.

Vtom na zádech ucítila dotek psí tlapy. Vylekaně se otočila. Stál u ní Medvěd s vyplazeným růžovým jazykem.

„Už mi věříte?“ zašeptal Krysa, který se krčil těsně za ní.

„Třeba to jsou lovci.“

„Vyznám se ve psech. Ti chlapi si přivezli policejního stopaře.“ Jeden z mužů sáhl do auta pro jakousi brašnu, sklonil se ke psovi a dal mu očichat její obsah.

„Navádí ho na stopu,“ tiše prohodil Krysa. „Koho asi stíhají?“

Pes, hlavu u země, pobíhal po troskách. Ale nedařilo se mu zachytit stopu, neboť ho mátl příliš silný pach spáleniště. Nakonec se bezradně zastavil vedle ohořelých trámů, odkud před chvílí utekli Maura a Julian. Muži se tedy rozhodli propátrat oblast sami.

„Hej!“ křikl první muž a ukázal na zem. „Otisky sněžnic!“

„Objevili naše šlápoty. Teď nás najdou snadno.“ Krysa se otočil. „Jdeme.“

„Kam?“

Chlapec už chvátal hlouběji do lesa. Ani se neohlédl, aby zjistil, jestli ho Maura následuje. A nevadilo mu, že jeho sněžnice hlasitě drhnou o podrost. Policejní pes se divoce rozštěkal. Vzpínal se na vodítku a vrhal se jejich směrem.

Maura vyrazila za chlapcem, který uháněl jako vyděšený jelen, prodíral se větvemi a rozviřoval sníh. Slyšela pronásledovatele, křičeli na sebe, jejich pes vzrušeně vyl. Přesto se v duchu znovu a znovu ptala: Neutíkám před svými zachránci?

Odpověděl jí výstřel. Nad její hlavou se z kmene stromu odštípl kus dřeva. Štěkot stopařského psa se blížil. Smrtelný strach jí vlil do žil novou energii. Svaly se napjaly, nohy zrychlily pohyb.

Třeskl výstřel, z dalšího stromu odlétly kusy kůry. „Mizernej sníh!“ Bez sněžnic se muži bořili do závějí.

„Pusť psa! Ten ji dostane!“

„Běž, kamaráde. Chyť ji.“

Maura se v panice vrhla vpřed, ale slyšela, jak ji stopař dohání. Díky sněžnicím sice utíkala rychleji než její pronásledovatelé, psovi však uniknout nemohla. Zoufale bloudila očima mezi stromy. Chlapce nikde neviděla. Zůstala tu sama, snadná bezbranná kořist. A pes se neúprosně blížil. Navíc ji teď brzdil obzvlášť hustý podrost, který se zachytával okrajů sněžnic.

Pak mezi stromy spatřila široký průsek.

Spletí větví pronikla k poměrně rozsáhlé mýtině se třemi nedokončenými opuštěnými stavbami obytných domů. Ve vzdálenějším rohu paseky zahlédla zaparkovaný bagr, jehož kabinu téměř zakrýval sníh. Vedle stroje stál Krysa a zběsile na Mauru mával.

Spěchala za ním. V polovině cesty pochopila, že stopařskému psovi neuteče. Slyšela praskot podrostu – a během několika vteřin jí zvíře, těžké jako kovadlina, zezadu skočilo na ramena. Zatímco klesala k zemi, roztáhla paže, aby zmírnila pád. Až po lokty se zabořila do sněhu. Ozval se podivný kovový skřípot a cosi jí rozřízlo rukavici i dlaň. S nosem a ústy ucpanými ledovým prašanem kýchla a pokusila se vstát, ale ty záhadné předměty pod její vahou povolily. Maura se sesunula zpátky, jako by ji lapily tekuté písky.

Pes se opět chystal skočit. Ochable zvedla loket, aby si chránila hrdlo, a čekala, až se jí zvíře zakousne do těla.

Náhle se kolem ní mihl šedavý stín a Medvěd se ve vzduchu srazil se stopařským psem. Zděšené zakňučení připomínalo lidský výkřik. Oba psi se do sebe zahryzávali tak zuřivě, že se Maura choulila hrůzou. Bělostný sníh zbarvily zářivě rudé stříkance. Stopař se pokusil o ústup, ale Medvěd mu nedal příležitost zmizet, naopak se na něho znovu vrhl. Váleli se tam a vyrývali ve sněhu zakrvácenou brázdu.

„Medvěde, ke mně!“ přikázal Krysa, který vyšel na mýtinu, v ruce silnou větev, připravený udeřit. Ale stopařský pes už měl dost, a sotva ho Medvědovy zuby pustily, rozběhl se podrostem zpátky k autu.

„Krvácíte,“ řekl chlapec.

Maura stáhla nasáklou rukavici a prohlédla si poraněnou dlaň. Řez byl čistý a hluboký, zřejmě jej způsobilo něco velmi ostrého. Ve zvířeném sněhu spatřila změť plechových úlomků a matně šedých kanystrů vyhrabaných zápolícími psy. Podle spousty nepravidelných zasněžených pahrbků poznala, že klečí na skládce stavebního odpadu. Opět sklouzla očima ke krvácející dlani. Přímo ideální místo pro nákazu tetanem.

Zazněl další výstřel. Prudce se napřímila. Ti muži štvanici ještě nevzdali.

Krysa pomohl Maure vstát. Okamžitě zamířili do bezpečí v lese a pak sestupovali níž, směrem k údolí. Ačkoliv pronásledovatelé dobře viděli stopu, v hlubokém sněhu by je nedostihli. První běžel Medvěd, jeho srst potřísněná krví připomínala vlající šarlatový prapor. Maura dál krvácela. Tiskla si k ráně nasáklou rukavici a zároveň se iracionálně trápila utkvělou představou bakterií a sněti.

„Jen co se jich zbavíme,“ prohodil Krysa, „vrátíme se zpátky na hřeben.“

„Snadno nás vystopují až k té tvojí chatrči.“

„Nezůstaneme tam. Nabereme jídla, kolik uneseme, a přesuneme se jinam.“

„Co to bylo za chlapy?“

„Nevím.“

„Patřili ke Shromáždění?“

„Nevím.“

„Zatraceně, Kryso, víš vůbec něco?“

Chlapec se ohlédl. „Vím, jak přežít.“

Změnil směr a teď stoupali vzhůru k horskému hřebenu. Každý krok vyžadoval značnou námahu. Mauru udivovalo, jakou rychlostí se chlapec dokáže pohybovat.

„Musíš mě dovést k telefonu,“ řekla. „Nech mě zavolat na policii.“

„Všechny si je koupil. Udělají, co si přeje.“

„Mluvíš o Jeremiahovi?“

„Prorokovi nikdo nic neodmítne. Nikdo se mu nevzepře. Moje máma se taky nevzepřela. Ani když…“ Krysa se náhle odmlčel. O to usilovněji stoupal po úbočí hory.

Maura se celá udýchaná zastavila na svahu. „Co provedli tvojí matce?“

Chlapec kráčel dál, hněv ho poháněl k vražednému tempu.

„Kryso.“ Maura vyrazila vpřed, aby ho dostihla. „Poslouchej mě. Mám přátele. Lidi, kterým důvěřuju. Jenom mě zaveď k telefonu.“

Hoch se konečně rozhodl počkat. Od úst se mu valila mračna dechu sraženého v páru. „Komu chcete volat?“

Nejprve pomyslela na Daniela. Vzápětí si však připomenula, kolikrát marně vyťukávala jeho číslo, kolikrát hovořil rozpačitě a šifrovaně, protože nebyl sám. A teď, když ho potřebovala nejvíc, nevěděla, jestli s ním může počítat.

Třeba jsem s ním nemohla počítat nikdy.

„Kdo je ten přítel?“ znovu se zeptal Krysa.

„Přítelkyně. Jmenuje se Jane Rizzoliová.“

Kapitola 25

Svým příchodem zřejmě Jane šerifa příliš nepotěšila. I z druhého konce místnosti a přes zasklenou přepážku viděla jeho zděšený výraz. Jako by se Fahey obával nových požadavků a komplikací. Zatímco se k němu blížila kolem dalších členů oddělení, kteří teď už trojici návštěvníků z Bostonu dobře znali, zachmuřeně se zvedl od psacího stolu. Ještě než Jane stačila vyslovit předpokládanou otázku, vychrlil ze sebe stejnou odpověď, jakou nepřetržitě opakoval celé dva dny. „Nic se nezměnilo.“

„Ani jsem žádnou změnu nečekala,“ opáčila Jane.

„Věřte mi, pokud se cokoliv objeví, hned vám brnknu. Vážně není nutné, abyste se tu pořád osobně ptali.“ Šerif jí nakoukl přes rameno. „Ostatně kde jsou dneska ti dva pánové?“

„V hotelu si balí kufry. Napadlo mě, že vám před odjezdem na letiště zajdu poděkovat.“

„Opouštíte nás?“

„Jo, odpoledne letíme zpátky do Bostonu.“

„Povídá se, že máte soukromý tryskáč. Musí být úžasně pohodlný.“

„Bohužel není můj.“

„Patří jemu? Tomu chlápkovi v černém? Zvláštní týpek.“

„Sansone je slušný člověk.“

„Někdy je to těžké poznat. Setkáváme se tady se spoustou pracháčů. S hollywoodskými hvězdami, vlivnými politiky. Koupí si stovku hektarů půdy, považují se za rančery a hned si myslí, že získali právo vykládat nám, jak máme dělat svou práci.“ Ačkoliv nikoho nejmenoval, jeho slova nepochybně mířila na Jane a další dva bostonské přivandrovalce, kteří se nahrnuli do okresu a vyžadovali šerifovu pozornost.

„Jde o naši kamarádku,“ řekla Jane. „Jistě chápete, proč podnikáme všechno, co je v našich silách, abychom ji našli.“

„No, vybrala si dost zvláštní partu přátel. Poldy. Katolického kněze. Milionáře. Musela to být výjimečná žena.“

„Ano, byla výjimečná.“ Jane sklouzla očima ke zvonícímu mobilnímu telefonu. Na displeji uviděla wyomingské číslo, které neznala. „Promiňte,“ omluvila se Faheymu a přijala hovor. „Detektiv Rizzoliová.“

„Jane?“ Hlas se podobal vzlyku. „Díkybohu!“

Jane na okamžik oněměla. Stála tam beze slova a neschopná pohybu, mobil přitisknutý k uchu. Hluk šerifovy kanceláře zanikal v úderech prudce zrychleného tepu. Bavím se s duchem.

„Myslela jsem, že jsi mrtvá!“ skoro vykřikla Jane.

„Jsem naživu. A zdravá!“

„Kristepane, Mauro, uspořádali jsme ti pohřeb!“ Náhle Jane vyhrkly slzy. Netrpělivě si je otřela rukávem. „Kde sakra jsi? Umíš si vůbec představit, co…“

„Poslouchej. Poslouchej mě.“

Jane zadržela dech. „Mluv.“

„Poťřebuju, abys přijela do Wyomingu. Musíš mě zachránit.“

„Ve Wyomingu už jsme.“

„Cože?“

„Společně s policií jsme hledali tvoje tělo.“

„S jakou policií?“

„S šerifem sublettského okresu. Právě jsem v jeho kanceláři.“ Jane se otočila a zjistila, že Fahey stojí těsně za ní, oči plné otázek. „Jenom mi řekni, kde přesně jsi, a my pro tebe vyrazíme.“

Žádná odpověď.

„Mauro? Mauro?“

Ticho. Jane se zahleděla na displej. „Poťřebuju adresu!“ vykřikla a nahlas přečetla telefonní číslo. „Je to někde tady, ve Wyomingu!“

„Volala vám ona?“ udiveně se zeptal Fahey.

„Je naživu!“ Jane se zasmála a vyťukala číslo. Telefon na druhém konci linky dlouho vyzváněl, ale nikdo nezvedal sluchátko.

Přerušila spojení a vyťukala číslo znovu. Opět se nikdo neozval. Upřeně zírala na svůj mobil. Zoufale si přála, aby zazvonil.

Fahey se vrátil k psacímu stolu a zkusil zavolat ze svého aparátu. Všichni v kanceláři zmlkli a s napětím sledovali, jak šerif vyťukává číslo. Čekal, nervózně bubnoval prsty po desce stolu a posléze zavěsil.

„Taky mi to nebere,“ řekl.

„Ale právě mi z toho čísla volala.“

„Co říkala?“

„Žádala mě, abych pro ni přijela.“

„Naznačila vám, kde vlastně je? A co se s ní stalo?“

„Nestihla to. Hovor se přerušil.“ Jane pozorovala svůj mobilní telefon, jako by mu vyčítala, že ji zradil.

„Máme adresu!“ oznámil jeden ze zástupců šerifa. „Číslo patří Normě Jacqueline Brindellové z Doyle Mountain.“

„Kde to je?“ zeptala se Jane.

„Zhruba osm kilometrů západně od místa té nehody,“ odpověděl Fahey. „Jak se tam sakra vůbec dostala?“

„Ukažte mi to na mapě.“

Přešli k mapě okresu pověšené na stěně. Šerif prstem ťukl do názvu skoro až v rohu. „Osadu tvoří jenom pár letních srubů. Pochybuju, že by tam během zimy někdo bydlel.“

Jane se otočila k zástupci, který jim předal adresu. „Jste si tím místem jistý?“

„Ano, madam, hovor přišel odtud.“

„Volejte to číslo,“ přikázal Fahey. „Třeba se někdo ozve.“ Pohlédl na dispečerku. „Zjistěte, koho máme v té oblasti.“

Jane pozorovala část mapy, kde rozsáhlým územím vedlo mezi strmými horskými svahy pouze pár silnic. Jak mohla Maura doputovat od havarovaného suburbanu tak daleko? Jane přelétala očima z místa nehody k osadě Doyle Mountain. Osm kilometrů západním směrem. V duchu viděla zasněžená údolí a vysoké skalní převisy – malebnou krajinu, ovšem bez vesnic, bez restaurací, bez čehokoliv přitažlivého pro turisty z východního pobřeží.

„Právě se mi ozval zástupce Martineau,“ hlásil operátor. „Říká, že to vyřídí. Jede rovnou do Doyle Mountain.“

***

Telefon v kuchyni neustále vyzváněl.

„Nech mě s ní promluvit,“ už poněkolikáté opakovala Maura.

„Musíme pryč.“ Chlapec vyprazdňoval kuchyňské skřínky, jídlo ukládal do batohu. „Vzadu na verandě jsem viděl lopatu. Vezměte ji.“

„Snaží se mi dovolat moje přítelkyně.“

„Brzy se tu objeví poldové.“

„Kryso, bude s nimi Jane Rizzoliová. Jí můžeš důvěřovat.“

„Snad. Ale jim se věřit nedá.“

Telefon znovu zazvonil. Maura sáhla po sluchátku, vzápětí však výrostek popadl šňůru a vytrhl ji ze zdi. „Vážně chcete umřít?“ rozkřičel se.

Položila oněmělé sluchátko a couvla. Zpanikařený chlapec vypadal až nebezpečně. Kdyby ji ve vzteku praštil, snadno by jí rozdrtil čelist nebo prorazil průdušnici.

Odhodil šňůru na podlahu a zhluboka se nadechl. „Jestli se chcete zachránit, musíme okamžitě zmizet.“

„Nezlob se, Kryso,“ řekla tiše. „Já tady zůstanu. Počkám na svoji přítelkyni.“

V jeho očích nespatřila hněv, ale lítost. Mlčky si dal na záda batoh a vzal i druhé sněžnice, které už Maura nebude potřebovat. Nepodíval se na ni, nerozloučil se. Zamířil ke dveřím. „Medvěde, jdeme.“

Pes zaváhal. Klouzal pohledem od chlapce k Mauře, jako by se ty bláznivé lidi snažil pochopit. „Medvěde!“

„Počkej,“ zkusila ho Maura zadržet. „Zůstaň tu se mnou. Odjedeme spolu zpátky do města.“

„Madam, já do města nepatřím. Nikdy jsem tam nepatřil.“

„Nemůžeš pořád bloudit sám po lesích.“

„Nebloudím. Dobře to tady znám.“ Znovu pohlédl na psa a tentokrát Medvěd poslechl.

Maura sledovala, jak výrostek a pes procházejí dveřmi. Rozbitým kuchyňským oknem je pak viděla mířit k lesu. Divošské dítě se svým věrným druhem se vraceli do hor. O chvíli později se ztratili mezi stromy. Existovali vůbec? uvažovala Maura. Nevytvořila jsem si ze strachu a osamělosti jakési přeludné zachránce? Ale ne, na sněhu se jasně rýsují jejich stopy. Ten chlapec je skutečný.

Stejně skutečný byl i Janin hlas v telefonu. Okolní svět přece nezmizel. Za těmi horami jsou stále města plná lidí, kteří se věnují své každodenní práci a neskrývají se po lesích jako lovná zvěř. Příliš dlouhou dobu jsem strávila pouze ve společnosti toho kluka. Málem bych mu uvěřila, že jediné bezpečné místo je divočina.

Je čas vrátit se do reálného světa. Do mého světa.

Kvůli poškozené šňůře nemohla znovu zapojit telefon. Maura však neztrácela naději. Jane mě dokáže najít, říkala si. Ví, že jsem naživu. Stačí počkat. Někdo pro mě určitě přijede.

Přešla do obývacího pokoje a posadila se na pohovku. V chatě se netopilo a rozbitým kuchyňským oknem vál studený vítr, a tak si ani nestáhla zip lyžařské bundy. Pociťovala výčitky – kvůli oknu, které Krysa vyrazil, aby se dostali dovnitř, stejně jako kvůli přetržené telefonní šňůře a vybrakované spíži. Veškeré škody samozřejmě uhradím, umiňovala si. Pošlu šek a upřímnou omluvu… Seděla v cizím domě, kam se vlastně vloupala, a prohlížela si fotografie vystavené za sklem knihovny, snímky různých seskupení tří malých dětí a šedovlasé ženy, ve zdvižené ruce pyšně držící nádherného pstruha. Knihy vesměs patřily k lehčímu oddechovému žánru. Mary Higgins Clarková, Danielle Steelová, romány vypovídající o ženě s tradičním vkusem, která má ráda milostné příběhy a porcelánová zvířátka. Patrně se s vámi nikdy nesetkám, oslovila ji v duchu Maura, ale budu vám už navždycky vděčná. Vá š telefon mi zachránil život.

Kdosi zabušil na přední dveře.

Maura vyskočila z pohovky. Neslyšela, že by u domu zastavilo auto, ale z okna obývacího pokoje spatřila SUV s označením úřadu šerifa sublettského okresu. Celý ten děsivý sen končí, pomyslela si. Pojedu domů.

Na verandě stál mladý zástupce šerifa, podle jmenovky MARTINEAU. Měl nakrátko ostříhané vlasy a přísný výraz člověka, který bere svou práci vážně. „Madam? To vy jste odtud telefonovala?“

„Ano! Ano, ano.“ Maura by ho s chutí objala, ale nevypadal jako policista, který si potrpí na takové důvěrnosti. „Ani netušíte, jak ráda vás vidím!“

„Můžete se mi prosím představit?“

„Jsem doktorka Maura Islesová. Objevily se, mám dojem, poněkud předčasné pověsti o mé smrti.“ Divoce, téměř hystericky se rozesmála. „Sám vidíte, že nebyly pravdivé!“

Muž nakoukl do domu. „Jak jste se dostala dovnitř? Někdo vám otevřel?“

Provinile se začervenala. „Bohužel jsme museli rozbít okno. A jsou tu nějaké další škody. Ale uhradím je, slibuju.“

„Museli?“

Maura se zarazila. Najednou pocítila obavy, aby nezpůsobila chlapci potíže. „Nic jiného mi nezbývalo. Potřebovala jsem se dostat k telefonu. A tak jsem do domu vnikla násilím. Doufám, že to u vás není hrdelní zločin.“

Zástupce šerifa se přece jen usmál, ale jaksi falešně. Jeho oči zůstávaly chladné. „Odvezu vás do města. Tam nám celou situaci vysvětlíte.“

Ještě když se soukala na zadní sedadlo a Martineau za ní zabouchával dveře, snažila se pochopit, čím ji ten mladý zástupce znepokojuje. SUV z úřadu šerifa měl uprostřed pevnou kovovou mřížku rozdělující vůz na dvě části. Maura se ocitla v kleci určené pro převoz zatčených zločinců.

Sotva muž vklouzl za volant, s praskotem ožila radiostanice. „Bobby, tady je dispečink,“ ozval se ženský hlas. „Dorazil jsi do Doyle Mountain?“

„V deset nula čtyři, Jan,“ odpověděl Martineau. „Právě jsem překontroloval dům.“

„Našel jsi ji? Tady na nás tlačí ta bostonská policistka.“

„Je mi líto, nikoho jsem nenašel.“

„Vůbec nikoho?“

„Nejspíš si z nás někdo vystřelil, protože dům je prázdný. Odjíždím z místa. Čas deset sedmnáct.“

Maura udiveně zírala mřížkou a náhle se ve zpětném zrcátku setkala s mužovým pohledem. Zamrazilo ji. Měl mě varovat ten jeho úsměv. Přece jsem hned poznala, ze tu něco nehraje.

„Jsem tady!“ zakřičela. „Pomozte mi! Jsem tady!“

Ale zástupce šerifa už vysílačku vypnul.

Maura sáhla po klice, žádnou však nenahmátla. Policejní vůz. Dokonale zajištěný proti úniku. Ječela, zběsile tloukla pěstmi do oken, nevnímala bolest. Martineau nastartoval. Co bude následovat? vířilo jí hlavou. Odveze mě někam do pustiny a popraví? Mrtvolu nechá napospas divoké zvěři? Maura v panice zkusila zacloumat mřížkou, ale s ocelí ruce nic nezmohly.

Zástupce šerifa otočil auto – a náhle prudce zabrzdil. „Do hajzlu! Kde ty ses tu vzal?“

Uprostřed příjezdové cesty stál pes.

Martineau stiskl klakson. „Koukej zmizet!“

Ale Medvěd neuhnul. Naopak se vztyčil, oběma předními tlapami se opřel o kapotu a rozštěkal se.

Zástupce chvíli zvažoval, jestli nemá dupnout na plyn a prostě zvíře přejet. „Do hajzlu!“ zopakoval. „Zasvinil bys mi nárazník krví.“ Raději vystoupil.

Medvěd klesl zpátky na všechny čtyři. Výhružně vrčel.

Martineau vytáhl zbraň a zamířil. Natolik se soustředil, že ani nezaznamenal, jak se nad ním mihla lopata. Vzápětí zezadu dopadla na lebku. Zapotácel se, revolver odlétl do sněhu.

„Nikdo mi nebude střílet na psa,“ řekl Krysa a škubnutím otevřel zadní dveře auta. „Madam, je čas běžet.“

„Počkej, má tady vysílačku! Přivolám pomoc!“

„Dokážete mě alespoň jednou poslechnout?“

Zatímco chvatně vystupovala, všimla si, že Martineau klečí a natahuje se po zbrani. Právě ji zvedal, když se na něho chlapec vrhl. Oba se váleli ve sněhu, úporně bojovali o revolver.

S výstřelem jako by se zastavil čas.

V náhlém tichu strnul i pes. Krysa se zvolna odsunul stranou a pak s námahou vstal. Bundu měl vepředu potřísněnou krví. Nebyla to však jeho krev.

Maura se sklonila k zástupci šerifa. Dosud žil, vytřeštěné oči plné paniky. Z krku mu v obloucích tryskala krev. Maura přitiskla prsty na prostřelenou tepnu, aby ten proud zastavila. Ale bílý sníh už příliš zbarvily jasně červené výstřiky. Oči ztrácely lesk, život pomalu vyprchával.

„Zapni vysílačku!“ křikla na chlapce. „Přivolej pomoc!“

„Tohle jsem nechtěl,“ řekl tiše. „Rána vyšla sama od sebe…“

Mužovo hrdlo teď vydávalo jakési bublavé zvuky. Martineau naposledy vydechl a zemřel. Oči úplně ztemněly, napjaté krční svaly povolily. Z tepny vytékal pouze tenounký pramínek krve. Maura dál bez hnutí klečela na ušlapaném sněhu. Vůbec neslyšela přijíždějící auto.

Zato Krysa vozidlo slyšel. Prudce popadl Mauru za loket a zvedl ji na nohy. Teprve teď spatřila dodávku zatáčející k příjezdové cestě.

Chlapec sebral zástupcův revolver, právě když SUV zasáhla kulka z pušky.

Další rána roztříštila okno služebního vozu, skleněné střepy poranily Mauru na hlavě.

To nejsou varovné výstřely. Někdo se nás snaží zabít.

Krysa se rozběhl ke stromům, Maura těsně za ním. Ve chvíli, kdy dodávka zastavila vedle zástupcova auta, dosáhli okraje lesa. Zazněl třetí výstřel, ale Maura se neohlédla. Držela se v patách výrostkovi, který i s těžkým batohem na zádech pokračoval nepolevujícím tempem. Zastavil se, jen aby jí podal sněžnice. Připnula si je během několika vteřin.

Pak znovu vyrazili. Mířili hlouběji do divočiny. Do bezpečí.

Kapitola 26

Jane stála na příjezdové cestě, kde se našlo tělo zástupce Martineaua, a snažila se číst ve sněhu. Mrtvolu odvezli. Místo činu prozkoumali lidé z úřadu šerifa sublettského okresu i z ústředí wyomingské kriminálky. Rozšlapali sníh, a tak Jane teď viděla nejméně patery různé otisky podrážek. Už předtím její pozornost – a také pozornost ostatních vyšetřovatelů – upoutaly stopy sněžnic. Vedly od zástupcova auta k lesu. Stejným směrem se táhly otisky psích tlap a otisky bot dámské velikosti číslo sedm, snad Mauřiných. Několik metrů za okrajem lesa stopy bot končily. A začínaly stopy druhého páru sněžnic.

Maura se mezi stromy zastavila, aby si připnula sněžnice. A pak utíkala dál.

Jane hledala vysvětlení. Původně si představovala, že ten, kdo zabil Martineaua a zmocnil se jeho zbraně, zahnal Mauru do lesa pod pohrůžkou násilí. Ovšem otisky ve sněhu takové teorii neodpovídaly. Stopa boty většinou překrývala stopu sněžnice, což znamenalo, že Maura kráčela či běžela za předpokládaným únoscem, nikoliv před ním. Jane si lámala hlavu, pokoušela se tu záhadu objasnit. Proč by Maura z vlastní vůle následovala vraha policisty? A hlavně: proč vůbec telefonovala? Přinutil ji pachatel vlákat zástupce šerifa do pasti?

„Všude našli spousty otisků prstů,“ prohodil Gabriel.

Jane se otočila k manželovi, který se právě vynořil z domu. „Kde všude?“

„Na rozbitém okně, na kuchyňských skřínkách. Na telefonu.“

„Ze kterého Maura volala.“

„Ano. Šňůru někdo vytrhl ze zdi. Zřejmě chtěl přerušit hovor.“ Gabriel hlavou ukázal ke služebnímu vozu mrtvého zástupce.

„Sejmuli otisky i ze dveří auta. Snad se tedy dozvíme, s kým máme tu čest.“

„Kdepak, nechovala se jako rukojmí,“ ozval se čísi zvýšený hlas. „Říkám vám, pádila pryč dobrovolně, nikdo ji nevlekl.“

Jane se zaposlouchala. Detektiv z wyomingské kriminálky se bavil s Montgomerym Loftusem, který vraždu ohlásil. Starý rančer mluvil tak rozčileně, že přitáhl pozornost všech kolem.

„Dobře jsem je viděl, skláněli se nad tělem jako dva mrchožrouti. Chlap a ženská. Pak ten chlap zvedl revolver a otočil se mým směrem. Domyslel jsem si, že se chystá střílet na moji dodávku, a tak jsem vypálil z pušky.“

„Nezdá se, že by šlo o jediný výstřel,“ opáčil detektiv.

„No, možná jich bylo víc. Tři, čtyři.“ Loftus přelétl očima roztříštěné okno zástupcova auta. „Jo, tohle jsem asi způsobil já. Ale co byste sakra čekal? Že se nebudu bránit? Sotva jsem párkrát vystřelil, oba se rozběhli k lesu.“

„Každý zvlášť? Nebo muž tu ženu přinutil?“

„Přinutil?“ Loftus si odfrkl. „Uháněla za ním! Nikdo ji neohrožoval.“

Nikdo kromě rozzuřeného starého rančera, který po ní střílel. Jane se nelíbilo, kam se příběh stáčí. Maura coby polovina dvojice Bonnie a Clyde? Nicméně svědectví stop ve sněhu se nedalo popřít. Mauru do lesa nikdo neodtáhl násilím. Utekla sama.

„Jak se vlastně stalo, že jste se tu ocitl, pane Loftusi?“ zeptal se Sansone. Všichni na něho překvapeně pohlédli. Dosud mlčel, záhadný a nepřístupný zjev, který budil u pracovníků wyomingské kriminálky jistou zvědavost. Žádný z nich se však neodvážil zpochybnit Sansoneovo právo být na místě činu.

Ačkoliv Sansone vyslovil svůj dotaz uctivým tónem, stařec zlostně vybuchl. „Chcete snad něco naznačit, pane?“

„Prostě jen uvažuju, jaká náhoda vás asi přivedla právě na tohle poměrně odlehlé místo.“

„Bobby mi zavolal.“

„Zástupce Martineau?“

„Jo. Povídal, že je v Doyle Mountain a že by se mohly vyskytnout potíže. Bydlím kousek na východ odtud, tak jsem mu nabídl pomocnou ruku, kdyby ji potřeboval.“

„To je běžný postup, aby příslušník bezpečnostních složek přivolával na pomoc civilistu?“

„Nevím, jak to chodí v Bostonu, vážený pane. Ale tady u nás nenecháváme nikoho v bryndě. Zvlášť když jde o muže zákona.“

„Jsem přesvědčený, že pan Loftus se jen snažil splnit svou občanskou povinnost, pane Sansone,“ vložil se do rozhovoru šerif Fahey. „Náš okres je rozlehlý, máme na starosti obrovské území. Pokud nejbližší posily jsou nějakých třicet kilometrů daleko, jsme opravdu rádi, když můžeme počítat s lidmi, jako je pan Loftus.“

„Nehodlal jsem zpochybňovat jeho motivy.“

„Jenže přesně tohle děláte!“ znovu se rozběsnil Loftus. „Je mi jasné, kam míříte. Teď se mě zeptáte, jestli jsem Bobbyho nezabil já sám.“ Stařec rázně přešel k dodávce, vytáhl pušku a podal ji detektivovi z wyomingské kriminálky. „Prosím, detektive Pasternaku. Klidně mi zabavte zbraň. A rozeberte ji v těch svých zázračných laboratořích do posledního šroubku.“

„Ale no tak, Monty.“ Fahey si povzdechl. „Nikdo si přece nemyslí, že jsi zastřelil Bobbyho.“

„Tihle lidé z Bostonu mi nevěří.“

„Tak to vůbec není, pane Loftusi,“ vzala si slovo Jane. „Prostě se snažíme pochopit, jak se všechno odehrálo.“

„Řekl jsem vám, co jsem viděl. Nechali Bobbyho Martineaua vykrvácet. A utekli.“

„To by Maura neudělala.“

„Nebyla jste tady. Neviděla jste ji běžet do lesa. Chovala se, jako by právě provedla něco zatraceně špatného.“

„Pak jste si to nesprávně vyložil.“

„Nejsem slepý.“

„Řadu otázek nám patrně zodpoví palubní kamera,“ prohodil Gabriel k šerifovi Faheymu. „Měli bychom se na ten videozáznam podívat.“

Fahey náhle zrozpačitěl. „Bohužel je tu problém.“

„Problém?“

„Kamera ve voze zástupce Martineaua nenatáčela.“ Jane vrhla na šerifa nevěřícný pohled. „Cože?“

„Netušíme, jak se to mohlo stát, ale byla vypnutá.“

„Proč by ji Martineau vypínal? Vaše předpisy jistě nic takového nedovolují.“

Fahey pokrčil rameny. „Třeba kameru vypnul někdo jiný.“

„Aha,“ zamračila se Jane. „Chcete i z tohohle obvinit Mauru.“

Šerif zrudl. „Pořád nám připomínáte, že pracuje pro policii. Určitě tedy umí zacházet s palubní kamerou, ne?“

„Promiňte,“ ozval se detektiv Pasternak ze státní kriminálky. „Jsem čím dál zvědavější, jaká ta doktorka Islesová vlastně je. Rád bych se o ní dozvěděl víc.“

Ačkoliv se Pasternak už dříve představil, Jane mu teprve teď věnovala plnou pozornost. Byl bledý, měl hubený čapí krk nechráněný před zimou, neustále popotahoval a vůbec budil dojem člověka, který touží co nejrychleji vyměnit větrnou příjezdovou cestu za svoji vyhřátou kancelář.

„Můžu vám o ní něco povědět,“ nabídla Jane detektivovi.

„Znáte ji dobře?“

„Jsme kolegyně. Dost jsme toho spolu prožily.“

„Dokázala byste mi ji přiblížit?“

Mauřin obraz by se dal velmi snadno pokřivit – jedním či druhým směrem, uvědomila si Jane. Záleží na tom, jaké stránky její osobnosti odhalím. Když budu zdůrazňovat pouze Mauřinu profesionalitu, Pasternak si představí pečlivou a spolehlivou vědeckou pracovnici, bezvýhradně sloužící zákonu. Ale stačí přidat pár dalších podrobností, a rysy portrétu se začnou ztrácet v šeru. Ano, stačí se zmínit o té temné a krvavé rodinné historii. O utajovaném milostném poměru s katolickým knězem… Objevila by se úplně jiná žena, schopná neuvážených činů a podléhající ničivým vášním. Pokud si nedám pozor, poskytnu Pasternakovi spoustu důvodů, aby v Maure viděl podezřelou.

„Chci o ní vědět všechno,“ pokračoval detektiv Pasternak. „Jakmile se vrátíme do města, svolám poradu. Před zítřejší akcí se pátracímu týmu hodí každá informace.“

„Jedno vám prozradím rovnou: Maura není zvyklá na pobyt v přírodě,“ řekla Jane. „Jestli ji brzy nenajdete, nepřežije.“

„Pohřešuje se už skoro dva týdny. A zatím přežila.“

„Nechápu jak.“

„Možná díky tomu muži, se kterým se tu potuluje,“ nadhodil šerif Fahey.

Jane se zahleděla na horu, jejíž strže teď halil stín. Během pouhých několika okamžiků po západu slunce teplota prudce poklesla. Jane se zachvěla, pažemi si objala ramena a představila si noc strávenou bez přístřeší, v nevlídném lese, kam ze všech stran proniká ledový vichr. Navíc noc s člověkem, o kterém vůbec nic nevěděli.

A patrně jenom na něm bude záležet, jak se události vyvinou.

***

„Jeho otisky prstů dobře známe,“ pronášel Fahey k příslušníkům bezpečnostních sil a dobrovolníkům shromážděným v zasedacím sále pinedaleské radnice. „Stát Wyoming je vede v databázi. Pachatel se jmenuje Julian Henry Perkins a má docela slušný trestní rejstřík.“ Šerif začal číst ze svých poznámek. „Odcizení automobilu. Vloupání do domu. Potulka. Opakované krádeže.“ Fahey přelétl očima posluchače. „S ním tedy máme tu čest. A víme, že teď je ozbrojený a nebezpečný.“

Jane na sedadle ve třetí řadě zavrtěla hlavou. „Možná se pletu, ale nepřipadá mi to jako trestní rejstřík zabijáka.“

„Na šestnáctiletého kluka je toho až dost, ne?“

„Pachatel je mladistvý?“

„Otisky prstů zanechal na všech kuchyňských skřínkách a taky na dveřích vozu zástupce Martineaua,“ vzal si slovo detektiv Pasternak. „Předpokládáme, že právě tohle individuum viděl pan Loftus na místě činu.“

„S Perkinsovic klukem má náš úřad bohaté zkušenosti,“ navázal Fahey. „Mnohokrát jsme ho zatýkali kvůli nejrůznějším přestupkům. Jenom si nedokážeme vysvětlit, co ho spojuje s tou ženou.“

„Spojuje?“ zvýšila Jane hlas. „Maura je jeho rukojmí!“

Montgomery Loftus sedící v první řadě si pohrdavě odfrkl. „Asi sotva – podle toho, co jsem viděl.“

„Co si myslíte, že jste viděl,“ namítla Jane.

Stařec se otočil a chladně si změřil trojici návštěvníků z Bostonu. „Žádný z vás tam nebyl.“

„Madam, známe Montyho celý život,“ prohlásil Fahey. „Rozhodně by nám nevykládal báchorky.“

Pak zřejmě potřebuje brýle, málem opáčila Jane, ale raději mlčela. S Gabrielem a Sansonem tu byli v menšině – instruktážní porady se zúčastnily desítky lidí. Smrt šerifova zástupce hluboce otřásla místními občany a rychle se hlásili dobrovolníci dychtící dopadnout vraha. Dobrovolníci se zbraněmi a s tvářemi zachmuřenými ve spravedlivém hněvu. Jane při pohledu na ty obličeje lehce mrazilo. Chystají se zabíjet, pomyslela si. A je jim lhostejné, že jejich kořistí má být šestnáctiletý výrostek.

„Julian Perkins je obyčejný kluk!“ vykřikla náhle jakási žena ze zadní řady. „Vážně proti němu chcete vyslat ozbrojenou jednotku?“

„Zabil mého zástupce, Cathy,“ odpověděl Fahey. „Není to obyčejný kluk.“

„Znám Juliana líp než kdokoliv z vás. Nevěřím, že by dokázal někoho zabít.“

„Promiňte,“ ozval se detektiv Pasternak. „Nejsem z vašeho okresu. Mohla byste se představit, madam?“

Mladá žena vstala ze židle a Jane okamžitě poznala sociální pracovnici, s níž se setkali na místě dvojnásobné vraždy v areálu hotelového ranče Circle B. „Jsem Cathy Weissová, odbor ochrany dětí, sublettský okres. Juliana jsem měla na starosti celý uplynulý rok.“

„A nevěříte, že by Julian zabil zástupce Martineaua?“ zeptal se Pasternak.

„Nevěřím, pane.“

„Cathy, koukněte se na jeho trestní rejstřík,“ řekl Fahey. „Ten kluk není žádný andílek.“

„Ale ani žádná vraždící zrůda. Julian je oběť, šestnáctiletý chlapec, který se snaží přežít ve světě, kde o něho nikdo nestojí.“

„Většina mládeže v pohodě přežívá, a nemusí se vloupávat do domů nebo krást auta.“

„Většinu mládeže netýrají a nezneužívají náboženské sekty.“

Fahey okázale zvedl oči ke stropu. „A už je to tu zas.“

„Celá léta vás varuju před Shromážděním. Už od té doby, co se přesunuli do našeho okresu a vybudovali si svoje dokonalé malé Stepfordy. Tady vidíte výsledek. Takhle to dopadá, když ignorujete známky nebezpečí. Když odmítáte vzít na vědomí, že vám přímo pod nosem působí pedofilové.“

„Nemáte jediný důkaz. Veškerá obvinění jsme prověřovali. Bobby třikrát zajel do té osady a našel tam jenom tvrdě pracující rodiny, které si nepřály nic jiného, než abychom jim dali pokoj.“

„Abychom je nechali zneužívat jejich děti.“

„Nemůžeme se už vrátit k původnímu tématu?“ křikl kdosi z publika.

„Jo, zbytečně kvůli vám ztrácíme čas.“

„Jenže tohle souvisí s původním tématem.“ Cathy se rozhlédla po sále. „Jde o chlapce, na kterého chcete uspořádat štvanici. Ten chlapec dlouho zoufale volá o pomoc. Ale nikdo ho neslyší.“

„Paní Weissová,“ promluvil opět detektiv Pasternak, „pátrací skupina potřebuje pro zítřejší akci veškeré dostupné informace. Tvrdíte, že Juliana Perkinse dobře znáte. Povězte nám, co se od něho dá očekávat. Skrývá se někde venku za mrazivě chladné noci, s ženou, kterou možná drží jako rukojmí. Je vůbec schopný přežít?“

„Určitě,“ odpověděla Cathy Weissová.

„Jste si jistá?“

„Julian je přece vnuk Absolema Perkinse.“

Sálem se rozlehl šum a detektiv Pasternak se zatvářil zmateně. „Promiňte. Hraje to roli?“

„Kdybyste vyrostl v sublettském okrese, tohle jméno byste znal,“ vysvětlil Montgomery Loftus. „Absolem byl zálesák. Žil v Bridger-Teton Mountains, postavil si vlastní chatu. Vídával jsem ho lovit poblíž svých pozemků.“

„Julian tam strávil velkou část dětství,“ dodala Cathy. „U dědečka, který ho naučil, jak shánět potravu jenom za pomoci sekery a vlastního důvtipu. Takže ano, chlapec je schopný přežít v divočině.“

„A proč se vlastně toulá po horách?“ zeptala se Jane. „Měl by studovat střední školu, ne?“ Své otázky nepovažovala za hloupé, nicméně přítomní se rozesmáli.

„Kluk Perkinsových, a studium?“ Fahey zakroutil hlavou. „To je, jako byste se snažila vnutit učebnici mezkovi.“

„No, do města Julian příliš nezapadl,“ povzdechla si Cathy. „Ve škole se stával terčem šikany. Často se pral. Pořád utíkal z pěstounské rodiny – během třinácti měsíců osmkrát. Naposledy zmizel před pár týdny, sotva se venku trochu oteplilo. Před odchodem vybrakoval pěstounce spíž, jídlo mu tedy zatím neschází.“

„Nechali jsme okopírovat jeho fotografii.“ Šerif Fahey podal do uličky hrst snímků. „Všichni uvidíte, po kom budeme společně pátrat.“

Podobenky kolovaly mezi posluchači. Jane poprvé spatřila obličej Juliana Perkinse. Patrně šlo o školní fotografii s typickým nevýrazným pozadím. Chlapec se k té příležitosti patřičně oblékl, ale v bílé košili s dlouhými rukávy a vázankou se cítil nesvůj. Pečlivě učesané černé vlasy rozdělovala pěšinka, několik vzpurných pramínků však trčelo stranou. Tmavé oči zíraly přímo do objektivu. Připomínaly oči zvířete hledícího z klece. Ostražité. Nedůvěřivé.

„Snímek je z loňské školní ročenky,“ upřesnil Fahey. „Novější jsme nesehnali. Od té doby kluk nejspíš o nějaký centimetr povyrostl. A taky bude silnější.“

„Navíc sebral Bobbyho revolver,“ dodal Montgomery Loftus.

Šerif znovu přelétl pohledem místnost. „Pátrací tým se shromáždí za rozbřesku. Každý dobrovolník přijde vybavený, aby mohl přenocovat v zimní přírodě. Tohle nebude piknik, takže s sebou chci jen ty nejodolnější muže.“ Fahey se odmlčel a letmo se podíval na Loftuse.

Stařec se dovtípil. „Naznačuješ, že se mnou nepočítáš?“

„Nic takového jsem neřekl, Monty.“

„Vydržím víc než spousta chlapů. A znám terén nejlíp. Je to moje sousedství.“ Stařec se zvedl. Ačkoliv mu dávno zešedly vlasy a jeho tvář poznamenaly desítky let strávených pod širým nebem, zdál se stejně zdatný jako kterýkoliv z mužů v zasedacím sále. „Musíme tu věc rychle vyřídit. Nebudeme čekat, až se objeví další oběť.“ Narazil si klobouk a odkráčel.

Zatímco se ostatní zvolna rozcházeli, Jane zamířila k sociální pracovnici: „Paní Weissová?“

Žena se otočila. „Ano?“

„Ještě nás nepředstavili. Jsem detektiv Rizzoliová.“

„Já vím.“ Cathy přelétla pohledem Gabriela a Sansonea, kteří si právě oblékali kabáty. „Vy jste ti lidé z Bostonu. Udělali jste na naše město dojem.“

„Můžeme si někde promluvit? O Julianu Perkinsovi.“

„Myslíte teď hned?“

„Ano. Dřív, než toho chlapce a naši přítelkyni použijí jako cvičné terče.“

Cathy sklouzla očima k hodinkám a přikývla. „O kus dál v téhle ulici je kavárna. Sejdeme se tam za deset minut.“

***

Trvalo to spíš dvacet minut. Když se mladá žena konečně přihrnula, vlasy rozcuchané větrem, vnesla dovnitř pach tabákového dýmu, kterým čpělo její pomačkané oblečení. Zřejmě si předtím dopřála v autě pár cigaret. Chvatně a celá nervózní se posadila do boxu, kde na ni Jane čekala.

„Kde jste nechala kolegy?“ ukázala Cathy na prázdná místa.

„Šli si koupit tábornické vybavení.“

„Připojí se k té zítřejší pátrací výpravě?“

„Nemůžu jim to vymluvit.“

Cathy jí věnovala delší zamyšlený pohled. „Vůbec netušíte, o co tady jde.“

„Doufala jsem, že mi to prozradíte.“

Objevila se číšnice s konvicí kávy. „Mám nalít, Cathy?“ zeptala se.

„Je čerstvá a silná?“

„Jako vždycky.“

Cathy počkala, až číšnice zmizí, a teprve pak pokračovala. „Je to hodně složité.“

„Na té poradě se všechno zdálo prosté. Vyšlou ozbrojený oddíl, dopadnou vraha policisty.“

„Ano. Lidé si rádi věci zjednodušují. Černá a bílá, správné a špatné. Julian je pro ně zkažený výrostek.“ Cathy do sebe obrátila šálek, polkla tu hořkou tekutinu naráz a bez mrknutí. „Jenže takový není.“

„A jaký tedy je?“

Cathy upřela na Jane pronikavý pohled. „Slyšela jste někdy o Ztracených chlapcích?“

„Nejsem si jistá, co máte na mysli.“

„Jsou to dospívající hoši, které vyhnali z domova. Většinou končí opuštění na ulici. Ničím se neprovinili, nespáchali žádný zločin. Ale jsou chlapci, což jejich komunitám úplně stačí, aby je zavrhly.“

„Protože chlapci působí potíže?“

„Ne. Protože představují konkurenci. Starší muži je tam nechtějí, přejí si mít všechny dívky pro sebe.“

Jane pochopila. „Mluvíte o polygamních komunitách.“

„Přesně tak. Tyhle skupiny nemají nic společného s úředně uznanou mormonskou církví. Jsou to sekty řízené charizmatickými vůdci. Najdete je v řadě států – v Coloradu, Arizoně, Utahu, Idahu. A přímo tady ve wyomingském okrese Sublette.“

„Jde o Shromáždění?“

Cathy kývla. „Sektu vede tak zvaný prorok Jeremiah Goode. Před dvaceti lety nalákal v Idahu první následovníky. Severozápadně od Idaho Falls si vybudovali osadu jménem Andělská pláň. Časem se rozrostla ve společenství s téměř šesti sty obyvateli. Jsou zcela soběstační, pěstují obilí, chovají dobytek. Nemají tam přístup žádné návštěvy, a tak se nikdo nedozví, co se za branami osady děje.“

„Skoro to vyvolává dojem vězení.“

„Svým způsobem to vězení opravdu je. Uctívaný prorok kontroluje veškerý život osadníků. Na tomhle principu sekty fungují. Osobnost Jeremiahova typu nejprve zláká prostoduché a potřebné, kteří zoufale touží, aby se jich někdo ujal, aby jim dal pozornost a lásku, aby zlepšil jejich žalostně nevydařený život. Přesně to podobní proroci nabízejí – alespoň zpočátku. Tak vznikají všechny sekty, od moonistů až po Mansonovu rodinu.“

„Jeremiah Goode je podle vás stejný jako Charles Manson?“

„Ano.“ Cathy stiskla čelisti. „V podstatě se od něho ničím neliší. Je tu stejná psychologie, stejná manipulace. Jakmile následovníci spolknou návnadu, patří tělem i duší Jeremiahovi. Předají mu veškerý svůj majetek, nastěhují se do osady. Tam je má prorok zcela pod kontrolou. Využívá jejich neplacenou práci, aby provozoval řadu vysoce ziskových podniků – od výroby nábytku až po zasilatelství domácích zavařenin a ovocných rosolů. Neinformovaný divák by osadu mohl pokládat za utopické společenství, jehož členové poctivě přispívají svým dílem, a na oplátku je o ně postaráno. Takový mylný dojem patrně získal během svých návštěv Říše věčné blaženosti i Bobby Martineau.“

„Co mu uniklo?“

„Diktatura. Shromáždění slouží jedinému cíli: plní přání tak zvaného proroka Jeremiaha.“

„A co si Jeremiah přeje?“

Cathy se zatvářila nesmiřitelně. „Mladé masíčko. To je v kostce základní princip Shromáždění, detektive Rizzoliová. Vlastnit, ovládat a píchat nezletilé holčičky.“

Žena ve vedlejším boxu se otočila a zpražila je přísným pohledem. Zřejmě se jí dotkl ten nevybíravý slovník.

Cathy chvíli trvalo, než se uklidnila. „Proto si Jeremiah nemůže kolem sebe dovolit moc chlapců,“ pokračovala. „Prostě se jich zbavuje. Nařídí rodičům, aby dospívající syny vyhnali. Dopraví chlapce do nejbližšího města a tam je opustí. V Idahu je vozili do Idaho Falls, tady je odkládají v Jacksonu nebo v Pinedaleu.“

„Copak ti rodiče nikdy neodmítnou?“

„Ženy poslouchají jako roboti. A muži se za svoji loajalitu dočkají odměny v podobě mladičkých nevěst. Duchovních nevěst, jak jim říkají, aby se vyhnuli obvinění z polygamie. Můžou si jich vzít, kolik chtějí, všechno údajně posvěcuje bible.“

„Vážně?“ zděsila se Jane. „Která část bible?“

„Starý zákon. Bibličtí patriarchové – Abraham, Jákob, David nebo Šalamoun – měli spousty manželek a konkubín.“

„A Jeremiahovi vyznavači se tím řídí?“

„Proč ne? Tenhle model vyhovuje jejich potřebám. Ženy nejspíš touží po bezpečí, po životě, v jakém nemusejí dělat žádná závažná rozhodnutí. A muži – u těch je to snad jasné. Dostanou na hraní školačku, navíc se vstupenkou do nebe.“

„Julian Perkins patřil k té komunitě?“

„Má matku a čtrnáctiletou sestru, které žijí v Říši věčné blaženosti. Jeho otec zemřel, když byly Julianovi čtyři roky. O matce musím bohužel říct, že je úplně nemožná. Sharon zničehonic zmizela, aby hledala sama sebe, znáte ty kecy, a děti nechala na krku jejich dědečkovi Absolemovi.“

„Tomu zálesákovi.“

„Ano. Poctivý chlap, dobře se o děti staral. Ale po deseti letech se Sharon znovu vynoří a hned je všechno vzhůru nohama. Našla si dalšího muže a objevila náboženství! Náboženství Jeremiaha Goodea. Sebere děti a společně se přestěhují do Říše věčné blaženosti, nové osady, kterou Shromáždění vybudovalo tady ve Wyomingu. O pár měsíců později Absolem umírá, Julian teď kromě Sharon nemá jiné dospělé příbuzné.“ Cathyin hlas byl náhle ostřejší než břitva. „A právě Sharon ho zradí.“

„Vyhodila ho?“

„Jako nějaký odpad. Protože jí to prorok přikázal.“

Ženy na sebe hleděly, v očích stejný vztek. Jejich němou rozmluvu přerušila až číšnice, která přinesla čerstvou kávu. Mlčky usrkávaly. Horký nápoj ještě zhoršil palčivé pocity v Janině žaludku.

„Proč tedy Jeremiah Goode nesedí za mřížemi?“ zeptala se.

„Myslíte, že jsem o to neusilovala? Sama jste viděla, jak na mě během porady reagovali. Jsem tady za místní fúrii, otravnou feministku, která pořád mele něco o zneužívaných děvčatech. Nikdo už nechce moje nářky slyšet.“ Cathy se krátce odmlčela. „Nebo jsou placení, aby neslyšeli.“

„Jeremiah si je koupil?“

„Takhle to fungovalo v Idahu. Poldové, soudci. Shromáždění má spousty peněz na úplatky. Osady jsou dokonale odříznuté od okolního světa – žádné telefony, žádné vysílačky. I kdyby některá z dívek chtěla volat o pomoc, prostě nemůže.“ Cathy odložila šálek. „Nic bych si nepřála víc než uvidět Jeremiaha i muže, kteří ho následují, s pouty na rukou. Ale nevěřím, že k tomu dojde.“

„Pociťuje totéž Julian Perkins?“

„Všechny je nenávidí. Řekl mi to.“

„Nenávidí je natolik, že by dokázal zabít?“

Cathy svraštila čelo. „Proč se ptáte?“

„Byla jste v hotelovém ranči Circle B, na místě dvojnásobné vraždy. Ten pár přece patřil ke Shromáždění.“

„Snad nepodezříváte Juliana?“

„Třeba právě proto utekl. A proto taky musel zabít zástupce šerifa.“

Cathy prudce zavrtěla hlavou. „Věnovala jsem tomu chlapci opravdu hodně času. Všude chodí s tím svým zaběhlým psem – a nezažila jsem nikoho, kdo by se tak laskavě choval ke zvířeti. Kdepak, Julian není schopen násilí.“

„Domnívám se, že násilí jsme schopni všichni,“ řekla tiše Jane. „Pokud nás někdo nebo něco dostatečně vyprovokuje.“

„No, jestli to Julian udělal,“ opáčila Cathy, „určitě měl na své straně právo.“

Kapitola 27

Jeskyně vyhrabaná ve sněhu páchla vlhkou psí srstí, plesnivějícím oblečením a potem dvou nemytých těl. Maura se už týdny nekoupala – a chlapec ještě mnohem déle. Nicméně přístřeší bylo útulné jako vlčí doupě a dostatečně prostorné, aby se natáhli na podlaze vystlané borovými větvemi. Uprostřed popraskával oheň, který Krysa zažehl. Maura si ve světle plamenů prohlížela svoji péřovou bundu, původně bílou, ale teď špinavou od sazí a krve. Kdybych se podívala do zrcadla, čekal by mě šok, napadlo ji. Pomalu se ze mě stává přírodní živočich, jako jsou ti dva. Zvíře skrývající se v jeskyních… Vybavilo se jí, co četla o dětech vychovaných vlky. Po návratu do civilizace zůstávaly divoké a nedařilo se je „polidštit“. Teď měla Maura pocit, že se taky začíná proměňovat. Spala a jedla na zemi, celé dny se nepřevlékala, každou noc se tiskla k teplému Medvědovu kožíšku. Brzy by ji nikdo nepozn al. Třeba už nepoznám sama sebe.

Krysa přihodil do ohně pár větví. Jeskyní zavířil kouř, pálil v očích a krku. Bez toho chlapce bych venku nepřežila jedinou noc, uvědomila si Maura. Moje mrtvé, na kost zmrzlé tělo by dávno zmizelo pod navátým sněhem. Zato Krysa se v divočině pohyboval velmi zkušeně. Během hodiny našel vhodné místo na závětrné straně hory a vyhloubil jeskyni. Společně pak nasbírali borové větve a další palivové dříví. Spěchali, aby všechno stihli dřív, než se setmí a nastane noc s vražedným chladem.

Teď se Maura choulila v překvapivém pohodlí vedle ohně, naslouchala větru, který skučel za dveřmi zhotovenými z borových větví, a sledovala, jak se chlapec přehrabuje v batohu. Vytáhl práškovou smetanu a krabici granulí pro psy. Nasypal jich trochu do hrsti a hodil je Medvědovi. Potom krabici nabídl Maure.

„Psí žrádlo?“ podivila se.

„Jemu chutná,“ kývl Krysa směrem ke spokojeně hltajícímu psovi. „Lepší tohle než prázdný žaludek.“

Ale ne o moc, pomyslela si, zatímco odevzdaně žvýkala. Chvíli se ozývaly jen zvuky třech párů čelistí drtících granule. Maura přes plameny hleděla na chlapce.

„Musíme najít způsob, jak se vzdát,“ poznamenala.

Krysa se dál soustředěně věnoval jídlu.

„Víš stejně dobře jako já, že po nás nepřestanou pátrat,“ pokračovala. „A tady nepřežijeme.“

„Postarám se o vás. Zvládneme to.“

„Se žrádlem pro psy? Schovaní ve sněhu?“

„Znám místo nahoře v horách. Když bude třeba, přečkáme tam celou zimu.“ Natáhl ruku s balíčky sušené smetany. „Vezměte si. Jako zákusek.“

„Ti lidé to nevzdají. Rozhodně ne, když je obětí polda.“ Maura sklouzla očima k zástupcovu revolveru. Krysa jej obalil hadrem a zastrčil do rohu, jako by šlo o mrtvolu, na kterou se nechce dívat. Maura kdysi pitvala vraha policisty. Pachatel zemřel ve vazbě. Vrhl se po nás jako blázen, muselo mu přeskočit, tvrdili policisté. Modřiny na celém těle a tržné rány na obličeji svědčily o něčem jiném. Zkus zabít poldu, a tvrdě za to zaplatíš, takové poučení si tehdy odnesla. Teď pozorovala toho chlapce a v duchu ho viděla ležet na pitevním stole, zkrvaveného, ubitého pomstychtivými pěstmi.

„Jedině tak je přesvědčíme,“ dál naléhala Maura. „Když se společně vzdáme. Jinak budou předpokládat, že jsme toho muže zabili jeho vlastní zbraní.“

Otevřená slova zřejmě chlapcem otřásla. Sklonil hlavu, psí granule mu vypadly z ruky. Maura mu neviděla do tváře, ale všimla si, jak se roztřásl. Plakal.

„Byla to nehoda,“ řekla. „Tohle jim povím. A vysvětlím, že ses mě snažil ochránit.“

Krysa se ještě víc roztřásl. Pevně si ovinul paže kolem ramenou, aby zastavil vzlyky. Medvěd se přiblížil, tiše zaskučel a položil svou velkou hlavu chlapci na kolena.

Maura vzala výrostka za loket. „Pochop, jestli se dobrovolně nevzdáme, budou si to vykládat jako přiznání viny.“

Krysa odmítavě zavrtěl hlavou.

„Přesvědčím je, přísahám. Nedovolím, aby tě obvinili.“ Stiskla mu paži. „Důvěřuj mi.“

Odtáhl se. „Nemůžu.“

„Snažím se pro tebe najít to nejlepší řešení.“

„Nepokoušejte se mi radit.“

„Někdo ti poradit musí.“

„Nejste moje matka!“

„Každopádně právě teď bys matku potřeboval.“

„Já přece matku mám!“ vykřikl. Zvedl tvář lesklou slzami. „A k čemu mi to bylo?“

Maura neuměla odpovědět. Mlčky sledovala, jak si chlapec zahanbeně otírá špinavý obličej, na němž slzy zanechaly několik světlejších proužků. Dlouhé dny se Krysa snažil chovat jako tvrdý chlap. Slzy připomenuly, že je pouhý kluk, příliš vyděšený, aby jí pohlédl do očí a prozradil, jak moc se bojí. Raději horlivě otvíral balíčky sušené smetany a sypal si prášek do úst.

Otevřela svůj balíček. Obsah se jí částečně vysypal do dlaně, nabídla jej tedy Medvědovi. Když pes práškovou smetanu zhltl, vděčně a přátelsky olízl Maure obličej. Mimoděk se rozesmála. Všimla si, že Krysa je pozoruje.

„Jak dlouho už je Medvěd s tebou?“ zeptala se a pohladila psovu hustou zimní srst.

„Pár měsíců.“

„Kde jsi ho našel?“

„To on si našel mě.“ Chlapec zvedl ruku a usmál se, neboť pes se okamžitě vrátil k němu. „Jednoho dne jsem šel ze školy a Medvěd se ke mně připojil. Doprovodil mě až domů.“

Maura se také usmála. „Nejspíš potřeboval kamaráda.“

„Nebo poznal, že nějakého potřebuju já.“ Výrostek konečně zvedl oči k Mauře. „Máte psa?“

„Nemám.“

„A děti?“

Zaváhala. „Ne.“

„Nikdy jste žádné nechtěla?“

„Prostě to nevyšlo.“ Povzdechla si. „Můj život… není jednoduchý.“

„Jistě. Když nemáte ani psa.“

Opět se rozesmála. „Jo. Rozhodně bych si měla přerovnat žebříček hodnot.“

V jeskyni se rozhostilo ticho. Krysa si třel tvář o Medvědovu huňatou hlavu. Maura dál seděla u popraskávajícího ohně a sledovala, jak ti dva mlčky rozmlouvají. Chlapec jí náhle nepřipadal šestnáctiletý, ale mnohem mladší. Dítě v mužském těle.

„Kryso?“ zeptala se tiše. „Víš, co se stalo s matkou a sestrou?“

Přestal hladit psa, ruka strnula. „Odvedl je pryč.“

„Prorok?“

„Rozhoduje o životě všech v osadě.“

„Ale nebyl jsi tam, když se to stalo?“

Krysa zavrtěl hlavou.

„Zašel jsi i do ostatních domů? Viděl jsi…“ Maura zaváhala. „Viděl jsi tu krev?“

„Ano.“ Jeho oči prozrazovaly, že si domyslel souvislosti. Proto jsem dosud naživu, napadlo Mauru. Julian pochopil, co ta krvavá kaluž znamená. Věděl, co by mě čekalo, kdybych zůstala v Říši věčné blaženosti.

Chlapec objal psa, jako by pouze u něho dokázal najít útěchu. „Je jí teprve čtrnáct. Potřebuje, abych se o ni postaral.“

„Tvoje sestra?“

„Když mě odváděli, Carrie se je snažila zastavit. Křičela a křičela, ale máma ji pevně držela. Tvrdila jí, že musím odejít, že mě musejí vyhnat.“ Ruku spočívající na Medvědově srsti zaťal v pěst. „Proto jsem se vrátil. Pro ni. Pro Carrii.“ Chlapec vzhlédl. „Už tam nebyla. Už tam nebyl nikdo.“

„Najdeme ji.“ Maura stiskla chlapcovu dlaň, dotýkala se ho podobně, jako se sám dotýkal psa. Trojice teď představovala zvláštní spojenectví stmelené nebezpečím, cosi blízkého lásce – a snad pevnějšího než láska. Ubohé Grace už nepomůžu, říkala si Maura. Ale udělám, co je v mých silách, abych zachránila toho chlapce. „Najdeme ji,“ zopakovala. „Neboj se, Kryso, všechno dobře dopadne. Přísahám.“

Pes táhle zavyl a zavřel oči.

„Vidíte, ani Medvěd vám nevěří,“ povzdechl si Krysa.

Kapitola 28

Jane sledovala, jak její manžel metodicky balí vyztužený horský batoh. Veškeré části dokonale a přesně zaplňoval nezbytnými věcmi. Vešlo se tam opravdu hodně – spací pytel, karimatka, stan pro jednu osobu, zimní tábornický vařič a zmrazené potraviny, do postranních kapes nůž, kompas, silná baterka, výsadkářské lano a lékárnička. Využíval veškerý prostor, ale jediný dekagram váhy se nezdál zbytečný. Všechno se Sansonem nakoupili už odpoledne a Gabrielovo dokonale utříděné vybavení teď leželo na hotelové posteli, drobné předměty skryté v pevných plastových sáčcích, lahve s vodou utěsněné lepicí páskou. Tohle Gabriel dělal nesčetněkrát předtím, zamlada jako vášnivý turista, později jako příslušník námořní pěchoty. Zbraň u pasu připomínala, že nepůjde o žádný nevinný výlet do zimní přírody.

„Měla bych vyrazit s vámi,“ prohodila Jane.

„Kdepak, musíš zůstat tady a hlídat telefon.“

„Co když se tam něco zvrtne?“

„Pokud ano, bude mě uklidňovat pocit, že jsi v bezpečí.“

„Gabrieli, vždycky jsem nás dva považovala za tým.“

Gabriel odložil batoh a věnoval manželce ironický úsměv. „A kdo z nás dvou přímo nesnáší táboření jakéhokoliv druhu?“

„Jestli to bude nutné, vydržím.“

„Nemáš sebemenší zkušenosti s pobytem v zimní přírodě.“

„Sansone taky ne.“

„Ovšem Sansone je silný chlap. Tenhle batoh bys určitě ani neuzvedla. Schválně to zkus.“

Jane popadla batoh a stáhla jej z postele. „Uzvednu ho,“ procedila přes zaťaté zuby.

„Jo, ale představ si tu tíhu na zádech, zatímco stoupáš po horském svahu. Představ si, že se s batohem vlečeš celé hodiny, celé dny, navíc v pořádné nadmořské výšce. Představ si, jak se snažíš držet krok s muži, co mají o pětadvacet kilo svalů víc než ty. Jane, oba víme, že bys to nezvládla.“

Upustila batoh. S žuchnutím dopadl na podlahu. „Ty zase neznáš zdejší terén.“

„Půjdeme s lidmi, kteří krajinu znají.“

„Můžete se spolehnout na jejich úsudek?“

„To brzy zjistíme.“ Gabriel zavřel batoh a uložil jej do rohu místnosti. „Důležité je, že tam budeme s nimi. Mohli by příliš horlivě pálit na všechno, co se pohne – včetně Maury.“

Jane klesla na postel a povzdechla si. „Sakra, proč vůbec utíká? Její chování nedává smysl!“

„Právě proto musíš zůstat na příjmu. Už jednou ti zavolala. Třeba to zkusí znovu.“

„A jak se spojím s tebou?“

„Sansone bere satelitní telefon. Žádný strach, nezmizíme z povrchu země.“

Ale působí to tak, říkala si Jane, zatímco v noci ležela vedle manžela. Gabriel se chystá vydat do divočiny, a přesto tvrdě spí, netrápí ho obavy. Zato já nemůžu usnout, vyčítám si, že nejsem dost silná ani zkušená, abych je doprovázela. Léta se snažím vyrovnat mužům, ovšem tentokrát si musím přiznat smutnou pravdu. Ten batoh bych neunesla. Nestačila bych Gabrielovu tempu. Už po několika kilometrech bych se nejspíš zhroutila do závěje. Naše výprava by kvůli mně ztroskotala. Cítila bych se pod psa.

Jak tam tedy dokáže přežít Maura?

Ta otázka se zdála ještě naléhavější, když Jane před rozedněním procitla a za oknem spatřila sníh, v prudkém větru vířící nad hotelovým parkovištěm. Představila si oslepující nápory ostrých vloček, tváře sežehlé mrazem. Počasí výpravě ani trochu nepřálo.

Ve chvíli, kdy Jane, Gabriel a Sansone dojeli na místo srazu, slunce teprve začínalo vycházet. Zhruba desetičlenná pátrací skupina vybavená stopařskými psy už tam čekala, muži postávali v jitřním šeru a usrkávali horkou kávu. Hlasy se chvěly vzrušením, vzduch jiskřil energií. Podobnou situaci Jane nezažívala poprvé – z policistů před zásahem vždycky přímo sálal testosteron, všichni dychtili vyrazit co nejdřív.

Sotva si Gabriel a Sansone nasadili batohy, ozval se šerif Fahey: „Kam se hrnete vy dva?“

Gabriel se otočil. „Přece jste do pátracího týmu sháněl dobrovolníky.“

„Nežádali jsme o federálního agenta.“

„K mým odbornostem patří vyjednávání s únosci,“ řekl Gabriel. „A znám Mauru Islesovou. Bude mi důvěřovat.“

„Je tady nesmírně obtížný terén. Každý ho nezvládne.“

„Mám za sebou osm let služby u námořní pěchoty. A výcvik pro zimní operace v horách. Ještě něco byste rád věděl?“

Proti takové kvalifikaci Fahey už nedokázal nic namítnout. Pohlédl na Sansonea, ale jeho nepřístupný výraz ho také odradil. Šerif se zamračil a odkráčel. „Kde je Monty Loftus?“ rozkřičel se. „Nemůžu na něho čekat celou věčnost!“

„Říkal mi, že nepřijde,“ odpověděl kdosi.

„Vážně? Po tom rozruchu, co včera vyvolal?“

„Třeba se mrknul do zrcadla a připomenul si těch svých jedenasedmdesát let.“

Uprostřed pobaveného smíchu náhle ohlásil jeden ze psovodů: „Psi zachytili stopu!“

Pátrací tým zamířil k lesu. Jane a Gabriel se naposledy objali a políbili, potom Gabriel vyrazil za skupinou. Jane už mnohokrát obdivovala manželovu atletickou pružnost, sebedůvěru vyzařující ze všech pohybů. Ani těžký batoh na zádech ho nezpomaloval. Stála tam, vyprovázela Gabriela pohledem – a jako by stále viděla onoho mladého mariňáka, kterým býval.

„Tohle nedopadne dobře,“ pronesl čísi hlas.

Jane se otočila. Těsně za ní vrtěla hlavou Cathy Weissová.

„Chystají se Juliana ulovit jako divoké zvíře,“ dodala sociální pracovnice.

„Já si dělám starost o Mauru Islesovou,“ povzdechla si Jane. „A o manžela.“

Společně sledovaly pátrací tým, který postupoval hlouběji do lesa. Auta se zvolna rozjížděla, obě ženy však zůstaly na opuštěné silnici, dokud muži nezmizeli mezi stromy.

„Ten alespoň vypadá, že má všech pět pohromadě,“ navázala Cathy.

„Jo, to na Gabriela sedí,“ přikývla Jane.

„Ovšem ti ostatní chlapi se chystají nejdřív stisknout spoušť a teprve pak se ptát. Sakra, Bobby mohl uklouznout a střelit se sám.“ Cathy si podrážděně odfrkla. „Nikdo ten incident neviděl, nikdo neví, co se tam skutečně odehrálo.“

A neexistuje ani videozáznam, pomyslela si Jane. Tenhle detail ji silně znepokojoval. Martineauova palubní kamera dokonale fungovala, pouze byla vypnutá – v příkrém rozporu s předpisy šerifova úřadu. Poslední záznam zachycoval zástupcovu jízdu směrem k Doyle Mountain. Chvíli předtím, než auto dorazilo před dům, musel Martineau záměrně kameru vypnout.

„Jak dobře jste znala šerifova zástupce?“ zeptala se Jane.

„Občas jsem s ním něco projednávala.“ Tón Cathyina hlasu prozrazoval, že nešlo o příliš srdečný vztah.

„Měla jste někdy důvod, abyste Martineauovi nedůvěřovala?“

Cathy Weissová na Jane v tom ledově chladném rozbřesku pár vteřin mlčky zírala a od úst jí stoupaly chuchvalce páry.

„Už dávno čekám, kdy se někdo konečně odhodlá vyslovit tuhle otázku,“ řekla posléze.

***

„Bobby Martineau je teď pro všechny hrdina,“ spustila Cathy. „A o mrtvých hrdinech se nesluší hovořit špatně, že? Ani když si to zaslouží.“

„Vy jste mu zřejmě nefandila.“

„Mezi námi, Bobbyho jsem považovala za násilnického mizeru.“ Cathy jela opatrně, nespouštěla oči ze zasněžené vozovky. Jane byla ráda, že na neznámých okresních silnicích nemusí řídit, a ještě raději, že sedí v Cathyině otřískaném terénním voze s pohonem na všechna čtyři kola. „Při práci, jakou dělám,“ pokračovala Cathy, „člověk zatraceně brzy zjistí, které rodiny mají problémy. Kdo se rozvádí, čí děti nechodí do školy. A taky čí manželky se v zaměstnání objevují s monoklem na oku.“

„Mluvíte o Bobbyho manželce?“

„Teď už bývalé. Trvalo jí dost dlouho, než se rozhoupala. Ale přede dvěma roky nakonec Patsy práskla dveřmi. Opustila ho a přestěhovala se do Oregonu. Jenom mě mrzí, že nepodala žalobu. Neřádi jako Bobby nemají co nosit policejní odznak.“

„Mlátil manželku, a dál chodil v uniformě?“

„Stává se to i v Bostonu, ne? Lidé odmítají uvěřit, že by slušný a spořádaný občan jako Bobby dokázal vztáhnout ruku na vlastní ženu.“ Cathy si znovu odfrkla. „Jestli po něm ten kluk opravdu střelil, nejspíš si to Bobby zasloužil.“

„Tohle snad nemyslíte vážně,“ prohodila Jane.

Cathy na ni pohlédla. „Tak trochu. Zabývám se oběťmi. Vím, co můžou léta násilí udělat s dítětem. Nebo se ženou.“

„Skoro se zdá, že to berete osobně.“

„Když vidíte tolik křivd, začnete je brát osobně. Byť se sebevíc snažíte být nezúčastněná.“

„Takže Bobby byl mizera, který mlátil manželku. To ovšem nevysvětluje, proč vypnul palubní kameru. Co asi chtěl v Doyle Mountain utajit?“

„Na to vám bohužel odpovědět neumím.“

„Znal Juliana Perkinse?“

„Určitě. Každý ze šerifových zástupců v našem okrese někdy toho kluka sebral pro nejrůznější přestupky.“

„Ti dva tedy spolu mohli mít nevyřízené účty.“

Cathy se zamyslela. Chat a domů kolem silnice ubývalo a stály daleko od sebe. „Julian rozhodně policii nemiloval – stejně jako ostatní chlapci jeho věku. Polda je pro ně nepřítel. Ale tady bych vysvětlení nehledala. A nesmíme opomenout jednu závažnou okolnost.“ Cathy opět pohlédla na Jane. „Bobby kameru vypnul předtím, než dorazil do Doyle Mountain. Než vůbec zjistil, že tam Julian je. Ať už k tomu Bobbyho vedly jakékoliv důvody, pravděpodobně souvisely s vaší přítelkyní Maurou Islesovou.“

Jejíž chování zůstávalo tou největší záhadou.

„Jsme u cíle.“ Cathy zaparkovala na krajnici. „Chtěla jste se o Bobbym dozvědět víc. Prosím, tady bydlel.“

Jane spatřila nevelký dům. Po obou stranách příjezdové cesty se vršil odházený sníh a téměř budovu zakrýval. Okna vykukovala přes ty hromady, jako by se snažila zachytit kradmé pohledy kolemjdoucích. Jane nikde poblíž neviděla žádné jiné domy, žádné sousedy, se kterými by si mohla pohovořit.

„Žil sám?“ zeptala se.

„Pokud vím, tak ano. Nezdá se, že by byl někdo doma.“

Jane si zapnula zip bundy a vystoupila z auta. Slyšela, jak vítr lomcuje větvemi stromů, a na tvářích cítila jeho chladné doteky. Proto ji náhle zamrazilo? Nebo spíš kvůli domu mrtvého muže, opuštěnému příbytku, jehož temná okna zírala za hradbou sněhu? Cathy mířila k přední verandě, podrážky skřípavě drtily zledovatělou krustu, ale Jane zůstávala u auta. Neměla povolení k domovní prohlídce a ocitla se tu z jediného důvodu: zástupce Martineau pro ni dál představoval hádanku. Důkladné vyšetřování vraždy zahrnovalo i rozbor osobnosti oběti. Proč se terčem útoku stal právě tenhle muž? Co vedlo k jeho smrti na příjezdové cestě v Doyle Mountain? Dosud Jane veškerou pozornost soustředila na údajného střelce, Juliana Perkinse. Přišel čas prozkoumat Bobbyho Martineaua.

Vydala se za sociální pracovnicí. Díky štěrku rozsypanému po ledu boty neklouzaly. Cathy už klepala na domovní dveře.

Jak se dalo čekat, nikdo neotevřel.

Jane si všimla zpuchřelých okenních říms a odlupujícího se laku. Ledabyle navršená hromada palivového dříví u zábradlí v rohu verandy vypadala, že se každou chvíli zřítí. Jane nakoukla oknem do skromně zařízeného obývacího pokoje. Na konferenčním stolku viděla krabici od pizzy a dvě plechovky od piva. Nic překvapujícího, prostě domov osamělého muže, který žije z platu šerifova zástupce.

„Hotové smetiště,“ prohodila Cathy a sklouzla očima k oddělené garáži, skoro klesající pod tíhou sněhu na střeše.

„Víte o nějakých jeho kamarádech? O někom, kdo ho trochu líp znal?“

„Snad by se našlo pár lidí z šerifova úřadu. Ale určitě vám na Bobbyho neprozradí žádné špatnosti. Jak jsem říkala, mrtvý polda je vždycky hrdina.“

„Záleží na tom, jak dotyčný polda zemřel.“ Jane zkusila kliku. Zamčeno. Obrátila pozornost ke garáži. Na pečlivě proházené příjezdové cestě před výsuvnými vraty zahlédla stopy širokých pneumatik. Zřejmě je tam zanechalo nákladní auto. Opatrně sestoupila z kluzkých schůdků verandy. U vrat garáže zaváhala.

Uvědomovala si, že poruší předpisy, pokud je otevře. Neměla soudní příkaz a navíc jí tady ve Wyomingu scházela jakákoliv pravomoc. Ovšem mrtvý Bobby Martineau by si sotva stěžoval. A koneckonců šlo o spravedlnost, ne? O spravedlnost nejen pro Bobbyho, ale taky pro chlapce obviněného z vraždy.

Jane se sklonila a vzala za držadlo, ale drážky byly zamrzlé. Nedokázala vraty pohnout. Teprve když se k ní připojila Cathy a společně škubly držadlem, vylétla kovová roleta vzhůru. Obě ženy překvapeně zíraly.

Uvnitř garáže se leskl nablýskaný černý obr.

„A to se podívejme,“ vydechla Cathy. „Zbrusu nový, ještě s poznávací značkou od prodejce.“

Jane obcházela kolem dodávky ford F-450 XLT a obdivné dlaní přejížděla po nedotčeném laku. „Ten drahoušek musel stát nejmíň padesát tisíc babek.“

„Jak si Bobby mohl něco takového dovolit?“

„Měla bych ještě lepší otázku,“ prohodila Jane u předního nárazníku. „Jak si mohl dovolit tamhleto?“

„Co jako?“

Jane ukázala na harleye, černý model V-Rod Muscle. Stejně jako dodávka vypadal zbrusu nový. Netušila, za kolik se podobný motocykl prodává, ale jistě nebyl nejlevnější. „Zdá se, že zástupce Martineau nedávno slušně zbohatl,“ řekla tiše. Otočila se ke Cathy, která udiveně pozorovala harleye. „Nedědil náhodou po nějakém prachatém strýčkovi?“

Cathy zavrtěla hlavou. „Ani neplatil včas alimenty.“

„Za co si tedy pořídil tu motorku? A dodávku?“ Jane se rozhlédla po zchátralé garáži, kde se málem bortily nosné trámy. „Tohle vůbec nesedí. Tyhle nákladné hračky zpochybňují všechno, co se o Bobbym povídá.“

„Byl polda. Třeba bral peníze, aby ledacos neviděl.“

Jane znovu přelétla očima harleye. Snažila se pochopit, jak asi motocykl souvisí s Bobbyho smrtí. Teď už bylo jasné, že Martineau vypnul kameru záměrně – chtěl utajit, co podnikne. Z dispečinku mu sdělují, že v domě je Maura Islesová, žena čekající na záchranu. Po té zprávě zástupce šerifa vypíná svou palubní kameru a pokračuje v cestě do Doyle Mountain.

Ale co následovalo? Kde se tam vzal ten kluk? Třeba se všechno točí právě kolem chlapce.

Jane pohlédla na Cathy. „Jak daleko je Říše věčné blaženosti?“

„Nějakých padesát, šedesát kilometrů. Osada leží uprostřed pustiny.“

„Možná bychom tam měly zajet a promluvit si s Julianovou matkou.“

„V osadě asi nikoho nezastihneme. Slyšela jsem, že obyvatelé se na zimu odstěhovali.“

„Vzpomínáte si, kdo přišel s tou informací? Tentýž zástupce, který Říši věčné blaženosti opakovaně navštěvoval. A nikdy v ní nenašel nic závadného.“

„Bobby Martineau,“ řekla tiše Cathy.

Jane ukázala hlavou na motorku. „Myslím, že podle toho, co jsme tu objevily, nemůžeme věřit jedinému Bobbyho slovu. Někdo si zástupce šerifa platil. Někdo dostatečně bohatý.“

Jméno nemusely vyslovit nahlas. Jeremiah Goode.

„Takže navštívíme Říši věčné blaženosti,“ rozhodla se Jane. „Moc ráda bych zjistila, co nám mělo zůstat skryté.“

Kapitola 29

Oknem auta Jane pozorovala hnědavé hrbolky, rozeseté po bílé pláni. Byli to bizoni s hustou srstí poprášenou sněhem a tiskli se k sobě, aby se chránili před mrazivým větrem. Volně žijící tvorové, kteří nikomu nepatřili, úplná novinka pro děvče z velkoměsta, kde se veškerá zvířata pohybují na vodítku a nosí registrační známky. Ti domácí mazlíčci ovšem dostávali najíst a měli zajištěnou střechu nad hlavou, nemuseli se o sebe sami postarat v nejdrsnějších podmínkách. Tohle je cena svobody, pomyslela si Jane při pohledu na skupiny bizonů. Cena, s jakou počítal i Julian Perkins, když utekl z pěstounské rodiny pouze s batohem potravin. Nicméně jak dokáže šestnáctiletý kluk přežít v tak nelítostném prostředí? A jak to dokáže Maura?

Cathy jí snad četla myšlenky. „Jestli ji vůbec někdo může tady venku udržet naživu, pak jedině Julian,“ konstatovala. „Vyrůstal u svého dědy – a ten přírodě rozuměl. Absolem Perkins je zdejší legenda. Vlastníma rukama si postavil srub v Bridger-Teton Mountains.“

„Kde to je?“

„Jde o horské pásmo tamhletím směrem,“ ukázala Cathy.

Přes oblaka sněhu zvířeného pneumatikami Jane spatřila divoce rozeklané vrcholky hor. „Vážně tam Julian vyrostl?“

„Jo. Teď tu oblast vyhlásili za národní park, ovšem kdybyste se tam vydala na túru, ještě byste objevila pár starých usedlostí, jako je ta Absolemova. Většinou z nich zůstaly jenom základy, ale připomenou vám, jak obtížně se v těch horách žilo. Já osobně si třeba neumím představit jediný den bez splachovacího záchodu a horké sprchy.“

„Já si zase neumím představit den bez kabelovky.“

Projížděly podhůřím. V krajině přibývalo stromů a ubývalo budov. Minuly Grubbovu prodejnu smíšeného zboží a Jane si všimla poněkud zlověstného nápisu POSLEDNÍ MOŽNOST NATANKOVAT. Zcela automaticky sklouzla očima k ukazateli benzinu a s úlevou zjistila, že nádrž je ze tří čtvrtin plná.

Trvalo další dva kilometry, než si jméno nad krámem dala do souvislostí. Grubb. Vybavila se jí Queenanova slova o tom, kde všude se podle hlášení Maura údajně objevila. Lidé uváděli nejrůznější místa – thermopoliské Muzeum dinosaurů, hotel Irma v Cody. A také Grubbovu prodejnu smíšeného zboží v sublettském okrese.

Sáhla pro mobil, aby Queenanovi zavolala. Ani jediná čárka označující stupeň signálu. Jane schovala mobilní telefon zpátky do kabelky.

„Tohle je opravdu zajímavé,“ prohodila Cathy, zatímco z hlavní silnice odbočovala na mnohem užší vozovku. „Co je zajímavé?“

„Cesta je protažená.“

„Ta silnice vede do Říše věčné blaženosti?“

„Ano. Pokud Bobby mluvil pravdu a údolí je liduprázdné, proč by se někdo namáhal odklízet sníh?“

„Už jste tudy někdy jela?“

„Loni v létě.“ Cathy právě projížděla ostrou zatáčkou a Jane se instinktivně přidržela opěrek. „Tehdy jsem se ujala Julianova případu. Policie kluka zadržela v Pinedaleu, když se vloupal do jednoho domu a vyplenil kuchyňské zásoby.“

„Potom, co ho vyhnali ze Shromáždění?“

Cathy přikývla. „Další z jejich Ztracených chlapců. Vyrazila jsem tam a doufala, že si promluvím s jeho matkou. Navíc jsem měla starost o jeho sestru Carrii. Julian mi říkal, že je jí čtrnáct. A jak vím, to je přesně věk, kdy děvčata začínají tamní muže přitahovat.“ Sociální pracovnice se odmlčela a zhluboka se nadechla. „Každopádně do Říše věčné blaženosti jsem vůbec nedojela.“

„Co se stalo?“

„Sotva jsem odbočila na jejich soukromou silnici a zamířila dolů do údolí, v protisměru přiburácel náklaďák a zatarasil mi cestu. Nejspíš mají výstražný systém, který jim prozradí, že někdo vnikl na jejich pozemek. Dva muži s vysílačkami chtěli znát účel mé návštěvy. Jakmile zjistili, že jsem sociální pracovnice, rázně mi přikázali, abych zmizela a už se nevracela. Osadu jsem jen letmo zahlédla – deset rodinných domků, dva rozestavěné. Slyšela jsem rachot buldozerů a tahačů. Zřejmě hodlají vesnici rozšiřovat. Budují další Andělskou pláň.“

„S Julianovou matkou jste tedy nemluvila?“

„Ne. A ona sama se nikdy nezajímala, jak se synovi daří.“ Cathy znechuceně zakroutila hlavou. „Kde je rodičovská láska? Máte si vybrat mezi sektou a vlastním dítětem, a odvrhnete dítě. Já to nechápu, vy snad ano?“

Jane myslela na svou dceru a v duchu se ptala, co by kvůli Regině dokázala obětovat. Klidně bych pro ni zemřela, vůbec bych nezaváhala. „Ne, taky to nechápu.“

„Zkuste si představit, jak tu situaci prožíval Julian. Na vlastní oči se přesvědčil, že je matce lhostejný. Zatímco ho ti chlapi vlekli z domu, prostě se dívala stranou.“

„Kristepané, tohle se vážně stalo?“

„Přesně tak mi to Julian popsal. Říkal, že vzlykal a křičel. Naříkala a křičela i jeho sestra. Jen matka neprotestovala jediným slůvkem.“

„Bezcitná mrcha.“

„Ale nezapomínejte, že sama je taky obětí.“

„To ji neomlouvá. Matka musí za děti bojovat.“

„Ve Shromáždění žádná matka své děti nebrání. Desítky matek z Andělské pláně se ochotně vzdaly synů, nechaly je odvléct a pohodit v nejbližším městě. Ti chlapci jsou pak natolik zlomení, natolik ublížení, že mnozí končí na drogách. Nebo u homosexuální prostituce. Zoufale touží, aby je někdo – kdokoliv – měl rád.“

„Jak dopadl Julian Perkins?“

„Pokoušel se vrátit k rodině. Je jako zbitý pes, který nedokáže opustit svého násilnického majitele. Loni v červnu ukradl auto a rozjel se do údolí, aby se setkal alespoň s Carií. Celé tři týdny se mu dařilo skrývat, než ho muži ze Shromáždění chytili a dopravili zpátky do Pinedaleu.“

„Mohl tedy směrem k údolí zamířit i tentokrát.“ Jane pohlédla na Cathy. „Jak daleko jsme od Doyle Mountain, kde zemřel Martineau?“

„Vzdušnou čarou je to blízko, přímo na druhé straně těch horských svahů. Ovšem po silnici bychom tam jely dost dlouho.“

„Takže pěšky by tu trasu zdolal.“

„Jistě, kdyby opravdu chtěl.“

„Zabil zástupce šerifa. Je vyděšený a na útěku. Třeba hledá úkryt v Říši věčné blaženosti.“

Cathy se zamyslela. „Jestli tam právě teď je…“

„Má zbraň.“

„Mně by neublížil. Zná mě.“

„Přesto musíme být opatrné. Netušíme, co je schopný provést.“ A drží u sebe Mauru.

Silnice už téměř hodinu trvale stoupala. Neviděly žádná jiná vozidla, žádné domy, vůbec žádný náznak, že by v oblasti někdo žil. Teprve když Cathy zpomalila a posléze zastavila, všimla si Jane tabule se sloupkem napůl zabořeným do sněhu.

SOUKROMÁ CESTA

VÝHRADNĚ PRO MÍSTNÍ OBYVATELE STŘEŽENÉ ÚZEMÍ

„Dovedou člověka mile přivítat, co?“ prohodila Cathy.

„Vážně by mě zajímalo, proč se tak obávají návštěvníků.“

„Zvláštní. Řetěz je odemknutý, vozovka protažená.“

Vydaly se tou soukromou cestou do údolí. Po vozovce pokryté několikacentimetrovou vrstvou čerstvě napadaného sněhu jel Cathyin SUV hodně zvolna. Hustý borový les vytvářel téměř neproniknutelnou tmavozelenou clonu a ponechával silnici v klaustrofobním šeru. Jane upřeně hleděla dopředu, svaly napjaté. Nevěděla, co může očekávat. Nepřátelskou akci členů Shromáždění? Střelbu vystrašeného chlapce? Náhle borovice prořídly. Mezi stromy se objevila chladně zářící obloha.

Cathy přibrzdila a zajela k okraji silnice. Obě ženy ohromeně zíraly dolů na žalostné pozůstatky někdejší Říše věčné blaženosti.

„Panebože,“ vydechla Cathy. „Co se tam stalo?“

Údolí lemovaly černé ruiny. Ohořelé základy označovaly místa, kde stávaly domy, dvě pravidelné řady představovaly až děsivě uspořádaný záznam zkázy. V troskách se něco pohybovalo, jakýsi tvor si drze vykračoval kolem spálenišť, jako by údolí teď patřilo jemu a on pouze obhlížel své panství.

„Kojot,“ řekla Cathy.

„To nevypadá na nešťastnou náhodu,“ prohodila Jane. „Myslím, že spíš někdo všechny budovy záměrně podpálil.“ Odmlčela se. Vysvětlení se přímo nabízelo. „Julian.“

„Proč by to dělal?“

„Nenávist ke Shromáždění? Pomsta za to, že se ho zbavili?“

„Vy byste mu, mám dojem, přičetla k tíži všechny hříchy světa,“ opáčila Cathy.

„Nebyl by to první kluk, který podpálil barák.“

„A zničil si jediný dostupný úkryt široko daleko?“ Cathy si rozčileně povzdechla, zařadila zpátečku a vrátila se na silnici. „Omrkneme si to zblízka.“

Zamířily do údolí. Mezi ojediněle se tyčícími borovicemi Jane viděla další části osady. S každým novým pohledem působila zkáza otřesněji. Hluk auta doléhal až dolů a osamělý kojot před ním utekl do lesa. Na sněhové pláni zpozorovala Jane zhruba desítku tmavých hrbolků a uvědomila si, že jsou to také kojoti. Ale tihle jenom nehybně leželi.

„Kristepane, někdo tu vyhubil celou smečku,“ zděsila se.

„Lovci.“

„Z jakého důvodu?“

„V rančerském kraji nejsou kojoti zrovna oblíbení.“ Cathy zastavila vedle ohořelých základů prvního domu. Obě ženy se zahleděly k louce poseté mrtvými zvířaty. Jediný přeživší kojot je z okraje lesa sledoval, jako by také hledal odpověď.

„Je to divné,“ zamyšleně pronesla Jane. „Nikde ani kapka krve. Nezdá se, že by zvířata postříleli lovci.“

„Tak proč jsou všichni mrtví?“

Jane vystoupila z auta a málem uklouzla. Sníh, který během požáru roztál, později ztuhl do hladké ledové krusty, teď skryté pod tenkou vrstvou bílého prašanu. Kamkoliv se Jane podívala, viděla stopy mrchožroutů. Hrůzný výjev ji ochromil. Slyšela vzdalující se kroky sociální pracovnice, sama však zůstala u vozidla a strnule zírala na černošedou změť zuhelnatělého dřeva a pokrouceného kovu. Tu a tam poznala nějaký předmět – roztříštěné zrcadlo, ohořelou kliku, keramický dřez zaplněný jezírkem zmrzlé vody. Celá obec se proměnila v hromady popela a sutin.

Náhle se ozval pronikavý výkřik. Horská ozvěna jej znovu a znovu vracela, ostrý jako skleněné střepy. Jane sebou polekaně škubla. Spatřila Cathy stojící na opačném konci spáleniště. Sociální pracovnice upřeně hleděla k zemi a dlaní v rukavici si zakrývala ústa. Pak začala zvolna couvat. Křečovitými pohyby připomínala mechanickou hračku.

Jane k ní vyrazila. „Co se děje? Cathy?“

Žena neodpověděla. Dál upírala oči k zemi a klopýtavě ustupovala. Když Jane přiběhla blíž, zpozorovala na sněhu barevné skvrnky – modré, růžové, zelené. Nepravidelně odtržené kousky látky, uvědomila si. Hlubší sníh za posledním vypáleným domem ještě víc rozryly tlapy mrchožroutů. Stopy byly všude, jako by tu kojoti pořádali bujarou veselici.

„Cathy?“

Žena se konečně otočila, obličej chorobně bledý. Nedokázala promluvit, pouze rukou ukázala k jednomu z mrtvých kojotů.

Až po chvíli Jane pochopila, že Cathy neukazuje na zdechlinu, ale na dvě útlé kosti trčící ze sněhu jako křehké bílé stvoly. Mohlo by jít o zbytky lesní kořisti, kterou predátoři rozervali a důkladně ohryzali, takové vysvětlení však vylučoval drobný detail – kosti obepínal předmět, jaký rozhodně nepatřil žádnému zvířeti.

Jane se sklonila do podřepu. Viděla růžové a purpurové korálky navléknuté na plastové šňůrce. Dětský náramek.

S bušícím srdcem se zvedla. Rozhlédla se po zasněžené pláni sahající až k lesu a všimla si vyhloubených jamek, kde kojoti objevili hotový poklad, čerstvé lidské maso. Proto se sem smečka stáhla.

„Ti lidé tu zůstali,“ řekla tiše Cathy. „Rodiny, děti. Ne, obyvatelé Říše věčné blaženosti nikdy neodešli.“ Zírala na rozhrabaný sníh, jako by u svých nohou spatřila další nevýslovnou hrůzu.

„Jsou přímo tady.“

Kapitola 30

Do setmění stačil koronerův exhumační tým vykopat ze zmrzlé půdy patnácté tělo. Leželo v jediném společném hrobě pohromadě s ostatními mrtvolami, jejichž vzájemně propletené končetiny vyvolávaly dojem groteskního skupinového objetí. Poměrně mělkou jámu nezakrývalo mnoho zeminy, takže mrchožrouti i přes půlmetrovou vrstvu napadaného a navátého sněhu ucítili pach masa a pustili se do hodování. Stejně jako předchozích čtrnáct těl se také ono patnácté vynořilo ztuhlé mrazem, řasy obalené ledovou krustou. Byl to zhruba šestiměsíční kojenec v bavlněné košilce s dlouhými rukávy a potištěné vzorem letadélek. Tedy v oblečení „na doma“. Ani tahle mrtvola – opět stejně jako ostatní – nevykazovala žádné stopy násilí. Kromě posmrtných škod napáchaných zvěří se těla zdála podivně, znepokojivě nedotčená.

A děťátko vypadalo vůbec nejdokonaleji. Oči zavřené jako ve spánku, pleť mléčně bílá, porcelánově hladká. Panenka, nejprve si pomyslela Jane, když v jámě zahlédla drobné tělíčko. Ráda by tomu věřila. Pravda však brzy vyšla najevo, neboť koronerovi muži v ochranných kombinézách navlečených na těžkých zimních kabátech opatrně vyzdvihli dětskou mrtvolu z hrobu.

Jane celou dobu sledovala, jak těl neustále přibývá, a kojenec ji obzvlášť rozrušil. Neubránila se děsivým představám spojeným s vlastní dcerou. Marně se je snažila zaplašit, znovu a znovu se vracely: Reginina neživá tvář, pleť pokrytá jíním.

Náhle se Jane otočila a zamířila od jámy k zaparkovaným vozidlům. Cathy se dosud choulila ve svém autě. Jane se posadila vedle ní a zabouchla dveře. Uvnitř páchl kouř, popelník skoro přetékal nedopalky. Sociální pracovnice si roztřesenýma rukama zapálila další cigaretu a dychtivě do sebe vsála dým. Obě ženy chvíli mlčely. Předním sklem pozorovaly člena exhumační skupiny ukládajícího do pohřebního vozu žalostně malý uzlíček. Zvolna se smrákalo. Zítra budou výkopy pokračovat a nepochybně se najdou další těla. Na dně jámy už dělníci zahlédli ztuhlou končetinu dospělého člověka.

„Žádná řezná poranění, žádné stopy po střelách,“ prohodila Jane, zatímco sledovala odjíždějící vozidlo s mrtvolami. „Všichni vypadají, jako by poklidně zemřeli ve spánku.“

„Jonestown,“ zamumlala Cathy. „Vzpomínáte si, ne? Reverend Jim Jones. Skoro tisícovku vyznavačů odvedl z Kalifornie do Guayany. Vybudoval tam vlastní kolonii. A když celou záležitost začaly vyšetřovat americké úřady, přikázal svým věrným, aby spáchali sebevraždu. Zemřelo více než devět set lidí.“

„Podle vás tady šlo taky o hromadnou sebevraždu?“

„O co jiného by mohlo jít?“ Cathy nespouštěla oči z pohřební jámy. „V Jonestownu nejdřív dali napít dětem – sladkou šťávu smíchanou s kyanidem. Zkuste si to představit. Nakapete do lahvičky jed. Zvednete z postýlky svého kojence, vsunete mu do pusy dudlík. A pak jenom pozorujete, jak dítě pije, a víte, že se na vás už nikdy nepodívá, nikdy neusměje.“

„Ne, nic takového si představit nedovedu.“

„Ale v Jonestownu tu hrůzu uskutečnili. Vyvraždili vlastní děti, potom zabili sami sebe. A z jediného důvodu: nařídil jim to tak zvaný prorok“ V houstnoucím šeru uvnitř auta se Cathyin výraz zdál ještě zoufalejší.

„Jeremiah Goode má schopnost ovládat své ovečky. Přiměje vás věnovat mu veškerý majetek a obrátit se zády k světu. Donutí vás vzdát se dcery a odvrhnout syna. Přikáže vám vypít hrnek s jedem a vy uposlechnete, navíc s úsměvem, protože ze všechno nejdůležitější je zavděčit se všemocnému prorokovi.“

„Už jsem se vás ptala. A myslím, že znám odpověď. Ta věc se vás osobně týká, viďte?“

Velmi tiše pronesené věty zasáhly Cathy jako blesk. Znehybněla, po chvíli ticha v popelníku prudce zamáčkla cigaretu, která mezitím úplně dohořela. „Jo,“ vyhrkla žena. „Zatraceně se mě týká!“

Jane mlčela. Žádné další otázky, žádné poznámky. Moudře čekala, až se sociální pracovnice rozhodne mluvit.

Cathy upřeně zírala do čelního skla, za nímž rychle sláblo denní světlo. „Před šestnácti lety jsem vinou Shromáždění ztratila svoji nejlepší kamarádku,“ dala se do vyprávění. „Byly jsme si blízké jako sestry, snad i bližší. Katie Sheldonová bydlela v sousedním domě, znaly jsme se od předškolního věku. Její otec byl tesař, většinu času nezaměstnaný. Odporný skrček, ovšem v rodinném kruhu nejmizernější tyran. Matka se pouze starala o domácnost. Nevýrazná osoba, skoro si ji nevybavuju. Prostě rodina, jakou Shromáždění dokáže zlákat. Lidé, kteří nemají jiné vazby a potřebují ve svém bezúčelném životě důvod k existenci. Katiinu otci se určitě zalíbila i představa náboženského učení potvrzujícího svrchovanou nadvládu mužů. Nemluvě o možnosti souložit s mladičkými dívkami. Mnohoženství, Armageddon, zánik světa a Poslední soud, všechny tyhle Jeremiahovy žvásty musel ten chlap nadšeně přivítat. A tak se rodina odstěhovala. Do osady Andělská pláň.

S Katií jsme si slíbily, že si budeme psát. A já psala. Posílala jsem dopis za dopisem. Ale sama jsem nedostala ani jeden. Nepřestávala jsem na ni myslet, trápilo mě, co se jí mohlo přihodit. Pravdu jsem zjistila až o mnoho let později.“

Cathy se několikrát zhluboka nadechla. Jane dál mlčela. Už tušila, že příběh bude mít tragický závěr.

„Dokončila jsem studia a nastoupila jako sociální pracovnice do nemocnice v Idaho Falls,“ pokračovala Cathy. „Jednoho dne nám z pohotovosti předali naléhavý gynekologický případ, mladou ženu krvácející po porodu v Andělské pláni. Byla to moje dávná přítelkyně Katie, teď dvaadvacetiletá. Zemřela. Doprovázela ji matka a ta se náhodou prořekla, že Katie má doma pět dalších dětí.“ Cathy stiskla čelisti. „Jistě si dokážete propočítat, v jakém věku Katie poprvé otěhotněla.“

„Úřady musely dostat hlášení.“

„Taky dostaly! Pořádně jsem tu věc rozvířila. Do Andělské pláně vyrazila idažská policie a zahájila vyšetřování. Jenže Shromáždění už si stačilo připravit odpovědi. Kdepak, musela jsem se přeslechnout, šlo o její první dítě. Žádné nezletilé matky v osadě nejsou. Nikdo tam školačky pohlavně nezneužívá. Andělská pláň je mírumilovná a spořádaná komunita šťastných lidí, hotová nirvána… Policie zasáhnout nemohla.“ Cathy pohlédla Jane do očí. „Na záchranu mé kamarádky bylo pozdě. Ale řekla jsem si, že bych měla pomoct těm ostatním. Všem dívkám polapeným v pasti Shromáždění. Proto jsem se stala aktivistkou.

Léta shromažďuju informace o Jeremiahovi a jeho vyznavačích. Znovu a znovu žádám policii a soudy, aby dělaly svou práci a ochránily ty dívky. Jenže Shromáždění se podaří rozehnat, teprve až bude Jeremiah za mřížemi. Dokud je na svobodě, neomezeně vládne. Vydá rozkazy a pošle své muže proti těm, kdo ho ohrožují. Ovšem jestli ho zaženou do rohu, stane se z něho nebezpečný šílenec. Vzpomeňte si, jak dopadl Jonestown. Jak dopadla sekta davidiánů ve Wacu. Když Jim Jones a David Koresh pochopili, že se jejich panství hroutí, vzali všechny s sebou. Ženy, muže, děti.“

„Ale proč teď?“ zeptala se Jane. „Co by asi Jeremiaha přimělo nařídit hromadnou sebevraždu právě v téhle době?“

„Třeba se obává, že úřady už nasbíraly dostatek důkazů a zatčení je pouze otázka času. Člověku, který ví, že spadla klec a čekají ho desítky let vězení za sexuální zločiny, je úplně lhostejné, kolik lidí zemře společně s ním. Jakmile končí, musejí skončit i jeho následovníci.“

„Cathy, ta vaše teorie má trhliny.“

„Jaké trhliny?“

„Mrtvoly byly pohřbené. Někdo je odtáhl na louku, vyhloubil jámu a pokusil se skrýt, co se tady odehrálo. Pokud Jeremiah přemluvil celou osadu k hromadné sebevraždě, kdo zůstal, aby těla zakopal? Kdo podpálil domy?“

Cathy mlčela. Přemýšlela. Venku se členové exhumační skupiny vraceli ke svým vozidlům. V ochranných kombinézách pro práci s biologicky nebezpečnými materiály vypadali jako odulé postavičky z reklam na pneumatiky Michelin. Setmělo se, zimní krajina získala jednotvárný šedobílý odstín. V šeru okolních lesů nepochybně číhali další mrchožrouti připravení vrhnout se na otrávené maso. Na maso, které už zahubilo jejich druhy.

„Jeremiahovo tělo se tu nenajde,“ dodala Jane.

Cathy přelétla očima zuhelnatělé zbytky Říše věčné blaženosti. „Máte pravdu. Určitě zůstal naživu.“

Kdosi zaťukal na dveře auta. Obě ženy překvapeně vzhlédly. Jane za sklem poznala bledou tvář Pasternaka, detektiva z wyomingské kriminální ústředny. Cathy stáhla boční okénko. „Slečno Weissová,“ oslovil ji muž. „Rád bych si poslechl, co mi můžete říct o Shromáždění.“

„Tedy mi konečně věříte?“

„Je mi líto, že vás nikdo nebral vážně.“ Detektiv ukázal na zadní sedadlo. „Směl bych se k vám připojit? Tady venku to hrozně fouká.“

„Povím vám všechno, co vím,“ souhlasila Cathy. „S jednou podmínkou.“

Pasternak vklouzl dozadu a zavřel dveře. „Ano?“

„Podělíte se s námi o své informace.“

„Jako například?“

Jane se k němu otočila. „Můžete začít u zástupce Martineaua. Prozraďte nám, kde sehnal peníze na luxusního harleye a zbrusu novou dodávku.“

Detektiv opětoval upřený pohled obou žen. „Zjišťujeme to.“

„A kde je Jeremiah Goode?“ položila další otázku Cathy.

„Také tohle zjišťujeme.“

Cathy zakroutila hlavou. „Otevřeli jste tu masový hrob a víte, kdo je za něj pravděpodobně zodpovědný. Přece musíte alespoň tušit, kde by mohl být.“

Pasternak chvíli váhal. „Radili jsme se s policisty v Idahu. Mají přímo uvnitř osady Andělská pláň informátora. Podle jeho hlášení tam Jeremiah Goode momentálně není.“

„A vy tomu člověku důvěřujete?“

„Oni mu důvěřují.“

Cathy si odfrkla. „Pravidlo číslo jedna, detektive: pokud jde o Shromáždění, nedůvěřujte absolutně nikomu.“

„Na Gooda už jsme vydali zatykač. Andělskou pláň policie nepřetržitě hlídá.“

„Jeremiah Goode má kontakty všude. Bezpečné domy, kde se může skrývat celé roky.“

„Tohle víte určitě?“

Cathy přikývla. „Má dost přívrženců i peněz, aby zůstal nedotknutelný. Klidně podplatí celou armádu zástupců, jako byl Bobby Martineau.“

„Sledujeme peněžní toky, věřte mi. Zhruba před dvěma týdny se na účtu zástupce Martineaua objevila vysoká částka.“

„Odkud přišla?“ zeptala se Jane.

„Z bankovního účtu jakési záhadné Dahlia Group.“

„Jistě patří Jeremiahovi,“ prohlásila Cathy.

„Žádnou spojitost mezi firmou jménem Dahlia Group a Shromážděním jsme nenašli. Dotyčný bankovní účet je v marylandském Rockvillu.“

Cathy svraštila čelo. „Nevím, že by Shromáždění mělo vazby na Maryland.“

„Dahlia zřejmě bude tak zvaná škeble, fiktivní společnost kryjící skutečný podnik. Někdo si dal hodně práce, aby původ těch peněz utajil.“

Jane pozorovala jámu, na niž teď dělníci umísťovali těžké klády, aby hrob chránili před kojoty – a stejně tak kojoty před neznámým jedem, který nejprve zabil lidské oběti a poté zvěř, jakmile si pochutnala na jejich otráveném mase. „Za tohle tedy dostal Martineau zaplaceno,“ konstatovala. „Aby mlčel o tom, co se tady odehrálo.“

„Ano, znal opravdu cenné tajemství,“ poznamenal Pasternak. „Tajemství hromadné vraždy.“

„Třeba právě proto Bobbyho zlikvidovali,“ nadhodila Jane. „Třeba ten chlapec nemá s jeho smrtí nic společného.“

„Obávám se, že na tuhle otázku nám může dát odpověď pouze Julian Perkins.“

„A tlupa ozbrojených mužů se ho chystá zastřelit jako psa.“ Jane pohlédla k horám. K obloze, jejíž temná barva už ohlašovala další mrazivou noc. „Jestli se jim to podaří, patrně ztratíme jediného svědka.“

Kapitola 31

První to zaslechl Medvěd.

Větší část dopoledne běžel vepředu, jako by znal cestu, ačkoliv na tuhle horu ho Krysa dosud nikdy nevzal. Prchali už dlouhé hodiny. Nemluvili, šetřili si dech. Maura uzavírala průvod. Každý krok pro ni představoval úporný boj, aby stačila chlapcovu tempu. Když se teď Medvěd náhle zastavil na skalním převisu nad nimi a zaštěkal, domnívala se, že ji svým psím způsobem pobízí: Neloudejte se, dámo! Zdržujete nás!

Vzápětí však Medvěd výstražně zavrčel. Maura vzhlédla a zjistila, že se pes nedívá na ni, ale k východu, do údolí, z něhož právě vystoupali. Krysa se otočil stejným směrem. Chvíli vládlo ticho, přerušované jenom popraskáváním borových větví. Závany větru zlehka vířily sníh.

Pak se z dálky ozval štěkot psů.

„Musíme přidat,“ vydechl Krysa.

„Já to rychleji nedokážu.“

„Dokážete.“ Natáhl k ní ruku. „Pomůžu vám.“

Pozorovala nabízenou dlaň, pozorovala chlapcovu špinavou a utrápenou tvář. Díky němu jsem pořád ještě naživu, pomyslela si. Je nejvyšší čas, abych mu tu obětavost oplatila.

„Beze mě unikneš snadněji,“ řekla.

„Nenechám vás tady.“

„Už ani slovo! Běž! Já se tu posadím a počkám na ně.“

„Vůbec nevíte, co jsou zač.“

„Povím jim, jak se stala ta věc se zástupcem šerifa. Všechno vysvětlím.“

„Prosím nedělejte to. Nesmíte.“ V jeho hlase zněly vzlyky. „Pojďte se mnou. Už nám stačí jen překonat další horu.“

„A pak? Začneme zdolávat další? A ještě další?“

„Ne. Budeme u cíle.“

„Kde?“

„Doma. Ve srubu mého dědy.“

Na jediném bezpečném místě, jaké kdy poznal, uvědomila si Maura. Na jediném místě, kde se necítil nevítaný.

Výrostek se zahleděl přes údolí. Na zasněženém protějším svahu se pohybovaly drobné tmavé postavy. „Nevím, kam jinam bych šel,“ řekl tiše a zašpiněným rukávem si otřel slzy. „Tam nám bude dobře. Určitě.“

Upínal se k bláhové naději, ovšem nic jiného mu nezbývalo. Protože v jeho životě se šťastné dny už nikdy nevrátí.

Maura zvedla oči k vrcholu hory. Čekalo je nejméně půldenní namáhavé stoupání. Ale kdyby se něco pokazilo a museli se zastavit, budou mít krásný výhled.

„Kryso, jestli se k nám příliš přiblíží, jestli nás dostihnou…, slib mi, že půjdeš dál a necháš mě tady, abych si s nimi zkusila promluvit.“

„Co když si nechtějí promluvit?“

„Třeba jsou to policajti.“

„Minule šlo taky o poldu.“

„Já bych jim neutekla, ty ano. Nejspíš bys předběhl každého na světě. Jenom tě zpomaluju. Takže tu zůstanu a popovídám si s nimi. Alespoň je trochu zdržím a ty získáš potřebný čas.“

Upřeně na ni zíral, tmavé oči opět zvlhlé. „Vážně byste to udělala?“ zeptal se. „Pro mě?“

Rukavicí mu zlehka setřela slzy. „Tvoje matka byla blázen. Vzdát se takového skvělého kluka!“

Medvěd netrpělivě štěkl. Jeho pohled jako by říkal: Na co vy dva ještě čekáte?

Maura se na chlapce usmála. Pak přinutila své rozbolavělé nohy k pohybu. Oba následovali psa vzhůru po horském svahu.

V pozdním odpoledni už se dostali nad hranici lesa a Maura nepochybovala, že jejich tři tmavé siluety odrážející se od bělostného sněhu teď pronásledovatelé snadno zpozorují. Vidí nás stejně dobře, jako my vidíme je, pomyslela si. Dravce od kořisti odděluje pouze údolí. Sunu se jako hlemýžď, v řídkém vzduchu stěží popadám dech a ke všemu se mi viklá sněžnice na pravé botě. Pronásledovatelé neustále zkracují náš náskok. Nejsou unavení, otrhaní a vyhladovělí po mnohadenním pobytu v divočině. A taky nejsou v kůži dvaačtyřicetileté ženské z města, která veškeré sportovní aktivity omezila na klidné procházky po parku. Jak jsem se vůbec v téhle šílené situaci ocitla? Namáhavě se tu vleču vzhůru se psem neurčité rasy a se zavrženým klukem, který zcela oprávněně nikomu nevěří. A jenom na ty dva se můžu spolehnout. Jsou moji opravdoví přátelé, znovu a znovu to prokazují…

Vzhlédla. Krysa o kus výš neúnavně stoupal. Zdál se mladší než šestnáctiletý, prostě vystrašené děcko zdolávající svahy jako kamzík. Zato Maura vyčerpala síly a teď se sotva držela na nohou. Plahočila se k horskému hřebenu, sněžnice skřípaly pod její vahou, myšlenky se točily kolem nadcházejícího střetu. Odehraje se asi ještě před setměním, říkala si. Každopádně do večera se všechno rozhodne. Otočila se a uviděla, že dole se pronásledovatelé právě vynořují z lesa. Hrozivě se přibližovali.

Brzy budeme v dostřelu jejich pušek.

Opět se podívala směrem k vrcholu hory, který se tyčil daleko, nesmírně daleko. Poslední zbytky energie se proměnily v lehoučký popel a kamsi odlétly.

„Rychleji!“ křikl na ni Krysa.

„Nemůžu.“ Zastavila se, klesla vedle mohutného balvanu a skomíravě zopakovala: „Nemůžu.“

Chvatně k ní sestoupil, v rozvířeném prašanu ji popadl za loket a zvedl ze země. „Musíte.“

„Je čas,“ řekla tiše. „Čas, abys mě tu nechal.“

Ještě pevněji jí stiskl paži. „Zabijou vás.“

Vzala ho za ramena a zatřásla jím. „Kryso, dobře mě poslouchej. Ať se se mnou stane cokoliv, chci, aby ses zachránil alespoň ty.“

„Ne. Neopustím vás.“ Do jeho hlasu se vloudil zoufalý vzlyk. „Zkuste to. Prosím.“ Chlapec přímo škemral, po tvářích mu stékaly slzy. Škubal Mauřiným loktem s takovým odhodláním, že jí jakýkoliv odpor připadal marný. Podvolila se a Krysa ji odtáhl o několik kroků dál.

Náhle uslyšela praskot dřeva, z pravého kotníku jí vystřelila ostrá bolest – poškozená sněžnice se definitivně rozlomila. Maura se kácela dopředu, paže rozpřažené, aby zmírnila pád. Skončila po lokty ve sněhu, měla ho i plná ústa. Snažila se vstát, ale pravou nohou nemohla ani pohnout.

Krysa uchopil Mauru kolem pasu a pokusil se ji zvednout.

„Ne!“ vykřikla. „Zaklesla se mi tam noha!“

Klekl si na zem a začal oběma rukama odhazovat sníh. Medvěd udiveně sledoval pána, který zběsile hrabal jako pes. „Bota je vklíněná mezi kameny. Nedokážu ji uvolnit!“ Chlapec vzhlédl, v očích paniku. „Zkusím vám nohou pořádně škubnout. Třeba se mi ji podaří z té boty vyzout. Ale asi to bude bolet.“

Maura pohlédla dolů k úpatí horského svahu. Ti lidé nás brzy budou mít na dostřel, uvědomila si. A najdou mě tu polapenou jako obětního beránka. Ne, takhle zemřít nechci, úplně bezmocná, bezbranná… Nadechla se a kývla. „Pusť se do toho, Kryso.“

Výrostek sevřel oběma dlaněmi Mauřin kotník a začal tahat, samým úsilím až hekal. Bála se, že jí snad přetrhne chodidlo. Zasténala, bolest se zdála nesnesitelná. Náhle chodidlo a kotník prudce vyklouzly z boty. Maura upadla na záda.

„Promiňte, promiňte!“ rozkřičel se Krysa. Zpocený, vystrašený a zadýchaný ji chvatně uchopil v podpaží a zvedl. Na pravé noze jí zůstala jen vlněná ponožka. Když Maura došlápla, zabořila se po koleno do sněhu.

„Opřete se o mě. Společně cestu zvládneme.“ Ovinul si její paži kolem krku. Pak chytil Mauru v pase. „Jdeme,“ pobídl ji. „Dokážete to. Určitě to dokážete.“

Ale co ty? Při každém kroku cítila, jak se chlapci námahou napínají svaly. Kdybych měla syna, pomyslela si, přála bych si právě takového chlapce. Spolehlivého a odvážného jako Julian Perkins. Pevněji se k němu přimknula. Zatímco ztěžka stoupali vzhůru po svahu, vzájemně se zahřívali. Ano, tohle byl syn, jaký se jí nikdy nenarodil a nejspíš už nenarodí. Přesto je nebezpečí a boj o holý život nerozlučně spojily. A já nedovolím, aby ti lidé Julianovi ublížili.

Jejich dech se srážel do jediného oblaku páry, sněžnice skřípaly jednohlasně. V promáčené ponožce Mauru bolestivě zábly prsty na nohou. Medvěd se prodíral sněhem hbitě, dvojice za ním se však sotva ploužila. Pronásledovatelé ten zoufale zpomalený postup už jistě zaznamenali.

Náhle Medvěd strnul a výstražně zavrčel. Ale nevaroval před pronásledovateli blížícími se z údolí. Díval se opačným směrem, k náhorní plošině, kde se pohybovalo cosi tmavého.

Práskl výstřel. Díky ozvěně se mezi skalními stěnami rozlehl jako úder hromu.

Krysa se zapotácel. Rameno, které Mauru dosud podpíralo, náhle kleslo, ruka sklouzla z jejího pasu. Chlapci se podlomila kolena. Maura neměla dost sil, aby ho udržela ve vzpřímené poloze, dokázala pouze zmírnit jeho pád. Krysa se zhroutil vedle skupiny balvanů. Ležel na zádech, jako by v dětské hře vytvářel sněžného andělíčka. Tvářil se udiveně. Teprve teď si Maura všimla krvavých stříkanců.

„Ne!“ vykřikla. „Panebože, ne!“

„Utíkejte,“ hlesl.

„Kryso, zlatíčko.“ Snažila se mluvit vyrovnaným hlasem, nevzlykat. „Neboj se, budeš v pořádku. Přísahám, že budeš v pořádku.“

Stáhla zip jeho bundy a zděšeně pozorovala červenou skvrnu rozlévající se po košili. Roztrhla látku a odhalila střelnou ránu na hrudi. Chlapec dosud dýchal, krční žíly měl však rozšířené a vystouplé, až se podobaly silným modrým trubkám. Dotkla se pokožky a zaznamenala krepitus, praskavý zvuk způsobený vzduchem, který unikal z hrudníku, šířil se do měkkých tkání, deformoval obličej a hrdlo. Propíchnutá pravá plíce. Pneumotorax.

Medvěd skočil zpátky a olízl chlapci tvář. Krysa se pokoušel promluvit. Maura musela psa odstrčit, aby slyšela, co výrostek říká.

„Už jsou tady…“ Sotva šeptal. „Použijte revolver… Vezměte si ho…“

Pohlédla na zástupcovu zbraň, kterou chlapec vytáhl z kapsy bundy. Takhle to tedy skončí, pomyslela si. Útočníci nás vůbec nevarovali, nehodlají vyjednávat. Už první výstřel měl zabít. Neposkytnou nám příležitost vzdát se. Prostě nás oba popraví.

A teď jsem na řadě já.

Opatrně vykoukla přes balvany. Po svahu sestupoval směrem k nim jediný muž, v rukou pušku.

Medvěd bojovně zaštěkal, ale než stačil vyrazit vpřed, Maura ho popadla za obojek. „Zůstaň!“ přikázala. „Zůstaň!“

Krysovi zmodraly rty. Při každém nádechu unikal vzduch z protržené pravé plíce do hrudní dutiny a nemohl se dostat ven. Tlak narůstal, ohrožoval plíci, srdce a ostatní vnitřní orgány. Jestli okamžitě nezasáhnu, uvědomila si Maura, chlapec zemře.

Chvatně otevřela Krysův batoh a vylovila z něj nůž. Čepel byla mírně zarezlá a špinavá. K čertu se sterilizací, chlapci zbývaly jen minuty života.

Medvěd se opět rozštěkal – tak zběsile, že se Maura prudce otočila, aby zjistila, co ho vylekalo. Tentokrát pozoroval spodní část svahu, odkud k nim postupovala zhruba desítka pronásledovatelů. Chlap s puškou nad námi. Další ozbrojení muži se blíží z druhé strany. Jsme v pasti.

Podívala se na revolver, který spadl do sněhu vedle Krysy. Zbraň zástupce Martineaua. Až lov skončí a Maura s Krysou budou po smrti, poslouží revolver jako důkaz, že zabili poldu. Pravdu se už nikdy nikdo nedozví.

„Mami.“ Slovo připomínalo tichounký sten, úpěnlivou dětskou prosbu, která zazněla z úst umírajícího mladého muže. „Mami.“

Maura se sklonila a zlehka mu přejela prsty po obličeji. Přestože chlapec hleděl přímo na ni, jako by viděl někoho jiného. Někoho, kvůli komu se jeho rty lehce zvlnily v úsměvu.

„Jsem u tebe, zlato.“ Vyhrkly jí slzy, chladily ji na tvářích. „Tvoje máma tě neopustí.“

Nedaleko zapraskala větvička. Maura strnula, pak zvedla hlavu a vykoukla přes balvan. Spatřila muže s puškou. A muž spatřil Mauru.

Vzápětí vypálil.

Střela jí vmetla do očí zvířený sníh. Maura se rychle znovu schoulila vedle umírajícího chlapce. Žádné vyjednávání. Žádné smilování.

Odmítám jít na porážku jako ovce. Sáhla po zástupcovu revolveru. Zvedla hlaveň a vypálila do vzduchu. Varovný výstřel, aby útočníka zdržela a snad i odradila.

Níž na svahu se divoce rozštěkali psi. Pátrací skupina se neúprosně blížila, muži křičeli. Maura se před jejich střelbou neměla kam skrýt. Přikrčená vedle Krysy představovala ten nejsnadnější terč.

„Jmenuju se Maura Islesová!“ začala co nejhlasitěji volat. „Chci se vzdát! Slyšíte? Vzdávám se! Můj přítel je těžce zraněný a potřebuje…“ Přerušil ji stín, který se nad ní objevil. Vzhlédla přímo do hlavně pušky.

„Dejte mi ten revolver,“ řekl muž držící pušku.

„Chci se vzdát,“ prosebným tónem zopakovala Maura. „Jmenuju se Maura Islesová a…“

„Prostě mi podejte tu zbraň.“ Byl to starší člověk s chladnýma očima. Mluvil tiše, ale pánovitě, nekompromisně. „Dejte mi ji. Pomalu.“

Chystala se splnit příkaz, když si náhle uvědomila, že by udělala chybu, hroznou chybu. Revolver v ruce. Zvedající se paže. Muži zezdola neuvidí ženu, která se chce vzdát. Uvidí ženu připravenou střílet. Okamžitě uvolnila stisk a revolver jí vyklouzl z prstů. Přesto muž tyčící se nad ní namířil pušku, nepochybně už předem rozhodnutý Mauru zabít.

Třeskl výstřel. Škubla sebou, padla na kolena a skrčila se na sněhu vedle chlapce. Jak to, že jsem ještě naživu? podivila se v duchu. Žádná bolest, žádná krev.

Stařec stojící na balvanu překvapeně vyjekl a upustil pušku. „Sakra, kdo to po mně střílí?“ zakřičel.

„Ustupte od ní, Loftusi!“ poručil čísi hlas.

„Chtěla mě odprásknout! Musel jsem se bránit!“

„Řekl jsem ustupte.“

Ten hlas přece znám. Hlas Gabriela Deana.

Váhavě vyhlédla přes okraj balvanu. Spatřila ne jednu, ale hned dvě blížící se povědomé postavy. Gabriel nepřestával mířil na starce. Anthony Sansone se rozběhl přímo k ní.

„Jste v pořádku, Mauro?“ zeptal se.

Nesměla ztrácet čas, nemohla odpovídat na otázky ani se radovat z toho, jak zázračně se tu oba muži objevili. „Umírá,“ vzlykla. „Pomozte mi ho zachránit.“

Sansone přiklekl k chlapci. „Povězte mi, co mám udělat.“

„Musím snížit tlak v hrudníku. Potřebuju hrudní drén. Stačí cokoliv dutého, třeba propiska.“

Vzala Krysův nůž a zahleděla se na vyhublou bledou hruď s ostře vystupujícími žebry. I tady na horském svahu, kde vál mrazivý vítr, se dlaň svírající nůž úplně zpotila. Maura sbírala odvahu provést nezbytný úkon.

Našla příslušné místo, přitiskla ostří ke kůži a rozřízla chlapcův hrudník.

Kapitola 32

„Určitě by mě zabil,“ řekla Maura. „Kdyby mu v tom Gabriel a Sansone nezabránili, střelil by po mně stejně chladnokrevně jako předtím po Krysovi. Vůbec by nezaváhal.“

Jane sklouzla očima k manželovi, který stál u okna a díval se na nemocniční parkoviště. Nepopíral ani nepotvrzoval Mauřina slova, tvářil se nezúčastněně až lhostejně, mlčky ji nechával vyprávět. V návštěvní místnosti jednotky intenzivní péče šuměl ztlumený televizor, jinak tu vládlo ticho.

„Celá ta scéna v horách je hrozně divná,“ pokračovala Maura. „Vůbec mi nedává smysl. Proč nás ten stařec tak umanutě chtěl zabít?“ Maura vzhlédla. Jane by svou přítelkyni, teď vyzáblou a s obličejem plným modřin, skoro nepoznala. Obvykle zcela dokonalou pleť hyzdily hojící se škrábance, nový svetr se zdál nejméně o číslo větší a ještě zvýrazňoval žalostnou útlost hrudi, z níž ostře vystupovaly klíční kosti. Bez mejkapu a značkového oblečení vypadala Maura zranitelně jako kterákoliv obyčejná žena – a právě to Jane znepokojovalo. Jestliže se vyrovnaná a sebejistá Maura Islesová proměnila v takové zubožené stvoření, pak se to mohlo stát komukoliv. Tím spíš mně.

„Zahynul zástupce šerifa,“ prohodila Jane. „Dobře víš, co se děje, když někdo složí poldu. Spravedlnost pak mívá mnohem drsnější ráz.“ Jane znovu pohlédla na manžela. Čekala, že něco poznamená, ale Gabriel dál mlčky zíral ven do zářivě jasného rána. Ačkoliv se po návratu z hor oholil a osprchoval, působil dojmem značně vyčerpaného člověka a před sluncem přivíral unavené oči.

„Ne, prostě se najednou objevil, pevně rozhodnutý nás zabít,“ trvala na svém Maura. „Stejně jako ten zástupce v Doyle Mountain. Řekla bych, že to všechno souvisí s Říší věčné blaženosti. A s tím, co jsem tam neměla vidět.“

„Teď už to tajemství známe,“ podotkla Jane.

Exhumační tým vyprostil předchozího dne z pohřební jámy poslední tělo. Celkem v ní spočívalo jedenačtyřicet lidí – dvanáct mužů, devatenáct žen a deset dětí, vesměs dívek. Na většině mrtvých se nenašla žádná vnější poranění, ovšem Maura v Říši věčné blaženosti viděla dost, aby pochopila, že oběti se do svého hrobu neuložily z vlastní vůle. Krvavé skvrny na schodech, opuštěné talíře s jídlem, domácí mazlíčci zanechaní napospas mrazu, to byly nesporné důkazy hromadné vraždy.

„Nemohli vás nechat naživu,“ prohlásila Jane. „Stali se z vás nepohodlní svědci.“

„V den, kdy jsem se vydala pro pomoc,“ rozpomínala se Maura, „jsem slyšela vyjíždět nahoru sněhový pluh. Myslela jsem, že se konečně blíží záchrana. Kdybych zůstala v domě s ostatními…“

„Dopadla bys jako oni,“ konstatovala Jane. „S roztříštěnou lebkou a zuhelnatělá v tom suburbanu. Stačilo jim shodit auto do rokle, podpálit ho – a měli vystaráno. Skupinka nešťastných turistů zahynula při dopravní nehodě. Žádné pochybnosti.“ Jane se krátce odmlčela. „Bohužel jsem ti ještě ztížila situaci.“

„Jak, prosím tě?“

„Pořád jsem opakovala, že nejsi mrtvá, ale pohřešovaná. Přivezla jsem tvoje oblečení kvůli policejním psům. Poskytla jsem jim všechno, co potřebovali, aby tě mohli vystopovat.“

„Nebýt toho chlapce,“ řekla tiše Maura, „už bych byla po smrti.“

„Podle mě jsi mu tu obětavost bohatě oplatila.“ Jane vzala přítelkyni za ruku. Bylo to nezvyklé gesto, neboť Maura nepatřila k ženám, které si libují v podobných dotecích či objetích. Ale neucukla. Patrně příliš zeslábla a vůbec nedokázala zareagovat.

„Případ se vyřeší,“ pokračovala Jane. „Třeba to nějaký čas potrvá, ale jsem přesvědčená, že najdou dostatek souvislostí se Shromážděním.“

„A s Jeremiahem Goodem.“

Jane přikývla. „Bez jeho příkazu se nic takového nemohlo odehrát. Ovšem i kdyby ti lidé vypili jed dobrovolně, jedná se o hromadnou vraždu, protože tu mluvíme o dětech, kterým nedali na vybranou.“

„Tedy chlapcova matka a sestra…“

Jane zavrtěla hlavou. „Jestli žily v Říši věčné blaženosti, budou zřejmě mezi mrtvými. Nikoho dosud neidentifikovali. Dnes provedou první pitvu. Zatím to všichni tipují na cyankáli.“

„Jako v Jonestownu,“ hlesla Maura.

„Ano. Rychlý, účinný a snadno dostupný jed.“

Maura vzhlédla. „Byli to jeho následovníci. Vyvolení. Proč by je tak najednou chtěl zabít?“

„Na tuhle otázku by odpověděl jenom sám Jeremiah. A momentálně nikdo neví, kde náš prorok je.“

Dveře se otevřely, do návštěvní místnosti vstoupila ošetřovatelka. „Doktorko Islesová? Policisté odešli a chlapec vás zase chce vidět.“

„Neměli by ho trápit.“ Maura se s námahou zvedla z křesla. „Už jsem jim všechno vysvětlila.“ Slabostí lehce zavrávorala, hned se však napřímila a následovala ošetřovatelku.

Jane počkala, dokud se dveře opět nezavřely, a pak oslovila manžela. „Prozradíš mi, co ti dělá starost?“

„Celá ta věc,“ povzdechl si. „Úplně celá.“

„A konkrétně?“

Gabriel se otočil. „Maura se nemýlí. Montgomery Loftus měl v úmyslu zabít ji i chlapce. Záměrně se nepřipojil k naší pátrací skupině. Je natolik chytrý, aby předpokládal, že ten kluk zamíří do Absolemova srubu, a tak si najal vrtulník, nechal se někde poblíž vysadit a tam číhal. Kdybychom včas nezasáhli, oba by je zastřelil.“

„Z jakého důvodu?“

„Tvrdí, že chtěl vykonat akt spravedlnosti. A nikdo v okolí to nezpochybňuje. Koneckonců jde o jeho sousedy a přátele.“

Zatímco my jsme jen obtížní, šťouraví přivandrovalci, pomyslela si Jane. Oknem pozorovala parkoviště, kde právě procházeli Sansone a Medvěd. Velmi zvláštní dvojice – divoce vyhlížející pes a elegán v kašmírovém kabátě. Ale Medvěd zjevně muži důvěřoval a ochotně skočil do auta, když Sansone otevřel zadní dveře. Poté se rozjeli zpátky do hotelu.

„Martineau a Loftus,“ nadhodila Jane. „Existuje mezi nimi nějaká spojitost?“

„Ledacos nám snad napoví původ peněz. Jestli Martineaua někdo platil prostřednictvím firmy Dahlia Group…“

„Slyšela jsem, že Montgomery Loftus má finanční potíže. Stěží se mu daří udržet ranč Dvojité L. Menší přilepšení by určitě neodmítl.“

„Aby zavraždil Mauru a šestnáctiletého kluka?“ Gabriel zavrtěl hlavou. „Nevypadá na chlapa, který by se dal koupit jenom penězi.“

„Třeba šlo o hromadu peněz. Pokud ano, nebude snadné platbu utajit.“

Gabriel se podíval na hodinky. „Nejvyšší čas navštívit Denver.“

„Tamní pobočku FBI?“

„Máme tu záhadnou krycí firmu v Marylandu. A proudí z ní docela slušné částky. Jane, začínám tušit něco opravdu velkého.“

„Jedenačtyřicet mrtvol ti nestačí?“

Gabriel se zachmuřil. „Možná je to pouhá špička ledovce.“

Kapitola 33

Maura se zastavila ve dveřích oddělené kóje jednotky intenzivní péče, otřesená pohledem na všechny ty hadičky a kabely vinoucí se kolem Krysova těla, na hromadný vpád lékařské techniky, jaký by žádný šestnáctiletý kluk nikdy neměl zažít. Ale křivka srdečního rytmu na monitoru vypadala uspokojivě a chlapec dýchal sám, bez přístrojů.

Vycítil její přítomnost a otevřel oči. „Zdravím, madam.“

„Kryso,“ povzdechla si, „přestaneš mě vůbec někdy takhle oslovovat?“

„A jak bych vám měl říkat?“

Jednou jsi mi řekl mami. Při té vzpomínce se jí zamžily oči. Krysova skutečná matka byla téměř určitě mezi mrtvými, Maura však neměla to srdce, aby chlapci hroznou zprávu oznámila. Raději se pokusila opětovat úsměv. „Moc dobře víš, že mi můžeš říkat, jak chceš. Ale jmenuju se Maura.“

Posadila se na židli vedle postele a vzala ho za mozolnatou a poškrábanou ruku s prsty, za jejichž nehty zůstávala neodstranitelná špína. Maura, která se jenom nesnadno kohokoliv dotýkala, bez váhání tu ruku sevřela v dlani.

„Jak se daří Medvědovi?“ zeptal se Krysa.

„Až uvidíš, kolik toho dokáže spořádat, asi ho přejmenuješ na Čuníka,“ zasmála se Maura.

„Takže je v pořádku?“

„Moji přátelé ho neuvěřitelně rozmazlují. A tví pěstouni slíbili, že se o něj postarají, než se vrátíš domů.“

„No jo.“ Chlapec se zahleděl ke stropu. „Asi mě čekají.“

Po návratu do pěstounské rodiny zjevně nijak netoužil. Ale jakou alternativu mu Maura mohla nabídnout? Domov rozvedené ženy, která neví nic o výchově dětí? Ženy udržující milostný poměr s mužem, k němuž se nemůže veřejně přiznat? Jistě by nepředstavovala vhodný příklad pro dospívajícího chlapce, navíc jí vlastní starosti už dávno přerůstaly přes hlavu. Přesto měla tu nabídku na jazyku. Nabídku vzít hocha k sobě, učinit ho šťastným, usnadnit mu život. Být Krysovi matkou. Jenže takové věty se lehce vysloví, a obtížně berou zpátky, uvědomila si. Musím uvažovat rozumně. Vždyť nedokážu chovat ani kočku. Jak bych zvládla péči o šestnáctiletého kluka? Ostatně úřady by mi ho do opatrovnictví nesvěřily. Ten chlapec zakusil příliš odmítnutí a zklamání. Bylo by kruté vzbuzovat v něm naděje nesplnitelnými sliby.

A tak ho jen mlčky držela za ruku a zůstala u něho, dokud neusnul. Přišla ošetřovatelka, vyměnila láhev s infuzí a opět zmizela. Maura dál seděla vedle nemocničního lůžka. Přemýšlela o chlapcově budoucnosti a o tom, jakou roli by v ní mohla sehrát. Jedním jsem si jistá: nikdy tě neopustím. Vždycky budeš vědět, že mi na tobě záleží.

Kdosi zaťukal na sklo. Otočila se. Za dveřmi stála Jane a gestem naznačovala, že s ní chce mluvit.

Maura se poněkud zdráhavě zvedla a vyšla z kóje.

„Chystají se začít s první pitvou,“ oznámila Jane.

„Obětí z Říše věčné blaženosti?“

„Ano. Právě dorazil forenzní patolog z Colorada. Zmínil se, že tě zná, a vzkazuje, jestli bys pitvu nechtěla sledovat. Provede je dole v nemocniční márnici.“

Maura se ohlédla. Krysa poklidně spal. Ztracený chlapec, stále doufající, že bude někoho zajímat. Vrátím se. Slibuju.

Kývla. Obě ženy společně opustily jednotku intenzivní péče.

Předpokoj márnice zaplňovala spousta lidí, mezi nimi také šerif Fahey a detektiv Pasternak. Už vzhledem k vysokému počtu obětí vzbuzoval případ zvláštní pozornost, takže se tu shromáždilo mnoho zástupců bezpečnostních složek, justice a dalších okresních i státních orgánů.

Patolog zvedl svou masitou ruku a zamával Mauře na pozdrav. Přede dvěma roky se potkali na kongresu soudních patologů v Maine a teď doktora Freda Grubera zjevně potěšilo, že vidí známou tvář.

„Doktorko Islesová,“ zavolal dunivým hlasem. „Docela by se mi hodil další odborný názor. Nechcete se převléct a připojit se ke mně?“

„Nemyslím, že by to bylo vhodné,“ ozval se šerif Fahey.

„Doktorka Islesová je soudní patoložka.“

„Nepracuje pro stát Wyoming. Tenhle případ je ostře sledovaný. Mohly by se objevit pochybnosti.“

„Jaképak pochybnosti?“

„Byla v tom údolí. Stala se z ní svědkyně. Někdo by mohl vznést námitky, že je příliš ovlivněná. Zaujatá.“

„Jsem tady pouze jako pozorovatelka,“ řekla Maura. „Budu se dívat z téhle strany skla společně s ostatními. Předpokládám, že pitvu uvidíme na monitoru.“ Ukázala k televizní obrazovce umístěné v předpokoji.

„Zapojím kameru tak, abyste měla co nejlepší výhled,“ odpověděl doktor Gruber. „A všichni přítomní musí bezpodmínečně zůstat, kde jsou, za zavřenými dveřmi. Je tu totiž možnost, že se jedná o otravu kyanidem.“

„Domníval jsem se, že ten jed zabíjí, jenom když se polkne,“ prohodil jeden z úředníků.

„Smrtelně účinkuje i jako plyn. Největší nebezpečí bude hrozit, až rozříznu žaludek, právě tehdy by se kyanidový plyn mohl uvolnit. Můj asistent i já si nasadíme respirátory. Žaludek budu pitvat pod speciální stříškou odvádějící plyny. Kromě toho tu máme přístroj GasBadge, který by nás okamžitě upozornil na kyanidové výpary. Pokud žádné nezjistí, mohl bych některé z vás pustit dovnitř. Ale museli byste si vzít ochranné obleky a masky.“

Gruber si oblékl ochranný komplet, nasadil si respirační masku a vstoupil do pitevny. Jeho asistent už tam čekal. Zapnuli kameru a Maura na televizní obrazovce spatřila prázdný pitevní stůl. Patolog s asistentem přivezli z lednice mrtvolu v plastovém vaku uzavřeném zipem a přesunuli ji na stůl.

Gruber vak otevřel.

Maura sledující monitor uviděla, že jde o dvanáctiletou či třináctiletou dívenku. Od exhumace ze zmrzlé půdy už tělo stačilo roztát. Přízračně bledá tvář, zvlhlé kudrnaté blond vlasy. Gruber s asistentem mlčky a ohleduplně svlékli dívčino oblečení – dlouhé bavlněné šaty, spodničku, skromné bílé kalhotky. Obnažená dívka byla útlá jako baletka a navzdory dnům, kdy ležela v pohřební jámě, udivovala krásou. Nízké teploty panující v údolí uchovaly tělo téměř nedotčené.

Přítomní se nahrnuli blíž k monitoru. Zatímco Gruber odebíral pro toxikologický rozbor krev, moč a vzorky sklivce, oči mužů pozorovaly to, co jim nikdy nemělo být odhaleno. Mladičká dívka už nedokázala bránit svoji cudnost.

„Kůže je pozoruhodně bledá,“ slyšeli Gruberův hlas v interkomu. „Nenacházím vůbec žádné reziduální zarudnutí.“

„Je to důležité?“ zeptal se Maury detektiv Pasternak.

„Při otravách kyanidem bývá občas pleť jasně červená,“ odpověděla Maura. „Ovšem tohle tělo bylo delší dobu zmrzlé, což mohlo barvu pokožky ovlivnit.“

„Jaké jsou další příznaky otravy kyanidem?“

„Pokud se jed spolkne, rozleptává ústa a rty. Poznalo by se to na sliznici.“

Gruber už prsty v rukavici vsunul do ústní dutiny a začal ji prozkoumávat. „Sliznice jsou suché, ale jinak nepoškozené.“ Podíval se širokým oknem na návštěvníky. „Máte na monitoru dobrý obraz?“

Maura přikývla. „Žádné známky poleptání?“ zeptala se prostřednictvím interkomu.

„Ne, žádné.“

„Není kyanid cítit po hořkých mandlích?“ prohodila Jane.

„Oba mají respirátory, vůni by necítili,“ vysvětlila Maura.

Gruber provedl řez ve tvaru písmene Y a podal si štípací kleště. Z interkomu se ozval křupot praskajících žeber a Maura si všimla, že někteří činovníci se náhle odvrátili a raději zírají do zdi. Patolog odklopil sternum a vnořil ruce do hrudní dutiny, aby vyjmul plíce. Zvedl lalok, z něhož kapalo. „Připadá mi dost těžký. A tady vidím nějakou růžovou pěnu.“ Nařízl orgán, z rány prýštila tekutina.

„Plicní edém,“ poznamenala Maura.

„O čem svědčí?“ zajímal se Pasternak.

„Je to nespecifický nález, ale může jej způsobit celá řada drog či jedů.“

Doktor Gruber vážil srdce a plíce, kamera však dál nabízela statický záběr nehybného trupu, teď otevřeného. Už se nedívali na mladičké děvčátko. Veškeré půvaby se proměnily v rozporcované maso, v pouhou vychladlou mrtvolu.

Patolog opět uchopil skalpel, na obrazovce se znovu objevily ruce v rukavicích. „Ta zatracená obličejová maska se pořád zamlžuje,“ postěžoval si. „Srdci a plicím se budu věnovat později. Jsem zvědavý hlavně na obsah žaludku.“

„Co ukazuje váš měřič plynů?“ zeptala se Maura.

Asistent sklouzl očima k monitoru přístroje GasBadge. „Vůbec nic. Nezaznamenává žádný kyanid.“

„Teď to snad bude zajímavější.“ Gruber širokým oknem pohlédl na své obecenstvo. „Protože se tu možná jedná o kyanid, zvolím trochu odlišný postup. Obvykle vyjmu, zvážím a otevřu břišní orgány. Ale tentokrát nejprve oddělím žaludek.“

„Než žaludek rozřízne, umístí jej pod odsavač výparů,“ prohodila Maura k Jane. „Jen pro jistotu.“

„Je to vážně tak nebezpečné?“

„Kyanidové soli ve styku se žaludeční kyselinou vytvářejí jedovatý plyn. Jakmile se takový žaludek rozřízne, unikne plyn do vzduchu. Proto mají dýchací masky. A proto bude Gruber s žaludkem pracovat pod digestoři.“

Patolog opatrně vyjmul z břicha žaludek zajištěný svorkami, přenesl jej pod odsavač výparů a pak se otočil k asistentovi.

„Hlásí něco náš GasBadge?“

„Vůbec nic.“

„Fajn. Dej monitor blíž. Uvidíme, co se bude dít, až začnu řezat.“ Gruber se odmlčel. Upřeně pozoroval lesknoucí se orgán, jako by zvažoval možné následky. Odsavač výparů bránil Mauře ve výhledu. Viděla jenom Gruberův profil, hlavu skloněnou dopředu, ramena napjatá. Patolog se ještě vteřinu soustředil na úvodní řez, náhle jej provedl, napřímil se a opět oslovil asistenta.

„A teď?“

„Nic. Žádné kyanidové, chlorové ani čpavkové plyny nezaznamenává.“

Gruber se s obličejem zakrytým dýchací maskou otočil k širokému oknu. „Sliznice ústní dutiny jsou bez lézí, žaludek nejeví známky naleptání. Závěr je zřejmý – pravděpodobně se nejedná o otravu kyanidem.“

„Co tedy tu dívku zabilo?“ zeptal se Pasternak.

„Detektive, v téhle fázi bych pouze hádal. Mohli si vzít strychnin, ovšem na těle jsem nenašel žádné přetrvávající epistotony.“

„Promiňte, nerozumím vám.“

„Epistotonus je obloukovité prohnutí zad vyvolané křečí.“

„A co další nálezy, třeba v plicích?“

„Její plicní otok mohlo způsobit cokoliv – od opiátů až po fosgen. Zatím vám jednoznačně odpovědět nedokážu. Všechno pravděpodobně objasní až toxikologický rozbor.“ Patolog si sundal respirační masku a zhluboka, se zjevnou úlevou, si oddechl. „Momentálně bych to tipoval na drogy nebo léky. Nějaký farmaceutický výrobek.“

„Ale žaludek je prázdný, ne?“ poznamenala Maura. „Našel jste v něm snad zbytky kapslí?“

„Přípravek mohl mít tekutou formu. Nebo smrt nastala po delší době. Nejprve silná dávka sedativ a pak asistované udušení.“

„Nebeská brána,“ pronesl kdosi za Maurou.

„Ano,“ přitakal Gruber. „Přesně jako při té hromadné sebevraždě v sandiegské Nebeské bráně. Obětem dali fenobarbital a pak jim přes hlavu navlékli igelitové sáčky. Lidé usnuli a už se neprobudili.“ Otočil se k pitevnímu stolu. „Když jsme teď vyloučili ohrožení kyanidovým plynem, dám si s prací na čas. Musíte být trpěliví. Pokud se někomu bude můj postup zdát příliš zdlouhavý, klidně odejděte.“

„Pane doktore Grubere,“ ozval se jeden z činovníků, „jak dlouho ta první pitva potrvá? V lednici čeká ještě čtyřicet těl.“

„A já nenechám přivézt žádné další, dokud nezjistím, co zabilo tuhle mladou dámu.“ Sklouzl očima k mrtvé dívce. Nabízel se mu neutěšený pohled. V otevřené břišní dutině se leskly vnitřní orgány, z čerstvě rozmražených tkání se do odtokového žlábku řinuly růžové kapky. Patologovu pozornost však upoutával dívčin obličej. I Mauru zaujala na monitoru ta bledá nevinná tvář. Půvabné dítě, na prahu ženství surově proměněné v led.

„Doktore Grubere?“ náhle zpozorněl asistent. „Jste v pořádku? Doktore?“

Maura okamžitě přesunula pohled zpátky na široké okno, které je oddělovalo od pitevny. Patolog zavrávoral. Natáhl ruku, aby se něčeho zachytil, ale podlomily se mu nohy. Srazil podnos, ocelové nástroje se řinčivě rozlétly. Vzápětí se Gruber zhroutil a padl na podlahu.

„Panebože!“ Asistent si klekl vedle patologova těla. „Vypadá to na mrtvici!“

Maura popadla nejbližší telefon a zavolala ústřednu. „Vyhlašuji modrý kód v pitevně! Opakuju: modrý kód!“ Sotva zavěsila, ke svému zděšení spatřila, že tři z přihlížejících už se nahrnuli do pitevny a Jane se je chystá následovat. Maura uchopila přítelkyni za loket a zadržela ji.

„Co je, sakra?“ ohradila se Jane.

„Zůstaneš tady!“ Maura si z police podala ochranný komplet a dlouhé těžké gumové rukavice. „Nikoho do pitevny nepouštěj.“

„Zkolaboval tam člověk!“

„Protože si sundal dýchací masku.“ Maura se rozhlédla. Pátrala po dalším respirátoru, ale v předpokoji žádný neviděla. Nemám na výběr, uvědomila si. Musím jednat rychle. Propláchla si plíce třemi nádechy a vstoupila do pitevny. Gruber nechal svůj respirátor ležet na digestoři. Maura si jej chvatně nasadila. Zaslechla náraz a otočila se. Jeden z mužů se právě hroutil vedle dřezu.

„Všichni ven!“ křikla. Současně podepřela klesajícího muže a pomohla mu ke dveřím. „Místnost je zamořená!“

Pitevní asistent se pod svou maskou zatvářil ohromeně. „Nechápu! GasBadge absolutně nic nezaznamenal!“

Maura se sehnula a popadla Grubera v podpaží, byl však příliš těžký a nedokázala s ním pohnout. „Vezměte ho za nohy!“ přikázala.

Společně s asistentem pak táhli patologa od pitevního stolu a přes podlahu posetou nástroji. Do předpokoje mezitím už dorazili členové týmu modrého kódu a nasazovali třem pobledlým mužům kyslíkové masky.

Maura pozorovala Gruberovy modrající tváře. „Tenhle muž nedýchá!“

Záchranáři se soustředili na nového pacienta a Maura ustoupila stranou, aby jim nepřekážela. Během několika vteřin začal proudit do plic kyslík. Patolog měl k hrudi připevněné elektrody a na monitoru EKG se objevila křivka.

„Má sinusový rytmus. Frekvence padesát.“

„Nemůžu nahmatat krevní tlak. Průtok krve je nedostatečný.“

„Zahajte masáž srdce!“

„Byl něčemu vystaven,“ řekla Maura. „Něčemu v pitevně.“

Ale hlas tlumený respirátorem zřejmě nikdo neslyšel. Bušilo jí ve spáncích. Stáhla si dýchací masku z hlavy a přivřela oči, neboť světlo jí náhle připadalo příliš jasné. Záchranáři pokračovali v práci podle směrnic modrého kódu. Fred Gruber tu ležel se zcela obnaženým trupem, objemné břicho se během srdeční masáže pohupovalo a třáslo. Ze zvlhlých kalhot se linul pronikavý pach moči.

„Máme nějakou anamnézu?“ zeptal se lékař. „Co víme o zdravotním stavu toho muže?“

„Zhroutil se při pitvě,“ odpověděla Jane.

„Vypadá na dobrých padesát kilo nadváhy. Vsadil bych se, že jde o infarkt myokardu.“

„Pomočil se,“ poznamenala Maura.

Opět ji všichni ignorovali. Jako by byla duch nestojící za povšimnutí. Přitiskla si dlaně ke spánkům, v nichž jí čím dál úporněji bušilo. Snažila se logicky uvažovat. Konečně se jí podařilo prodrat mezi záchranáře. Přiklekla u Gruberovy hlavy a nazdvihla mu oční víčko, aby prozkoumala zornici.

Na pozadí bleděmodré duhovky spatřila pouhou černou tečku.

Tělo páchlo močí. Maura znovu přelétala pohledem k patologovým zvlhlým kalhotám. Náhle uslyšela dávivé zvuky a otočila se. Pitevní asistent zvracel do dřezu.

„Atropin,“ řekla.

„Už jsem napíchla žílu,“ ohlásila ošetřovatelka. „Stále nenahmatávám krevní tlak.“

„Nasadíme infuzi dopaminu?“

„Potřebuje atropin,“ zopakovala Maura, tentokrát hlasitěji. Lékař ji vůbec poprvé vzal na vědomí. „Proč? Srdeční frekvence zase není tak nízká.“

„Má velmi zúžené zornice. Pomočil se.“

„To je důsledek mrtvice.“

„V pitevně se nám udělalo špatně všem.“ Maura ukázala na asistenta, který se dosud skláněl nad okrajem dřezu. „Okamžitě nasaďte atropin, nebo pacienta ztratíte.“

Lékař nazvedl Gruberovi oční víčko a uviděl zúženou zornici. „Atropin, dva miligramy,“ nařídil ošetřovatelce.

„Pitevnu dejte zapečetit,“ pokračovala Maura. „A musíme se odtud rychle přesunout na chodbu, co nejdál. Taky přivolejte tým pro likvidaci rizikových materiálů.“

„Co se to sakra děje?“ vyhrkla Jane.

Maura se ohlédla – a při prudkém pohybu jako by se s ní celá místnost zatočila. „Máme tu stav chemického ohrožení.“

„Indikátor plynů přece nic nezaznamenal.“

„GasBadge nezaznamenal žádnou z látek, které měl sledovat. Jenže doktora Grubera zasáhlo něco jiného.“

„A ty víš, co to bylo? Proč zemřelo těch jedenačtyřicet lidí?“

Maura přikývla. „Vím přesně, co způsobilo jejich smrt.“

Kapitola 34

„Organofosfátové sloučeniny patří k nejjedovatějším pesticidům používaným v zemědělství,“ vysvětlovala Maura. „Do lidského těla pronikají nejrůznějšími způsoby, také kůží a dechem. K tomu došlo i u doktora Grubera. V pitevně si sundal respirační masku a vdechl výpary. Naštěstí dostal včas patřičnou pomoc a uzdraví se.“ Maura se rozhlédla kolem stolu po zdravotnických a policejních představitelích, kteří se shromáždili v nemocničním konferenčním sále. Nemusela dodávat, že právě ona určila diagnózu a zachránila Gruberovi život. Všichni to dobře věděli. Ačkoliv mezi nimi byla cizí, obraceli se na ni se zjevným respektem.

„Tohle tedy dokáže člověka zabít?“ podivil se detektiv Pasternak. „Pouhá pitva mrtvoly prosycené jedem?“

„Ano, může se to stát, pokud je patolog vystaven smrtelné dávce. Organofosfáty tlumí činnost enzymů, které potlačují neurotransmiter zvaný acetylcholin. Důsledkem je, že se hladina acetylcholinu nebezpečně zvýší. Parasympatický nervový systém pak zachvátí úplná bouře, synaptický uragán. Pacient se silně potí a sliní. Ztrácí kontrolu nad močovým měchýřem a střevy. Zornice se zúží do velikosti špendlíkové hlavičky, plíce se plní tekutinou. Začínají se objevovat křeče, nemocný ztrácí vědomí.“

„Budiž, ale jedné věci nerozumím,“ ozval se šerif Fahey. „Doktor Gruber zkolaboval asi půl hodiny po zahájení pitvy. Jenže koronerův exhumační tým vykopal jedenačtyřicet těl, uložil je do plastových vaků a odvezl do letištního hangáru. Nikdo z těch lidí neskončil v nemocnici.“

„Musím vám něco sdělit,“ vzal si slovo okresní koroner doktor Draper. „Tu informaci jsem dostal už včera, ale teprve teď si uvědomuju, jak je důležitá. Čtyři členové exhumační skupiny ulehli se střevní chřipkou. Nebo se alespoň domnívají, že jde o takové onemocnění.“

„Ovšem nikdo se nezhroutil a nezemřel,“ namítl Fahey.

„Nejspíš proto, že přišli do styku pouze se zmrzlými těly. Pracovali v ochranných kombinézách a zimním oblečení. Mrtvola v pitevně byla první rozmrzlá.“

„A to je zásadní rozdíl?“ zeptal se Pasternak. „Zmrzlé tělo na rozdíl od rozmrzlého?“

Všichni pohlédli na Mauru. Přikývla. „Při vyšší teplotě se toxické sloučeniny snáze mění v aerosoly. Rozmrzající tělo postupně uvolňuje plyny. Doktor Gruber patrně ty procesy urychlil, když mrtvolu rozřízl. Tak odkryl tělesné tekutiny a vnitřní orgány. Nebyl by prvním lékařem, který zkolaboval poté, co z pacientova těla vdechl jedovaté látky.“

„Moment,“ ozvala se Jane. „Zní mi to povědomě. Nevyskytl se podobný případ v Kalifornii?“

„Asi máš na mysli případ Glorie Ramirezové z poloviny devadesátých let,“ odpověděla Maura. „Dost se probíral při konferencích soudních patologů.“

„O co se jednalo?“ zajímal se Pasternak.

„Gloria Ramirezová trpěla karcinomem. Jednou přišla na pohotovost kvůli prudkým bolestem břicha. Nastala srdeční zástava. Lékaři, kteří se ženu snažili zachránit, pociťovali nevolnost a někteří ztratili vědomí.“

„Působením téhož pesticidu?“

„Tehdy se to domnívali,“ potvrdila Maura. „Pitvu patologové prováděli v ochranných oblecích a s obličejovými maskami. Určit dotyčný toxin se nikdy nepodařilo. Ale je tu zajímavý detail. Lékaře, kteří omdleli, když předtím na pohotovosti ošetřovali pacientku, úspěšně resuscitovala nitrožilní dávka atropinu.“

„Stejně jako Grubera.“

„Přesně tak.“

„Do jaké míry jste si jistá, že tu sehrály roli právě organofosfáty?“ položil Pasternak další otázku.

„Nejdřív to musejí potvrdit výsledky z toxikologie. Ale klinický obraz se zdá jasný. Gruber zareagoval na atropin. A krevní rozbor prokázal výrazný pokles cholinesterázové aktivity. Jak už jsem říkala, setkáváme se s tím při otravách organofosfáty.“

„Dokazují vaše závěry, že ty lidi někdo oddělal?“

„Zatím tomu všechno nasvědčuje.“ Maura přelétla očima své posluchače. Uvažovala, kolik z nich – kromě Jane – je ochotno jí uvěřit. Ještě před pár dny ji podezřívali, že zastřelila zástupce Martineaua. Určitě v nich dosud zůstávaly pochybnosti, byť je nikdo nevyslovil nahlas. „Obyvatelé Říše věčné blaženosti nejspíš zemřeli na otravu organofosfátovými pesticidy,“ pokračovala. „Zbývá zjistit okolnosti. Byla to hromadná sebevražda? Vražda? Nehoda?“

Sociální pracovnice Cathy Weissová si nevěřícně odfrkla. Seděla v rohu, patrně cítila, že ji ostatní nepokládají za plnohodnotnou členku týmu, ačkoliv detektiv Pasternak ji na tuhle poradu osobně pozval.

„Nehoda?“ opáčila Cathy ironickým tónem. „Jedenačtyřicet lidí zemřelo, protože dostali příkaz vypít pesticid. Když prorok řekne svým vyznavačům, aby skočili, pouze se zeptají: Jak vysoko, pane?“

„Nebo jim někdo naházel pesticid do studní,“ poznamenal doktor Draper. „Pak by šlo o vraždu.“

„Ať už to byla vražda nebo hromadná sebevražda, nepochybně o ní rozhodl Jeremiah Goode,“ prohlásila Cathy.

„Vodu mohl otrávit kdokoliv,“ namítl Fahey. „Třeba nějaký nespokojený následovník. Sakra, mohl to provést i ten Perkinsovic kluk.“

„To by nikdy neudělal,“ řekla Maura.

„Přece ho vykopli z údolí. Měl slušný důvod k pomstě.“

„No ovšem!“ Cathy se ani nesnažila skrývat, jak Faheym opovrhuje. „Šestnáctiletý chlapec otráví studnu, načež úplně sám odtáhne jedenačtyřicet mrtvých na louku a buldozerem je zahrabe?“ Zasmála se.

Fahey zpražil nesouhlasným pohledem Mauru a potom Cathy. „Dámy, zřejmě vůbec netušíte, čeho jsou takoví šestnáctiletí kluci schopní.“

„Vím, čeho je schopný Jeremiah Goode,“ odsekla Cathy.

Hádku přerušil Pasternakův zvonící mobilní telefon. Detektiv se podíval na číslo a chvatně se zvedl. „Promiňte.“ Vzápětí opustil místnost.

Zavládlo ticho, napětí z prudké výměny názorů přetrvávalo.

Po chvíli promluvila Jane. „Každopádně pachatel či pachatelé museli mít po ruce pesticidy. Určitě existuje záznam o nákupu. Zvlášť u množství, jaké dokázalo zahubit celou osadu.“

„Andělská pláň v Idahu si pěstuje vlastní potraviny,“ informovala Cathy. „Komunita je dokonale soběstačná. Ten pesticid asi používají při farmaření.“

„Dokazuje to snad jejich vinu?“ zabručel šerif.

„Mají jed. Mají přístup do Říše věčné blaženosti a k jejím vodním zdrojům.“

„Pořád tu nevidím motiv. Proč by si Jeremiah Goode přál smrt svých jedenačtyřiceti věrných?“

„Na motivy se zeptejte jeho“ zamračila se Cathy.

„Jistě, zeptám se, až mi prozradíte, kde ho najdeme.“

„Tohle je vyřešené.“ Detektiv Pasternak stál mezi dveřmi, v ruce svůj mobil. „Právě mi volali z idažské státní policie. Jejich kontakt uvnitř Shromáždění hlásí, že se Jeremiah Goode objevil v osadě Andělská pláň. Idaho plánuje zátah okamžitě po rozbřesku.“

„Tedy nejdřív za sedm hodin,“ konstatovala Jane. „Proč chtějí čekat tak dlouho?“

„Potřebují spoustu lidí. Nejenom policistů, ale taky pracovníků z odboru sociální péče, kteří by se postarali o ženy a děti. Situace se může nebezpečně vyhrotit.“ Pasternak se otočil ke Cathy. „A tady vstupujete do hry vy, slečno Weissová.“

Cathy svraštila čelo. „Jak to myslíte?“

„Pravděpodobně o Shromáždění víte víc než kdokoliv jiný.“

„A roky se před ním marně pokouším varovat.“

„Teď už vám nasloucháme. Rád bych věděl, co se od nich dá očekávat. Jestli budou klást násilný odpor.“ Detektiv se rozhlédl po přítomných. „Idaho si vyžádalo naši pomoc. Máme se připravit do rozednění.“

„Můžu vyrazit během hodiny,“ řekla Cathy.

„Výborně,“ pokývl Pasternak. „Pojedete se mnou. Slečno Weissová, dnes večer jste moje nejlepší přítelkyně.“

***

Jeli přes noc. Pasternak za volantem, Cathy vedle něho, Jane sama na zadním sedadle. Civilisté – tedy ani Maura – se policejní akce nesměli účastnit, jedinou výjimku představovala Cathy Weissová. Zatímco uháněli západním směrem, líčila Cathy, co je v osadě Andělská pláň čeká. „Ženy se s vámi nebudou bavit. Stejně tak děti. Jsou vycvičené, aby před cizinci mlčely. Takže odmítnou spolupracovat, i kdybyste je dostali mimo jejich komunitu.“

„A muži?“

„Jeremiah jim osobně vybral mluvčí, jakési zástupce pro styk s vnějším světem. Na oplátku za loajalitu nabízí sekta zvláštní výsady.“

„Výsady?“

„V podobě dívek, detektive. Čím jste oddanější, tím mladší nevěsty za odměnu dostáváte.“

„Kristepane.“

„Všechny sekty fungují podobným způsobem. Je to systém odměn a trestů. Zavděčíte se prorokovi, a on vám dovolí vzít si další mladičkou manželku. Naštvete ho, a on vás vyžene z osady. Mluvčími ustanovil muže, kterým důvěřuje. Nejsou hloupí, vyznají se v zákonech a zkusí vás zasypat paragrafy. Budou vás záměrně zdržovat u brány, dokud soudní příkaz k prohlídce neprozkoumají řádek po řádku, slovo po slovu.“

„Budou ozbrojení?“

„Ano.“

„A patrně nebezpeční,“ dodala Jane ze zadního sedadla.

Cathy se k ní otočila. „Protože jim hrozí léta vězení za znásilňování nezletilých děvčat? Jo, to je dobrý důvod, aby byli nebezpeční. Tak doufám, že s tím všichni počítáte.“

„Jak početný tým provede zátah?“ zeptala se Jane.

„Idaho přizvalo místní i federální ozbrojené složky z několika okresů,“ odpověděl Pasternak. „Velí jim poručík David MacAfee z idažské státní policie. Nasazení bude opravdu mohutné.“

Cathy si zhluboka povzdechla. „Konečně ta hrůza skončí.“

„Zdá se, jako byste na tu chvíli dlouho čekala,“ poznamenal detektiv Pasternak.

„Ano,“ kývla Cathy, „už hodně dlouho. A jsem moc ráda, že ten závěr uvidím na vlastní oči.“

„Ovšem samotné akce se nezúčastníte, slečno Weissová, to je vám snad jasné. Nechci vás vystavit jakémukoliv nebezpečí.“ Detektiv se přes rameno ohlédl na Jane. „A bude lepší, když i vy budete zátah jenom sledovat zpovzdálí.“

„Jenže já patřím k bezpečnostním složkám,“ opáčila Jane.

„V Bostonu.“

„Pracovala jsem na případu dávno před vámi.“

„Netvařte se jako zavilá feministka. Prostě vám jen vysvětluju, že celou věc režíruje stát Idaho. Jste tu jako poradkyně, v nutném případě i vypomůžete. Jestli vás chtějí držet stranou, jde o jejich rozhodnutí. Takhle to na světě chodí, Rizzoliová.“

Jane klesla zpátky na sedadlo. „Dobrá. Každopádně byste měl vědět, že nejsem neozbrojená.“

„Pak laskavě nechte zbraň v pouzdru. Pokud akce klapne podle plánu, střílet se nebude. Naším cílem je přesunout ženy a děti do ochranné vazby – a provést to bez násilí.“

„Počkat,“ ozvala se Cathy. „A co Jeremiah? Jestli tam je, snad ho zatknete, ne?“

„Prozatím pouze kvůli výslechu.“

„Jedenačtyřicet mrtvých následovníků k obžalobě nestačí?“

„Neprokázali jsme, že jejich smrt zavinil.“

„A kdo jiný?“

„Potřebujeme víc než domněnky. Potřebujeme svědky, někoho ochotného vypovídat.“ Pasternak pohlédl na Cathy. „Právě to bude váš úkol. Promluvte s těmi ženami. Přesvědčte je, aby s námi spolupracovaly.“

„Což nebude snadné.“

„Pomůžete jim pochopit, že jsou oběti.“

„Vzpomínáte si na ženy Charlese Mansona? Ještě po létech strávených ve vězení jsou stále Charlieho děvčata, stále pod jeho vlivem. Za pár dní nedokážete přeprogramovat to, co jim dlouhé roky vtloukali do hlavy. A pokud budou trvat na návratu do osady, nemůžete jim bránit.“

„Tak na to jděte jinak,“ řekla Jane. „Otestujte DNA kojenců a batolat. Zjistěte, kdo jsou otcové. Zjistěte, jestli matky byly v době porodu nezletilé.“

„Když chcete zničit strom, nestačí odřezávat větvičky,“ namítla Cathy. „Musíte vyrvat kořeny.“

„Tedy Jeremiaha,“ konstatoval Pasternak.

Cathy přikývla. „Zavřít ho za mříže a zahodit klíč. Bez proroka celá sekta zanikne. Protože Shromáždění stojí a padá s Jeremiahem Goodem.“

Kapitola 35

Hustě sněžilo. Armáda policistů čekala na pokyn. Jane přešlapovala, aby se trochu zahřála, ale už teď vůbec necítila prsty. Ani vroucí káva, kterou právě vypila, nedokázala zahnat lezavou zimu idažského rozbřesku. Kdyby Jane patřila do zásahového týmu, chlad by jí nevadil, neboť díky zvýšené hladině adrenalinu by vůči takovým opominutelným drobnostem byla imunní. Ale dnes ráno jí přidělili roli pouhé pozorovatelky. Proto jí mráz pronikal až do morku kostí. Cathy vedle ní jako by si počasí nevšímala. Stála tam bez hnutí, tvář vystavenou větru. Z hlasů kolem slyšela Jane nervozitu, napětí se zdálo přímo hmatatelné. Pochopila, že akce začne co nevidět.

Ze skupiny velících důstojníků přešel k oběma ženám Pasternak. Nesl vysílačku. „Zahájíme akci, jakmile otevřou bránu.“ Podal vysílačku Jane. „Zůstanete s Cathy. Až vnikneme dovnitř, budeme potřebovat její rady. Takže ji musíte doprovázet a chránit.“

Zatímco si Jane připínala přístroj, zaznělo z něj varování.

„Uvnitř osady se něco děje. Objevili se dva muži.“

V padajícím sněhu Jane uviděla dvě postavy oblečené do dlouhých černých kabátů. Odhodlaně kráčely přímo k zásahové jednotce. Jane překvapilo, když jeden z mužů vytáhl svazek klíčů a odemkl bránu.

Velitel policejní jednotky vystoupil vpřed. „Jsem poručík MacAfee, státní policie Idaho. Máme povolení k prohlídce.“

„Žádné povolení není zapotřebí,“ řekl muž s klíči. „Upřímně vás zveme dál. Všechny.“ Otevřel bránu dokořán.

Zjevně zaskočený MacAfee se ohlédl po ostatních.

Muž pobízel návštěvníky ke vstupu. „Shromáždili jsme se v bohoslužebném sále, tam je dost místa i pro vás. Jenom chci požádat, abyste kvůli bezpečí našich žen a dětí nechali zbraně v pouzdrech.“ Rozpřáhl paže, jako by vítal celý svět. „Prosím, pojďte za námi. Přesvědčíte se, že nemáme co skrývat.“

„Věděli o nás,“ zamumlala Cathy. „Zatraceně, věděli, že přijdeme. Důkladně se připravili.“

„Kdo by jim to prozradil?“ podivila se Jane.

„Koupí si cokoliv a kohokoliv. Tady poldu, tamhle politika.“ Cathy pohlédla na Jane. „Chápete konečně, v čem je problém? Chápete, proč se Jeremiah nemusí bát soudu?“

„Cathy, žádný člověk není nedotknutelný.“

„Ale on ano. Vždycky byl a vždycky bude.“ Cathy sklouzla očima k otevřené bráně. Zásahová jednotka už vešla dovnitř, postavy se zvolna ztrácely v hustých sněhových vločkách. Jane slyšela hovor z vysílačky – klidné hlasy, věcné odpovědi.

„Kontrola první budovy hotova. Čisto.“

„Budova číslo tři čisto.“

Cathy potřásla hlavou. „Samozřejmě je přelstí i tentokrát. Nevědí, po čem pátrat. Nic nenajdou, ani když to mají přímo před nosem.“

„Žádné zbraně. Čisto…“

Cathy zachmuřeně pozorovala vzdalující se postavy, teď pouhé mlhavé obrysy. Pak mlčky vstoupila do areálu. Jane ji následovala.

Ve stopách policejní jednotky kráčely mezi řadami tichých a ztemnělých domů. Vepředu Jane zahlédla světlo svíček, které zářilo z oken bohoslužebného sálu. Také už slyšela hudbu, mnohohlasý zpěv. Velebná melodie zpívaná sladkými dětskými hlasy se nesla k nebesům. Do budovy jako by lákaly i přísliby přátelství, teplo, vůně hořícího dřeva.

Jane a Cathy prošly dveřmi sálu.

Majestátní prostor osvětlovalo nesčetně svící. Několik desítek naleštěných dřevěných lavic rozdělených uličkou zaplňovaly stovky členů sekty. Na jedné straně seděly ženy a dívky v pastelových šatech, na druhé muži a chlapci oblečení do bílých košil a tmavých kalhot. Vzadu rozpačitě postávala skupinka policistů. Patrně si nebyli jistí, jak postupovat v modlitebně, navíc uprostřed obřadu.

Dozněly závěrečné strhující tóny písně a zavládlo ticho. Pak se na pódiu vynořil tmavovlasý muž a mlčky přehlédl věrné. Neměl na sobě žádný kněžský úbor, žádnou vyšívanou šerpu, žádné ozdoby, jimiž by dával najevo výjimečnost. Oblečením se nijak nelišil od svých vyznavačů, jenom rukávy bílé košile si vyhrnul k loktům, jako by se chystal na všednodenní poctivou práci. Aby upoutal pozornost Shromáždění, nepotřeboval třpytivé slavnostní hávy. Všechny přítomné fascinoval pouhým pohledem, přímo rentgenově pronikavým.

Tak tohle je Jeremiah Goode, pomyslela si Jane. Ačkoliv vlasy už měl prošedivělé, stále vypadaly mladistvě, hustá lví hříva spadala téměř k ramenům. A zdálo se, že z jeho osobnosti sálá do šerého zimního dne stejný žár, jaký vydávaly plameny obrovského kamenného krbu ohřívajícího bohoslužebnou síň. V tichu muž chvíli pozoroval své ovečky a pak pohledem spočinul na policistech postávajících vzadu.

„Drazí přátelé, povstaňme a přivítejme návštěvu,“ pronesl.

Sekta se zvedla dokonale sladěným pohybem a otočila se k vetřelcům. „Vítejte,“ zaznělo jednohlasně. Čisťounké růžové tváře, nevinné, široce rozevřené oči. Obraz příkladně mravné a zdravé komunity, spojené vznešeným cílem.

Vzápětí všichni – opět současně – usedli. Skvělá choreografie, zakončená lehkým skřípotem dřevěných lavic.

„Jeremiah Goode?“ zvolal poručík MacAfee.

Muž na pódiu velebně pokývl. „Já jsem Jeremiah.“

„Poručík David MacAfee, státní policie Idaho. Buďte tak laskav, pane, a pojďte s námi.“

„Smím se otázat, k čemu je nutná tahle ukázka síly? Obzvlášť nyní, v naší hodině zármutku?“

„Zármutku, pane Goode?“

„Proto jste se tu přece objevili, ne? Kvůli ukrutnostem spáchaným na našich bratřích a sestrách v Říši věčné blaženosti.“ Jeremiah bolestným pohledem přelétl zaplněné lavice. „Ano, přátelé, my o tom víme, že? Včera k nám dospěla děsivá zpráva o hrozném osudu našich následovníků. A čím se provinili? Pouze vírou, které zasvětili své životy.“

Shromáždění pokyvovalo a smutně přitakávalo.

„Pane Goode,“ řekl MacAfee. „Znovu vás žádám, abyste šel s námi.“

„Proč?“

„Musíte nám odpovědět na několik otázek.“

„Pak mi je položte zde a teď, ať všichni slyší.“ Jeremiah okázale rozpřáhl paže. Celé to bylo velkolepé představení a on sám hrál hlavní roli, nad hlavou se mu klenuly oblouky rozlehlé bohoslužebné síně, na obličej dopadalo světlo svící hořících v oknech. „Před svou obcí nemám žádných tajemství.“

„Takové záležitosti se neprobírají veřejně,“ opáčil MacAffee. „Jde o závažné policejní vyšetřování.“

„Domníváte se, že to nechápu?“ Jeremiahovy oči teď přímo žhnuly. „Naše následovníky v onom údolí někdo zavraždil. Pobil je jako ovce a těla nechal napospas divé zvěři.“

„Tohle jste se dozvěděli?“

„A není to pravda? Není pravda, že jedenačtyřicet lidí včetně žen a dětí zemřelo kvůli své víře? Otevřeli jsme vám bránu – a vy jste vstoupili ozbrojení, navíc plni pohrdání k těm, kdo právem pochybují o vašich dobrých úmyslech.“

MacAfee znejistěl. Ve vyhřáté síni se mu na čele třpytily kapky potu. „Pane Goode, naposledy vás vyzývám. Buď s námi půjdete dobrovolně, nebo vás budeme muset zatknout.“

„Já se přece nevzpírám. Neřekl jsem, že ochotně zodpovím veškeré vaše dotazy? Ale položte mi je tady, kde vás uslyší tihle spravedliví lidé. Či se bojíte, aby se do celého světa neroznesla pravda?“ Jeremiah opět přelétl pohledem po svých vyznavačích. „Přátelé, vy jste má záštita. Buďte připraveni podat svědectví.“

Jakýsi člen sekty se zvedl. „Čeho se policie obává?“ zvolal. „Ptejte se, chceme všechno slyšet!“

Připojovali se další a další. „Ano, ptejte se!“

„Ptejte se tady!“

Lavice skřípaly. Rozrušení muži se zvedali jeden za druhým. Policisté si vyměňovali nervózní pohledy.

„Odmítáte spolupracovat?“ pokračoval MacAfee úředním tónem.

„Já spolupracuji. Ovšem pokud se mě hodláte vyptávat na Říši věčné blaženosti, nijak vám nepomůžu.“

„Tomu říkáte spolupráce?“

„Neznám odpovědi, jaké očekáváte. Neviděl jsem, co se tam přihodilo.“

„Kdy jste naposledy navštívil Říši věčné blaženosti?“

„V říjnu. Když jsem odtud odjížděl, osada vzkvétala, měla dostatečné zásoby na zimu. Už kopali základy pro šest nových domů. Od té doby jsem údolí nespatřil.“ Jeremiah se obrátil ke shromážděným členům sekty. „Mluvím pravdu? Chce někdo moje slova popřít?“

Desítky hlasů ho naopak bránily. „Prorok nikdy nelže!“

Jeremiah pohlédl na MacAfeeho. „Myslím, že jste dostal odpověď, poručíku.“

„Ani náhodou,“ odsekl MacAfee.

„Hleďte, přátelé!“ vybídl Jeremiah své věrné. „Hleďte, kterak ozbrojená horda znesvěcuje dům Boží!“ Zkormouceně potřásl hlavou. „Ale zbraně dodávají sílu jen slabochům.“ Usmál se na MacAfeeho. „Je to i váš případ, poručíku? Cítíte se teď mocnější?“

Tu urážku už MacAfee nedokázal snést. Bojovně se napřímil. „Jeremiahu Goode, zatýkám vás. Všechny děti jsou od téhle chvíle v ochranné péči státu. Z osady je odvezou přistavené autobusy.“

Ženy se polekaně rozkřičely. Děti kvílely a vzlykaly. Celá sekta vstávala, aby vyjádřila rozhořčení. Během vteřin se MacAfeemu vymkla situace z rukou a Jane si všimla, že policisté sahají po revolverech. Instinktivně nahmátla svou vlastní zbraň. Bouře mohutněla, k násilnostem scházel pouhý krůček.

„Přátelé, přátelé!“ volal Jeremiah. „Zvolme si pokojnou cestu.“ Zvedl paže a síň se okamžitě ztišila. „Svět se brzy dozví pravdu,“ prohlásil. „Celý svět se přesvědčí, že jsme si zachovali důstojnost a soucit. Že jsme na brutalitu úředních orgánů odpověděli vznešenou pokorou.“ Zhluboka a zarmouceně si povzdechl. „Přátelé, nezbývá nám než uposlechnout. A já nemám na vybranou, musím se podrobit jejich vůli. Žádám vás o jediné: nezapomeňte, čeho jste dnes byli svědky. Viděli jste nespravedlnost, krutě rozervaná rodinná pouta.“ Vzhlédl vzhůru, jako by hovořil přímo k nebesům. Teprve teď Jane zpozorovala muže, který na galerii zachycoval scénu videokamerou. Všechno se natáčí, vzniká film o mučednictví Jeremiaha Gooda. Jakmile záznam získají média, seznámí se svět se zločinem spáchaným na mírumilovné komunitě.

„Nezapomeňte, přátelé!“ zopakoval Jeremiah.

„Nezapomeneme!“ sborově odpověděli členové sekty.

Prorok sestoupil z pódia a klidně uličkou zamířil k čekajícím policistům. Zatímco míjel své ohromené následovníky, bohoslužebnou síní zněl pláč. Nicméně Jeremiah se netvářil zkormouceně, Jane v jeho obličeji viděla výraz triumfu. Ano, tu předem naplánovanou a dokonale zrežírovanou scénu budou opakovaně vysílat televizní stanice po celé zemi – skromný prorok, s tichou důstojností kráčející vstříc trýznitelům. Tohle kolo vyhrál, pomyslela si Jane. A možná dokonce vyhraje celou válku. Která porota by ho odsoudila, když sám vypadá jako oběť?

Zastavil se před MacAfeem a pokorně nabídl sepjaté ruce. Symbolika ani nemohla být zjevnější. Policejní důstojník mu vyhověl. Kovová pouta cvakla na zápěstích až otřesně hlasitě.

„Vyhubíte nás všechny?“ zeptal se Jeremiah.

„Nechte toho divadýlka,“ odsekl MacAfee.

„Moc dobře víte, že s tím, co se stalo v Říši věčné blaženosti, nemám nic společného.“

„To teprve budeme zjišťovat.“

„Vážně? Domnívám se, že nehledáte pravdu. Neboť pachatele zločinu už jste si našli.“ Jeremiah se vztyčenou hlavou pokračoval v cestě špalírem tvořeným policisty, ale před východem z bohoslužebné síně náhle zvolnil krok a sklouzl očima ke Cathy Weissové. Jeho rty zvlnil úsměv poznání. „Katie Sheldonová,“ řekl prorok tiše. „Tak ses vrátila.“

„Cože?“ vyhrkla Jane na děsivě zbledlou Cathy. „Přece jste mi vykládala, že Katie Sheldonová byla vaše kamarádka.“

Ale Cathy ji vůbec nevnímala. Strnule opětovala Jeremiahův pohled. „Tentokrát všechno skončí,“ pronesla téměř neslyšně.

„Skončí?“ Jeremiah zavrtěl hlavou. „Kdepak, Katie, tohle nás naopak posílí. Veřejnost mě bude považovat za mučedníka.“ Skoro soucitně pozoroval její vlasy rozcuchané větrem, její utrápenou tvář. „Jak vidím, život se s tebou nemazlil. Tvoje škoda – nikdy jsi nás neměla opustit.“ S úsměvem se otočil k odchodu. „Ale my ostatní musíme jít dál.“

„Jeremiahu!“ Cathy náhle vykročila za ním, paže napřažené před sebe. A Jane spatřila, co žena svírá v dlaních.

„Cathy, ne!“ vykřikla Jane a vzápětí vytáhla z pouzdra vlastní zbraň. „Odhoďte to, Cathy! Okamžitě odhoďte pistoli!“

Jeremiah se obrátil. Nevzrušeně sledoval zbraň, která teď mířila na jeho hruď. Pokud vůbec pociťoval strach, nedával jej najevo. Jane se rozbušilo srdce. Z lavic se ozýval jekot, členové sekty se chvatně snažili ukrýt. Jane nepochybovala, že policisté už také sáhli po zbraních. Sama však nespouštěla oči z Cathy. Ze zdrsnělých a rozpraskaných dlaní svírajících pistoli. Ačkoliv kterýkoliv policista mohl na sociální pracovnici vystřelit, žádný se neodhodlal. Úplně je ochromovala představa, že by tu mladou ženu zranili či zabili. Ani ve snu by nás nenapadlo, že bude ozbrojená.

„Cathy, prosím.“ Jane stála nejblíž. Skoro by stačilo natáhnout ruku a pistoli sebrat, pokud by se jí ovšem chtěla Cathy vzdát. „Tímhle se nic nevyřeší.“

„Ale ano. Případ se uzavře.“

„Od toho máme soudy.“

„Soudy?“ Cathy se hořce zasmála. „Ty mu nikdy neublížily. A nikdy neublíží.“ Zesílila stisk a zvedla hlaveň trochu výš. Jeremiah se nezalekl. Tvářil se klidně, téměř pobaveně.

„Vidíte, přátelé?“ zvolal. „Tomuhle čelíme: iracionálnímu hněvu, zběsilé nenávisti.“ Smutně potřásl hlavou a pohlédl na Cathy. „Všem je tu jasné, že potřebuješ pomoc, Katie. Já k tobě pociťuju pouze lásku. Nic jiného jsem k tobě nikdy necítil.“ Znovu se otočil a zamířil ke dveřím.

„Lásku?“ hlesla Cathy. „Lásku?“

Jane sledovala, jak se ženě napínají šlachy na zápěstí, sledovala prsty tisknoucí kohoutek, sama však nedokázala jednat, ruka jako by jí na okamžik úplně ztuhla.

Kulka z Cathyiny pistole zasáhla Jeremiaha do zad. Vrávoravě se předklonil a pomalu se svezl na kolena.

Bohoslužebnou síní zahřměla hromadná palba. Cathy sebou škubala pod nárazy policejních střel pronikajících do jejího těla. Upustila pistoli a zhroutila se. Tváří k podlaze ležela vedle mrtvoly Jeremiaha Gooda.

„Zastavit palbu!“ křikl MacAfee.

Ozvaly se ještě dva osamělé výstřely, pak zavládlo ticho.

Jane přiklekla ke Cathy. Vzduch prořízly kvílivé steny jedné z příslušnic sekty, pronikavý nářek, který se ani nezdál lidský. Připojovali se další a další truchlící – ženy, děti i muži. Stovky křičících, úpějících a vzlykajících hlasů se slévaly v ohlušující chór žalu nad skonem uctívaného proroka. Cathy Weissovou neoplakával nikdo, její jméno nezaznělo. Pouze Jane se na zakrvácené podlaze skláněla blíž a upřeně zírala do Cathyiných očí. Pouze Jane viděla, jak v nich zvolna slábne světlo a vyprchává život.

„Vražednice!“ zaječel kdosi. „Zrádkyně!“

Jane pohlédla na tělo Jeremiaha Gooda. Vůdce sekty se i ve smrti usmíval.

Kapitola 36

„Narodila se jako Katie Sheldonová,“ vykládala Jane, zatímco s Maurou mířily autem do Jacksonu. „Ve třinácti z ní udělali jednu z Jeremiahových tak zvaných duchovních nevěst, od nichž se očekávalo, že vyhoví veškerým jeho touhám. Patřila mu šest let. Ale pak sebrala odvahu k útěku a podařilo se jí opustit Shromáždění.“

„Tehdy si změnila jméno?“ zeptala se Maura.

Jane přikývla a dál se pozorně věnovala řízení. „Stala se z ní Catherine Sheldon Weissová. A zasvětila život úsilí zničit Jeremiaha. Bohužel jí nikdo nenaslouchal. Byla jen hlas volající na poušti.“

Maura pozorovala teď už známou silnici, po které denně jezdila za Krysou do nemocnice. Dnes ho navštíví naposledy. Zítra odletí zpátky do Bostonu – a předem se obávala rozloučení. Stále totiž nevěděla, jakou budoucnost by mohla chlapci nabídnout, jaké sliby by dokázala opravdu dodržet. Malé Katii Sheldonové Shromáždění těžce a natrvalo ublížilo. Poznamenalo stejně i Krysu? Skutečně si Maura toužila vzít domů takové zraněné stvoření?

„No, alespoň známe odpovědi na pár otázek,“ prohodila Jane.

Maura se k ní otočila. „Jakých otázek?“

„Jde o tu dvojnásobnou vraždu v hotelovém ranči Circle B. Pachatel se do srubu nevloupal. Prostě vstoupil dovnitř a praštil muže do hlavy. Roztřískal mu obličej k nepoznání.“

„Zabití v afektu.“

„Jo,“ přitakala Jane. „Vražedná zbraň se našla v Cathyině garáži. Kladivo.“

„Není tedy pochyb, že vraždu spáchala Cathy.“

„Navíc se tím vysvětluje další věc, která mě na místě činu poněkud mátla,“ pokračovala Jane. „V postýlce leželo dítě – bez škrábnutí a se čtyřmi prázdnými kojeneckými lahvemi. Vrah prostě chtěl tu holčičku uchovat naživu. Dokonce z vnější strany dveří odstranil cedulku NERUŠIT, aby měl jistotu, že dovnitř brzy vejde správcová a najde mrtvoly.“ Jane letmo pohlédla na Mauru. „Takhle se přece chová člověk, který je zvyklý starat se o děti, ne?“

„Sociální pracovnice.“

„Cathy nepřestávala Shromáždění sledovat. Věděla o každém členovi sekty, který se objevil ve městě. Třeba ten manželský pár zabila v zuřivosti. Nebo se jenom snažila zachránit jednu holčičku.“ Jane zachmuřeně potřásla hlavou. „Nakonec zachránila spoustu dívek. Všechny děti jsou v péči úřadů. A ženy začínají opouštět Andělskou pláň. Bez Jeremiaha sekta zaniká, přesně jak to Cathy předpovídala.“

„Jenže ho musela zabít, aby k tomu došlo.“

„Já ji soudit nehodlám. Uvědom si, kolik životů dokázal zničit. Včetně života toho chlapce.“

„Krysovi teď nezůstal vůbec nikdo,“ tiše poznamenala Maura.

Jane se k ní otočila. „Ještě s ním bude hodně potíží.“

„Ano, já vím.“

„Má záznamy v trestním rejstříku mladistvých. Vystřídal řadu pěstounských rodin. Matka i sestra jsou mrtvé.“

„Proč mi to připomínáš, Jane?“

„Je mi jasné, že uvažuješ o jeho adopci.“

„Chci udělat správnou věc.“

„Žiješ sama. Máš hodně náročné zaměstnání.“

„Zachránil mi život. Zaslouží si lepší osud.“

„Jsi připravená na roli matky? Jsi připravená řešit všechny jeho problémy?“

„Nevím!“ Maura si povzdechla a přelétla očima k zasněženým střechám. „Prostě bych si přála nějak mu pomoct.“

„A co Daniel? Půjde adopce dohromady s tvým tajným milostným vztahem?“

Maura mlčela. Sama neznala odpověď. Ano – a co Daniel? Jak a kam budeme pokračovat?

Zatímco auto odbočovalo na nemocniční parkoviště, zazvonil Jane mobilní telefon. Sotva uviděla číslo, ohlásila se. „Ahoj, miláčku. Co je nového?“

Miláčku. Něžné oslovení jí sklouzlo ze rtů nesmírně snadno a samozřejmě. Takhle spolu mluví dva lidé, kteří sdílejí nejen lože, ale celý život, pomyslela si Maura. Nevadí jim, že je někdo slyší. Nemusejí šeptat, nemusejí se plížit v šeru. Takhle vypadá láska, když hrdě vyjde na denní světlo.

„Je si laboratoř tím výsledkem stoprocentně jistá?“ zeptala se Jane. „Maura má jiný názor.“

Maura zpozorněla. „Jakým výsledkem?“

„Jo, povím jí to. Třeba najde vysvětlení. Na shledanou při večeři.“ Jane ukončila hovor a otočila se k Mauře. „Danielovi právě volali z toxikologické laboratoře v Denveru. Už analyzovali obsah žaludku té dívky.“

„Našli organofosfáty?“

„Ne.“

Maura udiveně zakroutila hlavou. „Vždyť to byla přímo klasická ukázka otravy organofosfátem! Objevily se veškeré klinické příznaky.“

„Žaludek neobsahoval žádné produkty rozkladu takového jedu. Kdyby dívka spolkla pesticid, musely by po něm zůstat nějaké stopy, ne?“

„Jistě, měly by tam být.“

„Ale nejsou,“ opáčila Jane. „Organofosfát ji tedy nezabil,“

Maura mlčela. Nedokázala si výsledky rozboru nijak vysvětlit. „Smrtící dávka může proniknout i pokožkou.“

„Že by se jedenačtyřicet lidí nechalo tím svinstvem postříkat! Připadá ti to pravděpodobné?“

„Při analýze žaludku zřejmě udělali chybu,“ řekla Maura.

„Další rozbor provedou laboratoře FBI. Ovšem zatím se spíš zdá, že ty ses zmýlila v diagnóze.“

Na parkoviště vjel náklaďák se zdravotnickým materiálem a zastavil vedle jejich auta. Maura se pokoušela soustředit, zatímco dva muži s rachotem odklopili zadní část korby a začali vykládat kyslíkové bomby.

„Gruber měl výrazně zúžené zornice,“ připomenula Maura.

„A rychle zareagoval na atropin.“ Napřímila se, ještě přesvědčenější než dřív. „Moje diagnóza musí být správná.“

„Neexistuje žádný jiný jed, který vyvolává stejné příznaky? Takový, jaký by třeba v laboratoři neodhalili?“

Kovové nádoby narážející o sebe hlučně řinčely a Maura nespokojeně vzhlédla k oběma dopravcům. Sledovala kyslíkové bomby srovnané na vozíku jako zelené rakety a náhle se jí z paměti vynořilo cosi, co viděla v Říši věčné blaženosti. Cosi, čemu tehdy nevěnovala pozornost. Byl to válec podobný těmhle kyslíkovým bombám, ale šedý a napůl zabořený do sněhu. Znovu si vybavila stav ohrožení v pitevně, zúžené zornice Freda Grubera a jeho reakci na atropin.

Moje diagnóza byla téměř správná.

Téměř.

Jane otevřela dveře auta a vystoupila, Maura se však nezvedla. „No tak,“ vybídla Jane přítelkyni. „Nepůjdeme navštívit toho kluka?“

„Ne,“ řekla Maura. „Zajedeme do Říše věčné blaženosti.“

„Cože?“

„Zbývá jenom pár hodin denního světla. Jestli vyrazíme hned, dostaneme se tam ještě před setměním. Ale nejdřív se zastavíme v železářství.“

„V železářství? Proč?“

„Potřebuju si koupit lopatu.“

„Všechny mrtvé exhumovali. Nic dalšího nenajdeme.“

„Možná ano.“ Maura posunkem vyzvala Jane, aby se posadila za volant. „Nezdržuj. Musíme okamžitě odjet.“

Jane se s povzdechem vrátila do auta. „Nestihneme večeři. A já ještě ani nezačala balit.“

„Je to naše poslední příležitost navštívit údolí. Poslední příležitost zjistit, co ty lidi vlastně zabilo.“

„Myslela jsem, že v tom máš jasno.“

Maura zavrtěla hlavou. „Mýlila jsem se.“

***

Mířily vzhůru horskou silnicí, po níž Maura cestovala onoho nešťastného dne s Dougem, Grace, Arlem a Elaine. V duchu slyšela jejich hlasy hádající se uvnitř suburbanu, viděla Graciny trucovitě našpulené rty, Dougovy oči zářící neotřesitelně dobrou náladou a upřímným přesvědčením, že všechno vždycky dopadne skvěle, pokud věříme v harmonii vesmíru. Přízraky, pomyslela si Maura. Budou se tu stále zjevovat. Stále se zjevují i mně.

Dnes nesněžilo, silnice byla protažená, ale Maura si ji představovala stejnou jako tehdy, zakrytou oslepující oponou bělostných vloček. V téhle zatáčce poprvé zvažovali možnost návratu. Kéž by jí využili! Jak odlišně by výlet skončil, kdyby terénní vůz otočili, sjeli zpátky ze svahu a vrátili se do Jacksonu! Poobědvali by v příjemné restauraci, srdečně by si dali sbohem a rozlétli se domů. Třeba tuhle variantu zvolili v nějakém paralelním vesmíru – a tam jsou Doug, Grace, Arlo a Elaine dosud naživu.

Před autem se objevila cedule s upozorněním SOUKROMÁ CESTA. Tentokrát vjezdu nebránily žádné závěje, žádný řetěz, Jane tedy plynule odbočila. Maura vzpomínala, jak se vlekli podél týchž borovic, Doug vepředu, Arlo táhl Elainin kufr na kolečkách. Poryvy větru jim tehdy vháněly do tváří sníh, tma kolem houstla.

Přízraky se opět zjevovaly.

Auto minulo nápis ŘÍŠE VĚČNÉ BLAŽENOSTI a začalo sjíždět do údolí. Maura už zahlédla zuhelnatělé ruiny a odkrytou pohřební jámu. Na zasněžené louce povlávaly útržky lesklé barevné policejní pásky.

Jane zastavila nedaleko prvního vypáleného domu, pod pneumatikami zakřupala ledová krusta.

„Všechny mrtvoly se našly společně pohřbené tamhle,“ ukázala Jane k jámě zející ve sněhu. „Pokud by se tu dalo ještě něco objevit, najde se to až někdy zjara.“

Maura otevřela dveře auta a vystoupila.

„Kam se ženeš?“ zeptala se Jane.

„Na procházku.“ Maura vyndala ze zavazadlového prostoru lopatu koupenou v železářství.

„Říkala jsem ti, že louku důkladně propátrali.“

„A les taky?“ Maura s lopatou v ruce zamířila zledovatělým sněhem mezi řady ohořelých trosek domů. O tom, že policisté místo činu dokonale pročesali, svědčily nesčetné šlápoty, stopy pneumatik i spousty cigaretových nedopalků. Denní světlo zvolna sláblo. Maura přidala do kroku. Brzy za sebou nechala vypálenou osadu a přiblížila se k okraji lesa. „Počkej!“ křikla Jane.

Maura si nepamatovala, kde přesně vstoupili s Krysou do lesa. Stopy jejich sněžnic zakryl později napadaný sníh. Přibližně se tedy držela směru, kterým tehdy prchali před pronásledovateli a jejich policejním psem. Teď ovšem neměla sněžnice a bořila se až po kolena do závějí. Slyšela, jak o kus dál za ní Jane hlasitě nadává. Přesto se Maura s bušícím srdcem úporně prodírala dál. Nezašla už příliš hluboko do lesa? Neminula to místo?

Pak stromy prořídly a Maura spatřila mýtinu se zasněženými obrysy budovaných základů. Na vzdálenější straně dosud stál bagr vedle koster rozestavěných nových domů. Právě tam tenkrát klopýtla, zapadla do závějí a bezmocně v nich zůstala ležet, zatímco policejní pes ji doháněl. Teď znovu a se zrychleným tepem prožívala ty chvíle. Pes se na ni vrhá. Překvapeně zakňučí, když se s ním uprostřed výskoku srazí Medvěd…

Veškeré stopy onoho zápasu zmizely pod vrstvou čerstvě napadaného prašanu, ale proláklinu, která ji tehdy polapila, Maura najít dokázala. Kolem viděla bílé kopečky, pod nimiž se skrývaly různé stavební odpadky.

Zaryla lopatu do jednoho z pahrbků a odhodila trochu sněhu.

Jane ji konečně dostihla a celá zadýchaná se plahočila mýtinou. „Kristepane, co tu chceš vykopat?“

„Něco jsem tady tenkrát zahlédla. Možná o nic nejde. A možná jde o všechno.“

„Díky za vyčerpávající odpověď.“

Maura odhodila stranou další hromádku sněhu. „Tu věc jsem jen letmo zahlédla. Ale jestli je to to, co myslím…“ Lopata narazila na cosi tvrdého. Ozvalo se tlumené cinknutí. „Tohle by mohlo být ono.“ Maura si klekla a začala sníh odhrabávat rukama.

Předmět se kousek po kousku vynořoval, hladký a oblý. Nedokázala jej uvolnit, neboť byl dole pevně přimrzlý k jiným odpadkům. Dál odhrnovala sníh, více než polovina předmětu však zůstávala skrytá, uvězněná v ledu. Zatím se podařilo odhalit vrchol šedého kovového válce se dvěma barevnými pruhy, zeleným a žlutým, a kódovým označením D568.

„Co to sakra je?“ podivila se Jane.

Maura neodpověděla. Usilovně odškrabávala sníh a led, odhalovala další části válce. Jane k ní přiklekla, aby jí pomohla. Objevila se nová, zeleně natištěná čísla.

2011-42-114

155H

M12TAT

„Netušíš, co ta čísla znamenají?“ zeptala se Jane.

„Patrně označují výrobní série.“

„Ale čeho?“

Náhle se odlomila větší vrstva ledu. Maura zděšeně zírala na písmena, která se právě objevila.

VX GAS

Jane svraštila čelo. „VX. Nejde o druh nervového plynu?“

„Jde,“ hlesla Maura. Vkleče se zaklonila a přelétla očima mýtinu s bagrem. Osadníci tady budovali nové stavby, pomyslela si. Vykáceli stromy a kopali základy domů. Připravovali údolí pro další rodiny, které se měly přistěhovat do Říše věčné blaženosti.

Věděli o časované bombě číhající v zemi? V půdě, kterou rozrývali a převraceli?

„Ty lidi nezabil pesticid,“ konstatovala Maura.

„Ale tvrdila jsi, že klinický obraz odpovídá otravě pesticidem.“

„Tak působí i nervový plyn VX. Zabíjí přesně stejným způsobem jako organofosfáty. Narušuje tytéž enzymy, vyvolává tytéž příznaky, ale mnohem účinněji. Je to chemická zbraň a šíří se vzduchem. Když plyn rozptýlíš v nízko ležící oblasti…“ Maura pohlédla Jane do očí. „Promění tohle údolí ve smrtící zónu.“

Ozval se hluk motoru. Obě ženy se rázem vztyčily. Auto jsme zaparkovaly uprostřed osady, uvědomila si Maura. Ať sem přijel kdokoliv, už o nás ví.

„Jsi ozbrojená?“ obrátila se na Jane. „Prosím, řekni, že u sebe máš pistoli.“

„Nechala jsem ji zamčenou v kufru auta.“

„Běž pro ni!“

„Sakra, co se děje?“

„Vysvětlení celé té hrůzy je tady“ ukázala Maura na zpola zakopaný válec s plynem VX. „Žádné pesticidy. Žádná hromadná sebevražda. Prostě nehoda. Tohle jsou chemické zbraně, Jane. Před desítkami let se měly odborně zlikvidovat. Nejspíš tady leží hodně dlouho.“

„Pak tedy Shromáždění… Jeremiah…“

„Smrt zdejších obyvatel nezavinil.“

Jane se rozhlédla kolem sebe. Už začínala chápat souvislosti. „Zato s ní má něco společného Dahlia Group, ta záhadná fiktivní společnost, co podplatila zástupce Martineaua, viď?“

Zaslechly praskot lámajících se větviček.

„Musíme se schovat!“ zašeptala Maura.

Chvatně vklouzly mezi stromy. Vzápětí na mýtinu vstoupil Montgomery Loftus. Nesl pušku s hlavní skloněnou k zemi a kráčel nenucené jako lovec, který dosud nezpozoroval kořist. Nepochybně si všiml mnoha čerstvých šlápot. Stačilo by mu jít po stopách a snadno by obě ženy, skrčené pod borovicí, vypátral. Ale vůbec těm zjevným důkazům jejich přítomnosti nevěnoval pozornost. Beze spěchu se blížil k jámě, kterou Maura právě vyhrabala. Pohlédl dolů na odkrytý šedý válec a na lopatu ležící vedle.

„Když je něco třicet let zakopané, časem to zreziví,“ řekl. „Kov je postupně křehčí a křehčí. Náhodou přes něj přejedete buldozerem nebo ho přimáčknete na ostré kameny – a rozpadne se.“ Stařec zvýšil hlas, jako by promlouval ke stromům. „Co se podle vás stane, když tam vpálím kulku?“

Teprve teď si Maura všimla, že Loftus puškou ukazuje na válcovitý kanystr. Strnula, bála se způsobit sebemenší hluk. Koutkem oka viděla, jak se Jane plíží hlouběji do lesa, sama se však nedokázala ani pohnout.

„Plyn VX zabíjí bleskově,“ pokračoval stařec. „Tohle mi vysvětlili, když mi tenkrát před třiceti lety zaplatili, abych tady ten materiál zakopal. Za chladného zimního dne, jaký je dneska, může trvat trochu déle, než se plyn rozptýlí. Ale v teplejším počasí se šíří velmi rychle. Se závany větru proniká otevřenými okny do domácností.“ Loftus zvedl pušku a zamířil na válec.

Maure se rozbušilo srdce. Po jediném výstřelu by se rozptýlilo mračno jedovatého plynu, jemuž by neunikli. Stejně jako mu nemohli uniknout obyvatelé Říše věčné blaženosti onoho výjimečně vlahého listopadového dne, kdy pozotvírali okna dokořán a zhluboka vdechovali svěží vzduch. Smrt k nim nepozorovaně vplula a vybrala si oběti. Neušetřila hrající si děti, neušetřila rodiny shromážděné k jídlu, neušetřila tu ženu na schodech, která se ve smrtelné křeči zřítila dolů a zanechala po sobě kaluž krve.

„Nedělejte to!“ Maura vystoupila z úkrytu. „Prosím!“ Nevěděla, kde je Jane. Ale bylo jí jasné, že Montgomery Loftus ví přinejmenším o ní a jeho střela by ji určitě zasáhla. Muž se k ní však neotočil. Dál mířil na kanystr s nervovým plynem. „Tohle je sebevražda,“ dodala Maura.

Muž se ironicky pousmál. „Pouze logický závěr, madam. Protože ať se na svou situaci dívám z kterékoliv strany, nikde nenacházím důstojné východisko. Teď už ne.“ Zahleděl se směrem ke zničené Říši věčné blaženosti. „Až policajti dostanou další laboratorní rozbory, zjistí, co ty lidi zabilo. Nahrnou se do údolí, začnou pátrat po tom, co mělo zůstat pohřbené v zemi. A brzy přijdou zaklepat na moje dveře.“ Bolestně si povzdechl. „Před třiceti lety by mě ani ve snu nenapadlo…“ Sklonil pušku blíž k válci.

„Pořád ještě můžete udělat správnou věc, pane Loftusi.“ Maura se snažila zachovat klid a mluvit přesvědčivě. „Povězte úřadům pravdu.“

„Pravdu?“ Stařec si znechuceně odfrkl. „Pravda je prostá: zoufale jsem potřeboval prachy. Ranč je potřeboval. A oni se zase potřebovali levně zbavit toho svinstva.“

„A tak jste údolí proměnili ve skládku jedovatého odpadu?“

„Tyhle chemické zbraně jsme si zaplatili my sami. Vy i já, každý americký daňový poplatník. Jenže co s nimi, když jsou už nepoužitelné?“

„Měly se odborně zlikvidovat. Spálit.“

„Myslíte, že vládní dodavatelé skutečně vybudovali úžasné speciální spalovny, jak slibovali? Nesrovnatelně lacinější se jim zdálo někam to všechno odvézt a zahrabat.“ Loftus přelétl pohledem mýtinu. „Tenkrát tady nebylo nic jiného než pusté údolí a štěrkovaná silnice. V životě by mě nenapadlo, že se tu za spoustu let usadí nějaké rodiny. Ti lidé netušili, co se na jejich pozemku skrývá. Stačil jediný kanystr s plynem, aby je všechny zabil.“ Stařec opět sklouzl očima k šedému kovovému válci. „Když jsem našel mrtvoly, uvědomil jsem si, že se jich musím rychle zbavit.“

„Tak jste je naházel do jámy.“

„Ta firma na to poslala svoje chlapy. Ale mezitím přišla sněhová bouře.“

Právě tehdy jsme se objevili my. Nešťastní turisté, kteří zabloudili do osady duchů. Tatáž oslepující sněhová bouře uvěznila Mauru a její společníky v Říši věčné blaženosti, kde viděli příliš mnoho. Stali se nepohodlnými svědky. Brzy bychom odhalili úplně všechno.

Montgomery Loftus znovu zvedl pušku a zamířil na kanystr. Maury se zmocnila panika. „Můžete požádat o imunitu.“

„Kdepak, za vraždu nevinných lidí se imunita nedává.“

„Pokud budete svědčit proti té společnosti…“

„Mají spousty peněz. A právníků.“

„Uvedete jména.“

„To už jsem udělal. V dodávce jsem nechal obálku. Sepsal jsem čísla, data, jména. Veškeré podrobnosti, které si pamatuju. Doufám, že to bude stačit, aby se ta firma alespoň dostala před soud.“ Loftus pevněji sevřel pažbu pušky. Maura zadržela dech. Tak kde jsi, Jane?

Ozval se praskot větví.

Zaslechl jej i Loftus. Nejistota, která ho snad ještě trochu nahlodávala, rázem zmizela. Pohlédl na kovový válec.

„Tímhle nic nevyřešíte, Loftusi,“ řekla Maura.

„Naopak. Vyřeším všechno.“

Jane se vynořila z lesa. Oběma rukama držela pistoli a mířila na starce. „Odhoďte pušku!“

Otočil se k ní s výrazem člověka, kterému už je dokonale lhostejné, co bude následovat. „Teď záleží jenom na vás, detektive,“ prohodil. „Seberte odvahu.“

Jane přistoupila o krok blíž, pistoli stále namířenou. „Nemusí to skončit takhle.“

„Rozhodněte se.“ Loftus zvedl pušku připravenou k výstřelu.

Po bělostném sněhu se rozstříkla červená krev. Stařec na okamžik strnul uprostřed pohybu. Připomínal plavce chystajícího se vrhnout do moře. Puška mu vypadla z ruky. Zvolna klesal, až se zhroutil tváří k zemi.

Jane sklonila pistoli. „Panebože,“ hlesla. „Donutil mě!“

Maura se sehnula k Loftusovi a obrátila ho na záda. Dosud vnímal, pozoroval její tvář, jako by si do paměti ukládal to poslední, co spatřil. Pak z jeho očí vyprchal život.

„Neměla jsem na vybranou,“ řekla tiše Jane.

„Ne, opravdu neměla. A on to věděl.“ Maura se pomalu vztyčila a zahleděla se směrem k zaniklé Říši věčné blaženosti. Na výběr nemělo ani těch jedenačtyřicet lidí, kteří tam zahynuli, pomyslela si. Stejně tak Douglas, Grace, Arlo a Elaine. Skoro všichni kráčíme životem a netušíme, kdy a jak zemřeme.

Ale Montgomery Loftus si vybral. Zvolil si dobu i místo – dnešek a skládku jedovatých látek.

Maura zvolna vydechla. Bílý obláček sražené páry stoupal soumrakem jako další osvobozená duše odlétající kamsi do údolí stínů.

Kapitola 37

Zatímco se Sansoneův soukromý tryskový letoun stáčel k přistávacímu terminálu, Daniel čekal na okraji ranveje, aby všechny přivítal. Tytéž nápory vichru, které zpozdily jejich přílet do Massachusetts, teď útočily na Danielovy vlasy a černý kabát. Přesto kněz bez hnutí čelil nepřízni počasí, dokud letadlo nezastavilo a nevysunuly se schůdky. Jako první se objevila Maura.

Z posledního schůdku přešla rovnou do Danielova náručí. Ještě před pár týdny by se spokojili letmým polibkem na tvář, počestným objetím. Důvěrnosti by si nechali na pozdější dobu. Ovšem dnes se Maura vracela domů poté, co unikla téměř jisté smrti. Daniel nezaváhal a milovanou ženu k sobě přivinul s neskrývanou vášní.

Znovu a znovu šeptal její jméno, líbal ji, vdechoval vůni jejích vlasů. Maura si však uvědomovala, že ji přátelé pozorují. A cítila se nesvá, náhle ji nebylo příjemné, že vztah, který se tak dlouho snažila utajit, teď dává tak otevřeně najevo.

Hlavně proto se z Danielova objetí vyprostila dřív, než by si snad přál. Všimla si Sansoneova vážného a neproniknutelného výrazu, viděla, jak Jane rozpačitě odvrátila pohled. Zachránili mi život, pomyslela si Maura, ale ve skutečnosti se nic nezměnilo. Jsem pro ně stále tatáž žena a Daniel je pro ně stále tentýž muž.

Daniel ji odvezl domů.

V šeru ložnice se vzájemně svlékli jako už tolikrát předtím. Líbal její zhmožděniny a hojící se šrámy. Laskal všechny prolákliny, všechna místa, kde teď až příliš nápadně vystupovaly kosti. Jak jsi zhubla, ubožátko, šeptal jí. Moc jsi mi scházela. Oplakával jsem tě.

Procitla dřív, než se úplně rozednilo, a posadila se v posteli. Zatímco za oknem se zvolna vytrácela tma, Maura se dívala na spícího Daniela, vrývala si do paměti rysy jeho obličeje, zvuk dechu, doteky, vůni. Kdykoliv spolu strávili noc, úsvit přinášel smutek, neboť znamenal rozloučení. Dnes ráno jí bylo ještě hůř. Souvislost se zdála tak zjevná, že Maura uvažovala, jestli vůbec někdy dokáže pozorovat východ slunce bez pocitu zoufalství. Danieli, jsi moje láska a zároveň neštěstí, vířilo jí hlavou. Ale platí to i naopak, taky já jsem tvoje láska a neštěstí.

Vstala, přešla do kuchyně a uvařila kávu, pak stála u okna, usrkávala z hrnku a sledovala, jak jasnící se denní světlo postupně odhaluje trávník pokrytý jinovatkou. Myslela na ona tichá, ledově chladná rána v Říši věčné blaženosti, kde si konečně přiznala pravdu o svém životě. Jsem uvězněná ve svém osobním údolí, zavátém sněhem. A zachránit se můzu jedině vlastními silami.

Dopila kávu, vrátila se do ložnice a sedla si vedle Daniela. Otevřel oči a usmál se na ni.

„Miluju tě, Danieli,“ řekla. „Vždycky tě budu milovat. Ale nastal čas, abychom si dali sbohem.“

Kapitola 38

O čtyři měsíce později

Julian Perkins si od výdejního pultu školní jídelny odnášel tác s obědem a hledal volný stůl. Ale všechny byly obsazené. Viděl, jak po něm ostatní studenti koukají, všiml si, že odvracejí zrak v obavách, aby si snad letmý pohled mylně nevyložil jako pozvání. Věděl, co znamenají ta zarytě skloněná ramena. Neunikly mu polohlasné posměšky a narážky.

Páni, ten je divnej.

Ta sekta mu určitě vycucla mozek.

Podle mý mámy patří do pasťáku.

Konečně Julian objevil volnou židli a posadil se. Spolužáci se chvatně vytratili, jako by byl radioaktivní. A možná je to pravda, pomyslel si. Možná vyzařuju smrtící paprsky zabíjející každého, koho mám rád. Každého, kdo má rád mě… Jedl rychle. Vždycky jedl rychle. Připomínal divoké zvíře, které se bojí, že mu potravu někdo sebere. Krůtí maso s rýží spolykal několika hltavými sousty.

„Julian Perkins?“ křikl jeden z učitelů. „Je tady Perkins?“

Chlapec se přikrčil. Přímo cítil, jak se k němu všichni otáčejí. Nejraději by si vlezl pod stůl, kde by ho nenašli. Kdykoliv učitel vyvolal v jídelně něčí jméno, nevěstilo to nic dobrého. Všichni studenti teď škodolibě ukazovali na Juliana a už k němu taky mířil pan Hazeldean, zamračený a se svým obvyklým motýlkem.

„Perkinsi.“

Julian sklopil hlavu. „Ano, pane,“ zamumlal.

„Máš okamžitě přijít do ředitelny.“

„Co jsem provedl?“

„Odpověď patrně znáš sám.“

„Ne, pane, neznám.“

„Tak si pospěš, alespoň zjistíš, o co se jedná.“

Julian se s lítostí vzdal netknutého čokoládového pudinku, odnesl tác k okénku pro příjem špinavého nádobí a chodbou se vydal do pracovny ředitele Gorchinského. Skutečně nevěděl, čeho špatného se zase dopustil. Při všech předchozích návštěvách ředitelny byla vina jasná. Neměl do školy nosit lovecký nůž. Neměl si bez dovolení půjčovat auto učitelky paní Pribbleové. Ale tentokrát si nevybavoval žádný přestupek, kterým by se předvolání vysvětlovalo.

Než dorazil ke Gorchinského kanceláři, stačil si v duchu zopakovat svou všeobecně použitelnou omluvu. Jistě, byla to ode mě pitomost, pane. Už nikdy to neudělám, pane. Prosím, nevolejte opět policii, pane.

Když vstoupil do první místnosti, ředitelova sekretářka sotva vzhlédla. „Běž rovnou dál, Juliane. Očekávají tě.“

Očekávají. Množné číslo. Věc se vyvíjela hůř a hůř. Sekretářka jako obvykle nic neprozradila, s kamennou tváří ťukala do klávesnice počítače. Julian zůstal pár vteřin stát před ředitelovými dveřmi. Připravoval se na trest, ať už bude jakýkoliv. Nejspíš si ho zasloužím, pomyslel si a vkročil dovnitř.

„A, tady jsi, Juliane, máš návštěvu,“ přivítal ho Gorchinski. Usmíval se, což byla překvapující novinka.

Chlapec se otočil ke trojici usazené naproti Gorchinskému. Beverly Cupidovou, novou sociální pracovnici, kterou mu přidělili, už znal. Také se usmívala. Co měly ty výjimečně vlídné tváře znamenat? Znervózňovaly ho, protože věděl, že nejkrutějším ranám příliš často předchází úsměv.

„Juliane,“ promluvila Beverly. „V posledním roce se s tebou život opravdu nemazlil. Ztratil jsi matku a sestru. Opakovaně tě vyslýchali kvůli smrti šerifova zástupce. A zklamalo tě, že doktorce Islesové zamítli žádost o pěstounskou péči.“

„Chtěla si mě vzít k sobě,“ řekl tiše. „Mohl bych bydlet u ní v Bostonu.“

„Nebylo by to vhodné řešení. Ani pro jednoho z vás. Musíme zvažovat veškeré okolnosti a vybírat nejlepší varianty. Doktorka Islesová žije sama, navíc vykonává nesmírně náročné zaměstnání, občas ji do práce zavolají i uprostřed noci. Pak bys v bytě zůstával úplně bez dohledu. Což nejsou podmínky, jaké potřebuje chlapec ve tvé situaci.“

Kluk, který patří do polepšovny.

„Proto za tebou přijeli tihle dva lidé,“ pokračovala Beverly a ukázala na další dva z trojice. Muž a žena vstali z křesílek, aby se s Julianem přivítali. „Nabídnou ti jinou možnost. Zastupují školu Evensong v Maine. Velmi kvalitní školu, dodala bych.“

V muži Julian poznal člověka, který ho pravidelně chodil navštěvovat do nemocnice během té poněkud zmatené doby, kdy pod vlivem sedativ jenom mlhavě vnímal detektivy, ošetřovatelky a sociální pracovnice, neustále se střídající v nemocničním pokoji. Mužovo jméno si nepamatoval, zato si dobře vzpomínal na rentgenové oči, které se i teď zdály dostatečně pronikavé, aby odhalily každé tajemství. Ty oči Juliana zneklidňovaly, a tak se raději zahleděl na neznámou ženu.

Mohlo jí být něco málo přes třicet. Štíhlá, hnědé vlasy sahající po ramena. Ani střízlivý šedý kostým nedokázal skrýt, že je zatraceně přitažlivá. Stála tam skoro vyzývavě – útlý bok drze vysunutý, hlavu koketně nakloněnou. Vyvolávala spíš dojem veselého děvčete do nepohody.

„Zdravím tě, Juliane.“ S úsměvem mu podala ruku. Jako by se setkávali dva lidé sobě rovní. Dva dospělí. „Jmenuju se Lily Saulova. Učím klasické předměty.“ Odmlčela se, když si všimla Julianova nechápavého výrazu. „Víš, co mám na mysli?“

„Promiňte, madam. Nevím.“

„Je to dějepis. Historie starověkého Řecka a Říma. Úžasné, strhující téma.“

Chlapec sklopil hlavu. „Z dějepisu mám čtyřku.“

„Třeba to dokážu změnit. Řídil jsi někdy válečnou dvojkolku, Juliane? Držel jsi už v dlani španělský meč, zbraň římských legionářů?“

„Tohle se dělá ve vaší škole?“

„Ano. A ještě spousta dalších věcí.“ Viděla, jak chlapec se zájmem zvedl bradu, a zasmála se. „Vidíš, dějepis dokáže být mnohem zábavnější, než sis představoval. Nemusí se totiž zabývat jenom nudnými daty a smlouvami, ale skutečnými živými lidmi. My jsme výjimečná škola a sídlíme ve výjimečném prostředí. Všude kolem jsou louky a lesy, takže jestli budeš chtít, můžeš si s sebou vzít i svého psa. Jmenuje se Medvěd, je to tak?“

„Ano, madam.“

„Taky máme knihovnu, jakou by nám záviděla každá vysoká škola. A učitele, kteří ve svých oborech patří k nejlepším. Přišli k nám z celého světa. Jsme střední škola pro studenty se zvláštním nadáním.“

Julian nevěděl, co říct. Pohlédl na Gorchinského a Beverly. Oba souhlasně přikyvovali.

„Tak co, lákal by tě Evensong?“ pokračovala Lily. „Připadá ti jako škola, kde by ses rád učil?“

„Nezlobte se, madam,“ rozpačitě zamumlal Julian, „ale jste si jistá, že jste si mě nespletla? Do naší školy chodí i Billy Perkins.“

V očích Lily Saulové se mihl pobavený záblesk. „Ano, jsem si stoprocentně jistá, vás dva jsem si určitě nespletla. Proč myslíš, že nejsi ten Perkins, o kterého se zajímáme?“

Julian si povzdechl. „Pravda je, že nemám nijak ukázkový prospěch.“

„Já vím. Viděli jsme tvoji klasifikaci.“

Chlapec znovu pohlédl na Beverly. Uvažoval, o co tu jde. Proč takovou poctu nabídli právě jemu.

„Je to jedinečná příležitost,“ řekla sociální pracovnice. „Internátní škola špičkové úrovně. Plné stipendium. Pouhých padesát studentů, takže každému z nich učitelé věnují hodně pozornosti.“

„Ale proč by měli chtít mě?“

Na smutně vyslovenou otázku chvíli nikdo neodpovídal. Posléze promluvil onen záhadný muž.

„Pamatuješ si mě, Juliane? Už jsme se viděli.“

„Ano, pane.“ Chlapec se pod mužovým pronikavým pohledem mimoděk přikrčil. „Navštěvoval jste mě v nemocnici.“

„Jsem člen správní rady Evensongu. Velmi si té školy cením. Vychovává pozoruhodné studenty. Mladé lidi, kteří prokázali vzácné vlastnosti.“

„A já?“ nevěřícně se zasmál Julian. „Jsem obyčejný zloděj. To vám jistě řekli.“

„Ano, ovšem.“

„Vloupával jsem se do domů. Kradl jsem nejrůznější věci.“

„Já vím.“

„Zabil jsem zástupce šerifa. Zastřelil jsem ho.“

„Aby sis zachránil život. A to je talent. Umění přežít.“

Julian zabloudil očima k oknu. Dole na školním dvoře viděl skupinky spolužáků, kteří se v chladu tiskli k sobě, smáli se a nenuceně se bavili. Nikdy nebudu součástí jejich světa, pomyslel si. Nikdy se nestanu jedním z nich. Existuje vůbec místo, kam patřím?

„Devětadevadesát procent dětí tvého věku by ztroskotalo na překážkách, jaké jsi ty dokázal překonat,“ pokračoval muž. „Jen díky tobě je moje přítelkyně Maura naživu.“

Julian náhle pochopil. „Tohle všechno děláte kvůli ní, viďte? Maura vás požádala, abyste se o mě postaral.“

„Ano. Ale dělám to i v zájmu Evensongu. Jsem totiž upřímně přesvědčený, že naši školu obohatíš. Obohatíš svým…“ Muž nedokončil větu. V tom tichu se skrývala pravá odpověď. Odpověď, kterou se záhadný muž rozhodl prozatím zamlčet. „Omlouvám se. Vlastně jsem se ti ještě ani nepředstavil. Jsem Anthony Sansone.“ Podal chlapci ruku. „Můžeme s tebou počítat v Evensongu, Juliane?“

Výrostek upřeně Sansonea pozoroval. Snažil se číst v jeho pohledu. Pokoušel se zjistit to, co zůstalo nevyslovené. Ředitel Gorchinski a Beverly Cupidová se zdvořile usmívali. Zřejmě nevnímali podivné napětí vládnoucí v místnosti, onen neslyšný šum, který chlapci napovídal, že o škole Evensong mu Lily Saulová a Anthony Sansone zdaleka neprozradili všechno. A že jeho život se nepochybně velmi změní.

„Nuže, Juliane?“ dodal Sansone, pravici stále nataženou.

„Jmenuju se Krysa,“ řekl chlapec. A přijal nabízenou dlaň.

Tess Gerritsenová

ZÁVĚJE

Z anglického originálu Ice Cold,

vydaného nakladatelstvím Ballantine Books v New Yorku roku 2010,

přeložil Josef Hanzlík

Obálku navrhl Vojtěch Kybal

Redigovala Alexandra Fraisová

Odpovědná redaktorka Martina Bekešová

Technický redaktor David Dvořák

Počet stran 288

Vydala Euromedia Group, k. s. – Knižní klub,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5,

v roce 2011 jako svou 5881. publikaci

Sazba Olaf Šnajder, Brandýs n. L.

Vytiskly Tlačiarne BB, spol. s r. o., Banská Bystrica

Vydání první

Naše knihy na trh dodává Euromedia – knižní distribuce,

Nádražní 32, 150 00 Praha 5

Zelená linka: 800 103 203

Tel.: 296 536 111

Fax: 296 536 246

objednavky-vo@euromedia.cz

Knihy lze zakoupit v internetovém knihkupectví http://www.bux.cz

OBSAH

Kapitola 1

Kapitola 2

Kapitola 3

Kapitola 4

Kapitola 5

Kapitola 6

Kapitola 7

Kapitola 8

Kapitola 9

Kapitola 10

Kapitola 11

Kapitola 12

Kapitola 13

Kapitola 14

Kapitola 15

Kapitola 16

Kapitola 17

Kapitola 18

Kapitola 19

Kapitola 20

Kapitola 21

Kapitola 22

Kapitola 23

Kapitola 24

Kapitola 25

Kapitola 26

Kapitola 27

Kapitola 28

Kapitola 29

Kapitola 30

Kapitola 31

Kapitola 33

Kapitola 34

Kapitola 35

Kapitola 36

Kapitola 37

Kapitola 38

Advertisements